OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 12.

05.12.2011 (12:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 2336×

Pátek je bláznů svátek

„Ku*va!“ To bylo jediné slovo, které vystihovalo moje pocity, když přede mě dějepisář položil list s testovými otázkami. Nikdo jinej se překvapeně netvářil, ovšem, ostatní to přece věděli, to zas jen já jsem očividně o dějepise spala a uteklo mi nějaké bezvýznamné prohlášení o testu.

Jupí, moje dilema skončilo. Propadnu totiž z dějepisu, ke zkouškám mě nepustí a nebudu se muset stresovat kvůli vejšce. Nashle příští rok.

Praštila jsem hlavou o lavici a nechala ji tam ležet. Pat mi zezadu kopla do židle. Neobtěžovala jsem se zvednout hlavu. Tušila jsem, že se mě snaží donutit, abych se pokusila aspoň něco napsat. Jenže v mém případě rozhodně bylo lepší odevzdat prázdný list, než se pokusit odhadnout nějaký letopočet. S mým štěstím totiž posunu určitou událost minimálně o jedno tisíciletí a až to učitel uvidí, pošle mě znovu do prváku, ne-li rovnou na základní školu.

Moje židle znovu nadskočila. Povzdechla jsem si, zvedla hlavu a zadívala se na otázky před sebou. Hned při té první jsem pocítila záchvěv beznaděje.

„Státní převrat Napoleona Bonaparte – kdy byl, co o něm víš? + Události do roku 1812.“

Vyprskla jsem smíchy, když se ale půlka třídy otočila, aby zjistila původce hluku, sklonila jsem hlavu a dělala, jako by nic. Moje zoufalé gesto mi ale moc nepomohlo. Pravdou zkrátka zůstávalo, že jsem o drahém Napoleonovi nevěděla zhola nic. Jen, že to byl prcek.

„Státní převrat Napoleona Bonaparte byl,“ začala jsem psát. Zamyslela jsem se. „Velký, ohromný, působivý a měl úspěch.“

„Mnoha lidem se nelíbil,“ pokračovala jsem, „ale nemohli s tím nic dělat. V následujících letech se Napoleon stal nezapomenutelným panovníkem.“

To by bylo. Diplomatická odpověď. Přešla jsem k další otázce.

„Ponapoleonská Evropa – Vídeňský kongres, Svatá aliance.“

Málem jsem zaúpěla nahlas, v poslední chvíli jsem se ale ovládla a místo toho hodila očkem dozadu na Pat. Zuřivě psala, málem se jí od propisky kouřilo. Nejhorší na dějepise jsou malinké lavice, kde sedíte po jednom. Kdybych totiž seděla vedle Pat, tak mám vyhráno, nadiktuje mi celou písemku, jenže takhle... Jsem v jisté temné části lidského těla.

Pročetla jsem si další otázky a došlo mi, že nemá cenu, pokoušet se něco vymýšlet. Absolutně jsem netušila, o co se jedná, neznala jsem letopočty a události a navíc učitel hned z první otázky pozná, jak moc tomu rozumím.

Radši jsem si položila hlavu na lavici. Dalšího kopnutí jsem se dočkala až těsně předtím, než učitel řekl: „Sbíráme!“

Ani ne za minutu už mi na lavici přistálo psaníčko od Pat, ve kterém stálo: „Tak co?!“

Jen jsem se k ní otočila a s pohřebním výrazem si ukazováčkem a prostředníčkem podřízla krk. Kdyby dnes byl pátek třináctého, což ovšem nebyl, vůbec bych se nedivila.

***

„Co si berete na sebe?“ zapištěl někdo vzrušeně vedle mě. Jen jsem flegmaticky usrkla brčkem ze svého kelímku s colou a dál tupě zírala do zdi. Rázem se strhla žhavá diskuze. Někdo, teď už nevím kdo, si prý bere minisukni, další ultra krátký topík, jiná holka zase navrhovala šatičky. Ohrnula jsem ret. Nechutný.

„Co si bereš ty, Alex?“ dolehl ke mně hlas Meggie Rainfordové. Zrovna jsem měla nejvíc napilno, drtit brčkem zbytky ledu. Neochotně jsem vzhlédla.

„Džíny,“ zahučela jsem.

„A co k nim?“ Páni, proč holky potřebujou dopředu vědět, co bude mít každá z nich na sobě?

„Tričko,“ zavrčela jsem a znovu se pustila do likvidace ledových kostek.

„Cože, tričko? Jenom?“ zděšeně kdosi zalapal po dechu.

„Dělá si srandu,“ usmála se Pat, a když jsem zvedla hlavu od kelímku, dost brutálně mě pod stolem kopla, jen jsem nadskočila. Meggie pozvedla obočí.

„Já si taky vezmu džíny a nějakej topík k tomu,“ pokračovala milým hláskem Pat. Tím odvedla pozornost od mé maličkosti, holky začaly zvažovat, jestli by to nakonec nebylo vhodnější než šatičky. Mlčela jsem a jen útrpně poslouchala.

Když debata konečně skončila a ty stylistky se zvedly k odchodu, brčko vypadalo, jako by ho právě vyplivla kráva, co ho předtím nechala procestovat všemi svými žaludky a zpět.

„Takže,“ oprášila si Pat ruce, když odložila tác, „zajdu k tobě, řekněme v sedm.“

„Vážně?“ nadzvedla jsem nechápavě obočí.

„Jo, musíme s tebou něco udělat. Jestli přijdeš ve svetru se sobem, budu dělat, že tě neznám.“

„Ha, ha,“ ucedila jsem. „Fajn, přijď, ale beru si džíny a tričko, a to je moje poslední slovo!“

Jen se sladce usmála stylem: „Uvidíme.“

„Myslím to vážně, Patricie! Jestli přitáhneš šaty nebo sukni, tak z nich udělám utěrky na nádobí.“

Zasmála se, poslala mi vzdušnou pusinku a se slovy: „Tak zítra v sedm!“, uháněla pryč.

Zprudka jsem vydechla. Proč jsem se nemohla narodit jako normální holka? Nebo ještě lepší, proč ne rovnou jako kluk?

Došla jsem ke skříňkám, popadla tašku a rozešla se k domovu. Když jsem dorazila, uvítalo mě hrobové ticho. Táta si to teď fašíruje přímou cestou do Brazílie. A já bych si měla koupit dobrmana nebo rotvajlera, aby mě hlídal.

Odhodila jsem tašku do kouta kuchyně a sesunula se na židli. Chvilku jsem jen tak seděla a poslouchala. Ticho, které s pravidelnými intervaly rušil jen tikot hodin, mě dohánělo k šílenství. Sama se tu zblázním. Usoudila jsem, že už tu nevydržím ani minutu, a napadlo mě, že bych mohla navštívit babičku.

Vzala jsem si jen mobil a klíče. Zabouchla jsem za sebou dveře a vykročila po štěrkové cestičce. Rozhlížela jsem se kolem a trošku infantilně se usmívala. Slunce sice zalezlo pod mraky, ale přesto bylo nádherně teplo, ptáčci cvrlikali ostošest a nikde ani noha.

Když jsem vyšla ze zahrady na silnici, musela jsem své tvrzení opravit. Jeden pár nohou kráčel mým směrem. Stále s infantilním úsměvem na tváři jsem vzhlédla a chystala se pozdravit jednoho ze svých sousedů. Jenže když můj pohled dopadl na vysokou postavu v kožené bundě, rázem se moje oči proměnily ve dva obří tenisáky a úsměv mi rychle ztuhnul.

Nechápavě jsem si prohlížela kluka, který se poškrábal za uchem, a zhnuseně na mě pohlédl, asi jako na otravný hmyz. Naštěstí se zastavil a k ničemu se neměl, protože já jen stála, jako bych zapustila kořeny do země, a s tím komicky vytřeštěným výrazem na něj zírala.

Vidět ho takhle zblízka, za denního světla, bylo něco úplně jiného. Vypadal božsky, jeho tmavé vlasy se jen leskly a impozantní postava se zdála za jasného dne ještě ohromnější. Převyšoval mě o dobrých dvacet čísel, a i když mu ramena a hruď zakrývala černá kožená bunda, rozhodně nebude žádná třasořitka, tyčka, která se hned zlomí. Spíš ocelový masivní sloup, který vás zatluče do země.

Udělal krok ke mně a to mě konečně probralo. Na patě jsem se otočila, jen za mnou štěrk odlétl, a vyběhla zpátky ke dveřím. Doběhla jsem k nim a zběsile vytahovala z kapsy klíče. Uslyšela jsem za sebou kroky, které zněly až moc blízko.

Klíče mi vypadly na zem, ruce se mi až moc třásly. Rychle jsem se pro ně sehnula a snažila se najít ten správný. Znovu mi vypadly a břinkly o zem. Málem jsem se rozbrečela zoufalstvím. Sehnula jsem se k nim a koutkem oka se rozhlédla. Kde jsou všichni sousedi, když je člověk potřebuje? To snad všichni odjeli na dovolenou nebo stojí v okně, cpou se popcornem a napjatě sledují tenhle souboj potravního řetězce?

Natáhla jsem ruku ke klíčům, ale najednou odlítly pryč. Vymrštila jsem se do stoje a pohlédla na psychopata, co stál necelé dva metry ode mě a jehož oči mě divoce propalovaly. Couvla jsem a nalepila se zády na dveře. Nepohnul se, ani nezměnil výraz, jen pozvednul dlaň, v níž se cosi lesklo.

Moje klíče! „Nechybí ti náhodou něco?“ protáhl výsměšně a ušklíbnul se typickým způsobem.

Srdce mi zběsile bušilo, krev pulzovala ve spáncích a dech se začínal zrychlovat, nestíhala jsem dýchat nosem, musela jsem otevřít ústa a nasávat vzduch jimi. Přece mě nemůže zamordovat za bílého dne. Přilepila jsem se zády ještě více ke dveřím a rozhlédla se. Určitě musí za chvilku přijít nějaký soused nebo aspoň přijet policie, kterou někdo zavolal.

Jenže kolem panovalo ticho a klid a on se nezdál být znepokojen tím, že by ho někdo mohl vyrušit. Copak všechny zamordoval? Zase si musím poradit sama. Zhluboka jsem polkla.

„Dej to sem!“ naštvaně jsem zasyčela. Pozvedl koutek úst. Tak dobře, asi nepůsobím moc výhrůžně, když se mi strachy klepou kolena a div zády neprobořím dveře.

„Co za to?“ nadzdvihl jedno obočí.

„Třeba to, že tě neudám,“ prskla jsem. Na jednu chvíli jsem si myslela, že se vážně rozesměje. Ale nejspíš mám až moc bujnou fantazii.

Pohodil hlavou. „Zkus to,“ znovu se ušklíbl.

Dostala jsem vztek. „Naval ty klíče,“ vyštěkla jsem a nevědomky nachýlila tělo trochu vpřed.

Pozvedl koutky v pobaveném úsměvu na můj útok, pak se zatvářil vyloženě vražedně a rychle vykročil ke mně. Vyjekla jsem a znovu narazila zády na dveře, jen to zadunělo.

Zastavil se a pobaveně se zašklebil. Věnovala jsem mu vražedný pohled.

Nasadil vážnější výraz. „Dám ti je,“ zadíval se na mě. Zatetelila jsem se nadějí. „Výměnou za pravdu,“ pokračoval. Trochu jsem ochabla. Pořád to samé?

„Fajn,“ zahučela jsem. Jestli je to jediná šance, jak se dostat ke svým klíčům...

„Jak jsi mě přivolala?“ zeptal se.

Málem jsem zaúpěla nahlas. Docela klišé. Pozorně mě sledoval.

Nasadila jsem ten nejnevinnější výraz, jakého jsem byla schopna. „Já jsem tě nepřivolala,“ klidně jsem mluvila a nadechovala se k dalším slovům, brutálně mě ale přerušil.

„Lžeš!“ vyštěkl. Zmlkla jsem. Chvilku jsem čekala.

„Nelžu,“ namítla jsem. Jen mě sledoval. „Vůbec nevím, o čem to - .“

„Lžeš!“ znovu mi skočil do řeči. Zarazila jsem se. Nasupeně jsem si ho měřila.

„Jsi snad chodící detektor lži?! Říkám ti pravdu,“ vyjela jsem.

Naklonil hlavu na stranu. „Ne, neříkáš. Já chci znát pravdu. Bez vytáček. Jak se ti povedlo mě přivolat? Něco jsi musela udělat.“

Už už jsem se nadechovala k další hádce, ale pak mi zlomyslná část mysli předhodila myšlenku, nad kterou jsem se nedávno téměř nepozastavila. Kouzlo na přivolání strážného anděla. Horečně jsem uvažovala. Moje racionálnější já na mě řvalo, ať přestanu uvažovat o takových blbostech. Dětská čmáranice přece nepřivolává Luciferovy vojáky.

Jenže ta druhá část mě si uvědomovala, že ten kluk přede mnou se nedá v žádném případě považovat za normálního. Když minu to, že je to stoprocentní psychopat, ovládá něco mezi nebem a zemí. To už jsem na vlastní oči viděla víckrát. A nemůžu to dál popírat.

Otevřela jsem pusu a chystala se promluvit, ale pak ji znovu zase zavřela a zvažovala, jestli mám svoje podezření říct. Stejnak se mi vysměje. Zadívala jsem se na něj. Neuhnul pohledem.

„No?“ netrpělivě se ptal.

„Ale... Je to blbost,“ namítla jsem.

„Povídej,“ přimhouřil oči.

„Já - ,“ nadechla jsem se. „Já jsem něco přečetla.“

„Co?“

„No... Bylo tam napsaný, že je to kouzlo na přivolání anděla strážnýho. Ale byla to jen dětská čmáranice, fakt, nic to s tím nemá společnýho, psalo to malý dítě, je to kravina, neměla jsem ti to vůbec říkat,“ mlela jsem jako o závod.

„Kouzlo na přivolání anděla strážnýho?“ zamračil se. „To je vtip?“

Zachvěla jsem se. Teď mě určitě zabije, protože si bude myslet, že si z něj dělám srandu. Achjo, Alex, proč prostě neumíš držet pusu zavřenou?

„Nejsem žádnej anděl strážnej,“ zaprskal a zíral přitom do strany. Jen jsem těkala očima do všech koutů, abych se na něj nemusela dívat. Co na to říct? To mi došlo ještě dávno předtím, než se mě poprvé pokusil zabít.

„Nic jinýho?! Jen tohle?“ obořil se na mě. Přikývla jsem. Pozorně se na mě zadíval. Zřejmě ale usoudil, že nelžu, protože se zeptal: „Kde jsi vzala tu knížku?“

„U babičky na půdě,“ pípla jsem. „Patřila mojí mámě, psala to ještě jako dítě.“ Doufala jsem z celého srdce, že neví, kdo je moje babička.

Odmlčel se. Podívala jsem se na něho. Na tváři měl výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Výraz hlubokého přemýšlení. Snad to hodně bolí. Na čele se mu udělaly hluboké vrásky a ret roztomile našpulil. Uchváceně jsem se koukala na ta ústa, ve kterých se leskl kovový hrot.

Jakékoliv myšlenky na jeho roztomilost mě ale přešly, když na mě upřel pichlavě zelené oči a zamračil se. Polkla jsem. Pak jeho výraz povolil.

„Na,“ řekl jen a hodil po mně klíče. Překvapivě jsem je chytla. Otočil se a bez jediného slova vysvětlení odcházel. Sledovala jsem jeho záda a teprve, když kožená bunda zmizela za živým plotem sousedů, jsem se otočila, konečně odemkla a vběhla do domu, jako zajíc do nory.

Zamkla jsem a rozeběhla se nahoru do svého pokoje, zachytávajíce se o všechno, co mi přišlo pod ruku, a zanechávajíce za sebou spoušť. Nastartovala jsem počítač a jala se vyhledávat informace o andělech.

Nic moc jsem se ale nedozvěděla. Pouze to, že Lucifer byl dříve andělem, než spolu se svými věrnými padl. Luciferův voják tedy nejspíše bude kdo? Někdo padlej. Na hlavu.

Jak se ale před nimi chránit, co jsou zač a hlavně, jak je popřípadě zabít, jsem se nikde nedočetla. Wikipedie i Google mě zradili.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 12.: