OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - Epilog

01.02.2013 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1599×

Defekt - Epilog 

         Stála jsem před zdí a měla pocit, že každou chvíli omdlím. Byla tak vysoká a nebezpečné ostrá. Byla vystavená z kamenů se špičatými hranami. Vše bylo cítit vlhkostí a tlením. Na pouhý dotek byla zeď slizká a hrubá. Palčivě mě pálila do bříšek prstů chladem a nepříjemnou mokvatostí.

         Byla jsem bez sebe. Botasky jsem měla promočené až na kůži, protože jsem se celou cestu od tábora bořila v bahnitém podloží. Nebylo lehké dostat se skrze bažinu. Někdy jsem zapadla až po kolena a proto teď ty růžové tepláčky, které mi seděly jako ulité a do kterých mě navlékl sám Curtis, měly zmáčené nohavice až po kolena. Bahno se na mě lepilo přímo nechutným způsobem a do těla se mi pouštěl chlad spolu s tou zatuchlinou. Cítila jsem ji všude kolem sebe, jako by se do mě začala vstřebávat.

         Přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu a dopnula ji až ke krku, i když rukávy jsem měla stejně zahnědlé a promokřené od bažiny, jak jsem se z ní vytahovala.

         Váhavě jsem se rozhlížela, jak se přes zeď dostat, ale nezbývalo než zkusit vystoupat po špičatých hranách a pomalu se dostat vzhůru. Ty to dokážeš, Quane Tu… Ozýval se mi v duši hlas náčelníka Ve stínu stromů Liwana, tedy vrčícího medvěda. Pobízel mě a jeho duch stal při mně, když jsem se stala Dívkou bez hranic a šla proti všemu, co jsem znala.

         Když jsem se skučením a bolestí v končetinách šplhala po zdi a odírala si dlaně o ostré hrany, doufala jsem, že se tohle otec jednou dozví a bude na mě hrdý. Bude pyšný na to, že jsem se vydala pro vyšší Dokonalost tam, kde nikdo z našeho světa nejspíš ještě nebyl…

         Z posledních sil jsem se vyhoupla na zeď a bolestně zakňourala. Dlaně jsem měla celé krvavé, stejně jako kolena a lokty, jak jsem se odírala o zeď. Tepláčky i s mikinou byly na některých místech natržené. Pach krve se mísil se zatuchlinou a bahnem.

         Nabrala jsem do plic vzduch a s bušícím srdcem se zadívala na druhou stranu zdi. Tam, kde měla panovat nicota a prázdnota vesmíru. Tam, kde mě podle slov náčelníka čekalo velké překvapení. A ustrnula jsem.

         Dívala jsem se do mlhy, díky níž nebylo daleko vidět, ale co jsem spatřila, mi jasně říkalo, že tohle ani vesmír, ani nicota není. Na zemi se zelenala tráva, na kterou svítil měsíc a ona se leskla rosou. Vypadala jako čerstvě posekaná, udržovaná. A vedle ní se rozprostíralo cosi šedého, na první pohled chladného a tvrdého. Všude bylo ticho, i když jsem to nedokázala říct s přesností, protože jsem v uších slyšela svůj vlastní tlukot srdce.

         Neumně jsem přehoupla přes zeď i druhou nohu a zasténala jsem bolestí, když jsem se nabodla na další ostrý kámen. Už bych to nedokázala slézt, protože i na téhle straně byla zeď nebezpečná s děsivě špičatými kameny. Musela jsem tu výšku skočit, nemohlo to být více, jak tři metry. A tak jsem se opatrně obrátila a naposledy se zahleděla do svého světa Dokonalosti. Přes větve stromů jsem zahlédla rudé světlo – oheň, který plápolal v táboře Renegátů a vzpomněla si na slib, který jsem Curtisovi dala. Slibuji, že tu budu, až se vrátíš…

         Při té vzpomínce jsem zakolísala a pořezala si bolestivě dlaně, zatímco jsem padala do nicoty. Vykřikla jsem a mé nohy tvrdě narazily na zem. Okamžitě jsem se zhroutila do trávy a rozbrečela se bolestí, která mnou projela.

         Netuším, jak dlouho jsem se choulila na mokré trávě do sebe a štkala bolestí. Ale po neuvěřitelně dlouhé době jsem znovu zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Ticho a klidná krajina, kde bylo pusto a prázdno mě přivítala bez emocí. Všechno bylo chladné. Na téhle straně vzduch podivně páchnul. Tu vůni jsem nepoznávala…

         Zvedla jsem se a klopýtavě se dostala ke zdi, od které jsem byla tak metr. Skvěl se na ní nápis: Defekt. Zaskočilo mě to. Náš svět se nejmenoval Defekt. Nebyl celý defektní! Snad zpola, nebo spíše jen ze čtvrtiny, protože Renegáty už jsme téměř vyhubili! Nápis byl na něčem velmi chladném a tvrdém. U nás se takový materiál používal jen zřídkakdy. Železo, ze kterého byl plech udělaný, bylo křehké a přeci tak pevné. Orámované rudou linkou s černým nápisem, který mě tolik popudil. Nejsme defektní, brzy budeme zcela Dokonalí!

         Opatrně jsem našlapovala, když jsem se vydala od zdi dál do prostoru. Ne, tady rozhodně nevládla nicota a hvězdy tu visely stejně vysoko na nebi, jako u nás. Když jsem se dotkla toho šedého a chladného, co se rozprostíralo na zemi, zaváhala jsem. Bylo to tvrdé a vydávalo to podivné šouravé zvuky, když jsem se toho dotkla podrážkami. Na dotek mých krvácejících pohmožděných dlaní to bylo příliš hrubé.

         Popošla jsem snad padesát metrů ode zdi a zdálo se mi, že nic jiného, než ten podivný šedý povrch a sem tam zeleně, se tu nic jiného nevyskytovalo. Všechno bylo klidné a prázdné, až na zvuky, které přicházely jako by zdaleka a já nebyla sto je zařadit.

         Zaposlouchala jsem se. Vypadalo to, jako by se ten hluk přibližoval. Jako by se ke mně řítila zuřivá smečka dravých vlků. Divočejších, než ten nejméně civilizovaný Renegát. Se tesáky ostřejšími než kameny na hranici světa. Rychlejší než cokoliv, co jsem kdy poznala!

         Řev a vrčení se ozývalo blíž a blíž, zatímco já s bušícím srdcem a krátícím se dechem pajdala zpátky ke zdi. Pravá noha mi přestala doslova fungovat a já spíše poskakovala a natahovala ruce, když se rozzářila světla a na zdi se od plechu, na kterým byl nápis Defekt, odrazil intenzivní svit a zabodl se mi do očí, až jsem zakopla.

         Vrčení se ozývalo pár kroků ode mne. Bylo tak nepodobné všemu, co jsem kdy znala. Bylo hrubé, násilné a téměř pravidelné. Chvílemi hlučnější a zákeřnější. Rvalo mi to duši z těla, protože jsem věděla, že je se mnou konec. Ležela jsem na půl na orosené trávě, zatímco nohy jsem odtahovala od šedého prostranství. Po tvářích mi stékaly slzy a já natahovala krvácející dlaň k zahořklé chladné zdi s drásavým pláčem, protože jsem věděla, že svůj slib, který jsem Curtisovi dala, už nikdy nesplním…

odleg�jm�̂�j| já…

chvěl[�ao�̂�j|pro mě skýtá. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - Epilog: