OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 9. kapitola

21.01.2013 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 864×

Defekt - 9. kapitola

         Stála jsem ve frontě na snídani těsně za Curtisen, který mě držel za ruku a pevně ji svíral. Byl natolik vysoký, že jsem přes něj neviděla a dosahovala svými vlasy k jeho rozložitým ramenům. Nelíbilo se mi to. Byl vyšší než mnozí Dokonalí lidé a o to více nebezpečnější. A okouzlující.

         Neutekla jsem, protože mě nenechal. V noci, když šel po službě spát, mě přivinul s jistotou k sobě a už mě nepustil. Navíc já byla natolik unavená, že jsem se později už probrat dřív než on nedokázala. V jeho stanu se mi spalo nádherně. Všechno vonělo jako on. A vše bylo měkké a pohodlné, tedy až na něj, on byl hřejivý a jeho tělo pevné. Ale já si nestěžovala, chtěla jsem se u něj tulit – to bylo překvapením i pro mě.

         Nakrčila jsem nos, když se na mě natlačil Renegát, myslím, že přímo Rendy, ten bednář, který dělal oválný sud sloužící v táboře jako vana. Musela jsem uznat, že byl zručnější, než naši Dokonalí bednáři – snad to bylo tím, že on dělal tu práci s radostí a láskou. Chvíli jsem ho po ránu pozorovala a bylo přímo fantastické, jak s úsměvem bušil kladivem. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se svému řemeslu věnoval s takovou důkladností a něhou…

„Charlie,“ řekl Curtis a stáhl mě vedle sebe. Do dlaně mi vložil světle modrý talířek a uličnicky se usmál, protože já už věděla, že ho uloupil v našem městě.

„Rozkrádat královský majetek je trestné,“ podotkla jsem a zadívala se na plech, který nevypadal nijak čistě nebo vábně. Peklo se na něm cosi voňavého a něco žlutého. „Co je to?“

„Copak ty neznáš vejce a slaninu?“ Naklonila se ke mně žena, která stála nad malým ohništěm a vařečkou postrkovala žlutou hmotu.

„Ach, ale to je příliš nezdravé! Obsahuje to cholesterol a… To po mně přeci nemůžeš chtít!“ vyhrkla jsem přímo vyděšeně a otočila se pohledem na Curtise, který se poškleboval.

„Jsou to jen vajíčka a výborná křupavá slanina…“ Olíznul se. „Takový množství ti přece neublíží.“ Popadl lžíci a třikrát mi nabral vajíčka, zatímco žena mi dřevěnou obracečkou nandala několik plátků slaniny, až jsem nakrčila nos. Nevonělo to špatně, právě naopak – přímo lákavě, ale to bylo špatně. Hříšné věci k sobě lákaly svou vůní, nádherou a chutí a já, pokud jsem si přála být Dokonalá, jsem jim musela odolat.

„Nemám hlad,“ zamumlala jsem, když jsme s Curtisem ustoupili a pomalu mířili k velkému ohni a dřevěným špalkům, které vůbec nebyly pohodlné, ani se nedaly považovat za kulturní vrchol jako naše městská měkká křesílka.

„Ale máš. A sníš to,“ řekl a nedal mi možnost odporovat.

Vzal vidličku, nabral trochu vajec a lehce mi s ní znovu začal dráždit ústa, podobně jako s bramboračkou.

„Je to žlutý jed!“ zaprotestovala jsem a v tu chvíli měla vidličku v ústech. Vajíčka chutnala zvláštně, byla slaná a jejich chuť mě ďábelsky okouzlila. Nikdy jsem nejedla nic tak obyčejného a dobrého. Polkla jsem a olízla si potajmu rty.

Curtis mě zvědavě pozoroval. „Vážně je to s tebou těžký, holka,“ povzdychl si a já přivřela zoufale víčka, když ke mně zamířil s další várkou vajíček. Byla jsem rozpolcená, zoufalá a hladová. A ta vajíčka mi opravdu chutnala. „Nebraň se…“ usmál se tím svým hříšným úsměvem a já byla ztracená.

„Proč mi tohle děláš? Týráš mě. Kazíš mě. Než se dostanu do Ideálního města, bude ze mě někdo, jako ty,“ vyhrkla jsem, když se naklonil příliš blízko a lenivě se usmál.

„Třeba nebudeš chtít odejít.“

„To si nemyslím. Vždy budu chtít od téhle hrůzné reality utéct.“

„Jenže tahle realita aspoň není plná lží, jako ten tvůj dokonalej svět!“ Hořce se zamračil. „Teď sněz snídani!“

„Curtisi… Neal se nevrátil z nočního lovu,“ ozval se nám za zády zachmuřený hlas. Zíral na nás Renegát s dlouhými nepěstěnými vlasy a zlověstnýma očima. V pravé ruce třímal halapartnu vyšší, než byl on sám. „Už jsme přišli o pět mužů!“ Výhružný pohled padal na mě, jako bych je snad lovila sama.

„Tohle nebude pro obyčejnou paničku… Viď, že ne?“ Curtis mě propaloval svýma bouřkovýma očima a pevně mi svíral zápěstí, jeho talíř mu ležel stejně jako mně u nohou, protože snídaně bylo to poslední, nač bychom mysleli.

Uhnula jsem očima.

„Charlie, pro koho sháněj ty plemenný samce?“ Jeho hlas zněl naléhavě.

„Vždyť na tom nezáleží,“ zamumlala jsem a Curtisovy prsty se mi kolem zápěstí sevřely ještě pevněji.

„Pro koho je sháněj?!“ Tentokrát to na mě zařval ten dlouhovlasý divoký muž a halapartna se objevila ostrým hrotem v mé blízkosti natolik, až jsem vyjekla a zadkem sjela ze špalku do talíře plného vajíček a slaniny.

„Uklidni se, děsíš jí!“ zařval Curtis a drapnul mě za rameno, vytáhl násilným způsobem můj zadek z vajec.

„Je to její vina! Ona patří mezi ty Dokonalý sráče a my tady živoříme, zatímco slečinka si žije v blahobytu!“ Osopil se na něj ten druhý. „Měla by za to zaplatit! Ale nejdřív, ať řekne, pro koho nás loví, jako zvěř a pak jí zabijeme na počest těch, co už se k nám nikdy nevrátí!“

„Já si ji vybral!“ zařval Curtis hlasem, jemu tak nepodobným, až jsem se rozechvěla a ustoupila i od něj. Oči mu planuly hněvem a on celý se chvěl v rozčilení, zatímco svíral halapartnu těsně pod ostrou hranou a odtahoval ji ode mě, zatímco ten druhý se ji ke mně snažil znovu přisunout.

Bylo to po druhé, co mě někdo z nich ohrožoval zbraní. Nejdříve Philip, který mi pod krkem držel ostrý nůž a nyní ke mně výhružně posouval železný hrot halapartny tenhle dlouhovlasý zuřivec. A já se bála – i Curtise, protože ztratil nervy a stal se skutečným divochem a štvanou zvěří.

„Jerry, miláčku, nechte toho,“ zaprosila žena a pověsila se svému manželovi na paži.

On se ani nezapotácel, ale nechal Curtise, aby mu vzal zbraň a odhodil ji k těm ostatním, které stály opřené o dřevěnou ohradu.

Curtis se obrátil ke mně a oči mu ještě uhrančivě tančily hněvem. „Pro koho nás chytaj?!“ Hlas měl hrubý a naléhavý.

„P-pro princeznu,“ vydechla jsem a zjistila, že se celá chvěju a drkotám zuby. Rychle jsem si sáhla na tváře. Byly vlhké od slz…

„Jseš spokojenej?!“ usyknul Curtis směrem k Jerrymu.

„Budeme muset královskou rodinu navštívit,“ procedil skrze zuby a zlověstné oči se mu zaleskly. „Pobavíme se, jak voni.“

„Ne!“ vykřikla jsem a omdlela.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 9. kapitola: