OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 20.

02.01.2012 (10:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 1871×

Jako kočky a psi

Probudila jsem se vcelku brzy, protože venku ještě panovalo mírné šero. Podívala jsem se na mobil a zjistila, že je teprve půl šesté. Málem jsem se pokřižovala, vstávat takhle brzy, to zavání hříchem, jenže když jsem se znovu zavrtala pod přikrývku, nemohla jsem přes veškerou snahu znovu usnout.

Povzdechla jsem si nad tou nespravedlností a vydala se do koupelny, kde jsem si dala rychlou vlažnou sprchu, která mě už zcela probrala. V pokoji jsem se oblékla do džínů a bílého nátělníku, do batohu naskládala učení a pro jistotu i hnědou mikinu, kdoví, jak se dneska počasí vyvrbí, a opatrně se vydala po schodech dolů.

Téměř jsem ani nedýchala, jak jsem se snažila neslyšně nahlédnout do obýváku, ale ukázalo se, že moje snažení vyjde naprázdno. Provizorní postel totiž zela prázdnotou, Samuel si zmizel a ani si po sobě neustlal. Buran no.

Pro jistotu jsem ještě došla do kuchyně, ale ani tam se nenacházel. Uvědomila jsem si, že by mě jeho nečekané příchody a odchody neměly překvapovat, koneckonců může se třeba i ve spánku jen tak přenést na střechu Empire State Building.

Když jsem ale nakoukla do ledničky, zjistila jsem nepříjemnou věc. Totiž, že jaksi zeje prázdnotou. Pokud nechci umřít hlady, měla bych asi nakoupit. Konečně se jevilo to, že jsem vstala dřív, jako dobrá věc. Rovnou jsem si obula boty, zamkla, Samuel se kdyžtak dovnitř dostane, a vydala se k náměstí.

Kamenný obchůdek s potravinami naproti kašně měl naštěstí otevřeno již od sedmi, prodavačka byla akční žena ve středních letech, pro kterou znamenal ten krámek celý svět. Vešla jsem dovnitř, popadla košík a začala do něj házet všechno, co se mi zdálo snadno uvařitelné. Košík se mi tak zaplnil těstovinami, polotvary a mraženými potravinami.

Zamířila jsem ke kase a nechala si vše narvat do velké igelitky. Když jsem vyšla ven, čekalo mě příjemné překvapení. Na okraji kašny seděl Joshua, sešit z bůhvíčeho rozevřený před sebou, a právě se hlasitě smál čemusi, co řekl Max vedle něj.

Jakmile mě zpozoroval, hned se usmál a mávl na mě, ať jdu k nim. Koukla jsem na mobil a zjistila, že mám ještě chvilku čas, takže jsem k nim váhavě došla.

„Ahoj,“ usmála jsem se na Joshuu nejistě, protože jsem si nebyla jistá, kolik si toho ze soboty pamatuje.

Nejspíš však bral náš půlhodinový taneček v pohodě, protože se zaculil a zeptal se: „Tak co, jak jste se dostaly domů?“

„Fázově,“ přiznala jsem. Max se zasmál.

„Nebyli jsme si jistý, jestli dojdete,“ přiznal. „Jenže nad tím jsme začali uvažovat až ráno,“ dodal nakonec s nevinným výrazem. Musela jsem se zasmát, i když se mi v mysli promítnul obraz lovce číhajícího v parku a já si uvědomila, že moc k tomu, abych nedošla, nechybělo.

„Dobrý,“ mávla jsem rukou a otočila se na Joshuu. „Co dům? Ještě stojí?“

Tváří se mu mihl napůl znechucený a napůl pobavený výraz. „No, co na to říct. Uklízeli jsme ten bordel celou neděli,“ zašklebil se. Uchechtla jsem se.

„Jo, aspoň už víš, proč se tu večírky moc často nedělaj.“

„Ne?“ podivil se Max. „Ta červenovláska mě zvala na svůj narozeninovej večírek, někdy za čtrnáct dní.“

„Meggie,“ opravila jsem jeho oslovení.

„Asi,“ přikývnul. Zachytila jsem Joshuův pobavený pohled. Max bude zřejmě pěkné číslo. Na Megginy narozky jsem úplně zapomněla, doufám, že mě nepozve. Nic proti ní, ale na večírky si ještě nějakou dobu nechám zajít chuť.

„A o víkendu tu máte nějaké slavnosti,“ vložil se do hovoru Joshua.

„Jo, to je pravda,“ přikývla jsem. „Slavnosti kapitána Roberta Benetta, konaj se každej rok.“

„Co je to za slavnosti?“ zeptal se.

„Na počest kapitána Benetta, kterej se tu narodil, vyrůstal a vyznamenal se ve válce,“ vysvětlila jsem. „Většinou se na náměstí postaví malý pódium, hraje nějaká kapela, kolem stojí stánky a všechno se najednou vyzdobí.“

„Zajímavý,“ zatvářil se uznale Joshua. „Tak to jdeš, ne?“

„Já? Už asi tři roky jsem tam nebyla,“ přiznám.

„A to jsi patriot? Fuj, fuj,“ vysmíval se mi Max.

„Jo, tentokrát musíš jít a napravit ty tři zanedbaný roky tak, že nás budeš doprovázet, jakožto přistěhovalce,“ přidal se k němu Joshua.

Vyprskla jsem smíchy. „Tak to teda nevím,“ zdráhala jsem se.

„Vem s sebou i Patricii,“ přemlouval mě Joshua. „Bude sranda.“

„Tak já uvidím,“ slíbím. „Ještě se domluvíme.“

„Berem tě za slovo,“ prohlašuje hned smrtelně vážně Max.

„Jo, my si tě najdem,“ přidá se k němu Joshua. „Dobře si to rozmysli,“ zatváří se naoko nebezpečně, ale vzápětí nevydrží, uculí se a už zase připomíná plyšové medvídě. Rozloučím se s nimi a chvátám do školy. Igelitku narvu do skříňky, doufám, že mražená jídla oblevu přežijí, ten nákup jsem trošku nedomyslela, a letím na první hodinu.

Vedle Pat zahučím těsně se zvoněním a ihned spustím, koho jsem potkala a o čem byla řeč, ještě než mi stačí říct: „Čau.“

„Tak půjdem, ne?“ okamžitě nadšeně vyhrkne.

„Na slavnosti Roberta Benetta?“ zatvářím se značně skepticky. „Vždyť je to každej rok to samý.“

„Ale nepovídej,“ usměje se záludně. „Tentokrát tam přece budeš mít nápadníka, kterej tě výslovně pozval.“

Protočím oči v sloup. „Joshua je jenom kamarád,“ povzdychnu si dost melodramaticky, aby pochopila, jak moc mě její amorské snažení unavuje. Jen se uculí a neřekne na to nic. Vydechnu proud vzduchu, podobně jako lokomotiva páru.

„Tak půjdem?“ doráží.

„Nevím,“ pokrčím rameny. „Ještě se rozmyslím.“

***

Po škole seberu igelitku ze skříňky, nejspíš máme v šatnách dost zimu, protože mražený krabice vypadaj celkem v pořádku, neteče z nich proudem voda, a nevydám se rovnou do kavárny, ale zahnu ještě k babiččinu domu.

Zaklepu a jen co otevře, už se cpu dovnitř. „Ahoj, chvátám, musím do kavárny,“ vysvětluju.

Zvědavě se podívá na igelitku v mojí ruce. „Nákup zásob,“ vysvětlím.

„Mělas říct, nakoupila bych ti,“ podotkne.

„To je dobrý, dík. Jdu se jen ohlásit.“

Zadívá se na mě. „Jak to jde?“

„No,“ protáhnu. „Na západní frontě klid. Zatím.“

„Jak se snášíte?“ zeptá se soucitně.

„Asi jako voda a vzteklina,“ vyprsknu. Samozřejmě, že vzteklina je on.

„Jestli si bude něco dovolovat - .“

„Ne, zvládnu to sama. Je to schizofrenik.“ Na to babča nijak nereaguje.

Odkráčí si k zelené konvičce u okna a zaleje skoro všechny kytky, než mi řekne: „Nechceš třeba zkusit, vycházet s ním líp?“ Zůstanu na ni zírat.

„Co?“ vyhrknu. „Ty ses praštila do hlavy?“

Zpraží mě pohledem. „Tyhle výrazy si vyprošuju.“

„Tak promiň. Já jsem jen myslela, že stojíš na mojí straně,“ ublíženě se na ni zadívám.

„To víš, že stojím na tvojí straně,“ uklidňuje mě. „Jen mě napadlo, že by to pak pro tebe, pro vás oba, mohlo být snadnější a snesitelnější, kdybyste začali spolupracovat. Koneckonců, i když to milionkrát popře, je teď tvůj anděl strážný a máte mezi sebou určité pouto.“

Jo, pouto upředené z nevraživosti, jeho nabubřelosti, arogance a mé neochoty nechat se zadupat do země. „Pokusím se,“ slíbím falešně mile, popadnu tašku a radši chvátám k východu.

„Jo, málem bych zapomněla, o víkendu se konaj slavnosti Roberta Benetta. Chceme tam s Pat jít, myslíš si, že je to bezpečný, kvůli...? No, však víš, kvůli tomu lovci?“

Na chvilku se zamyslí. „Pokud budeš opatrná, nevidím důvod, proč bys nemohla jít,“ řekne nakonec. Už už jí chci poděkovat a pakovat se, když ještě dodá: „Samuel tě snad ochrání.“

„Co?“ pomalu se otočím zpátky.

Pohlédne na mě. „No jistě, pokud mu řekneš, aby tě doprovodil, myslím, že se nemáš čeho bát.“

No, to... Nééé. Ignoruju vřeštící poplašné zvonky, jež se mi rozezvučí v hlavě, a místo toho špitnu jen: „Jasně. Řeknu Samuelovi, nedělej si starosti. Tak čau,“ vyhrknu rychle pozdrav a vyběhnu ze dveří. Ženu rychlým krokem až na konec ulice, kde konečně trochu zpomalím. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že mi zrovna babča bude házet klacky pod nohy.

***

„Uf, konečně hotovo,“ oddychla si Annie a symbolicky si oprášila ruce. Právě jsme pozvedaly všechny židle v kavárně a vytřely společnými silami podlahu. Vyzvedla jsem si z chladničky svůj náklad potravin, který tam, zatímco jsem pracovala, přežíval, a vydala se pomalu ke dveřím.

„Doprovodím tě,“ oznámila mi Annie nesmlouvavým hlasem a já se připravovala k protestu, kterým bych ji od nebezpečného nápadu odradila. Oblékla jsem si mikinu a vyšla ven do vcelku teplé noci. Zde jsem objevila pádný argument. Když Annie pozhasínala, vyšla za mnou ven a zamkla, uviděla ho taky.

Venku totiž postával Samuel, ruce v kapsách modrých džín, které si překvapivě oblékl ke své kožené bundě, a evidentně čekal na mě. Poznala to i Annie, která rozpačitě, přesto s úsměvem na tváři, pronesla sladkým hláskem: „Och, koukám, že ty už doprovod máš. Tak já tedy nebudu rušit, dobrou, Alex.“ Mrkla na mě a já cítila, že ve tváři rudnu. Děkovala jsem za tu trochu tmy, která snad skryla nejhorší barvu přezrálého rajčete.

Annie odcupitala za roh, ještě předtím se na mě však naposled ohlédla, udělala uznalý pohled směrem k Samuelovi a ukázala zdvižené palce. Teprve pak její kroky odezněly a mě mohli rovnou vydávat v restauraci za vařeného humra.

Samuel se navíc zvědavě díval k místu, kde Annie zmizela. „Co tu děláš?“ vytrhla jsem ho ze zkoumání mé šéfky a přinutila se pohlédnout mu do tváře, i když jsem přímo cítila červeň, jež ze mě sálá. K čertu se všemi laskavými a hlavně zvědavými ženami!

„Čekám, až se vykecáš,“ odpověděl s klidnou ironií, jako vždy.

Zatnula jsem zuby. „A proč?“ ucedila jsem.

„Aby se ti náhodou po cestě domů nestala,“ odmlčel se a sjel mě pohledem, „nehoda.“

Odfrkla jsem si a tentokrát vykročila jako první, neohlížejíce se na něj, což ho velmi zaskočilo, k mému nevýslovnému potěšení. Za dobrou minutu se teprve ozvaly za mými zády kroky. Ty ovšem velmi rychle nabraly na rychlosti a zanedlouho už jsem je slyšela ani ne půl metru za mnou.

Rychle jsem přidala do kroku, ale to už se zařadil po mém boku a velmi rychle mě předháněl. Nasadila jsem své nejzběsilejší tempo, téměř běh, jenže ten valibuk jen prodloužil krok a zase měl přede mnou náskok. Všimla jsem si, že se posměšně ušklíbá. Kdyby nás někdo viděl, asi nestačí valit oči.

Dva lidé, co ženou po chodníku jako pendolina, se snaží vzájemně předehnat. Tímhle tempem jsme došli až domů a já se málem dusila, jak jsem se snažila potlačit hlasité funění, jež se mi dralo z hrdla. Radši bych se ale udusila, než bych mu dala najevo, že mi dal ten pomyslný závod zabrat.

Odemkla jsem dveře a on suverénně vešel za mnou. Šel se podívat do obýváku, jestli jsem mu snad ten jeho pelech nějak nezkontaminovala nebo co. Když se ujistil, že bude dneska, zřejmě, spát v čistotě a pohodlí, napochodoval si to do kuchyně, kde se opřel o kuchyňskou linku a jen mě sledoval pohledem.

Skládala jsem věci z igelitky do mrazáku a cítila jeho pohled v zádech. Nakonec jsem popadla balíčky těstovin a uklidila je do skříně, až na balíček špaget, který jsem nechala stranou.

„Musím něco uvařit, není tu nic k jídlu,“ obrátila jsem se k němu.

„Co já s tím?“ odsekl. „To, že se sama otrávíš, se nepovažuje za moje selhání.“

Spolkla jsem hodně peprnou nadávku a vybavila si babiččina slova, abych s ním zkusila lépe vycházet. To by mi ovšem někdo musel vyjmout celou nervovou soustavu. Přesto jsem se snažila dál.

„Myslela jsem, že bych uvařila pro nás oba,“ vysvětlila jsem mu, vcelku milým hlasem. „Co by sis dal? Chtěla jsem uvařit špagety.“

Odfrkl si. „Nic, uvař si, co chceš, já to jíst stejně nebudu.“ Pomalu jsem vydechovala a zase vdechovala velké množství vzduchu a počítala u toho do sta.

„Fajn,“ třískla jsem špagetama o kredenc, vytáhla hrnec a potřebné ingredience, zapla sporák a jala se ho ignorovat. Ať si pojde hlady. Třeba ani nic jíst nemusí.

Při vaření jsem si ovšem vzpomněla na jednu důležitou věc, která zbývala k vyřešení. Neochotně jsem se k němu otočila. „O víkendu se tady ve městě konaj slavnosti kapitána Roberta Benetta,“ začla jsem. Okamžitě pozvedl jedno obočí a nasadil svůj arogantní výraz typu: „Co já s tím?“

„Chci tam jít,“ oznámila jsem nekompromisně. Tak a má to, žádný doprošování.

„To máš smůlu,“ odfrkl si a pohodil hlavou. Sevřela jsem pevně vařečku, připravená použít ji jako vražedný předmět, a nechala vztek zcela vypěnit.

„Tak hele,“ zasyčela jsem, „ nevidím žádnej důvod, proč bych měla bejt zalezlá doma, navíc s tebou, z čehož by mi brzo hráblo. Takže tam půjdu, ať se ti to líbí nebo ne. A zvencni se.“ Během svého proslovu jsem zaujala agresivní postoj a stála jsem tak s jednou rukou v bok a s vařečkou pozvednutou ve druhé ruce.

Nastalo ticho. Netvářil se vůbec nijak, na tváři už měl zase výraz pokerového hráče a moje první vzpoura ho zjevně tak vyvedla z míry, že se nevzmohl na slovo. Hrdá sama na sebe jsem se otočila a znovu se pustila do vaření.

Konečně jsem si s úlevou nandala na talíř špagety. Sedla jsem si zády k němu a začala hladově jíst. „Vážně si nedáš?“ zeptala jsem se naposledy neutrálním hlasem.

„Ne,“ odsekl hlas za mými zády. Tak si trhni, popřála jsem mu v duchu.

Dojedla jsem a vydala se k dřezu umýt si po sobě nádobí. Tekoucí voda napjaté ticho moc nevyrušila, tudíž jsem, už po několikáté za den, spolkla svou hrdost a odhodlala se zahájit další konverzaci.

„Takže, padlí andělé můžou vyjít z podsvětí na povrch?“ začala jsem. Chvilku mlčel.

„Hm,“ zahučel nakonec znuděně.

„A tys byl už hodněkrát za život na zemi?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Hm,“ zabručel znova a já začala talíř drhnout usilovněji. Přesto jsem se přemlouvala k pokračování.

„Máš třeba na Zemi nějaké oblíbené místo?“ zeptala jsem se zcela nevinně.

Dlouhých pár vteřin mlčel a já myslela, že ani neodpoví. Co však řekl pak, bylo ještě horší, než kdyby mě ignoroval.

„Starej se laskavě o sebe,“ zavrčel a moje nervy právě přetekly. Praštila jsem talířem do dřezu takovou silou, že se okamžitě rozlétl na střepy. Hlasitá rána se rozlehla po celém domě a ještě umocnila můj výbuch emocí.

„Tak poslyš,“ začala jsem tak vztekle, že jsem málem šeptala. „Nevím, jaký důvody máš k tomu, abys byl tak zatraceně nesnesitelnej, ale rozhodně tě neopravňujou k tomu, aby sis svoje problémy vybíjel na druhejch. To totiž dělaj jen zakomplexovaný chudáčkové a lidi, kteří si myslí, že svět se točí jen kolem nich.“

Zvýšila jsem hlas. „Ale abys věděl,“ zaječela jsem a k mému nesmírnému překvapení mi do očí vhrkly slzy. Pozorně mě sledoval s neutrálním výrazem. „Nejsi jedinej, komu bylo ukřivděno!“ vzlykla jsem, na patě se otočila a utekla po schodech nahoru do pokoje.

Tam jsem dlouho brečela do polštáře a nechávala ze sebe všechny ty negativní emoce v slzách odplouvat. Právě jsem se navždy ztrapnila před hlavním ztrpčovatelem mého života. Můj protivník právě spatřil důkaz mé slabosti.

Vytáhla jsem zpod polštáře maminčinu fotku a dlouho si jí stěžovala. Když jsem později šla do koupelny, dole v kuchyni už se nesvítilo, pouze z obýváku se linulo slabé světlo. Dlouhou dobu jsem se pak na posteli převalovala a žádná poloha mi nepřišla pohodlná. Cítila jsem se slabá a strašně unavená, ne ovšem na těle, ale na duši.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 20.: