OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 14.

08.12.2011 (14:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 1970×

„Musíme si promluvit.“

Zkoprněle jsem tam tak stála a mé nervy otupené alkoholem mi jen velmi pozvolna začaly do mozku vysílat panické signály. Než se mi rozbušilo srdce a dech se zrychlil, jen jsem s otevřenou pusou zírala na vysokého, mohutného muže přede mnou. Šedá bunda zářila do tmy, stejně jako blond kratší vlasy.

Díval se přímo na mě a první šíp strachu pomalu projel mým tělem. „Utíkej,“ ječel na mě pud sebezáchovy. Jenže jsem byla moc opilá a neschopná jakékoliv rychlé reakce. Otočila jsem se bokem a chystala se vyrazit zpátky, ale sotva jsem udělala jeden krok, nohy se mi zamotaly a já se poroučela k zemi.

Samovolně mi vytryskly slzy z toho, že jsem tak bezbranná a momentálně zcela neschopná. Proč jsem jen tak moc pila? Proč jsem ho musela potkat zrovna teď? Jak jsem mohla být tak hloupá a jít domů takhle pozdě sama? Na víc, než tyhle základní otázky, jsem se nezmohla. Vlastně, potom přišla ještě jedna. Umřu?

Klečela jsem a s lhostejností ovce, čekající na porážku, ho sledovala. Pohnul se směrem ke mně a já si až teď uvědomila, jak moc se chvěju a jak silná panika proudí mým tělem. Strachy jsem nedýchala, jen jsem krátce lapala po dechu, oči vytřeštěné a ústa zcela vyschlá.

„Ne, já nechci,“ vzlykla jsem v duchu. „Pomoc.“ Když se přiblížil ještě víc, pokusila jsem se odsunout pozadu, připomínajíce raka, ale měla jsem asi stejnou šanci utéct, jako želva předběhnout zajíce. A tenhle zajíc nevypadal, že by si chtěl schrupnout, jako ten z pohádky.

Šoupala jsem se stále rychleji dozadu, když se mi podlomily ruce, a já už nemohla dál. Ze všech sil jsem zvedla hlavu a s hrůzou sledovala blížícího se maniaka.

„Ne,“ vyhrkla jsem nahlas, když se usmál a zrychlil krok. Zavřela jsem oči, cítila, jak mi po tvářích kanou slzy, a čekala na smrtící úder. Zvedl se prudký vítr. Stále žádný úder nepřicházel. Bála jsem se otevřít oči, strašně bála. Nakonec jsem jedno oko malinko pootevřela a zjistila, že mi něco brání ve výhledu.

Otevřela jsem obě a zjistila, že hledím do zad v černé bundě. Nějaká mužská postava stála kus přede mnou, otočená čelem k vrahovi. Viděla jsem jen tmavé vlasy. Nic se nedělo, žádný zvuk se neozýval a postava bez hnutí stála.

Sebrala jsem veškerou odvahu a opatrně se vyklonila, abych zjistila, kde je vrah. Nehybně stál deset metrů přede mnou a upřeně a snad i trochu zamračeně zíral na postavu naproti sobě. Když zaregistroval mě, upřel pohled přímo do mých očí a já bleskurychle zase zapadla za široká záda, kde jsem měla výhled milosrdně zakrytý.

Neodvažovala jsem se ani dýchat, abych nenarušila to ticho, které nastalo. Dokonce i všechno kolem snad zmlklo, neslyšela jsem jediného ptáka. Pak se ozvaly zepředu kroky a já se málem rozbrečela. Rychle jsem vykoukla a s úlevou, jako snad nikdy v životě, jsem spatřila záda vraha mizící v dáli.

Oddechla jsem si a nejradši bych se položila na záda a rozdýchávala tuhle nemilou událost, jenže tu ještě byla ta postava přede mnou. Teď se otočila čelem ke mně a já zalapala po dechu. Zelenooký kluk, který mě přesvědčil, že nepochází z našeho světa, se nade mnou tyčil s neutrálním výrazem. Jako vždy měl na sobě výhradně tmavé oblečení, vlasy se mu v konečcích trošku kroutily a hrot ve rtu působil zlověstným dojmem.

„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem zmateně. Když adrenalin vyprchal, znovu mému mozku začalo vládnout alkoholové opojení a moje smysly pomalu ochabovaly. Už zase jsem se pohybovala v uspávající mlze. Jakýsi urputný pocit mě však donutil myslet na to, že jsem právě o vlásek unikla vrahovi Janie Boshwordové.

„Koukám, jak mi ležíš u nohou,“ přilítla okamžitě odpověď. „Pěknej pohled.“

Hned jsem se pokusila vyskočit ze země, jenže se mi zamotala hlava a skácela jsem se pozadu zpátky, jen to ve mně hrklo. Ležela jsem na zádech a pozorovala kluka nade mnou. Pohrdavě se šklebil, nepochybně se moc dobře baví. Nehodlala jsem mu dopřát tu radost, pomalu, velice pomalu jsem se vyškrábala do sedu a potom se s jistotou právě narozeného hříběte stavěla na nohy.

Překvapivě se mi to povedlo a já tomu hajzlíkovi nedopřála už žádný další důvod k výsměchu. Stála jsem naproti němu a měřila si jeho vysokou postavu. Opravdu ironie osudu, že dneska mě moje největší noční můra za poslední týden zachránila před někým ještě horším. Při myšlence na vraha se mi v mozku okamžitě vytvořil proud nesouvislých myšlenek a já, neschopna je korigovat, jsem se někomu musela svěřit. Jenže tu právě pobývala jen jedna postava.

Mojí opilé duši jeho protivná přítomnost ale, zdá se, nijak nevadila.

„Viděl jsi ho?“ vyjekla jsem a vrhla se k němu. Další vlna adrenalinu ustoupila a já cítila, jak se mi motá jazyk a vládu zcela přebírá primitivní část mozku. Nechápavě se zamračil.

„Jo, viděl,“ řekl potichu. „No a co?“

„No a to byl vrah!“ zaječela jsem, až sebou trhnul. Rozesmálo mě to a on se začal mračit ještě víc. Pak jsem se ale vzpamatovala, protože tohle ve skutečnosti nebylo vtipné téma.

„Zabil Janie,“ přiskočila jsem ještě blíž a naléhavě se k němu nahnula. „Já ho tenkrát viděla, ale na policii jsem nešla, prostě jsem se bála, no a co, to se může stát, navíc jsem si myslela, že mě neviděl, a on mě teďka viděl a asi teda ví, kdo jsem, a najde si mě a - !“ Mlask!

Hlava se mi otočila na stranu a za chvilku jsem na tváři ucítila štiplavou bolest, značně opožděnou a otupělou díky alkoholu. Nechápavě jsem se chytla za tvář a pohlédla do jeho arogantní tváře. Chvilku trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo. Hruď se mi roztáhla pod návalem šoku.

„Tys mi dal facku,“ zaječela jsem z plných plic.

„Protože jsi vřeštěla jak pavián, bolela mě z toho hlava,“ odsekl. „Potřebovala jsi uklidnit.“

„Takhle se lidi neuklidňujou,“ vyštěkla jsem na něj.

„U mě jo.“

„Jsi zlej!“

„A ty ožralá,“ vrátil mi to s pohrdáním.

„Nene,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem vůbec stačila myslet. Hned jsem si uvědomila, jak dětinsky to vyznělo. Pohlédl na mě stylem: „Jako vážně?“

Sklopila jsem hlavu. „Tak trošku, no,“ zahuhlala jsem neochotně. „Ty určitě nepiješ, protože jsi anděl, nosíš svatozář a řídíš se desatero přikázáními, co? Akorát ti uteklo to „nezabiješ“!“ pošeptala jsem mu důvěrně.

Přimhouřil oči. „Hodně,“ řekl jen.

„Co?“ nechápala jsem.

„Jsi hodně ožralá,“ vysvětlil. „A smrdíš,“ dodal a tím mi na dlouhou chvíli vyrazil dech. I když je to neskutečnej neotesanec, tohle přehnal. Ať si zkusí strávit čtyři hodiny v zakouřeným domě a pak vylízt ven a vonět po fialkách.

„Jsi načuchlá od hlavy až k patě. Nedivím se, že tě našel,“ trhne hlavou k místu, kde před chvílí stál chlápek v šedé bundě. Můj mozek nemá sílu řešit nějaké další otázky okolo, pouze vnímá, že ho někdo uráží. Navíc začínám pociťovat neskutečnou únavu. A taky se do mě dává zima, topík a koženková bunda mě moc nehřejí.

„Debile,“ odseknu, co nejlhostejněji to jde, obejdu ho a vykročím k domovu. Zřejmě jsem ho šokovala natolik, že není schopen žádné reakce, protože mlčí a žádnou kousavou poznámku pro mě nemá.

Jenže když dojdu až k místu, kde se nacházel onen vrah, moje nohy odmítnou jít dál. Vyjukaně se dívám do tmy, která se skrývá na konci parčíku, a srdce se mi znovu rozbuší. Bojím se pokračovat. Někam tamtím směrem vyšel, co když tam někde pořád čeká?

Stojí mě to nemálo přemáhání, otočit se k tomu idiotovi, jenže sotva tak udělám, mám chuť si nafackovat. Tyčí se tam totiž, s rukama založenýma jako velký pán, a pobaveně se na mě šklebí. Určitě tohle předpokládal celou dobu.

Vztek mi dodá neexistující odvahu. Rázně vykročím směrem do tmy, ačkoliv málem polykám vlastní srdce. Strach zaplavuje celé moje tělo jako prudký chřestýší jed, nejradši bych se rozvzlykala na plné kolo, což si ale zakážu. Mám přece svou hrdost! Která mě možná bude stát život...

Pomalu se šourám k tmavým místům a skoro násilím přemlouvám ztuhlé tělo k pohybu. Už mi dělá problém udělat byť jen jeden krok. S vědomím, že mě ten parchant sleduje, se s nadlidským úsilím nutím k pohybu, jenže tělo pod návalem paniky odmítá poslušnost, jako jankovitý kůň.

Zastavím se na místě a prudce oddechuju, zoufale se snažím nerozplakat. Už chci klesnout na kolena a rozeřvat se z plných plic, když se někdo objeví vedle mě a já málem vyskočím dva metry vysoko.

„Pojď, prosím tě,“ řekne pohrdavě a udělá krok vpřed, nestaraje se o to, jestli ho následuju. Já však zůstanu stát na místě, moje tělo zkrátka odmítá vstoupit do temných končin, kde se může skrývat vrah, s psychopatem, který ovládá nadpřirozené síly a jehož jediným cílem bylo ještě nedávno mě zabít.

Už se nachází skoro deset metrů ode mě, když se teprve ohlédne a zjistí, že ho nenásleduju jak poslušný pejsek.

„Tak co je?“ zavrčí otráveně a dokonce se zastaví.

„Tamtudy nejdu,“ oznámím mu razantně a pokynu hlavou ke směru jeho cesty. Nechápavě zvedne obočí.

„Tak za prvý, někde tam může bejt vrah, kterej ví, že jsem svědek. Nevběhnu mu do náruče. A pak, vážně si myslíš, že s tebou někam půjdu? S tebou?“ zdůrazním to zájmeno, co nejvíc ironicky mi to v tuhle chvíli jde.

„Fajn,“ řekne jen kluk.

„Fajn?“ zopakuju nechápavě.

„Jo, fajn. Tak si tu zůstaň,“ popřeje mi a vážně se rozejde pryč!

V šoku stojím na místě. Neohlíží se a už pomalu mizí za rohem. On mě tu vážně nechá!

„Počkej,“ rozeběhnu se za ním. Nepočká, dokonce se ani neotočí, nezpomalí. Kráčí dál stejným tempem, ale vsadila bych svoje boty, že se pobaveně šklebí.

V pořadí, on vepředu, já pět metrů za ním, dojdeme až před můj dům. Vrah nikde nečekal, skutečně se mi ulevilo, protože jsem si nebyla jistá, jak by si s ním tenhle frajer, byť obdařen zvláštními silami, poradil.

Teď jsem se na něj opatrně otočila, neboť stál pár metrů vedle mě a k žádné akci se neměl.

„Eh, tak děkuju,“ vykoktala jsem a nejistě na něj pohlédla. Ani nezabručel, jen se otočil a odcházel stejnou cestou, kterou jsme přišli. Nechápala jsem ho. Nechápala jsem ani nic z tohohle zatracenýho večera.

Hodně dlouho mě nikdo na žádným večírku neuvidí. A se sklenkou v ruce nejspíš do konce života ne.

Doplazila jsem se dovnitř, pořádně zamkla a vydala se do kuchyně, kde jsem ze šuplíku po chvilce přehrabování vytáhla sekáček na maso. Hrdě jsem ho donesla až do svého pokoje, kde jsem ho strčila pod polštář a poté, co si z obličeje smyla Patiinu práci, jsem se svalila do postele, ani jsem se nenamáhala převlíkat. Měla jsem všeho plné zuby.

Stále se mi však nedařilo usnout. I když jsem se cítila utahaná jako kotě, moje myšlenky běhaly všemi směry. Začala jsem se soustředit na uvolňování svalů od palců nahoru a vida, za chvilku už jsem o sobě nevěděla.

***

Slastně jsem se protáhla a uvědomila si, že jsem vzhůru. Zamračila jsem se a chtěla spát dál, když se ozvala zezdola rána a následně šoupání židle. Vylítla jsem do sedu, protože mi okamžitě došlo, že tu nikdo nemá co dělat.

Venku už dávno svítilo sluníčko. Chtěla jsem se zvednout a pod rukou jsem nahmatala cosi tvrdého. Nechápavě jsem zpod polštáře vytáhla sekáček na maso. Zjistila jsem, že mám na sobě džíny a tílko. V hlavě mi brnělo a začínala slušně bolet. Pak jsem si vzpomněla. Večírek. Spíš ta cesta domů...

Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, jak blízko se nacházel vrah a jak málo možná stačilo k tomu, abych si další den v rybníce plavala já. Nejasně jsem si vzpomínala, že se v parku nacházel i ten kluk, ale nechtělo se mi věřit, že by mě doprovázel domů, jak mi říkaly vzpomínky, a vynechal přitom příležitost mě zlikvidovat. Pak tu taky byla otázka, jaktože vrah odešel jen tak? Nechtěl mě snad oddělat před svědkem? Znovu jsem zezdola zaslechla nějaký zvuk. Pevně jsem sevřela sekáček na maso a vydala se ke schodům. Stanula jsem na prvním a pomodlila se, aby nezaskřípal. Ale naše schody byly pevné, nové, žádné shnilé kusy dřeva, jako ty babiččiny.

Neslyšeně jsem sestoupala až dolů a mezitím si uvědomila, že zvuky se ozývají z kuchyně. Pomalu jsem mířila ke dveřím, sekáček připraven jako zbraň. Zaposlouchala jsem se, ale zrovna teď muselo být naprosté ticho. Rukojeť sekáčku mi pomalu vyklouzávala, dlaň se mi potila.

Teď nebo nikdy! Opatrně jsem se naklonila do dveří a očima prohledávala kuchyň. Netrvalo to dlouho, přímo naproti mě se totiž někdo opíral o kuchyňskou linku a upíjel kafe z mého oblíbeného hrnečku!

„Ty?“ vydechla jsem „Co tu děláš?“

Zelenooký poděs naproti mě si nejdříve hluboce, dramaticky loknul kafe, než se uráčil odpovědět se stoickým klidem: „Piju kafe, když dovolíš.“

Málem jsem otevřela pusu. Taková drzost! „No to teda nedovolim!“ zaječela jsem. „Zaprvý, vloupal ses mi do baráku. Zase!“ hodila jsem po něm obviňujícím pohledem. Upřel oči někam za mě a dál v klídku popíjel. „A tohle,“ ukázala jsem na to, co držel v ruce, „je můj oblíbenej hrneček!“

Zadíval se na potisk s roztomilým koťátkem v košíku. „Už vím, proč mi to nechutná,“ zabrblal potichu, ale ne tak, abych ho neslyšela.

„Kdo ti vůbec dovolil pít moje kafe? Jak se opovažuješ přijít si do cizího baráku a chovat se tu jako doma?“ zavřískla jsem na něj.

„Klídek,“ utrousil lenivě. Rozhlížela jsem se, co bych po něm mohla hodit. „Musíme si promluvit,“ oznámil, teď už zcela vážným tónem.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 14.: