OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 13.

06.12.2011 (18:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 2063×

Večírek

Seděla jsem v obýváku a přepínala po kanálech, na kterých stejně nic nedávali, když začal zvonek ječet na celý barák. Osoba musela držet prst na tlačítku dobrou minutu, tudíž jsem si byla jistá, že dorazila Patricie.

A taky že jo. Nahrnula se dovnitř jako velká voda, v ruce podezřelou igelitku. Nedůvěřivě jsem se na ni zadívala. Usmála se. „Pěkný,“ zhodnotila můj outfit, který se skládal z bokových džín a obyčejného černého trička s obrázkem chameleona.

Už jsem chtěla poděkovat a zase ji ze dveří vystrkat, když se zhluboka nadechla a prohlásila: „Ale to tričko musí dolu!“ Odložila si na věšák džínovou bundu a odhalila tak zářivě červený topík s hlubokým výstřihem.

„Nemyslím si,“ zavrčela jsem.

„Ale no tak, Alex!“ zvolala nadšeně. „Džíny si nech, ale přinesla jsem ti k nim něco lepšího.“ Sáhla do igelitky a vytáhla kus nějaké látky. Roztáhla ho přede mnou do šířky a vystavila tak bavlněný fialový top se zlatým lemováním. Pohlédla jsem na ni stylem: „To jako vážně?“

„Tenhle je nejdecentnější, jakej mám,“ argumentovala. „A půjde ti nádherně k vlasům a očím. Prosíím, Alex,“ upřela na mě pohled hladového štěněte. Povzdechla jsem si. Aspoň, že to nemá obří výstřih.

„Dej to sem,“ zavrčela jsem a odkráčela se do kuchyně převlíct. Když jsem se vrátila, zářily jí oči jako malému děcku u vánočního stromečku.

„Jůůů,“ rozplývala se. „No vidíš, jak ti to sluší.“

„Prima,“ strkala jsem ji ke dveřím, „můžeme už jít?“

Zapřela se nohama do podlahy jako osel, kterej se odmítá pohnout dál.

„Ještě ne!“ bránila se.

„Co zas?“

„Musíš se namalovat,“ vytasila se s dalším nápadem.

„Musím?“ výsměšně jsem se pousmála.

„Alex,“ zvedla ke mně oči s rozšířenýma lesklýma panenkama, „ prosím. Dovol mi to, jen jednou.“

„Nech toho,“ zavrčela jsem, když na mě smutně zírala moc dlouho. Neposlechla a ještě naklonila hlavu na stranu. Přejela jsem si dlaní po tváři v zoufalém gestu. „Tak dělej,“ povzdechla jsem si nakonec.

Málem si zavýskla a už mě táhla nahoru do pokoje. Na stolek vytahala snad všechny moje šminky a pečlivě je zkoumala. „Dej mi jen řasenku a jdem,“ zamručela jsem.

„Pšššt,“ zářivě se usmála a už mě strkala na židli. „Hezky si sedni a zavři oči.“

S povzdechem jsem tak učinila a radši si ani nepředstavovala, co se mnou provádí. Když konečně řekla: „Hotovo!“, nebylo mi moc do smíchu. Když jsem si stoupala před zrcadlo, napůl jsem očekávala, že uvidím obdobu klauna. Ale Patricii jsem podcenila.

S precizností mi namalovala tenoučké, černé linky kolem celých očí, za které na horních víčkách nanesla ještě fialové stíny. S řasenkou se tak vyřádila, že jsem teď vypadala jako mrkací panenka.

„Tak co?“ usmívala se za mnou.

„Dobrý,“ musela jsem přiznat.

„Tak jdem,“ nadšeně mě strkala z pokoje.

Dole jsme se obuly a už jsem se chystala vzít si z věšáku bundu a zhasnout, když jsem uslyšela její: „Počkej!“, a málem jsem zavyla. Cosi mi přilítlo na hlavu. Byla to černá koženková bunda. Tázavě jsem se na ni otočila. „Poslední úprava,“ vycenila zuby. Už jsem ani neměla sílu protestovat, zkrátka jsem si bundu hodila přes ramena, násilím Pat vyhnala ven a zamkla. Rozešly jsme se do noci, vstříc večírku, který nás čekal.

***

Nevěděla jsem, kde přesně dům Boshwordových stojí, ale Pat zřejmě ano. Když nás zavedla do luxusnější čtvrti na okraji města, usoudila jsem, že bych ho možná našla taky. Už z dálky jsme totiž slyšely hlasitou hudbu, jež z domu vyřvávala. Na trávníku před domem se potulovalo pár lidí a popíjelo z plastových kelímků.

Zastavily jsme se přede dveřma. „Jdem asi dovnitř, ne?“ zeptala se Pat. Přikývla jsem. Vešly jsme. Jako první mě do očí uhodilo ostré světlo. Dále jsem ihned ucítila kouř, zřejmě ne jen cigaretový. Uvědomila jsem si, že barák je plný lidí. Rozhlížela jsem se, jestli uvidím někoho známého.

Obývák, zřejmě, vypadal dost luxusně vybaven, osobně bych se tu bála uspořádat večírek, ale zdálo se, že Joshua tenhle strach nemá. Lidé postávali všude možně, dokonce i na schodech, v rukou alkohol, popřípadě cigaretu, a vesele se bavili. Pár jich tancovalo na malém plácku vpravo před krbem.

Uprostřed místnosti stál gauč, který, jak jsem si s pobavením všimla, někdo přikryl igelitem. Takže zřejmě nějaké obavy ohledně svěřeného domu Joshua přece jen měl. Na gauči seděla Meggie spolu s dalšíma holkama, které jsem neznala. Nakonec si oblékla něco, co zřejmě považovala za top podle poslední módy, ale já v tom spatřovala jen kus malinkého hadru, obtočeného kolem prsou. Žádná ramínka u něj neexistovala a délkou dosahoval takových pět centimetrů nad její pupík.

Koutkem oka jsem zahlédla známou hřívu vlasů a vzápětí u nás stál Joshua. „Čau holky!“ vítal nás nadšeně. „Fajn, že jste přišly. Pojďte, seznámím vás s Maxem,“ vedl nás směrem vlevo. Vešli jsme do dalších dveří a ocitli se v kuchyni. V té postávala jen jedna dvojice holek, které se něčemu chichotaly, a jedna vysoká osoba.

K té si to Joshua namířil. Holky se s chichotáním vytratily, kluk, opírající se o linku, za nimi jen pobaveně hleděl. „Maxi, tohle je Patricie a Alex,“ představil nás Joshua. „Holky, tohle je můj nejlepší kámoš Max.“

„Čau,“ podal mi ten dlouhán ruku. Usmál se a potřásl si pravačkou i s Pat. Měl úplně černé oči, zřejmě jeho předci opravdu byli hispánci. Nikdy jsem černé oči u nikoho neviděla.

„Co pijete, holky?“ zeptal se Joshua. „Máme tu dokonce i bowli, dáte si?“ přistoupil ke kredenci, na němž stála velká mísa.

„Proč ne?“ zasmála se Pat. Přikývla jsem na souhlas, piju skoro všechno, až na rum.

„Sakra, došly nám kelímky,“ zaklel Joshua.

„Skočím pro ně,“ nabídl se Max, líně se odloupl od kredence a vyšel z kuchyně.

„Půjdem mezi ostatní, ne?“ zeptal se Joshua. „Max si nás pak najde. Navíc, musím ohlídat ostatní, chápete,“ usmál se a podrbal se ve vlasech. Uchechtla jsem se.

„Klidně,“ souhlasila Pat a následovaly jsme Joshuu do obýváku. Tam nás na chvilku opustil a vydal se nahoru, prý zkontrolovat jednu dvojici, která podezřele zmizela. Gauč se uvolnil, takže jsme si sedly, a za chvilinku už k nám mířil Max, v každé ruce kelímek.

„Prosím,“ podával mi jeden.

„Děkuju,“ usmála jsem se a napila se červené tekutiny, ve které plavaly kousky melounu a jablek. Chuť teda nic moc, už jsem pila lepší. Ze slušnosti jsem ale vypila skoro celý kelímek a postavila zbytek na stolek vedle. Max si k nám přisedl a začal se bavit s Pat. Uhlově černými vlasy k sobě ladili.

„Musím si odskočit,“ pošeptala jsem Pat a vydala se hledat záchod. Instinktivně jsem zamířila do druhého patra. Na konci chodby jsem ho skutečně našla, jenže dveře do malinké místnosti s umyvadlem byly otevřené a nad umyvadlem někdo stál a právě polykal známou bílou pilulku.

Zírala jsem na Jessicu, která právě zapíjela extázi vodou z kohoutku. Pak na sebe dlouze pohlédla do zrcadla, zastavila proud a chystala se vyjít ven. Když mě spatřila, nejdříve nechápavě mhouřila oči. Extáze působí přibližně za hodinu po spolknutí, tudíž jsem usoudila, že toho i dost vypila, jelikož přešlápla, a kdyby se nepřichytila rámu dveří, poroučela by se k zemi.

„Wau,“ protáhla hlubším hlasem než obvykle, „Rychlý šípy jsou tady.“

Vyšla z místnosti a vrávoravým krokem, opíraje se o zeď, se pomalu vydala pryč. Alkohol z ní táhl, ještě když byla ode mě deset metrů. Zavrtěla jsem hlavou, vešla dovnitř a pak se rychle vydala za Pat.

Naštěstí pořád seděla na gauči, Maxe ani Joshuu jsem nikde kolem neviděla. „To je dost, trčím tu sama už pět minut,“ stěžovala si.

„Jessica bere drogy,“ vyhrkla jsem, jen co jsem si sedla vedle ní.

„Co?“ nechápavě se zamračila.

„Teď jsem ji viděla, jak si na záchodě bere extázi.“

„A jsi si jistá, že to byla extáze?“ ptala se nedůvěřivě.

„Přece ještě poznám extázi,“ pobouřeně jsem odsekla. „A nejspíš celej večer nonstop chlastá, protože je nalitá jak žok! Divím se, že jsem ji nenašla rozplácnutou pod schodama.“

„Hm,“ přemýšlí Pat. „Furt lepší extáze než perník,“ řekne nakonec.

„To sice jo, ale v kombinaci s alkoholem? Navíc, kdoví jak dlouho už ji bere!“

„Hele,“ protáhne pomalu Pat, „je to její život. Když je blbá, tak jí nepomůžeš.“

Dost drsné. Bohužel, musím jí dát za pravdu. Nějak si nedokážu představit, že bych Jessice dávala výchovné lekce. Navíc, biologii očividně umí, takže sama ví, jaké následky můžou přijít.

„Max říkal, že v kredenci schovali tequilu,“ řekne najednou Pat. Pohlédne na mě.

„Tak jdem,“ vyhrknu bez rozmyslu. Odreagování potřebuju jako sůl. Vletíme do kuchyně s rychlostí boeingů a potěší nás, když se v ní nikdo další nenachází. Pat sáhne do skříňky a z tajné přihrádky vytáhne naši milovnou lahev. Já zatím najdu ve správné části kuchyně panáky a k mému potěšení na kredenci objevím i mísu s citrony.

„Hustý,“ zazubí se Pat, když k ní přisunu dva panáky a misku s nakrájenýma kolečkama.

„A nebude jim vadit, že jim to takhle vychlastáme?“ strachuju se.

„Prosím tě,“ mávne rukou Pat. „Max říkal, že maj ještě další zásoby, navíc, přece jim nevychlastáme celou flášu. Dáme si jen pár panáků.“

„Tak jo,“ pípnu a vrhnu se po skleněné flašce.

Nakonec to skončilo tak, že jsme panáky přestaly počítat a víc než půlka fláši zmizela někam do řitě. Tak dobře, do řitě ne, do našich žaludků.

„Hups,“ škytla jsem. „Trošku jsme jim to zredukovaly.“

„Nepoznaj,“ zahučela Pat a narvala tequilu zpátky do skříňky.

Vydaly jsme se o trochu méně jistým krokem do obýváku. Na gauči seděl jen jeden kluk, který vypadal, že si ze všeho nejvíc přeje být někde hodně daleko. Pat si sedla vedle něj a suveréně se o něj opřela. Ten chudák vykulil oči a já se rozřehtala.

„Co je?“ otočila se na mě Pat a přitom se opřela o klukovo stehno, aby udržela vzpřímenou polohu. Ten už to ovšem psychicky nevydržel, vymanil se z jejího sevření a upaloval pryč jako srnka. Pat měla co dělat, aby vyrovnala svoji váhu a nezřítila se k zemi.

Zvedla se a se slovy: „Jdu na záchod!“, se odpotácela ke schodům a začala šplhat po zábradlí. Pobaveně jsem to sledovala. Když se konečně vydrápala až nahoru, pozorovala jsem dění kolem sebe. Pohled mi padl na Jessicu, která do sebe právě na ex obracela kelímek čehosi, až jí pramínek tekutiny stékal po bradě. Kluci kolem ji povzbuzovali křikem.

Znechuceně jsem se odvrátila. Čekala jsem, dokud se Pat nevrátí, ale když dlouho nešla, rozhodla jsem se zajít ji zkontrolovat, jestli náhodou někde nechrápe. Sotva jsem ale vstala a pohlédla doleva k tanečnímu plácku, uviděla jsem ji. Ploužila v objetí na nějakou dojemnou písničku s Maxem.

Pobaveně jsem se zašklebila, když jsem zahlédla Megiin pohled poté, co začali hrát novou písničku, ještě dojemnější než předtím, a ti dva se od sebe neodtrhli. Očividně by taky ráda strávila pár písniček v náruči sexy hispánce.

„Smím prosit?“ ozvalo se vedle mě a já málem nadskočila. Joshua se nesměle usmíval a napřahoval ke mně ruku. Proti své vůli jsem najednou pocítila záchvěv zadostiučinění a radosti.

„Neumím tancovat,“ vyhrkla jsem. Bezva, vážně slova holky, alkohol zkrátka zrychluje řeč nebo činy a zpomaluje myšlení.

„To nevadí, já taky ne,“ mrkl na mě. Rozesmála jsem se, odložila si bundu na gauč a vložila svou ruku do té jeho. Cítila jsem nádhernou lehkost a euforii, jako už strašně dlouhou dobu ne. Všechno bylo možné v téhle chvíli, všechno bylo krásné, vtipné, perfektní a barevné.

Ocitli jsme se na parketu a Joshua mi položil ruce na boky. Příjemně hřály, přes tenkou látku topíku jsem je cítila až na kůži. Nádherně voněl. Přitiskl si mě blíž a já mu položila ruce kolem krku. Alkohol udělal své a já mu začala bezmyšlenkovitě hladit vlasy. Zasmál se a jeho teplý dech mě polechtal na tváři. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a nechala se vést jeho rytmem a tempem.

Pěkně kecal, když tvrdil, že neumí tancovat. To já říkala pravdu, ale v tuhle chvíli jsem byla tak spokojená, že mi to bylo jedno.

Ani po další písničce jsme se nepustili a já zavřela oči a ani nevnímala, kdy jeho ruce pomalu sklouzly k mému zadku.

***

Nedokážu říct, kolik bylo hodin, když jsme se s Patricií konečně vypotácely z Boshwordovic vily ven. I když jsem byla slušně nametená, vlastně my obě, tuhle cestu si budu pamatovat až do konce života.

Když nás od našich tanečníků konečně oddělila rychlejší muzika, trvali kluci ještě na tom, že se s nima musíme jít napít. Přirozeně jsme šly a nakonec jsme dohromady pokořili menší flašku vodky. Dál ještě vím, že jsme pařili na parketě ostošest, doufám, že nikdo neměl kameru, a pak už jsme klukům nesouvisle vysvětlovaly, že je pozdě a jdeme domů.

Oba se s námi ještě rozloučili. No a teď stojím tady, v parku, koukám na Pat, válící se na chodníku, a zanedlouho už tam ležím taky, jelikož ta blbka mi podrazí nohy.

Krákavě se zasměju a pohodlně se natáhnu na chodník. Příjemně studí do zad. „Hvězdy,“ omámeně vydechnu při pohledu na posetou oblohu.

„Dala bych si čokoládu,“ zabrblá vedle mě Pat, která taky pozoruje noční nebe. Ta chvíle má v sobě určité kouzlo, i když tu obě ležíme, pár promile v krvi, a vypadáme, jako bezdomovkyně, tohle je jeden z okamžiků, na které budu jednou vzpomínat a vědět, že tehdy, v tu chvíli, jsem se cítila úplně šťastná a volná, ničím nevázaná. I když to třeba způsobil alkohol.

Naši dojemnou chvilku nám ale zkazí zlověstné zašustění v křoví a zavrčení. Obě se vymrštíme do kleku a vyděšeně se k sobě přitiskneme. Náhle z křoví vyskočí temný obrys a vrhne se po nás.

„Čivava?“ zabublá Pat. Nevěřícně pozorujeme malého psíka, který stojí půl metru od nás, celý naježený, a vytrvale na nás ňafá vysokým hláskem. Pohlédneme na sebe a obě propukneme v hlasitý řehot. Pejsek začne vyvádět ještě usilovněji a zdálky uslyšíme volání, které se přibližuje.

„Frodo!“ volá ženský hlas. Pat, která už se vcelku uklidnila, teď vybuchne nanovo.

„Frodo? Týjo, kámo, kde máš prsten? Doufám, že na něj dáváš bacha,“ vesele se skloní k čivavě, která vypadá, jako by se po ní chtěla každou chvíli vrhnout. Zabublám smíchy a složím se na zem. Příhodný jméno pro takovýho hobita.

„Frodo!“ zaječí blízko nás vysoký hlas a vzápětí se zpoza rohu vynoří kulatá, velmi kulatá paní s kloboučkem a nasupeným výrazem.

„Bacha, Frodo, jde po tobě Glum!“ pleskne Pat malého pejska po zádech, který jen vykvikne a ustrašeně poskočí. Apoň zavře tlamu a už ani necekne.

„Frodo, fuj je to!“ upjatě pejska napomíná ta matrona a vytahuje vodítko.

„To je dobrý,“ mávne rukou Pat, „my jsme od Gandalfa.“ Svalím se v novém záchvatu smíchu, zatímco matrona prskne: „Rušíte tu noční klid, spratci!“, popadne vyjeveného pejska do náruče a spěchá pryč, nadávajíce na zkaženou mládež.

„Chápeš to?“ ptá se mě vyjevená Pat, nicméně já odpovědět nemůžu, protože mám co dělat, abych se vydýchala.

Nakonec, po nevím jak dlouhé době, se vyhrabeme na nohy a společnými silami se dovlečeme k tramvajové stanici, navzájem se podpírajíc. Nastrkám Pat dovnitř, dá mi spoustu práce, než jí vysvětlím, že tam musí zůstat, dveře ji málem skřípnou, když se pokusí asi potřetí vylízt, ale nakonec se spokojeně nalepí na sklo a mává mi, než zmizí z dohledu. Doufám, že se domů vůbec dostane.

Poskakováním se vydám zpátky k parku, zpívám si a cítím se volná jako pták. Když dorazím k místu, kde na nás brutálně zaútočil jeden zákeřný hobit, zastavím se a zplna hrdla se rozchechtám. Miluju alkohol.

Ani alkohol mi ale nepomůže s následujícím problémem. Když se chci dát opět na cestu, zjistím, že kus přede mnou někdo stojí. Zadívám se na postavu a i přes alkoholovou mlhu ke mně dolehne výkřik mé mysli, že tohle je v prdeli. Nechápavě se zamračím, když tu se náhle zlé vzpomínky začnou dostávat přes opojnou bariéru.

Zalapu po dechu a přitisknu si dlaň přes ústa. Stojím totiž tváří v tvář miltonskému vrahovi.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 13.: