OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 10.

02.12.2011 (15:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1566×

Pod bodem mrazu

Pomalu ke mně pronikal otravný zvuk budíku. Vřeštěl a vřeštěl a důkladně se hlásil o slovo. Se zaúpěním jsem se převalila na druhý bok a zamáčkla ho. Nesnáším ranní vstávání!

Odkopla jsem ze sebe peřinu a vstala z postele. Bosky jsem vyšla z pokoje a vydala se nakouknout do ložnice. Ta ale zela prázdnotou. Seběhla jsem dolů a nakoukla do obýváku a potom i do kuchyně. „Tati?!“ zavolala jsem pro jistotu, ale předem jsem věděla, že odpověď nedostanu.

A taky, že jo. Na stole v kuchyni ležel lístek se vzkazem: „Musel jsem si něco zařídit, odpoledne jedu do servisu. Uvidíme se večer, dávej na sebe pozor, táta.“

„No jasně,“ zavrčela jsem. Proč být taky doma o minutku navíc? Nejspíš už se nemůže dočkat, až bude sedět v tom svém křápu jménem kamion a poveze se do Brazílie. Pak jsem se za tuhle myšlenku zastyděla. Koneckonců, dělá to pro nás a navíc, to já jsem mu přece řekla, že může jet. Obětovat se pro blaho všech, to byl vždycky můj sen.

Povzdechla jsem si a ukuchtila si k snídani míchaná vajíčka. Po dlouhé době to bylo první ráno, kdy jsem nezaspala nebo se neutápěla v depresi. Teď momentálně jsem cítila vztek a trošku ukřivdění, což bylo, dle mého názoru, pořád lepší než zoufalství a výčitky svědomí.

Vyšla jsem z baráku a polechtaly mě sluneční paprsky. Vzhlédla jsem k obloze. Dneska to vypadalo na krásný a slunečný den, nikde ani jeden mráček. Rozešla jsem se ke škole a po dlouhé době si cestu a její okolí vychutnávala. Jako malé dítě jsem se radovala z každé rozkvetlé kytky nebo keře, z ptáčků, kteří zpívali, zkrátka jsem najednou byla velmi infantilní. Ale co, cítila jsem se fajn.

Ovšem jen do té doby, než jsem došla ke škole. Chystala jsem se, jako vždycky, projít bránou, jenže tentokrát jsem se zastavila deset metrů od ní a jen nevěřícně zírala do leva, kde tak sto metrů ode mě stáli dva kluci.

Jeden už mi byl notně známý. A já bláhová si myslela, že je zavřenej v laboratoři, kam patří. Vzteky jsem nakopla šutr přede mnou. Ušklíbl se. Sevřela jsem ruku v pěst. Jednou mu ten arogantní výraz z tváře vymlátím. Možná.

Toho druhého jsem nikdy neviděla. Přibližně stejně vysoký, jako mutant vedle něj, taktéž oblečen do tmavých kalhot a černé bundy, jak originální, a po celé hlavě měl hnědé dredy. Zírala jsem na ty dva a čekala, co se bude dít. Nedělo se ale nic. Jen oba stáli a opláceli mi pohled, div, že si na mě neukazovali prstem. Další pokusnej králík, kterej utekl z laboratoře, jo, to jsem přesně potřebovala!

Náhle se zelenooký mutant naklonil k tomu dredatému a něco mu řekl. Ten jen přikývl, naposledy se na mě zadíval a pak se oba otočili na patě a odcházeli. Sledovala jsem jejich záda, mizící v dáli, a cítila se bezmocnější než jindy. Jestli tohle byl komplic mé noční můry, tak si rovnou můžu jít kopat hrob.

S náladou pod bodem mrazu jsem se vydala dovnitř. První hodinu jsme měli tělocvik, takže jsem si jen hodila věci do skříňky a zamířila k šatnám venku u hřiště. Pat už byla vevnitř, spolu s několika dalšíma holkama a taky Jessicou. Ta seděla na lavičce, stranou od ostatních, na tváři pohrdavý výraz. Make up tentokrát měla udělaný důkladně, ani růž na tvářích však neodvedla pozornost od temných kruhů pod jejíma očima.

Pozdravila jsem holky a šla se stranou převléknout do černých bavlněných šortek a tyrkysově modrého tílka. Na nohy jsem si obula bílé botasky adidas a vlasy svázala do culíku. Připojila jsem se k holkám a posadila se na lavičku vedle nich. Bavily se o jakémsi večírku, netušila jsem, o co jde. Jen jednou jsem se pokusila zalétnout pohledem směrem k Jessice. Sotva jsem tak udělala, jako by vycítila, že se na ni dívám, zvedla oči ze země a zpražila mě tak nenávistným pohledem, až jsem sebou trhla. Ta holka v sobě má nejspíš hodně černých myšlenek.

Raději jsem ji už nechala na pokoji. Zazvonilo a do šaten vešla učitelka. Rozdala nám florbalové hokejky a překvapilo mě, že dokonce i Jessica si jednu vzala bez reptání. Její zlatobílé adidas šortky a fialové tílko s flitrama se mezi náma dost vyjímalo. Na mysl mi přišla myšlenka, jaktože nosí značkové oblečení, když pomalu nemají na nájem, přesně tak, jak to včera někdo řekl. Možná kvůli perfektnímu krytí. Dokud bude nosit značkové oblečení, nikdo nepozná, jak špatně na tom jsou. Pokud se do toho teda nevloží Meggie Rainfordová, což už se stalo.

Vyšly jsme ven na hřiště. Učitelka zvolila kapitánkami Patricii a Meggie. Rozebíraly si nás do družstev, musela jsem se pousmát, když si mě Pat zvolila jako první členku svého týmu, na jakýkoliv sport jsem lama, ale Pat se zkrátka řídila kodexem přátelství, jak tomu říkala.

Nakonec zbyly už jen Jessica a Adéla, spolužačka, která má brýle, slušnou nadváhu a na sport je ještě větší lama, než já a to už je, co říct. Neuměla jsem si ani představit, jak ponižující to pro Jessicu musí být, stát vedle nejhorší sportovkyně z naší třídy a čekat, kdy si ji někdo vybere, jako dobytek na trhu.

Jenže nastalo ticho a nikdo se neměl k tomu, aby si jednu z nich vybral.

„No tak, děvčata,“ prohlásila po chvíli učitelka, „už se rozdělte, ať můžeme konečně začít hrát.“ Pořád se ale nic nedělo. Holčičí kolektiv zkrátka nemohl jen tak přejít Jessičino povýšené chování.

„Patricie,“ uhodila učitelka na ubohou kamarádku, „vyber si!“ Pat na mě zoufale pohlédla. Neměla jsem ale žádnou radu. Tohle byla pořádně trapná situace. Litovala jsem i Adélu, čert aby vzal tohle rozdělování, proč si nemůžeme třeba losovat čísla?

„Adélu,“ zazněl Patiin rozhodný hlas. Možná jí bylo Adély taky líto, anebo nemohla dosud rozdýchat Jessičin roztomilý pozdrav hned první den, co přišla.

Jessica si odfrkla a pomalu se loudala ke svému týmu. Ten se tvářil stejně nadšeně. Spolupráce prvotřídní úrovně, chci vidět, jak si budou nahrávat. Jessica se ovšem nenechala vyřadit ze hry. Jak jsme zjistily, na sport byla vážně talentovaná. Uměla pěkně rychle běhat a její střely a nahrávky mířily přesně.

Sotva učitelka odpískala hru, vrhla se do hřiště jako lev a po zbytek zápasu neúnavně běhala po hřišti, jako kůň při pólu. Holky z jejího týmu jako by zapomněly na svou zášť a dokonce jí posílaly téměř všechny nahrávky. V půlce zápasu vedl Megiin tým šest jedna a nezdálo se, že by se to mělo změnit. Spíš naopak, za dalších pět minut jsme dostaly dalšího góla, překvapivě, znovu od Jessicy.

Pomalu nám docházel dech i šťáva, týmový duch se odstěhoval a my stěží dýchaly. Žádné odvážné útoky jsme nepodnikaly, pouze jsme bránily.

Nacházela jsem se zrovna pár desítek metrů od branky soupeřek, když jedna z nich neodhadla vzdálenost a poslala mi míček. Neváhala jsem, rozběhla jsem se s ním k bráně, kde stála pouze brankářka. Už mi chybělo jen pár metrů, když mě najednou něco seklo do levé holeně a já se sesunula k zemi. Pískla píšťalka a holky se kolem mě seběhly.

Vedle stála Jessica, jejíž hokejka mi náhodou přišla do cesty, a ani trochu se netvářila, že by jí to mrzelo. „Faul,“ hlásila učitelka a sehnula se ke mně. „Můžeš vstát?“ zeptala se.

S pomocí její ruky jsem se vytáhla nahoru. Sotva jsem ale dostoupla na poraněnou nohu, usykla jsem bolestí. „Pojď se posadit na lavičku,“ rozkázala učitelka a pomáhala mi dopajdat po jedné noze k tribunám. Tam jsem se s úlevou posadila a nechala levou nohu nataženou. „Dobrý?“ optala se učitelka. Báječný. „Jsem v pohodě,“ zaculila jsem se.

Noha mě ale dost bolela, divila bych se, kdybych ji neměla minimálně naraženou. Jestli nebudu moct chodit, tak tu někdo přijde o svoje krásný blonďatý lokýnky! Učitelka odběhla pískat trestné střílení.

Pat, jako kapitánka, byla vybraná, tudíž jsem fandila o to víc. A pomstila mě, aspoň malinko, brankářku prostřelila. Ten jeden gól, který jsme si museli vybojovat až faulem, ale Jessica nahradila o pár minut dalším. Holky už ani neměly chuť hrát, padly další dva góly, tentokrát aspoň ne od Jessicy, než učitelka odpískala konec.

Pat se rozeběhla ke mně. „Jak ti je?“

Zkusila jsem se postavit. Nic mě nebolelo. Přenesla jsem váhu jen na levou nohu. V klidu jsem stála.

„Už je to ok,“ zaradovala jsem se.

„Určitě?“ vyptávala se. Mezitím dorazila i učitelka.

„Greymorová, jak ti je?“

„Jsem v pořádku, už to nebolí. Nejspíš to bylo jen naražený,“ přesvědčovala jsem obě dvě.

Netvářily se zrovna důvěřivě, ale když jsem sama ušla několik kroků a nezhroutila se na zem, konečně uvěřily. Učitelka si šla svojí cestou a my s Pat jsme vykročily k šatnám.

„Ta pizda to udělala naschvál,“ zamračila se Pat.

„Možná,“ přisvědčila jsem.

„Vyškubem jí vlasy,“ rozohnila se.

To byla lákavá představa. Došly jsme až ke dveřím šatny a ta, o níž jsme mluvily, zrovna vycházela ven. Sjela nás obě vražedným pohledem a zabočila ke škole bez jediného slova.

„Omluva by neuškodila!“ zahulákala za ní Pat. Odpovědí jí ale byl jen vysoce zdvižený prostředník.

Zalapala po dechu a nadechovala se k nějaké peprné nadávce, ale položila jsem jí ruku na rameno. „Nech to být,“ uklidňovala jsem ji. Chtěla jsem dát Jessice čas, aby se trochu vzpamatovala, ale upřímně, jestli to znamená nechat se mlátit florbalkou, vyškubu jí ty vlasy osobně.

Pat ještě mrmlala, že o ní napíše do školních novin, ale pak jsme se odebraly do sprchy a už o tom nemluvily. Dobře jsem ale věděla, že Jessica má u ní další černý puntík, který se jen tak nesmaže.

***

Jediný světlý bod dnešního dne pro mě představovala hodina biologie. Vešly jsme do třídy a usadily se. Zapípal mi mobil. Otevřela jsem ho a přečetla si esemesku od Annie. Prý mi na dnešek dává volno. Určitě se utápí v představách, že se po tom pohřbu nacházím v neutěšeném stavu a nezvládla bych pracovat.

„Máš po škole čas?“ zeptala jsem se Pat.

„Asi jo, proč?“ nechápala.

„Šéfka mi na dnešek dává volno. Takže tam jednou půjdu jako host a tebe rovnou zvu na to kafe, co ti dlužím.“

„Tak dobře,“ souhlasila. Zazvonilo.

Do třídy si vbaletila Jessica. V jedné ruce držela kelímek a ve druhé mobil, do kterého úpěnlivě datlovala. Usadila se v lavici a chvilku nato vešla do třídy slečna Ashburyová. Nepozastavila se nad novou žákyní ve třídě, která si hraje s mobilem přímo před jejíma očima, a v klidu nám ohlašovala, na jaké stránce si otevřít učebnice.

„Minulou hodinu jsme začali hovořit o imunitě. Popsali jsme si, jak postupují lymfocyty a co se v těle děje. Věděl by někdo, jak se imunita dělí?“

Zvedla jsem ruku, jenže jedna další ruka se zvedla v ten samý okamžik. A ten jev byl natolik nevídaný a nepředstavitelný, že celá třída zašuměla úžasem. I učitelka se zřejmě podivila, protože pokynula rukou k první lavici a pronesla: „Prosím, slečno Witten.“

„Imunitu dělíme buď podle specifity na vrozenou a adaptivní nebo podle povahy imunitní obrany na imunitu buněčnou a imunitu látkovou,“ pomalu pronesla Jessica. Šokovaně jsem ji sledovala. Neměla na lavici vůbec nic, z čeho by to vyčetla. Říkala to z hlavy.

„Výborně,“ usmála se Ashburyová, „jaký je mezi nimi rozdíl?“

„Imunita vrozená je zaměřena proti jakékoliv cizí struktuře, je ochranou první a okamžitou, na rozdíl od adaptivní se ale nevyznačuje dlouhodobou pamětí a nevyvíjí se. Naproti tomu adaptivní imunita se rozvíjí až po styku s cizí strukturou. Je typická dlouhodobou pamětí, díky které při dalším setkání se stejnou strukturou proběhne reakce rychleji a silněji.

Buněčnou imunitu obstarávají bílé krvinky, patří sem ale například i makrofágové a neutrofily. Látková imunita se většinou omezuje pouze na protilátky, imunoglobuliny, které produkují B-lymfocyty a vážou se na antigen, následně ho zničí. Řadí se sem však i interferony nebo komplement.“

Celá třída hrobově mlčela a jen nevěřícně zírala na Jessicu a její proslov. Moje brada se snad dotýkala lavice a Pat vedle mě se nevěřícně šklebila.

„Výborně slečno Witten,“ zasmála se Ashburyová. „Píšu vám A za práci v hodině. Koukám, máme ve třídě nového experta na biologii.“ Zalétla pohledem dozadu a povzbudivě se na mě usmála. Rychle jsem pusu zavřela.

Ashburyová vykládala dál a Jessica si opět začla hrát s mobilem.

Zběsile jsem škrábala poznámky do sešitu.

„Sakra Alex,“ ozvala se vedle mě nevěřícně Pat, „ona to vážně umí.“

„Jo,“ zavrčela jsem a dál si psala. Moje nálada se ocitla velmi, velmi hluboko pod bodem mrazu.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 10.: