OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 19. kapitola

31.01.2013 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1507×

Defekt - 19. kapitola

„Správně bych tě měl hned zasvětit do toho, co znamená být mou…“ usmál se na mě okouzlujícím úsměvem a oči mu jiskřily. Leželi jsme na matraci v jeho maličkém srubu, který byl pro nás dva jako dělaný.

Sklopila jsem oči, protože jsem přesně netušila, do čeho mě chtěl zasvěcovat. Otevíral přede mnou nové a nové dveře do dobrodružství a já poznávala, že králičí jamka vede hlouběji, než jsem sama myslela. Všechno bylo zvláštní, tak jiné, než na co jsem byla zvyklá.

Curtis byl pro mě jeden velký otazník i vykřičník, ale po tom maličkém kouzleném obřadu jsem věděla jedno. Chtěla jsem být s ním. A ty dvě něžná písmena, která mě hřála na čele, jsem vnímala jako jeho polibek. Sálala a hřála.

„Ty tedy neučiníš, co je správné?“ zašeptala jsem tiše a proplétala jsem se s ním omamujícím pohledem, zatímco jsem se jemně dotýkala jeho rozložitých ramen.

„Právě, že udělám,“ povzdychnul si. „Nechci to uspěchat. Na některý věci se musí trpělivě, víš?“ Něžně mě břinknul do nosu a políbil na rty. „Proto tuhle noc strávím jako hlídač okolí a ty se prospíš.“

„Ale vždyť jsi sám říkal, že zde nebezpeční nehrozí.“ S nesouhlasem jsem sledovala, jak si zapínal knoflíčky na košili a zakrýval tak svou hebkou pevnou hruď.

„To jsem říkal, ale nechci to podcenit. Philip bude se mnou, neboj se.“ Políbil mě a k mému úžasu vytáhl své vysoké tělo z nízkého srubu, kde jsem se i já musela sklánět.

„Curtisi…“ vyhrkla jsem a vyšla za ním.

„Slib mi, že tu budeš, až se vrátím, Charrie.“ Zadíval se mi toužebně do očí.

„To slibuji. Vím, kde je moje místo.“ Usmála jsem se na něj a cítila, že se vznáším pod jeho jemnými doteky, kterými mě častoval na tváři. Naklonil se a dlouze, něžně mě políbil, až jsem se bez zaváhání přitiskla blíže k němu.

„Potřebuješ čas a já taky,“ povzdychnul si a pohladil mě po vlasech. „Můžeš se tu procházet, já budu venku v bažině. K ránu se vrátím…“ Seskočil z visutého mostu na zem, která se sotva dala nazývat pevnou. Jeho košile se mihla mezi křovím a náhle už po něm nebylo zbytí. Zmizel mi jako pára nad hrncem a já si povzdychla.

Věděla jsem, že po mně touží a právě proto si držel odstup. Chtěl mi všechno ukazovat postupně, nechtěl mě děsit a já si ho za to vážila víc, než bych kdy čekala. Začínala jsem si myslet, že i můj otec by ho měl rád. Po tom všem dobrodružství, které jsme spolu zažili, jsem si ke Curtisovi našla neochvějnou důvěru…

„Princezno Arlie.“ Dívka s dlouhými plavými vlasy se mi uklonila a dlaní si srovnala zástěru.

„Jsem Charlie,“ zamumlala jsem a pokynula jí, aby se zvedla. „To jméno mi dala moje maminka,“ usmála jsem se na ni.

Dívka nejistě udělala další pukrle a obrátila ke mně zvídavé oči. „Vaše matka jistě musí bejt báječná žena.“

„Byla. Zemřela již dávno.“ I po tolika letech se mi hlas chvěl, stejně jako otci, když mluvil o Atrin. Tak ji poté, co se stal Dokonalým, nazýval, ačkoliv maminka se jmenovala Katrin. Ovšem královská rodina se vždy pyšnila svými jmény, která začínala na počáteční písmeno abecedy, proto si můj otec Loretan nechával říkat král An. A proto já, klukovská, už nikdy dokonalá Charlie, byla princezna Arlie. Všichni v královských městech měli svá jména prakticky znetvořená. Ttiene byla pouhá složenina ze jména Nettie, jak se skutečně jmenovala. Od pradávna jsme se tak odlišovali od těch Defektních, kteří mi v tuhle chvíli připadali tak neuvěřitelní, jako nikdy.

„To mě mrzí, Charlie,“ pípla dívka a ladně se přehoupla přes zábradlí na nižší patro, zatímco já stoupala po visutých mostech a podestách výš a výš a zanechávala jsem pod sebou srubové domečky i plápolající oheň, který tuhle kouzelnou noc celou dirigoval.

         Stála jsem na nejvyšším patře tohoto stromového městečka Renegátů a opájela se pohledem na zeď, která byla kamenná a tmavá a zdála se děsivá. Nikdy jsem ji neviděla, ačkoliv jsem věděla, že konec světa existuje – že tato zeď je skutečná, tak mi nikdy nebylo dopřáno si ji prohlédnout. Až doteď. Byla odsud sotva kilometr, ale za ní se valila mlha a tma. Nebylo vidět nic, než vesmír, který za ní panoval…

         Ta zeď mě přitahovala a děsila zároveň. Znamenalo to, že Dokonalost má hranice. Tak viditelné a hrubé, pevné na první pohled. Vinuly se po straně, kam mé oko dohlédlo, a vzpínaly se proti přírodě, která přes ně strkala větve a toužila nahlédnout do nicoty.

„Není pro mne překvapením, že jsi tu, Arlie…“ ozval se mi za zády usměvavý hlas a já se bez dechu otočila, protože jsem tušila, kdo tam stojí.

Náčelník Ve stínu stromů se na mě usmíval a pomalu šel ke mně. Koberec, kterému Curtis říkal Pončo, se jemně chvěl, jak přemýšlivými pevnými kroky mířil ke mně. „V mé zemi se říkalo, že jednoho dne se narodí člověk, který osvobodí planetu a všechny, kteří na ní žijí…“

Zmateně jsem se natiskla na zábradlí, vytvořené z kůlů. „O čem to mluvíte?“ Tajila jsem dech a zjišťovala, že znovu nastupuje ten třas, který mě při jeho přítomnosti provázel.

„Ty to moc dobře víš, Arlie. Ty překonáváš hranice…“

„Ne, to…“ zadrhla jsem se, když jeho oči dostávaly znovu ten důrazný lesk, nikoliv děsivý, ale odhodlaný a důvěřivý.

„Moje žena byla Meda, což znamená ve tvém jazyce Prorokyně… Ona prorokovala, že se jednou narodí člověk, který překročí všechny hranice a sjednotí celou zemi. Svět už nebude rozdělený zdí a moji lidé nebudou utlačovaní v jednom světě…“

Čelist mi padla. Neměla jsem absolutně tušení, o čem to mluví. Nemohla padnout zeď, vždyť by nás obehnala nicota a pohltila nás! Nikdo nemůže překročit hranice ničeho, leda tak hranice, které stanovují královská města. Ano, je pravda, že já je celé prošla a porušila tak zákony našeho světa, ale oproti tomu, o čem tu hovoří je to malichernost. „To na svou ženu jistě musíte být hrdý,“ hlesla jsem konsternovaně a chvěla se už viditelně všude. Dlaněmi jsem pevně třímala zábradlí, zatímco náčelník stál naproti mně a vřele se usmíval. „Vy nejste z našeho světa,“ vyklouzlo mi bez dechu a ta pravda mě zasáhla jako by do mě bodnul nožem.

„Máš pravdu… Nepatřím do Defektu,“ řekl zamyšleně. „Opustil jsem náš svět, překročil jsem hranice, protože jsem tě hledal, tak jako spousta našich lidí. Rozdělili jsme se, abychom prošli všechny světy, které na této planetě existují.“ Sáhl si pod pončo a vylovil cosi sepraného. „Na této kůži je vyobrazen jen kousek země… Pojď blíž.“ Svazoval mě pohledem a já udělala krok, ačkoliv jsem měla pocit, že se mi každou chvíli musí podlomit kolena. Vzduch, jako by tady neexistoval, ale v tuto chvíli to byl bezvýznamný detail, protože já objevila něco, o čem můj otec, král An, neměl ani tušení. Odevzdávala jsem se do rukou neznámého.

„Tohle je tvůj svět…“ ukázal na ohraničenou část. Linka kolem ní byla vachrlatá a vinula se přes rozkreslené hory, což značilo severní města, která byla v horách. „Tvůj svět nazývají různými jmény.“ Usmál se na mě, když viděl, jak se snažím přečíst název, který mi nic neříkal, ale táhl se přes celou plochu mého světa. „Za touto zdí,“ ukázal za mě k hranici, kterou jsem byla doslova okouzlena, „tě čeká velké překvapení, Quana Tu.“ Pohladil mě otcovsky po vlasech a spolu se mnou hleděl k té kamenné, na pohled pevné, zdi.

„Co znamená Quana Tu?“ vydechla jsem a měla jsem pocit, že se o něj budu muset opřít. Netušila jsem, jaké překvapení mě může čekat tam, kde si všichni myslí, že panuje ponurost, vesmír a nicota.

„Znamená to Dívka bez hranic,“ zašeptal a znovu pohlédl na mapku, která byla ze zvířecí kůže, jak jsem zjistila po vůni a pohmatu. „Tady je můj svět, vy pro něj jméno nemáte, ale my ho nazýváme Omika – domov.“ Usmíval se a všechny emoce se mu zračily ve tvářích. Byl zamilovaný do svého domova, miloval ho natolik, že ho dokázal opustit a hledat Dívku bez hranic, která by podle něj na planetě nastolila řád a rovnost. Neopomínala jsem jeden velmi významný detail a to, že tou dívkou jsem podle něj měla být já…

chvěl[�ao�̂�j|pro mě skýtá. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 19. kapitola: