Démon ve mně | Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Je prostředníkem mezi smrtelníkem a ďáblem. V životě nepoznal nic jiného než zapomnění, samotu a strach. Je nucen skrývat se před světem i před sebou samým. Jenomže co když existuje způsob, jak se vysvobodit z té nicoty, kterou se stal?

03.06.2014 (11:00) • ClaryAdler • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 863×

Kdo vlastně jsem? A jak tenhle příběh asi skončí?

Město bylo mrtvé. Všude vládlo ticho navzdory každodennímu provozu; jediným zvukem bylo bubnování deště o asfalt. Kapky se snášely z nebes, zoufale hledaly někoho, kdo by je poslouchal, a jejich příběh se před nimi rozprskl dřív, než stačily dopadnout. Světla byla mlhavá, některá z nich poblikávala, jiná zhasla úplně.

Ať jste šli kamkoliv, nemohli jste se zbavit pocitu, že dění na ulici v této hodině ticha bez mrknutí sledují oči skryté v temných zákoutích. Zdálo se, že se temnota neslyšně plazí po površích a natahuje své pařáty po jakékoli živé bytosti, jež by mohla ukonejšit její sžíravou touhu nasát do sebe aspoň trochu tepla.

Viděl jsem to.

Viděl jsem stíny, jak se plíží po stěnách a zalézají do rohů, snaží se dostat do mé blízkosti a vlákat do svých sítí. Znaly mě. A já znal je. Všudypřítomné stíny temné části mé osobnosti. Nikdy mě neopustí…

Dokonce jsem je i slyšel. Slova se ke mně donášela pomalu a po částech, zněla jako syčení hada. Našeptávaly mi hrozné věci. Kdyby je slyšel člověk, tak by zešílel. Nacpal jsem si sluchátka, která jsem našel v popelnici před několika měsíci, co nejhlouběji do uší a z nakřáplého mobilu zapnul hudbu.

Kráčel jsem ulicí s hlavou sklopenou a temnotou v patách. Stíny rostou v mé mysli – ty, které nemohu nechat za sebou. Nejsem dost silný, abych zaplatil výkupné z tohohle očistce, kde mě žádné spasení nečeká.

Jednou mě napadlo, co tady vůbec dělám? Proč jsem byl přiveden na tenhle svět? A kým vlastně?

Uvažoval nad tím, co je to vlastně minulost. Říká se, že člověk ji nosí stále v sobě, že nic není doopravdy zapomenuto. Pojí se s přítomností a mění budoucnost. Jenomže když není minulost, nic nemůže ovlivnit budoucnost. Žití v přítomném okamžiku je jen přechodný stav.

Proč lidé plánují? Proč se snaží něco dokázat? Tak či tak stejně zemřou. Stane se z nich prach, vzpomínky zmizí, jako by nikdy nebyly, a po jejich působení zde nezbude nic než prázdné místo, které stejně obsadí někdo jiný.

Proč tedy všechny ty sny a cíle?

Lidi jsou tak zvláštní stvoření. Za něčím se ženou a stejně se toho pak vzdají. Dělají nemožné pro nic. Překračují oceány pro to, co se velikosti rovná louži.

Ale musím přiznat, že jsem jimi fascinován. Jdou si za tím, v co věří. Nemožné je pro ně možné. Jsou ochotni přeplavat oceán, jen aby dostali na oplátku to, co potřebují ze všeho nejvíc. Mají tolik možností…

Závidím jim.

Je mi jedno, jak ubohý je lidský život. Všechno je lepší než tahle nicota. Dal bych cokoliv za to, abych mohl aspoň okusit, jaké to je doopravdy žít.

Nejsem jako ostatní.

Nikdy jsem nebyl.

Nevím, jestli jsem vůbec kdy někým – něčím – byl.

Nevím, odkud pocházím. Nevím, kde je moje místo ve světě. Jaký je můj úděl zde. Proč jsem byl vlastně stvořen.

Vím jen, co jsem.

Možná mě znáte. Třeba jste na mě narazili, když jste se procházeli za soumraku městem a prošli kolem muže v děravých džínech, černém triku, okopaných černých converskách a tváří schovanou pod kapucí černé mikiny. Ale nevšimli jste si mě. Jak byste taky mohli? Lidé si osob, jako jsem já, nevšimnou. Vaše zaslepené oči se vždy upínají ke světlu, ať je dobré, či ne. Temnoty se bojíte – i kdyby tam byl jen slabý plamínek naděje, vy se stejně odvrátíte. Jenomže bez temnoty není světlo, bez světla není temnoty.

Jsem jeden ze zapomenutých. Přízrak. Ani živý, ani mrtvý. Ten, co stojí opodál. Sleduji vás zpovzdálí. Nahlížím do nejzazších koutů, ochotný vykoupit se čímkoli – i vlastním životem. Bez duše, schopnosti něco cítit, naděje. Jsem odsouzený přežívat, skrývat se, ztrácet se.

V hrudi neuslyšíte nic než ticho. V žilách namísto krve proudí chlad. Dýchám bez plic. Přežívám bez šance na život. To je mé prokletí.

Ze svého života si nepamatuju nic. Jediné, co si vybavuju, je odraz v zrcadle. Sleduji jej a při každém pohledu na zem dopadnou chladné střepy.

Má vlastní tvář. Tvář, která patří démonovi.

Stvůře.

Pro psance, jako jsem já, není návratu.

Navždy jsem uvízl v nicotě. Chycený mezi minulostí, přítomností a budoucností, na hranici mezi životem a smrtí.

Nenávidím to monstrum, které mě zevnitř zabíjí a ničí poslední zbytky mé lidskosti. Nenávidím se za to, čím jsem. Nenávidím sám sebe.

Mé jméno je Archer Lonn.

A toto je můj příběh.

Autor: ClaryAdler, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démon ve mně | Prolog:

5. ClaryAdler přispěvatel

04.06.2014 [18:50]

Děkuju za komentáře Emoticon Jsem ráda, že vás má povídka zaujala a doufám, že tomu tak bude i v příštích kapitolách

4. Ver přispěvatel

03.06.2014 [20:00]

V prvé řadě není pochyb o tom, že mě toto dílo upoutalo. Že jsi mě ty upoutala. Svým stylem psaním, či snad tím až tolik ne, možná a pravděpodobně má na tom největší zásluhu ta myšlenka. Ten nápad, to téma mi blízké… chvíli z textu vyzařují emoce, a pak z něj jde cítit přesně ta nicota, o které hovoříš. Či možná to je na mé představivosti… každopádně jsi ji pošťouchla směrem k tomu, abych nad tímhle zvažovala. Opravdu, další velmi krásné dílko, které mě tady upoutalo. Ale pravděpodobně první, které je mému srdci tak blízké… ač uvidíme, jak budeš pokračovat. Každopádně, držím ti palečky, ať se ti v psaní drží a zároveň jakožto tvor sobecký si přeji, aby tě múzy neopouštěly, či možná, v tomto případě, aby tě neopouštěli ti démonci, kteří bývali zdrojem inspirace v dobách minulých a jež dnešní společnost zavrhuje. Emoticon