OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Démoni noci 2

21.03.2016 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 503×

Doufám, že nadále budete číst mou povídku, a já slibuji, že se budu snažit udělat celý tento příběh, co nejvíce napínavý! 

***

Sebrala jsem z lavičky telefon a vytočila matčino číslo. Od pátka se jí musím stále hlásit. Z věšáku jsem sundala ručník a otřela si opocené čelo.

„Melodie?“ ozval se její hlas.

„Mami… už mam po tréningu…“ oznámila jsem.

„Za půl hodiny tam budu…“ pronesla.

„Nemůžeš dřív? Mam hlad a moc se mi nechce jít do těchto sprch… klidně pojedu busem.“

„To ať tě ani nenapadne! Prostě počkej v budově, musím končit, zatím papa!“ zavěsila telefon a já si naštvaně přehodila ručník přes rameno. Ještě včera mi vykládala, jak mě bude mít stále na očích a nikdy mě nikde nenechá samotnou po večerech, a teď toto. Vyšla jsem z tanečního sálu.

Začala jsem tančit jako malá holka a ani po přestěhování mě to nepřestalo bavit. Díky Caroline jsem začala chodit do této taneční skupiny.

Vešla jsem do šatny. Menší část dívek se svlékala do sprch a větší část si rovnou navlékala bundy a rychle utíkala z šatny ven, tam také zapadala i Caroline. Začala jsem se též svlékat a přidala se tak k té menší skupince.

Po páté vraždě se všichni ve městě začali chovat jinak. Jakmile se setmělo, na ulici nebylo vidět ani človíčka, a přes den byli všichni až moc ostražití. Když jsem po škole jela na kurz tance a na velice tiché zastávce jsem začala kašlat, všichni se na mě otočili, div že nezačali řvát, že já jsem ten vrah. Ale nemohu jim nijak křivdit. I já jsem z toho celá tumpachová. Jen ta představa, že jsem byla od vraha takový kousíček, mi nahání husí kůži po celém těle. Navíc po každé když usínám, stále vidím ty její oči.  

Z tašky jsem si vytáhla sprchový gel s šamponem a vydala se rovnou do sprch. Vlezla jsem si do sprchy úplně vzadu v rohu a po dlouhém přemlouvání rozbitého kohoutku mi začala téct vlažná voda. Ze sprch jsem odcházela jako poslední. Mokré vlasy jsem si stáhla do copu a zachumlala se do teplé mikiny. Zadívala jsem se na hodiny. Ještě pět minut. Odfoukla jsem si pramen vlasů z čela a navlékla si bundu. V šatně jsem byla sama, a tak jsem se rozhodla jít pomalinku před vchod. Cestou ke vchodu jsem si z tašky vyhrabala čepici. Bokem jsem strčila do hlavních dveří, vyšla jsem ven a připravovala jsem se nasadit si čepici na hlavu, když vtom do mě kdosi narazil a čepice mi vyklouzla z rukou na zem. Nijak jsem se kolem sebe nerozhlížela a sehnula se pro svou ni, jenže něčí ruka ji zvedla rychleji. Narovnala jsem se a podívala se do obličeje neznámého.

Byl to muž. O hlavu vyšší než já. Měl tmavé kudrnaté vlasy, které mu nepatrně spadly do blankytně modrých očí. Světlo pouliční lampy mu po tváři vrhalo takové stíny, že bylo obtížné rozeznat křivku od stínu.

Nepatrně naklonil hlavu na stranu, jako by si mě prohlížel, a poté se mu na tváři objevil škleb. Nebyl nijak strašidelný. Jeho škleb napodoboval spíše úsměv. Nebála jsem se ho, ale přesto mi běhal mráz po zádech, jako by mě mé tělo chtělo před něčím varovat. Podal mi čepici a já se pro ni ochotně natáhla. Omylem jsem se dotkla jeho prstů a mým tělem projela zvláštní vlna. Jako by mi tělem projela malá elektrická rána. Leknutím jsem mu čepici vytrhla z ruky a přitáhla si ji k tělu. Co to bylo?  

„Děje se něco?“ pronesl hlasem, který by zaujal každého. Byl melodický i okouzlující, a přesto tak trochu strašidelný. Odtrhla jsem pohled od jeho očí a zhluboka se nadechla.

„Všechno v pořádku… Děkuji…“ zadívala jsem se mu znovu do očí a mile se usmála. Kouzelnější oči jsem nikdy neviděla!

„Melody!“ zaslechla jsem z dálky matčin hlas. Postavila jsem se na špičky a zadívala se za cizince. Na silnici stálo auto, ze kterého nervózně vykukovala mamka. Svezla jsem se na paty a upravila si tašku na rameni.

„Ještě jednou děkuji…“ nahodila jsem zas úsměv a obešla cizince.

„Není zač…“ zaslechla jsem jeho tlumený hlas. Otevřela jsem dveře od auta a posadila se.

„Kdo to byl?“ začala vyzvídat mamka. Protočila jsem oči a mile se na ni podívala.

„Mami… netrojči!“

„Já jsem v klidu!“ Auto se rozjelo.

„To jde vidět… hele, v kapse od bundy mám pepřák, co mi dal táta. Navíc si ještě stále pamatuji ty obranné chvaty, co mě učil Harry, a navíc, v budově je ještě spousta lidí, kdyby mě tu chtěl kdokoliv zabít, své zvrácené choutky by nenaplnil, jelikož by někdo přiběhl a ochránil mě…“

„Dobrá…“ zastrčila si pramen uvolněných vlasů za ucho a olízla si spodní ret. „Snad chápeš, že o tebe mám strach!“

„Já mám také strach, ale hlavní je si zachovat chladnou hlavu!“ pousmála jsem se a strčila si čepici do kapsy.

„Teď jsem slyšela tvého otce,“ zasmála se mamka a uvolnila se v sedačce. Zbytek cesty proběhl v tichu.

***

Ležela jsem ve vaně a nechala svým ztuhlým tělem prostupovat příjemné teplo. Zavřela jsem oči a uvolnila se. V ten okamžik se mi znovu zjevily ty tmavě hnědé oči mrtvé dívenky. Vystrašeně jsem se posadila a mokrými dlaněmi si prohrábla vlasy. Ať už to přestane! Zhluboka jsem se nadechla a opláchla si tvář vlažnou vodou. Možná to přeháním, ale vždyť ta dívka byla mrtvá a ten vrah… Bože vždyť byl jen kousek ode mě! Nemysli na to! rozkázala jsem si a potopila se pod vodu. Ležela jsem na dně vody a pozorovala jsem, jak se mé vlasy krásně vlní pod vodou. Kyslík mi pomalu docházel. Padesát šest… padesát sedm… padesát osm… Prudce jsem se vynořila a nasávala do plic kyslík. Umyla jsem si vlasy a pomalu vyšla z vany. Postavila jsem se před zrcadlo a setřela usazenou páru.

Nebyla jsem nijak výrazná dívka. Mám dlouhé hnědé vlasy, které mi sahají skoro až k bokům. Mám velké světle modré oči a větší nos. Jsem celkem vysoká a má postava není nijak extravagantní. Ani ne vychrtlá, a ani ne tlustá. Zlatá střední cesta. Vzhledově jsem spíše po otci, než po matce.

Mamka je překrásná. Má krátké blonďaté vlasy a tmavě modré oči.

Vzala jsem si župan z věšáku a přehodila si jej přes mokré tělo. Vlasy jsem si zamotala do béžového ručníku. Vyšla jsem z koupelny a zamířila přímo do svého pokoje. Oblékla jsem se do pyžama a vlasy si rozpustila. Ručník s županem jsem si pověsila na věšák u zdi. Pracně jsem si rozčesala vlasy a zamotala je do vzdušného drdolu. Zastrkávala jsem si neposedné vlásky pod gumičku, když vtom mě kdosi chytil kolem pasu a zvedl do vzduchu. Hlasitě jsem zavřískla a za sebou jsem zaslechla smích.  

„Klid… to jsem jen já…“ zaslechla jsem Harryho hlas. Položil mě na zem a já se k němu otočila. Bouchnula jsem ho do ramene.

„Vystrašil jsi mě!“ zasmála jsem se.

„Nebudeš tomu věřit, ale byl to účel!“ oplatil mi bouchnutí do ramene, ale o něco slabší, než jsem mu dala já.

Harry je o půl hlavy větší než já. Je přesný duplikát otce v mládí. Jediné, v čem se lišili, byly oči, ty měl po matce. Má krátké tmavě hnědé vlasy a pečlivě nagelované.

„Co tu děláš?“ objala jsem ho.

„Přijel jsem se na tebe kouknout a dávat na tebe pozor… táta řekl, co se stalo…“ nepatrně se ode mě odtáhl a zadíval se mi upřeně do očí. Jeho dlaně ležely na mých ramenou a nepatrně se ke mně přikrčil. „Jak se cítíš?“ zeptal se. To myslíš vážně? Harry studuje psychologii. Zhluboka jsem vydechla a našpulila rty.

„Nech si toho!“ ušklíbla jsem se a odstrčila jej od sebe.

„Ale vážně, Meli… rodiče říkali, že se o tom moc nebavíš a že máš celkem divoké sny…“ zadíval se na mě vážně a já se posadila na postel.

„Takže tě zavolali, abys mi udělal terapii?“ pousmála jsem se.

„Ne… stejnak jsem sem měl namířeno…“ posadil se vedle mě.

„Jasný…“ ušklíbla jsem se.

„Ty víš, že mi můžeš říct cokoli…“ zadíval se mi do očí.

„Po pravdě… cítím se dobře, jen před spaním mě straší ty oči. Té dívky…“ kousla jsem se do spodního rtu. „Ale vím, že to za chvilku přejde…“ nasadila jsem úsměv na tváři.

„Pamatuj, že kdykoliv by tě něco tížilo, tak jsem tady, jasný! Asi tu totiž chvilku zůstanu…“ pousmál se. „Mám u taťky v práci praxi, takže tu budu tak na měsíc… ale teď, když mě omluvíš, půjdu se najíst. Mám hlad, jako bych sto let nejedl!“

„V pohodě. Stejnak jsem unavená…“

„Dobrá…“ usmál se a vyšel z mého pokoje. Já jsem se unaveně rozplácla na posteli a vydechla.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démoni noci 2: