OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 17.

18.12.2011 (11:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2091×

Babiččin příběh

Tak tohle... Už bylo vážně moc. Zdálo se, že můj svět má tu moc, otřásat se v základech, kdykoliv se mu jen zlíbí. Za chvilku mě někdo přesvědčí o tom, kterak planeta Země obíhá kolem Měsíce. Musela jsem se opřít o piano, abych se nesvalila na zem. Moje mysl odmítala vůbec přijmout do své hlavy tu myšlenku, že babča je něco jiného než ta milá, pečující stařenka.

„Jak jako bývalý?“ vydechla jsem a konečně zvedla hlavu. „Co má tohle všechno znamenat?!“ zaječela jsem vytočeně. Už mi pomalu začínalo hrabat, nutně jsem musela upustit trochu páry. Žel bohu, schytá to zřejmě babča.

Na pár sekund mlčela, pak se ale rozhlédla a zeptala se: „Co máš společného s těmi zmetky?“ Kývla hlavou k místu, kde ještě před chvilkou stáli Samuel s Adamem. Až teď mi teprve došlo, že jejich nečekaný odchod zřejmě není tak úplně přirozený.

„Cos jim udělala?“ vyhrkla jsem.

Překvapeně na mě pohlédla. „To, co si vyvrženci pekla zaslouží. Zbavila jsem se jich,“ prohlásila zmateně.

„Jsou... Jsou mrtví?“ polkla jsem.

Pátravě mi pohlédla do obličeje. „Vadilo by ti to?“ otázala se zkoumavě.

„Ne,“ vyjekla jsem hned. Přála bych si, aby to byla pravda, jenže... „Nevím,“ přiznala jsem nakonec. „Nechtěli mi ublížit, jen jsme se snažili přijít na jednu... věc,“ odmlčela jsem se nejistě.

Chvilku zavládlo ticho. „Ne,“ řekla pak. Pozvedla jsem obočí. „Nejsou mrtví. Jen jsem je poslala pryč.“

„Kam pryč?“ nejistě jsem se vyptávala. Jen na mě vážně pohlédla.

„Daleko. Tak, aby je to chvilku zdrželo.“

Raději jsem si nepředstavovala, kde nakonec skončili. Unaveně jsem pokynula rukou k symbolu na stěně. „Tohle, ta knížka, oni... Ty! Můžeš mi to nějak rozumně vysvětlit, prosím?“ zoufale jsem vydechla.

„To asi můžu,“ pomalu pronesla. „Dáš si čokoládu?“ zeptala se nakonec konverzačním hláskem. Měla jsem chuť se šíleně rozesmát a tlouct hlavou o stěnu zároveň. Tenhle blázinec mě přivede do hrobu.

Ale místo toho jsem se rozhodla hrát babiččinu hru. „Jo,“ hlesla jsem a následovala ji dolů po schodech. Knížka zůstala ležet na podlaze.

***

„Tak povídej,“ postavila přede mě šálek, ze kterého se ještě kouřilo. Upřímně, kdybych teď pila naftu, nepoznala bych to, ale šlo tu spíše o princip a zdánlivé zachování klidu, že.

„Já?“ udiveně jsem nadzvedla obočí. „Snad ty, ne?“ znovu jsem se vztekala.

„Uklidni se. Všechno ti vysvětlím, ale nejdřív chci slyšet, proč se proboha paktuješ s padlými anděly a vodíš mi je do domu? Měla bych ho asi zabezpečit i proti legii, s těmi jsem nepočítala,“ zabrblala si pro sebe.

Sežehla jsem ji pohledem, ale nereagovala, klidně upíjela čokoládu a ještě měla tu drzost, nadzvednout obočí a čekat na moje vysvětlení. Znovu mnou projela chuť, zoufale se rozesmát nad tímhle bláznovstvím. Místo toho jsem však upila čokoládu a poslušně spustila.

Vyprávěla jsem, kterak má maličkost onehdy večer viděla vraždu. Ještě jsem nedopověděla čtvrtou větu, když babča ihned vyletěla jako čertík z krabičky, prý proč jsem jí to neřekla.

Chtěla jsem se vztekle ohradit, ale k vlastnímu údivu jsem se místo toho rozbrečela. Babička nejdřív strnula v šoku a pak mi povzbudivě stiskla ruku. Neucukla jsem.

„Strašně jsem se bála jít na policii nebo o tom komukoliv říct,“ štkala jsem. „A dneska mi Samuel řekl, že ten chlap je nějaký lovec,“ popotáhla jsem. Uvědomila jsem si, že babička ani neví, kdo je vlastně Samuel, ale na to jsem kašlala. Potřebovala jsem se zkrátka konečně někomu svěřit a týden potlačované emoce konečně vypluly na povrch.

Babička se zvedla, došla ke skříni a hodila po mně látkový kapesník. Osušila jsem si slzy a hlučně se vysmrkala. „Trápily mě výčitky, strašný,“ přiznala jsem. „To vědomí, že jako jediná vím, co se Janie stalo, mě ubíjelo.“ Znovu mi začaly téct slzy. „A na tom pohřbu - .“

Už jsem nemohla přes slzy pokračovat dál. Babča se zvedla z křesla a poklekla vedle mě. Objala mě kolem ramen.

„Ššš, ty za to nemůžeš, zlatíčko. Byla jsi na to sama, nikdo ti nic nevyčítá. A jestli to byl vážně lovec, tak jsi udělala moc dobře, že jsi na policii nešla,“ konejšila mě.

„Co je zač?“ vzlykla jsem.

„Bestie,“ zavrčela. Znovu jsem se vysmrkala a začínala se trochu uklidňovat.

„Ta, ta knížka,“ trochu mi dělalo potíže klidně dýchat. Povzbudivě mě pohladila po ruce. „Přečetla jsem z ní jednu básničku.“

Cítila jsem, jak ztuhla. „Jakou?“

„Nějaký kouzlo k přivolání anděla strážnýho.“

Zaklela. Ano, moje roztomilá babička, která pravidelně chodí do kostela, vážně zaklela. Překvapeně jsem na ni pohlédla.

„To je v pytli!“ ulevila si. Vytřeštila jsem oči. „No co? Můžu bejt ještě sprostší, teď se celkem ovládám,“ odsekla. Páni.

„Myslela jsem, že ty básničky psala máma jako malá,“ přiznala jsem.

Zdrceně se na mě zadívala. „To nejsou žádné básničky, ale opravdová fungující kouzla. A tu knížku jsem psala já.“

Brada mi spadla až na zem. I když, mělo mi to dojít. „Neměla jsem ji nechávat nahoře mezi ostatníma věcma. Vůbec mě nenapadlo, že bys ji mohla najít,“ zahanbeně připustila.

Vstala jsem, přešla k oknu, kde jsem se opřela o topení, a pomalu vydýchávala nával informací. „Co vlastně jsi?“ zeptala jsem se, možná dost netaktně, ale chtěla jsem konečně znát pravdu, kterou se mi nikdo po celou dobu neráčil sdělit.

„Už jsem ti to řekla,“ začala v ruce žmoulat cíp šatů. „Jsem bývalý anděl strážný.“

Schovala jsem si hlavu do dlaní. Jak prosté, milý Watsone. „Jak to, že je z tebe člověk?“ zašeptala jsem a neobtěžovala se na ni ani pohlédnout. Nechtěla jsem vidět její výraz.

„To je dlouhý příběh,“ nostalgicky si povzdechla. Vytočilo mě to.

„No a co?“ vyštěkla jsem. „Můj život je úplně v troskách a všechno je to kvůli tobě. Nemyslíš si, že si snad konečně zasloužím vědět celou zasranou pravdu?“ zařvala jsem.

Zavládlo ticho. Když na mě mlčky zírala, pocítila jsem výčitky svědomí. Tohle jsem přehnala. Sice jsem zase upustila něco málo páry ze svého kotle vzteku, ale za jakou cenu? Zastyděla jsem se. „Promiň,“ špitla jsem.

„To nic,“ jen tiše řekla. „Máš právo se zlobit. Není to ode mě fér. Zasloužíš si znát pravdu. Tak poslouchej.“ Nadechla se a uchopila do obou dlaní prázdný šálek s čokoládou. Oči upřela někam na stěnu naproti.

„Kdysi, před mnoha lety, jsem byla strážným andělem tvého dědečka.“ Už jsem ani neměla sílu jakkoliv na to reagovat, nechala jsem ji, ať povídá, i kdyby se mi snažila sdělit, že můj otec je vlastně růžový slon z Nepálu.

„Strážní andělé obvykle doprovázejí člověka jako neviditelné bytosti, o kterých neví. Když ale nastane nějaké nepřirozené nebezpečí, například pokud našeho svěřence začne ohrožovat démon, padlý anděl, či jiná zrůda, můžeme změnit podobu na poločlověka.“

„Poločlověka?“ hlesla jsem.

„Ano, poločlověka. Což znamená, že se staneme viditelnými pro všechny lidi, můžeme jíst, pít a cítit jako oni, ale zároveň si uchováváme naši sílu, takže našeho člověka můžeme chránit. Děje se to spíše z toho důvodu, abychom měli šanci, vytvořit si s ním pevnější pouto. Když nám totiž bude svěřenec důvěřovat, můžeme časem vycítit jeho emoce a tak ho lépe chránit.“

„Ale ty jsi – ,“ namítla jsem.

„Ano, já jsem člověk se vším všudy. Dostanu se k tomu, neboj.“

Fajn. Založila jsem si ruce a čekala.

„Nuže, tato situace nastala a tvého dědečka začal ohrožovat padlý anděl jménem Bernard. Tvůj dědeček, budiž mu země lehká, měl neuvěřitelně čistou duši a to je věc, která některé padlé anděly přitahuje.“ Asi jsem vypadala dost nechápavě, protože dodala: „Když pozřou mimořádně čistou duši, učiní je to silnějšími.“ Aha. Bezva. Nechci vědět, co znamená to „pozřou“.

„Takže jsem se stala poločlověkem a navázala s tvým dědečkem kontakt.“ Hm, každej tomu říká jinak.

„Zamilovala ses do něj,“ hádala jsem.

„Ano,“ přiznala. „A on do mě. Jenomže když jsem splnila svůj úkol a vyhnala Bernarda z města, chtěli mě archandělé znovu odvolat do mé neviditelné podoby.“

„A tys odmítla,“ vyhrkla jsem.

„Ne tak docela. Není moc jednoduché něco archandělům odmítnout. Vyslovila jsem prosbu, abych s ním mohla zůstat. Jakmile poznali, že k němu chovám hlubší city, postavili mě před soud.“

„Před soud? A kdo tě jako soudil?“ nechápala jsem.

„Archandělé přece,“ vysvětlila, jako by to byla nejnormálnější věc. Představovala jsem si soudní síň plnou andělů s bílými parukami a kladívky.

„Dali mi vybrat ze dvou možností mé budoucí cesty.“ Vyčkávavě jsem na ni pohlédla.

„Buď se stanu člověkem a budu tak moct být s ním, ale...“ Odmlčela se. „Tím pádem on ztratí svého strážného anděla a jiného už mu nepřidělí. Vzhledem k jeho lákavé duši by se to rovnalo vraždě.“

„Nebo?“

„Nebo... Dostane jiného strážného anděla, který ho ochrání, ale já už ho nikdy nebudu smět vidět. Každopádně mi ale řekli, že nemůžu zůstat jeho strážným andělem, když ho miluji.“

„Proč? Co je to za blbost?“ vyprskla jsem. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem ten příběh začala tak prožívat.

„Takové jsou zákony,“ pokrčila rameny.

„A co sis teda vybrala?“ nechápala jsem.

„Samozřejmě tu druhou možnost,“ usmála se. A já to nepobírala.

„Ale to přece... Vždyť...  Já to nechápu,“ oznámila jsem.

„Taky jsem ještě neskončila. Když jsem jim oznámila své rozhodnutí, řekli mi, že jsem prokázala potřebné lidské vlastnosti. Prý mám dostatek soucitu, lásky a porozumění, tudíž mé žádosti bude vyhověno a já se můžu stát člověkem.“

„A co děda? Vždyť přišel o strážného anděla, ne?“

„To bylo první, na co jsem se ptala. Slíbili mi, že mu přidělí jiného strážného anděla. Nemůžu se prý ale stát jen tak lusknutím prstů úplným člověkem, a tak se objevila jedna drobnost, která, zdá se, je příčinou i tvých problémů.“ Nechápavě jsem se na ni zašklebila.

„Totiž... Moje křídla, která jsou zdrojem veškeré síly a magie každého anděla, se mi vstřebala do krve. Přetrvávají tam dodnes.“ Už zase jsem se tvářila nechápavě, proto se mi to pokusila vysvětlit polopaticky.

„Zkrátka mi v žilách koluje andělská krev. Díky tomu můžu používat magii, jak jsi viděla. Tahle krev se ovšem přenáší i na potomstvo, dokud křížením s lidmi nevymizí.“

Zamračila jsem se. „Co tím chceš říct?“

Opatrně na mě pohlédla. „Tím chci říct, že i tobě koluje v žilách andělská krev. Sice už ne tolik, ale pořád je jí dost.“

Zděšeně jsem pohlédla na svoje zápěstí, kde se modraly žíly. „Dost na co?“ vyjekla jsem.

„Dost na to, abys přišla o právo na strážného anděla,“ smutně se na mě podívala. A já se už po sté za tenhle den, co za den, za hodinu, tvářila jako naprostý retard.

„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem. „Jaký právo na strážnýho anděla? Co to znamená?“

„To znamená, že ti archandělé nepřidělí žádného anděla k ochraně. A to je zřejmě důvod, proč se najednou paktuješ s padlými anděly, je to tak?“

Zaraženě jsem mlčela. „Když jsi přečetla to kouzlo, přivolala sis, díky tomu, že ti v žilách koluje nepatrné množství magie, strážného anděla. Jelikož na něj ale nemáš podle zákonů právo, kouzlo to vyřešilo tak, že ti jako strážce přidělilo padlého anděla, na kterého se zákony nevztahují.“

Zběsile jsem si masírovala spánky. „Takže chceš říct, že já mám v sobě andělskou krev?“

Přikývla. „Je jí hodně?“ blekotala jsem. Nevěděla jsem, na co se mám vlastně ptát.

„Moc ne,“ připustila babička. „Zpravidla nárok ztrácí jen první dvě generace. Tvoje děti už strážného anděla nejspíše dostanou.“

„První dvě generace?“ Něco mi pořád unikalo, na něco jsem se chtěla celou tu dobu zeptat, jenže až teď mi došlo, co to vlastně bylo.

„Máma!“ vyhrkla jsem. Babička jen smutně přikývla. „Máma měla taky andělskou krev?“

„Ano, tvoje matka měla andělské krve dost. Byla vlastně poloanděl, teoreticky.“ Zalapala jsem po dechu.

„A ona o tom věděla? A táta? A děda?“ zběsile jsem se vyptávala.

„Ne, věděla o tom jen ona a já.“

„Takže děda ani táta nic nevěděli? Vůbec nic?“ nevěřícně jsem se ujišťovala.

„Ne,“ tiše řekla. „Ani nemohli, smrtelníci se o existenci andělů nesmí dozvědět. Pouze příslušníci andělské krve mají právo vědět o svém původu.“

Zaraženě jsem mlčela. Přemýšlela jsem a najednou mi na mysl začala přicházet odporná, přímo nesnesitelná myšlenka. Jenže dorážela na moje vědomí víc a víc a já se musela zeptat, musela jsem od babičky slyšet, jak ji vyvrátí.

„Babi,“ zašeptala jsem. „Mamčina smrt... Byla přirozená, viď? Zabila se při autonehodě.“ Tak a je to venku. Teď jen babča musí přikývnout a potvrdit to. Musí, musí. Jenomže ona jen pomalu zvedla hlavu a zadívala se na mě tak smutným pohledem, že mi okamžitě došlo, že je to v hajzlu. Nechtěla jsem nic slyšet, chtěla jsem si zacpat uši a utéct pryč, ale místo toho jsem jen stála a dutě poslouchala.

„Víš,“ začala opatrně. „Existují někteří padlí andělé, kteří ochutnají krev andělů světlých a do konce života jsou na ni závislí.“

„Já vím,“ řekla jsem nebezpečně tichým tónem. „Říká se jim lovci. Jeden zabil Janie Boshwordovou a teď jde kvůli tomu po mně.“ Mlčela jsem a pohledem ji pobízela k pokračování.

„No, ehm, tihle.. Lovci... Vyhledávají stvoření, jako jsem já. A jako jsi ty,“ ošila se.

„A jako byla máma,“ přerušila jsem ji mrazivým hlasem. Jen přikývla. Dál už ale nepokračovala. Začala jsem se třást.

„Proč mi to říkáš?“ zasyčela jsem. „Co to s tím má společného? Máma přece zemřela při autonehodě! To jsi nám tenkrát řekla!“ zařvala jsem nepříčetně na celý dům. Vztek zachvátil celé moje tělo, viděla jsem rudě a měla chuť, do něčeho vší silou mlátit.

Ale ona na mě pořád jen koukala tím svým smutným pohledem. „Nečum tak na mě!“ zaječela jsem na ni. Ani se nezatvářila překvapeně, že jsem něco takového mohla vypustit z pusy, i když nějaká moje část, kterou právě utlačoval neuvěřitelný vztek, právě lapala po dechu a nemohla uvěřit tomu, co jsem to řekla.

„Tys lhala!“ zavřískla jsem. Neobhajovala se, jen stála a mlčela. Dohánělo mě to k šílenství.

Vybavila se mi vzpomínka, která se už navždy uchová v mojí mysli, jako ta nejhorší. Zábavní park v New Jersey. Já a táta, náš výlet.

„Kolik je ti let?“ ptá se mě vesele a já ukazuju jeden prst.

„Tši,“ vyhrknu hrdě. Zasměje se a vysadí mě do kabiny kamionu.

„A myslíš, že už jsi dost stará, abys mohla řídit?“ vyptává se a posadí si mě na klín.

„Joo,“ huhlám nadšeně. Chytnu volant a společně řídíme. Jedeme domů, k mamince.

Dál už si pamatuju jenom to, že stojím na chodníku před naším domem a čekám, až vyběhne maminka. Jenže místo toho z domu vyjde babička a něco pošeptá do ucha tátovi, který zbledne. Až teď si všimnu slz na babiččině tváři. Odejde kus stranou a táta ke mně poklekne.

Položí mi ruce na ramena. „Zlatíčko,“ zašeptá. „Teď musíš být silná.“

„Ty blečíš?“ setřu pěstičkou slaný potůček.

„Ano. Musíš být silnější než já,“ zavzlyká táta. Najednou moje skvělá nálada mizí.

„Maminka je pryč,“ zašeptá.

„Ztlatila se?“ posmutním.

„Ne. Odešla do nebíčka,“ sklopí hlavu a naplno se rozvzlyká.

Chvilku ještě stojím a pozoruju jeho otřásající se ramena. „Umžela?“ špitnu najednou, a když mi nikdo neodpoví, skácím se na zem a rozkřičím se. Pohled mi zalétne na babičku, která mě smutně pozoruje.

Když se znovu vrátím do přítomnosti, zdá se mi, že mám deja vu. Stařena přede mnou na mě totiž upírá na chlup stejný pohled jako tenkrát, jen s tím rozdílem, že tentokrát nebrečí.

Zprudka vydýchávám neuvěřitelnou vlnu vzteku, která mnou projede. Popojde ke mně a natáhne ruku, ale couvnu, až hlučně narazím do dřevěné skříně. „Ne,“ vyprsknu. „Nešahej na mě!“

„Alex, prosím tě, nech mě to vysvětlit,“ tenkým hlasem žadoní.

Věnuji jí nejvražednější pohled, jakého jsem schopna. „Tys nám řekla, že máma zemřela při autonehodě. Lhala jsi! Celej život mi jenom lžeš! Nenávidím tě!“ vyštěknu, obrátím se a bleskovou rychlostí vylítnu z baráku.

Vztek mi dává obrovskou sílu a výdrž, sprintem se rozeběhnu ulicí posetou kalužemi, nevnímajíce kapky deště, jež mě bičují.

Běžím tak dlouho, dokud ze mě vztek zcela nevyprchá a já se nesvezu na kolena a nezačnu prudce lapat po dechu. Když se rozhlédnu, zjistím, že se nacházím u jachtařského klubu. Naštěstí nikdo z těch bláznů není až takový magor, aby se projížděl za deště, takže nikdo nevidí můj výstup.

Zvednu se na nohy a dojdu až na konec mola, na které doráží zpěněné vlny. Usadím se a spustím nohy dolů, nevnímaje, že mi je co chvíli ohodí sprška slané vody. Déšť nabývá na síle a ze mě crčí voda, ale nevnímám to. Nevnímám ani oblečení, které se na mě lepí jak druhá kůže, ani okolí.

Slané potoky na mé tváři se mísí s provazci dešťové vody, hučící příboj kryje moje zoufalé vzlyky a zvláštním způsobem mě konejší.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 17.: