OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 14. kapitola

26.01.2013 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1022×

Defekt - 14. kapitola

         Kolem hostince zemi pokrývá lepivé a smrduté bláto, zapáchající jako tlející listí. Jeho barva je něco mezi řídkou krupičnou kaší s kakaem a průjmem, kterým trpí nedokonalé děti, když stláskají spousty vařené sladké mrkve a hrášku.         

         Stalo se mi několikrát, že jsem se sladkou směsí přecpala natolik, že se otec usmíval mým boulím za ušima. Horší to však bylo s bříškem, které mělo problém strávit všechnu tu zdravou dobrotu. Vždy jsem si myslela, že když sním zlaté jablko z našeho městského sadu, rovněž i zlatým zůstane po strávení. Bylo pro mě překvapující, že ať jsem snědla cokoliv, bylo to vždy hnědé jako zemina.

         To byla jediná překvapující věc, co mě v Dokonalém světě potkala, zatímco s Curtisem Sterchem se mi stávaly zvláštnosti každou chvilku. Od jeho rozpustilosti, kterou občas popustil na povrch ze svého divokého těla až na polibky, které mi vtiskával na rty jako tiskátka a já se díky tomu cítila tak lehká a svobodná. Prostě sama sebou.

         Zvedla jsem oči k hostinci, který byl celý dřevěný. Z venku vypadal jako obrovský srub se střechou, která byla těžko poznat – díky tomu všemu jehličí na krovu. Nad dveřmi visel nápis Noc a den, což byla podstata našeho světa – Dokonalosti a Defektnosti. My jsme žili ve světle a tetelili se na slunci, zatímco ta štvaná vadná zvěř patřila do noci a nesměla ničit naše vize svou přítomností…

         Curtis vešel dovnitř a dveře nepříjemně zakňouraly, až jsem zůstala stát venku a nahlížela opatrně dovnitř. Vnímala horkost spolu s vůní kouře a jídla, které se neslo ven. Panovala tam vřelá nálada, plná sytosti a uvolnění, které bylo předstírané – alespoň u Curtise rozhodně.

         Ten byl napjatý, i když to nedával znát. Stále se pyšnil pohyby šelmy a mohutnými rameny pohyboval při chůzi tak, jako by si prorážel cestu. Dával tak najevo svou výhružnost a divokost chovného samce. Ano, to byl on. Chovný Renegát, který byl teď hledaný rudou Madam pro své vynikající znalosti v oblasti sexuálního vyžití.       

         Zdálo se mi to odporné, i když mi cestou vysvětlil, že to pro něj nebylo týrání. Ano, mučila ho, ale nikoliv bolestí, ale mnou nepoznanou slastí, kterou mu způsobovala svým pohlavím. Od té doby se mi zdál ještě nebezpečnější a já nemluvila, mlčenlivě jsem šla vedle něj a uvědomovala si, že ty mužné feromony, ta vůně a nezkrotná bouřlivost spolu s jeho pevným vysokým tělem, působí i na mě. To zjištění mi způsobovalo těžký dech a motání hlavy. Obávala jsem se svých nedokonalých pocitů.

„Charrie, pojď dovnitř. Přece nebudeš stát venku.“ Probodnul mě uhrančivýma bouřkově modrýma očima a já se zadívala na ty kdysi žluté boty sahající mi po kolena a povzdychla si. „Pojď.“ Teď už to byl něžný příkaz. Vzal mne za ruku a vtáhl do bzukotu, který tam vládl.

Tohle bylo asi jediné místo, kde se Den a Noc, tedy Dokonalí a Renegáti sešli beztrestně na jednom místě a seděli bok po boku. Samozřejmě sem nechodili přímo Dokonalí, ale ti, kteří se jimi měli brzy stát.

Curtis mi pevně držel zápěstí a procházel se mnou mezi hosty, kde vedle sebe seděli muži v tmavě modrých kalhotech s puky a tmavou košilí. Ti nejspíš pocházeli z nejbližšího města Lehce prospěšné bezchybnosti a popíjeli z dřevěných korbelů pivo.

V našem Zpola dokonalém městě nebyl alkohol, pouze víno a ovocné šťávy či mošt s přídavkem kvásku, ale nikdy tvrdý alkohol nebo chmelové nápoje, ale otec mi vyprávěl příhody, které s agresivním pitivem zažil… Některé byli bouřlivé a vtipné, jiné nejisté a protivné.

         Curtisovi se zadrhl dech a on se zastavil. Nečině jsem stála za ním a ani se nesnažila přes jeho rozložité tělo nakukovat, neměla jsem šanci. Byla jsem oproti němu drobná a nezajímavá svým zjevem, zatímco on lákal pohledy všech. Muži skláněli hlavy, když procházel kolem nich, protože věděli, že se s ním nemohou měřit, protože on byl neuvěřitelný. A ženy ho fascinovaně sledovaly s vyplazenými jazyky.     

         Já se za ním obvykle slepě šourala a byla zapomenuta v jeho stínu, protože já vypadala jako někdo, kdo má na sobě pytel. Mé klučičí tělo bylo nezajímavé, strohé krásných vnadných záhybů. Vlasy jsem měla na hlavě připláclé a zplihlé jako tmavou helmu, což dodávalo příšerný tón mé tváři – jako bych byla ošklivé kuřátko a to bez té hezké budoucnosti, že se stanu labutí.

         Ačkoliv jsem byla neklidná, snažila jsem se za ním zůstat v klidu. Curtis se po několika vteřinách rozdýchal a vykročil tak urychleně vpřed, že jsem zaklopýtala a následovala ho.

„Ricku, Philipe!“ Jeho hlas byl udivený a radostný.

Philip? Tak se přeci jmenoval ten ochránce tábora, přimhouřilo oči mé svědomí a já se oklepala, protože královská garda ho zajala a jejich spolupráce nebyla pro něj, ani mé oči, zrovinka příjemná.

„Curtisi, jsem rád, že tě vidím.“ Philip byl oholený a já ho poznala jen díky těm výhružným očím a podivné ztuhlosti. „Vidím, že naši kamarádku máš stále sebou.“ Usmál se a v tváři se mu objevily dolíčky.

„Curtisi.“ Mladý Renegát se také zvednul a podal Curtisovi ruku. Odkryl tak výhled na dívku se světlýma nebeskýma očima, blankytnými šaty a blonďatými vlasy, které se jí kolem tváře točily v prstýncích.

„Ricku,“ zahlaholil potěšeně Curtis a stisknul mu ruku.

„Tohle je moje Nettie…“ oznámil hrdě a posadil se. Přitáhl mou kamarádku blíže k sobě a přivinul ji k sobě, zatímco ona na mě nejistě zírala a klopila zrak.

„Tohle je moje Charlie… Charrie, tohle je Rick, byl v našem táboře jako průzkumník,“ usmál se Curtis, posadil se a stáhnul mě na své koleno.

„Ahoj.“ Víc jsem ze sebe nedokázala dostat, protože ať jsem přelétala pohledem z oholeného Philipa, na vysokého hnědovlasého Ricka, tak mi pohled stále sjížděl k Ttiene a nic nedávalo smysl.

Proč je tu? Proč je tu s ním?!

„Nettie je taky ze Zpola dokonalýho města, neznaly jste se?“ zeptal se Philip a já ji probodávala pohledem.

„Ne, jen párkrát jsem slečnu zahlédla,“ řekla tichým hlasem Ttiene a mně téměř padla ústa. Lže! Ona lže! My brzy dokonalí nesmíme lhát!

„Charlie určitě bude ráda, když bude mít v táboře kamarádku.“ Curtis se mi otřel o vlasy a začichal.

Jistěže stále voním jako jímka plná nečistot a kalů. Vždyť jsem v ní byla několik hodin a poté zachraňovala Curtise a to po celou dobu bez nároku na blaženost, kterou bych pocítila při horké koupeli a použití mýdla.

„Něco tu páchne…“ Nakrčil nos Rick a přičichl si ke své bleděmodré sklence. Očima jsem sjela pod stůl, kde se mezi jejich koleny nakláněly plné tašky světle modrých věcí, které on, Philip a Ttiene ukradli z našeho Zpola dokonalého města!

„Ten zápach způsobuji já,“ řekla jsem a nemohla odtrhnout oči od tašek. „Zdá se, že okrádáte královskou rodinu ve Zpola dokonalém městě.“

„Zdání klame. To oni okradli nás! O čas, kterej jsme mohli prožít mezi svýma.“ Philip bouchnul korbelem a mok vyšplouchnul na pórovitý dřevěný stůl z masivního dřeva.

„Ano, tvá rodina pro tebe plakala…“ podotkla jsem tiše. „Ale to ještě neznamená, že můžete krást!“ Očima jsem se zabodla do Ttiene, která klopila oči a červenala se. „To ona vám pomohla uniknout?“

„Jo, díky mojí Nettie jsme se dostali na svobodu z tý prašivý cely,“ zabručel Rick, který měl už pomalu skelné obyčejné hnědé oči. Byli téměř opilí a já se mezi nimi začínala obávat, protože divocí muži se stávali výhružnějšími a ženy poddajnějšími, když oni byli utržení ze řetězu.

„Dáte si něco?“ Obsluha, kterou zde nazývali různými nelichotivými jmény, které jí zřejmě dodávali na atraktivitě, našpulila plné rty a dlaněmi si upravila bujné poprsí.

„Pivo a tři prcky té nejsilnější kořalky,“ poručil si Curtis a probodával mě se zájmem očima, jako by čekal, co udělám.

Spojila jsem ruce v prosebném gestu. Nepij, budu se tě bát ještě víc…

„Charrie, ty si dáš co?“

Rozhlédla jsem se. Otec mi říkal, že taková místa se nazývají putikami, knajpami, pajzli a není radno si tu něco dávat. Neberou takový ohled na hygienu, jako restaurace Dokonalých. Ačkoliv některá města byla nadčasová a moderní, tak zde byl středověk a všem se to líbilo – včetně mě, protože mi připadalo, jako bychom vstoupili do jiného světa.

„Dám si bramboračku…“ hlesla jsem nejistě.

Curtis se rozesmál a přitisknul mě k sobě. „Věděl jsem, že ti to zachutná!“

Bramboračku jsem naposledy jedla v táboře a skutečně mi zachutnala, podle vůně jsem cítila, že ji tu také vaří. Nečekala jsem, že ho tím natolik potěším a vykouzlím mu na rtech uvolněný úsměv.

Curtis už měl v sobě asi čtvrtinu láhve tvrdého alkoholu a dvě piva. Bylo to z něj cítit a projevovalo se to především na jeho chování. Byl bouřlivější a odvážnější, především co se mě týkalo. Zdrženlivost šla stranou, když mi dlaní putoval pod žlutou pláštěnkou, kterou jsem si odmítala svléknout. Každou chvíli jsem nadskočila, přestože jsem probodávala pohledem Ttiene a ona se tvářila provinile.

„Curtisi!“ zaskučela jsem, když mi směle zajel pod tričko a stisknul ňadro. Podprsenku jsem neměla a tak mě začal lascivně trápit na holé kůži a přejíždět mi přes bradavku. Cítila jsem se laciná a ohrožená.

„Co je, Charlie?“ Ten škleb mu neslušel. Byl až příliš troufalý a ďábelský, než aby patřil k tomu trpělivému Renegátovi, kterého jsem znala. „Nelíbí se ti to?“

„Ne.“ Pevně jsem stiskla rty, když se ke mně naklonil a dlouze mě políbil. Jazykem mi pronikl mezi rty a nedával najevo, že by si všiml mého nesouhlasu. Prudce jsem se zapřela o jeho ramena a škubala sebou, zatímco mě ponižoval přede všemi v této místnosti. Cítila jsem se nesvá, když se Ttiene musela dívat na to, jak se sebou nechávám zacházet. Jako bych byla jen nějaký obyčejný předmět ke hře.

Když se ode mě odtáhl, přejela jsem si jazykem přes naběhlé rty, zatímco se mu v očích zračila inteligence a chtivost, jako by měl něco v plánu. Jako by to měl dávno vymyšlené, když mě sem vláčel. Jako by něco tušil…

„Už dost…“ zaprosila jsem šeptem a dál ho třímala za ramena, abych ho od sebe udržela.

„Ne, teprve, až já řeknu dost,“ zamumlal hrubým hlasem a zatímco jsem pozorovala ty dva, co se již nekontrolovali, došlo mi, že s ním to množství moc neudělalo. Byl stále sám sebou, jen se jako opilec bavil, aby mě vyděsil. Aby mi dokázal, že není hloupý a ví, že něco skrývám…

Děkuji za komentáře! :o)

Tušíš, jaké má Arlie tajemství? 

A copak tam dělá Ttiene? 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 14. kapitola: