OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 3. kapitola

15.01.2013 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1143×

Defekt - 3. kapitola

         Zpěv ptáků se od nevšedních vzorných rán hodně lišil – byl zcela jiný, než jsem byla zvyklá. Do uší mi nepronikala teskná melodie zpěvných hrdliček, do nosu mi nevnikala vlahá vůně rosy, která ulpívala na bleděmodrých Violkách. Rušily mě ty krákoravé výkřiky do podivného šumu; jako by se o sebe větve otíraly a šeptaly si až příliš hlasitě něco, čemu jsem prozatím nedokázala porozumět.

         Moje postel se zdála být nepříjemně tvrdá a hrbolatá, tatam byla nadýchanost matrace a nebesky vzdušné přikrývky. Sáhla jsem vedle sebe, abych se dotkla okenního rámu a dotekem okno zavřela. Chtěla jsem ty zvuky uvěznit mimo svůj pokoj a ještě chvíli spát… Ale namísto toho jsem se dotkla měkkého mechu, který v sobě ještě skrýval dost vláhy na to, aby mě zastudil do konečků prstů.

„Vstávej, musíme se vydat na cestu.“

         Ten hluboký bas mě doslova vyděsil! Byla jsem zvyklá jen na měkké hlasy a jistou shovívavost, když jsem si přispala. Tohle bylo téměř hrubé. A mě s těžkým polknutím napadlo, že stávající vzpomínky neznamenaly ďábelský sen, ale realitu, která pomalu ztrácela iluzi a nabírala ostrých tvarů. V tu chvíli to na mě dolehlo úplně – Proboha, já jsem utekla z domova! Ze svého bezpečného zpola vzorného domova… Nejistě jsem otevřela jedno oko.

         Curtis Sterch klečel u vyhaslého ohniště a ve velké dlani držel khaki čutoru, ze které pomalu upíjel. Bouřkově modré oči ze mě nespouštěl, ani když po malých doušcích polykal a já s jasným zachvěním pozorovala jeho hrdlo. Přišlo mi to tak mužné! A pomalu mi docházelo, že až se stanu Dokonalou, tenhle vášnivý muž, kterému táhlo nejspíš na třicet, zůstane v mých tajných snech jako něco, na co budu s blažeností vzpomínat, až budu obklopena asexualitou a perfektností.

         Ačkoliv jsem byla rozespalá, měla celé tělo rozlámané, dokázala jsem si po dni strávené s ním se studem připustit, že on mi bude scházet, protože už nikdy nepotkám nikoho tak krásně necivilizovaného a mimořádného, jako je on.

„Dobrý ráno, Charlie,“ pousmál se téměř hříšně. To slovo se mi líbilo, bylo to pravé pojmenování pro něj. On byl krutě hříšný, přímo špatný a zakázaný. Kdybych nebyla tak posedlá touhou po dokonalosti, zatoužila bych po něm.

„Dobré ráno, Curtisi Sterchu,“ zamumlala jsem a protřela si jemným gestem oči, zatímco jsem se rozhlížela a s nejapnou vážností hledala toaletu a ta voňavá koupelová mýdla, která mi z dlaní dělala hebké pacičky.

„Nemusíš mi říkat celým jménem. Stačí jen, když mi budeš říkat Curtisi.“ Mírně se ke mně celým svým dobře stavěným tělem nahnul a nabídnul mi čutoru. Sjela jsem pohledem přes ni, až na jeho ostře řezané lícní kosti.

„Je slušnost oslovovat tě celým jménem. Tak mě to učili.“

„Stále věříš, že to, co tě učili, je dobrý?“

„Ano,“ hlesla jsem mírně zmateně. Všechno bylo dobré, dokonalé a plné naděje na lepší život pro všechny.

„I potom, co jsi viděla, co se stalo Philipovi?“ Nedokázal potlačit tvrdost ve svém pohledu.

Přejela jsem si prsty po košili. Měla jsem pocit, že celé mé tělo skučí. Cítila jsem se rozbolavělá a moje pokožka pohmožděná od hrubé látky, která na mé sametové kůži vytvářela zrudlé flíčky.

„Ani mi neodpovíš? Zavřeš před tím oči, protože to nebylo dokonalý a dál budeš žít ve světě, kde se tohle bezpráví děje? Budeš dělat, že se tohle nestalo a žít ve lži?“ Jeho hlas už nebyl tak mírný, byl až příliš plný ostnů a naléhavosti, jakési skryté zlověstnosti.

To poslední slovo jako by mi protnulo hrudník. Zadýchala jsem se a posunula se po dece kousek vzad.

Curtis Sterch se pohnul jako šelma a dopadl přede mne na kolena do měkkého slizkého mechu. Jeho paže vystřelila kupředu a on mě prsty uchopil za zápěstí dříve, než jsem se stačila znovu posunout.

„Ty chceš žít v dokonalý lži?“ řekl pevným hlasem a stále se mi díval do očí. „Viděla jsi to násilí, který bylo spácháno na člověku. Všichni jsme lidi, jsme stejní!“

„Ne!“ vyhrkla jsem a škubla zápěstím ve strachu, aby mi něco neudělal. „My jsme jiní, jsme civilizovaní. Vy jste zvěř! Štvanci!“ kvikla jsem a schoulila se do sebe. Očekávala jsem ránu, cokoliv, co mi ublíží, a netušila jsem, jak moc to bude bolestivé, protože mě nikdy nikdo neuhodil.

„To bylo podle tebe civilizovaný chování?!“ Jeho hlas zhořkl. Pustil mé zápěstí a já zjistila, že se celá chvěju a choulím do sebe ve strachu, který na mě pouštěl. „Ještě je brzo…“ vydechl a já se skrze řasy zadívala na jeho zachmuřenou tvář. Promnul si kořen nosu a povzdychl si. „Musím být trpělivější – všichni musíme. Jak bych po tobě mohl chtít, abys změnila názor za jeden den, když jsi v tom žila takovou dobu…“ Zvedl ke mně oči, když zjistil, že ho nejistě pozoruju. „Kolik ti vlastně je?“

„Še-šestnáct.“ Můj dech mi nestačil ani na to jedno slovo, chvěl se a tříštil o hustou atmosféru jako měkčí a poddajnější část mé duše.

„Je příliš brzo…“ zamumlal znovu a plochou dlaně si připlácl ofinu k čelu.

         Curtis Sterch měl několik centimetrů dlouhé černé vlasy, které odrážely odlesky vycházejícího slunce. Bylo to překvapující, protože Dokonalí se domnívali, že Renegáti byli dlouhovlasí a zanedbaní, neschopní mít byť jen čisté dlaně. Podle jejich mínění nedbali na hygienu, oblečení nebo mluvu, žili pouhou agresí, ale Curtis Sterch mi tohle vůbec nepotvrzoval. Na rozdíl ode mne vypadal svěže, čistě. Nebýt té divokosti a zmařených nadějí, které se mu pomalu vytrácely z očí, řekla bych, že byl stvořen k přitulení.

         Bez řeči mě vzal jemně za ruku, jako bych byla zpátky ve Zpola vzorném městě, kde se mnou zacházeli křehce. Dovedl mě k blízké tůňce, kde jsem se po něm zděšeně podívala.         

         Byla jsem zvyklá na koupelnu s blankytnými dlaždičkami, bílými umyvadly a čistou toaletou. Z kohoutku vždy tekla svěží teplá nebo studená voda. Mýdlo vonělo podobně, jako naše konvalinkové sady, do kterých jsem si s ostatními chodila hrát. Byla to místnost plná relaxace a dokonalého osvěžení, hygiena byla stejnou radostí jako hra na harfu…

         Znovu jsem se podívala na místo přede mnou, kde zela na první pohled jáma v zemi - čistá studánka. Bylo vidět až na dno a hladina odrážela až nereálně můj obraz. Nikdy jsem po ránu nevypadala takhle! Dívala se na mě cizí dívka se zelenýma vystrašenýma očima. Tvář měla bledou, pleť podivně zestárlou obavou a pod očima se jí nadouvaly dva váčky z nevyspalosti. Ta dívka vypadala příšerně, jako by byla neúplná a stejně divoká jako ti divocí lidé. Tmavé hnědé vlasy ostříhané na hrnec jí trčely do stran a dělaly ji ještě mladší – připomínala mi nedochůdče, malé opelichané kuře, které se vydalo do světa a utopilo se v první louži. Nedokázala jsem se smířit s faktem, že to, co vidím v odrazu, jsem já. Nebylo to možné, já měla být ta Dokonalá…

„Tohle nejsem já,“ vyhrkla jsem plačtivě a bez přemýšlení jsem plácla do vody, až se obraz ztratil ve vlnkách. „Bývala jsem hezká – skoro vzorná!“

Curtis Sterch se jen usmál s jakýmsi zadostiučiněním. „Ale jo, Charlie, tohle jseš ty ve skutečným světě,“ řekl pobaveným hlasem a chytil mi obě zápěstí, namočil mi celé dlaně do rozčeřené vody. „Umyj se, musíme jít!“

Z očí mi začaly unikat slzy a já se cítila tak slabá, když jsem musela plakat sama nad sebou. Šla jsem do světa, abych se stala lepší, příkladnější a namísto toho jsem se stávala jednou z nich!

„Nechci, já nechci!“ dostávala jsem ze sebe, zatímco on sám mi začal třít dlaně v chladné tůňce. „Nechci být jako ty!“ Rozplakala jsem se ještě choulostivěji, když mi svou velkou mokrou dlaní přejel přes obličej a smýval ze mě prach a špínu včerejšího dne.

„Ale ty jseš jako já. Vždycky jsi taková byla,“ řekl s širším úsměvem a znovu mi přejel po tváři. Tušila jsem, že ani já, ani on ze mě nedokáže smýt ty pocity, které mě hluboko uvnitř bolely, a přesto jsem se mu nebránila. Nechávala jsem ho, aby mě umýval s divokou něhou. U pasu nahmátl malý ručníček, kterým mi obličej i ruce osušil.

Kdyby se to stalo ve Zpola vzorném městě, už by mě někdo tišil a choval mě v náručí, ale tenhle Renegát dělal, že to ani nevidí. Nedával mi najevo žádnou účast, natož snad, aby tišil mé vzlyky. Byl bezcitný a to byla další věc, na kterou jsem nebyla zvyklá.

         Zpět k ohništi jsem za ním došla se zakopáváním, protože já jsem potřebovala jít pomaleji a dostat ze sebe ten stín trudomyslnosti, ale on spěchal a nebral na mě ohledy.

         Pevně mě třímal za zápěstí a nevšímal si mého štkání, držel mě blízko sebe a balil. Stála jsem se mu u boku a stírala si slzy, zatímco se pokoušela vstřebat další kopanec do žeber. Nikdy jsem nenaplakala tolik jako včera a dnes po ránu, v našem městě jsme byli všichni šťastní… Neexistovalo ponížení, které jsem cítila, když jsem skláněla hlavu a vyhýbala se pohledu na něj. Nedotýkala se mě dříve bolest nebo zoufalství, které mi v této chvíli svazovalo hruď.

         Curtis Sterch zodpovědně všechno sbalil zpět do batohu. Sáhl k druhé straně vyhaslého ohně, kde na malém umělohmotném tácku leželo čerstvě nasbírané lesní ovoce. Nikdy jsem je nejedla, bylo zakázané jíst plané plody, ale slyšela jsem, že jsou sladké a trpké zároveň. Nikdy jsem si tu chuť nedokázala představit a dokonce se lišily i velikostí – představovala jsem si je větší, když mi můj otec se zájmem ukazoval jejich obrázky v knize a vyprávěl mi, jak je kdysi s maminkou tajně pojídal.

Curtis Sterch si vysypal lesní plody do dlaně a tácek schoval do batohu ostatním věcem, zatímco si jej znovu tak snadným gestem vyhoupnul na záda. „Sněz to.“ Zadíval se mi do očí a před ústa mi dal svou dlaň plnou drobného ovoce.

„Nejím divoké plody…“ špitla jsem a sklopila zrak.

Zaslechla jsem dlouhý netrpělivý povzdych, když mi palcem stiskl bradu, donutil mě rozevřít ústa a násilně mi nacpal snídani do úst. Prudce jsem ho chytila za zápěstí a snažila se odtáhnout, ale on se mi prsty druhé ruky zapletl do vlasů a přidržel mě.

         V ústech se mi hromadila měkká hmota, lehce vyhřátá od slunce a svěží. Nezbylo mi, než začít kousat a polykat, zatímco jsem pevně tiskla uslzené oči k sobě a chvěla se nad tou hrubostí, kterou na mě použil. Než jsem se nadála, snědla jsem celou hrst a zkoumala ty zvláštní chutě. Táta měl pravdu, bylo to trpké a hříšně sladké zároveň. Měla jsem touhu protočit nad tou zakázanou chutí oči a olíznout si rty.

„Šikovná,“ usmál se na mě a podal mi čutoru, ve které šplouchal nějaký nápoj. Doma jsem byla zvyklá na jablečný mošt, víno ze zralých hroznů nebo různé druhy ovocných šťáv. „Napij se.“

Zvedla jsem k němu ubrečené oči, ale jeho pohled byl pevný.

„Tak dělej, nemáme čas,“ zamumlal a nespouštěl ze mě zrak.

Poslušně jsem se ústy přitiskla k čutoře a zašklebila se, když mi na jazyk dostala obyčejná voda. Poznala jsem ji, při koupání jsem občas polkla lok či dva. „Tohle nechci, nechutná mi to…“ Odtáhla jsem se a Curtis Sterch se rozesmál, jako bych ho vážně pobavila.

„Napij se znova a víc. Půjdeme několik dalších hodin a potřebuješ hodně pít.“ V jeho hlasu stále zaznívalo pobavení a duhovky se mu také smály, byla to chvíle, kdy se zdál bezstarostný, divokým světem nezarmoucený, a mně se ulevilo, že má i jiné pocity, než jen netrpělivost a touhu po sebeovládání.

„Potřebuju si otřít ústa.“ Natáhla jsem ruce a čekala, až mi podá ručníček, který měl schovaný v batohu.

Naklonil se ke mně a palcem mi setřel rty. Projel mnou slastný záchvěv, zelektrizovaný a hříšný, zatímco jsem mu s rozšířenýma očima zírala do hezké tváře, která i navzdory jeho neotesanosti nabývala na větším půvabu. Nikdy se mnou nic neudělalo tolik, jako tenhle téměř nevinný dotek, který mi projel celým tělem a sklouznul lehounce do klína, kde se ztratil jako cosi sladkého a hříšného.

„Máme zakázáno jíst divoké plody,“ dostala jsem ze sebe, zatímco ve mně dozníval ten podivný pocit a v břiše se mi uklidňovalo poblouzněné mávání křídel. „A pít vodu,“ dodala jsem rychle.

Curtis Sterch pozvedl koutek úst v úsměvu a chytil mě za ruku. „Charlie, my dva spolu ještě porušíme hodně zákazů, to mi věř.“ Vykročil do slunného rána a pevně svíral mou dlaň ve své. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 3. kapitola: