OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 11.

03.12.2011 (12:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1615×

Pozvánka

Špatná nálada mi vydržela až do konce vyučování. Jako ve snách jsem poslouchala štěbetání ostatních, kteří se neustále vraceli k tomu zázraku, který se v biologii odehrál. Zdálo se mi, že o ničem jiném se ani nemluví. Pat naštěstí mlčela, jen po mě občas hodila opatrným pohledem. Pokaždé se nadechla a zřejmě chtěla něco říct, ale když uviděla můj sveřepý, zamračený výraz, vždy si to rychle rozmyslela a zase sklapla naprázdno.

Cítila jsem, že se ke mně blíží s úsměvem hluboká deprese. Dosud jsem si myslela, že jsem v biologii dobrá, tak dobrá, že bych se mohla dostat na nejprestižnější školu v celých Spojených státech. A pak si přijde nějaká blonďatá Marfuška a z hlavy vysype to, co já jsem se včera učila asi dvacet minut.

Buďto na Fontbonnu preferují nějaké nezákonné způsoby, jak toho studentům co nejvíce natlouct do hlavy nebo... Nebo nejsem taková jednička, jak jsem si myslela. A to mě donutilo k černému, pesimistickému myšlení.

Co budu dělat, když zjistím, že se v přírodovědeckých oborech neuplatním? Co když mě nevezmou vůbec na žádnou školu? Co budu dělat? Budu každý ráno oblíkat oranžovou kombinézu a napichovat odpadky na chodníku? A vždy v tu samou dobu zdravit Pat, která mě, jako prestižní manažerka, bude míjet cestou do své luxusní kanceláře?

Proč mě nemůže bavit třeba ekonomie nebo něco jednoduššího, kde je velká šance, že se uplatním? V duchu jsem si představovala, jak všichni mí spolužáci nastupují na své vysněné školy a jen já sedím doma, sama, táta koluje někde po Americe a já sleduju telenovelu, konzumuju nepřiměřené množství zmrzliny a rozpláče mě každá zápletka.

Otřásla jsem se. V duchu jsem si umínila, že se budu učit mnohem víc a ještě naší princezně ukážu, kdo je tu expert na biologii. Plánovala jsem si, jak se našrotím dopředu zbytek z člověka, co nám ještě zbývá dobrat. Koneckonců, imunitu mohla mít probranou z Fontbonnu, ale genetiku a ostatní stoprocentně ještě nebrali. To se bude muset naučit. A Jessica rozhodně nevypadala jako typ, který by se chtěl cokoliv učit.

Ponořila jsem se do svých emancipovaných úvah, ze kterých mě vytrhla až Pat, která se konečně odvážila na mě promluvit.

„Jdeme teda?“ ozvalo se vedle mě.

Probrala jsem se ze svých krásných představ, kde jsem zrovna děkovala všem, kteří mi dopomohli k získání Nobelovy ceny. Třída zela prázdnotou, můj sešit ze zeměpisu přede mnou ležel rozevřený, čistě bílý, neposkvrněný jedinou čárkou inkoustu. Jejda.

„Jo, jasně,“ vyskočila jsem na nohy, sbalila věci do tašky a vyšly jsme ze třídy. Zamířily jsme k šatnám.

Po nějaké chvíli jsme se konečně vyhrabaly ven a vydaly se ke kavárně. Děkovala jsem, že mám vedle sebe Pat, ačkoliv jako terminátor zrovna nevypadá, protože tentokrát na mě továrna na čokoládu nepůsobila nijak hrůzostrašně. Spíš jen se smutkem jsem pohledem zalétla k místu, kde jsem naposled spatřila Janie, a hned se zase věnovala Pat, která mě svým vyprávěním o dalších článcích, které plánuje, udržovala dál od černých myšlenek.

Nehledě na to, že jsem se vedle ní cítila bezpečně, i když se kolem potulovali dva králíčci, kteří zdrhli z laboratoře. Doufala jsem, že před Pat by si na mě netroufli. Ne kvůli tomu, že by se jí báli, ale kvůli tomu, že by nechtěli dalšího svědka. „Toho by se mohli snadno zbavit,“ zašeptal hlas v mojí hlavě, jehož životním posláním je očividně ničit můj vyrovnaný psychický stav.

„Drž hubu,“ zašeptala jsem v duchu nazpátek a razantně otočila tlačítkem off. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco hezkého, abych ho udržela zpátky, ale naštěstí se stáhnul do pozadí a už neotravoval.

„Je ti dobře?“ ozvala se nejistě Pat. Tak jo, moc lidí asi nechodí se zavřenýma očima a nepotřásá u toho hlavou jako pes, kterému natekla voda do uší.

„Jo, je mi fajn,“ zaculila jsem se na ni. Úsměv, který mi věnovala, byl spíše vyděšený než shovívavý.

***

Dorazily jsme do kavárny a usadily se v přední části. Annie hned dosprintovala k nám, vyptávala se, jak se cítíme a jestli jsme v pořádku. Když jsem jí navrhla, že jí klidně pomůžu, když už jsem tady, vypadala chvilku, že dostane infarkt.

Pohrozila mi, že mě připoutá k židli, jestli půjdu někam jinam než na záchod, a odkvačila připravit nám naše objednaná kafíčka. Pak dorazila nejen s nimi, ale i s tácem plným nejrůznějších zákusků, a položila ho na náš stůl se slovy: „To je na účet podniku.“

Když jsem zaprotestovala, sežehla mě takovým pohledem, že jsem radši zmlkla a poslušně si naložila na talíř indiánka, větrník a krémovou roládu. Pat si taky vybrala a Annie zas odcupitala. Celou dobu nás ale od pultu sledovala, jestli vážně jíme.

„Neřekla bych do Jessicy, že je taková šprtka,“ zahuhlala s plnou pusou Pat. Zpražila jsem ji pohledem. Tak za prvé, právě tím označila za šprtku i mě, a za druhé, neměla jsem nejmenší chuť bavit se nad výbornými zákusky a kávou o té blonďaté harpii.

„No, co,“ bránila se Pat.

„Nic,“ odfrkla jsem si. „Včera přijel táta,“ vzpomněla jsem si na jednu podstatnou informaci.

„Neke, vážně? To je bezva, jak dlouho se zdrží?“ Pat holt mého tátu už trochu znala.

Odložila jsem lžičku. „Zítra odjíždí,“ zamumlala jsem.

„Cože? Kam?“ nechápala.

„Do Brazílie,“ pohrdavě jsem vyprskla.

„A na jak dlouho?“ opatrně se vyptávala.

„Na dva měsíce,“ zašeptala jsem. Zavládlo hrobové ticho. Co na to taky říct? Slova jako: „Je mi to líto,“ nebo: „To se nemáš,“ by v tomto případě zněla dost stupidně a prázdně. Pat proto radši žvýkala, a tak se vyvarovala povinnosti něco odpovědět.

Až po chvilce se narovnala a promluvila, ne však k tématu, nýbrž vyhrkla: „Dívej, kdo je tu,“ a zadívala se ke dveřím. Jelikož jsem k nim seděla zády, musela jsem se otočit. U vchodu stál jeden z těch kluků ze včerejška, podle Meggie Joshua, a rozhlížel se po kavárně. Vycítil můj pohled a zadíval se na mě. Rychle jsem se otočila zpátky.

Když jsem ale pohlédla na Pat, zjistila jsem, že na něj upřeně zírá a usmívá se. Za zády jsem uslyšela kroky a za chvilku už dotyčný stál vedle našeho stolku. Rozpačitě se usmíval a prohrabával si vlasy.

„Ahoj holky, mohl bych se mezi vás vnutit?“

Dřív, než jsem se vůbec nadechla k odpovědi, Pat vyhrkla: „No jasně!“ a posunula se na vedlejší židli. Hodila jsem po ní pohled typu: „Co to sakra děláš?!“, ale nereagovala, vůbec se na mě totiž nedívala, sladce se usmívala na Joshuu, který usedl na židli naproti mně.

„Vážně vám to nevadí?“ optal se pro jistotu, možná si všiml mého pohledu, protože se teď koukal přímo na mě a vypadal trošku jako opuštěné štěně.

„Né, jasně že ne,“ mrkla jsem na něj a usmála se.

„Jsem tady nový, takže skoro nikoho neznám. Já jsem Joshua,“ podával mi ruku. Stiskla jsem ji. Příjemně hřála.

„Alex,“ představila jsem se. Podal ruku Patricii a i ta se poslušně představila. Pak přisprintovala Annie a hned se ho vyptávala, co si dá. Když přemýšlel déle než pět vteřin, ujistila ho, že všechno, co si dá, je na účet podniku. Chudák nevěděl, kde mu hlava stojí, ale když si přisedl k nám, tak si to musí protrpět. Nakonec mu Annie víceméně sama objednala espresso a vzápětí přitáhla tác se zákusky, pobízejíce Joshuu, ať si nabere, co chce.

Rychle sáhl po dvou prvních kouscích, co mu přišly pod ruku a rozpačitě poděkoval. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že ho Annie pohladí po vlasech, ale pak se naštěstí ovládla, spiklenecky na mě mrkla, díky čemuž jsem měla chuť ji uškrtit, a zase odkvačila za pult. Přirozeně nás velmi pozorně sledovala a neustále se vševědoucně usmívala, čímž mě vytáčela. Ještě, že k ní Joshua seděl zády.

Právě bojoval se zákuskama, takže jsem si ho pořádně prohlédla zblízka. Mezi blond pramínky vlasů vykukovaly sem tam světle hnědé, kontrast mezi nimi působil dost dobře a navíc barvy seděly k trošku osmahlé pleti. Vzhledem k jeho velmi světlému obočí jsem usoudila, že je od přírody blonďák a hnědé pramínky jsou melírované. Vlasy nosil je v delším rozcuchu, který si čas od času prohrábl. Zřejmě zlozvyk, ale působilo to dost roztomile.

Když jsem tak pozorovala jeho tvář, usoudila jsem, že vypadá víc než dobře. Rysy měl sice jemné, ale zženštile rozhodně nevypadal. Vzhlédl a načapal mě na švestkách. Cukla jsem pohledem velmi zpomaleně, takže jsem si mohla všimnout, že jeho oči září teplou jantarovou barvou. Začala jsem se vrtat v roládě.

„Takže, kdy jsi přijel do Miltonu?“ rozhodla se Pat, že zavede rozhovor. Málem jsem se ušklíbla. Její hlásek zněl tak nevinně, jako by o něm nevěděla zhola nic, a přitom už si byla vědoma téměř všeho.

„Před třemi dny. Přijel jsem na pohřeb svojí sestřenice,“ smutně se usmál.

„Ach,“ špitla jen Pat. Geniální herecký výkon. „Janie byla tvoje sestřenice?“

„Ano,“ přisvědčil Joshua.

„To je mi moc líto,“ zašeptala Pat. Pohlédl na ni.

„No, ve skutečnosti jsme se moc neznali. To, že mám nějakou sestřenici, jsem zjistil asi teprve před měsícem, když k nám přijeli na návštěvu,“ přiznal. „Ale i tak je to hrozný. Když někoho z vašeho okolí zavražděj, docela vás to sebere.“ Ano, to jsem mohla potvrdit.

„A odkud pocházíš?“ zajímala se Pat.

„Z New Yorku,“ upil kávu. Celkem štreka.

„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptala jsem se. Pat na mě významně pohlédla a já věděla, že se právě chtěla zeptat na to samé.

Usmál se. „No, vzhledem k tomu, že mám na starosti Boshwordovic dům, tak nějaký čas ano.“

„Máš na starosti dům?“ nechápala jsem.

„Jo,“ přikývl. „Teta, strejda i malá Corny odjeli.“ Chvilku jsem uvažovala, kdo je k čertu malá Corny, ale pak jsem si uvědomila, že to musí být Janiina mladší sestra.

„Kam?“ vyhrkla Pat. Obě jsme na něj vykuleně zíraly. Tohle opravdu byla žhavá novinka.

„Za mojí mamkou do New Yorku,“ vysvětlil. „Nabídla jim to, aby nemuseli zůstávat tady. V novém prostředí snad přijdou na jiné myšlenky.“

„Aha,“ vydechla jen Pat. „A kdy odjeli?“

„Včera večer.“

Zadívala jsem se na něj. „A tobě nechali na starosti dům? Jako samotnýmu?“

„Přesně tak,“ potvrdil.

„Ale já to nechápu,“ zamračila jsem se. „Proč jsi neodjel s nima? To, že tě tu nechali, ať se staráš o dům, teda znamená, že se vrátěj, ne?“

Pozvedl ramena. „To právě nikdo neví. Zatím tu zůstávám, dokud se nevzpamatujou natolik, aby se mohli rozhodnout, co dál.“

Zavládlo ticho, ve kterém byl slyšet jen šum rozhovorů ostatních hostů.

„A to jsi tam úplně sám?“ zeptala se nakonec Pat.

„Úplně sám ne. Přijel se mnou můj nejlepší kámoš Max, takže tam teď bydlíme spolu.“ Max bude zřejmě ten vysoký španěl, který se tak líbil holkám.

„A co škola?“ vyptávala jsem se zase já. Chudák, zpovídaly jsme ho jak na křížovém výslechu, jenže přece nemůže čekat, že přijde s takovými novinkami a my ho necháme na pokoji. „To tě jen tak pustili na neurčitou dobu?“

„Kolik ti je?“ vypálila pro změnu Pat. Zasmál se. Očividně mu nevadilo, že je u výslechu.

„S Maxem nastoupíme na místní školu Charlese St. Pierce. Už je to domluvený, pozadu bychom snad zaostávat neměli.“ Takže Charlese St. Pierce. Co vím, tak to je zas pro změnu jen chlapecká akademie.

„A je mi čerstvě osmnáct,“ zazubil se na Pat. „Předpokládám, že vy jste tak nějak stejně staré.“

„Mně bude osmnáct v září,“ oznámila Pat. Joshua pohlédl na mě.

„Mně až v listopadu.“ Nojo, nejen nejmenší, ale taky nejmladší.

„A kam chcete na vysokou?“ zeptal se pro změnu Joshua.

„Cambridge,“ oznámila hrdě Pat. Uznale se na ní usmál.

„Co ty?“ obrátil se na mě.

„Ještě nevím,“ zalhala jsem rychle a ignorovala Patriciin tázavý pohled. Opravdu jsem netoužila vylévat si srdíčko se svým snem, který má asi desetiprocentní šanci se splnit.

„No, tak to jsme na tom stejně,“ povzbudivě se na mě usmál. Jeho oči šířily do všech stran paprsky tepla.

Ještě chvilku jsme si povídali, vypadlo z něj, že na škole v New Yorku byl kapitánem fotbalového družstva, ale tady se fotbalu věnovat nehodlá. Naopak z Pat vytáhl, že je redaktorkou školního časopisu a pokoušel se i vytáhnout něco o mně, ale neúspěšně. Žádné koníčky mě zkrátka nebraly.

Po chvilce se koukl na hodinky a s lítostí oznámil, že bude muset jít.

„Moc fajn se mi s váma povídalo holky, ale už musím letět. Ještě mě čeká nějaký zařizování a taky musím nakoupit.“ Málem jsem vyprskla. Zněl jako žena v domácnosti. Ještě, že neřekl třeba vyprat nebo vyžehlit prádlo. Pak mě napadlo, jestli jeden z nich dvou umí vařit, nebo se budou živit výhradně mraženýma potravinama, které strčí do trouby a hotovo.

„Abych nezapomněl,“ zarazil se ještě. „S Maxem plánujeme tuhle sobotu něco jako večírek na uvítanou. Už jsme pár lidí pozvali, takže je vaší povinností přijít a vzít s sebou co nejvíc lidí, jasný?“ mrkl na nás.

Podívaly jsme se s Pat na sebe. „Proč ne?“ rozhodla za obě. „Určitě přijdem,“ usmála se na něj.

„Tak fajn,“ věnoval nám taktéž úsměv. „Od osmi hodin v našem novém baráku. Víte, kde to je?“ zeptal se ještě.

„No jasně,“ přisvědčila Pat.

„Tak fajn, budu se těšit,“ přelétl nás obě milým pohledem, pocuchal si vlasy a vydal se k pultu, aby i přes Anniinu péči zaplatil. Ta ho málem hnala koštětem, kterým zrovna zametala. Pokrčil tedy rameny, u dveří nám ještě zamával a byl pryč.

„Dlouho jsem nebyla na žádným večírku,“ poznamenala Pat. „Celkem se těším, bude to určitě supr akce,“ rozplývala se. Musela jsem jí dát za pravdu, taky jsem se po dlouhé době na něco těšila.

Dopily jsme a pomohly Annie, i přes všechny její protesty, zvednout židle. Mezitím přišel dolů Jack, její manžel. Nosí delší, tmavě hnědé vlasy, kterými už prosvítají šedivé pramínky, a stejnobarevný plnovous. Oči má stejně čokoládové, jako Annie, jen o odstín světlejší.

Jelikož je ale vysoký a robustní, cítíte se s ním v bezpečí kdekoliv. A naštěstí se tenhle dobromyslný obr v červené košili nabídl, že nás s Annie doprovodí. Majíce na mysli slib, který jsem dala babičce, jsem neprotestovala. Prvně jsme doprovodili Pat až k tramvaji a pak mě Jack a Annie dovedli před dům. Přirozeně čekali, dokud za sebou nezabouchnu dveře.

Vešla jsem do kuchyně, kde seděl táta v pyžamu, před sebou hrnek a něco psal na mobilu.

„Ahoj, čekáš na mě?“ zeptala jsem se.

Konečně mobil zaklapl. „Ahoj zlato. Jo, čekám, abych se s tebou rozloučil. Odjíždím brzo ráno, už se asi nepotkáme“ Dostala jsem strašnou chuť se otočit, vyběhnout do noci a prásknout za sebou dveřma. Místo toho jsem ale se svírajícím se žaludkem přistoupila k tátovi.

Vstal a obejmul mě. Políbil mě na spánek. „Dávej na sebe pozor,“ zašeptal.

„Ty taky,“ oplatila jsem mu bezvýrazným hlasem.

„Budu ti psát a volat, jak jen budu moct.“ To sice slibuje pokaždé, ale většinou z toho vyleze tak jeden hovor do měsíce.

„Hodně štěstí při zkouškách,“ popřál mi.

„Díky tati.“ Naposled jsem ho pevně obejmula. Moje pevná náruč se na dva měsíce zase vytratí. Opět budu sama.

Pohladil mě po vlasech a s tichým: „Dobrou,“ se vydal nahoru. Posadila jsem se na židli, jež opustil. Poslouchala jsem, jak jeho kroky doznívají, a tupě zírala do zdi naproti.

Kroužila jsem hrnečkem po stole a připadala si, jako ten nejnechtěnější zatoulanej vořech na světě.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 11.: