OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 22.

08.01.2012 (11:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2281×

Párty

Milý deníčku!

Představ si to, andělé skutečně existují. Navíc se rozdělují na anděly padlé, anděly světlé, archanděly, legii z podsvětí a lovce. Lovci jsou ty nejhnusnější bestie, jaké si vůbec umíš představit. Pijou krev světlých andělů, jako upíři, a to dokonce i andělů v lidské podobě.

Nojo, anděl se může stát člověkem. Babča je například bývalý anděl strážný. Samozřejmě jí v žilách ještě koluje andělská krev, která se přenesla i na mě, no není to bžunda? Ve skutečnosti vlastně moc ne, protože díky téhle krvi mi hrozí, že mě brzo sežere nějaký démon nebo lovec.

Navíc mi archandělé podle svých přiteplených zákonů odmítají přidělit anděla strážného, který by mě hlídal. Naštěstí jsem si svého ochránce přivolala sama. Jediným problémem ale je, že by mě nejradši viděl někde hluboko pod zemí čichat ke kytičkám. No, navzdory tomuhle se rozhodl, že mě on a ještě jeho sekta přisluhovačů, z nichž dredáč jménem Adam se jeví jako nejnormálnější, budou chránit.

Proč, to se mě neptej. Takže každý večer u nás na gauči spí padlý anděl jménem Samuel. Už vím, že může pít alkohol a dokonce i jíst. Sežral mi totiž jedno ráno zbytek koláče od babičky. Přirozeně jsem ho nemohla hned seřvat, protože každé ráno se někam vytratí ještě před mým probuzením, a později mě jaksi... přešla odvaha, mu cokoliv vytýkat.

Koneckonců, přece jen je to voják a navíc se umí zatvářit dost vražedně, až by mu i terminátor záviděl. Jeho psychický stav navíc kolísá každou minutu, takže nikdy nevíš, co se mu honí hlavou. Je neprůhlednější než medvěd. Taky bych ho nejradši nakopala do zadku za ten jeho arogantní výraz, co nasadí vždycky, když o něčem rozhodne. Jak ráda bych si udělala voodoo panenku a píchala do ní celý den špendlíkama.

Vidíš, deníčku, ty, který mě tak dobře znáš, teď vidíš, jakej se ze mě kvůli němu stává masochista. Andělé holt člověku dokážou převrátit život vzhůru nohama.

Takhle nějak by asi vypadal můj zápis do deníčku. Kdybych si tedy nějaký vedla. Dnešní vyprávění bych ovšem ještě musela obohatit o jednu dramatickou záležitost s povahou tragikomedie. Začalo to ve čtvrtek, když mi Meggie Rainfordová s úsměvem strčila do ruky pozvánku na svůj narozeninový večírek.

Doufala jsem, že na mě, vražedkyni módy a ženskosti, třeba zapomene, jenže nestalo se tak. Navíc se ke mně naklonila a důvěrně mi pošeptala, ať s sebou koukám vzít ty dva fešáky, kteří mě doprovázeli na slavnostech.

Nejdřív mi nedocházelo, o kom mluví. Joshuu a Maxe přece dávno zná, tak co jí hrabe? Pak mi ale svitlo. Musela mě vidět s Adamem a Samuelem. Nervózně jsem se zahihňala a slíbila, že je pozvu. Určitě ve mně v tu chvíli viděla jednu ze svých spřízněných duší, tak moc jsem se chovala jako slepice.

Hned potom jsem letěla za Pat, která už se ovšem rozhodovala, co si na sebe obleče, tudíž jsem věděla, že je konec. Musím tam jít, pokud se nechci nechat zlynčovat.

Když jsem to Samuelovi navrhovala... No, kdybych ho neznala, řekla bych, že se naplno rozchechtá. On se ovšem nejspíš smát vůbec neumí, jako pravý medvěd, takže jen hned nasadil pokerovou tvář a odsekl, že ani náhodou.

Adam se zachoval vstřícněji nebo aspoň líp umí hrát, protože mi vysvětlil, že by rád šel, jenže má něco na práci, co nepočká. A jak to tedy nakonec dopadlo?

Teď stojím před zrcadlem ve svém pokoji a maluju si linky. Stále dokola si opakuju, že to nemá žádný zvláštní důvod, že prostě jen jednou chci vypadat dobře, ale hlásek posměváček v mé hlavě se mi už od začátku mých příprav chechtá nad takovou chabou výmluvou.

Pohlédnu na sebe do zrcadla. Vcelku kriticky si prohlédnu svůj nevýrazný obličej i oči, které snad řasenka a linky trošku pozdvihly, a ohoz, skládající se z černých džín a tyrkysově modrého tílka na jedno ramínko. Deníčku, vidíš, co se s mojí psychikou děje. Jestli dopadnu jako Meggie a ostatní holky ze školy, prosím, zastřelte mě.

Zazvoní zvonek a já se naposledy zadívám na svůj odraz, ze židle seberu džínovou bundu a letím po schodech dolů.

Doběhnu ke dveřím, ve kterých stojí Patricie. Jakmile mě sjede od hlavy až k patě, uznale pískne. Narve se dovnitř a začne se rozhlížet kolem sebe. „Kde je Alex?“ vyptává se. „Zase zdržuje.“

„Vtipná,“ zavrčím.

„Vážně, sluší ti to,“ prohlásí.

„Dík, tobě taky.“

Prohlédnu si její nohy v džínové minisukni a přiléhavý černošedý top.

„Tak jdem?“ zeptá se. Přikývnu a vyjdeme ven. Zamknu, dojdeme na silnici a vydáme se směrem k Meggiinu domu. Dorazíme tam asi za dvacet minut a já už zdálky vidím tmavou vysokou postavu, která čeká na rohu.

Pat se jen zatváří nechápavě, když dojdu k Samuelovi a zastavím se u něj. Nezbývá jí nic jiného, než mě následovat. „Ještě jsem vás nepředstavila,“ řeknu vesele, užívám si to. Samuel se ale netváří nijak napruženě. Že by si vzal pilulku dobré nálady?

„Pat, tohle je můj kamarád Samuel. Samueli, tohle je Pat.“ Patricie mu podá ruku jako první, zřejmě si jeho sympatiemi není příliš jistá, ale ten jí i k mému údivu bez problémů podá ruku a řekne: „Čau.“

Když se k tomu ještě navíc malinko usměje, ledy u Patricie okamžitě roztají, zakření se také, a já nestačím zírat, podobna pelikánovi.

Kamarádka se jako první vydá dovnitř hlučného domu a my ji následujeme. Jakmile Samuel pohlédne na mě, úsměv mu z tváře okamžitě zmizí a vystřídá ho spíše jakýsi škleb. Trhnu uraženě hlavou na druhou stranu a už se na něj radši nedívám.

Vevnitř to hučí životem snad ještě víc, než na párty u Joshuy. Lidé tu téměř na každém kroku kouří a já téměř nezvládám dýchat. Pat se rozkašle a Samuel zamračí. Někdo by tu měl vyvětrat.

Meggie najdeme až uprostřed hlučící skupinky, právě jí kdosi gratuluje, tudíž si stoupneme do fronty, abychom jí s Pat daly společně dárek, kosmetickou sadu. Samuel se začlení do davu poblíž a čeká.

„Kdo je to?“ nakloní se k mému uchu Pat. „Nikdy jsem ho tu neviděla, až na slavnostech.“

„Kamarád, slyšela jsi.“ Zachytím její skeptický výraz. „No fakt,“ bráním se. „Nedávno se přistěhoval.“

„A kolik mu je?“ zeptá se zvědavě. Tak tahle otázka mě nenapadla.

„Dvacet,“ plesknu první číslo, které mě napadne.

„Nechodí na vejšku?“

„Studuje dálkově, nějakou ekonomku,“ vymyslím si. Doufám, že se v budoucnu nebudou s Pat bavit o jeho životě. Spoléhám na to.

Kamarádka už se na nic neptá, protože přijdeme na řadu. Popřejeme přiožralé Meggie, která nás nejspíš ani nevnímá, všechno nejlepší a připojíme se zas k Samuelovi.

„Půjdem k baru?“ mávne rukou Pat k zadní části pokoje. Pokrčím rameny a lhostejně se vydám tím směrem. Nestačím tam ale dojít a už mě někdo chytne za rameno.

„Čau,“ zazní mi do ucha Joshuův radostný tón. „Co vy tady?“

Zazubím se na něj. „My jsme pozvaný. Co ty?“

„Taky. Max dokonce třikrát.“ Otočí se k osobě, která si právě kus za ním otvírá lahváče.

Musím se zasmát. O Meggiině náklonnosti k Maxovi nikdo nepochybuje.

„No ahoj,“ ozve se za mnou Patricie a já si až teď uvědomím, že jsem nepřišla sama.

„Joshuo, tohle je můj kamarád Samuel. Samueli, tohle je Joshua,“ představím ty dva.

Joshua ihned napřáhne ruku k pozdravu a k mé úlevě mu ji Samuel po nepatrné chvilce zaváhání stiskne. Oddechnu si, když tu k nám dorazí Max. Přímo hmatatelně ucítím, jak Samuel vedle mě ztuhne, a když se na něj podívám, vyděsím se.

Z očí mu plane nenávistný výraz, směřující přímo na Maxe. Ten se po chvilce s jeho pohledem střetne a úsměv mu z tváře rázem zmizí. Rozhodnu se přerušit trapné ticho, které nastane.

„Maxi, Samuela asi neznáš, že?“ přívětivě ho oslovím. Otočí se na mě a opět se usměje.

„Ne, asi ne,“ řekne, ale když se pohledem vrátí k Samuelově tváři, ruku nenapřáhne a já se mu ani nedivím. Joshua i Pat nechápavě přelétávají pohledem z jednoho na druhého, stejně jako já nechápou, co zelenookému borci přelítlo přes nos.

K mému nesmírnému údivu se náhle Samuel obrátí zády a odkráčí si bez jediného slova na druhou stranu místnosti, kde očividně čeká, až k němu dojdu. A taky, že jo, s omluvným: „Promiňte,“ se od zbytku oddělím a namířím si to nakvašeně přímo k němu.

„Co to má znamenat?“ vyjedu na úvod. „V pekle se možná neučíte společenskou etiketu, ale to, že při představování se lidi nevraždí pohledem, bys snad vědět mohl.“

Ze své výšky na mě mlčky shlédne a mě bodne u žaludku. Jeho oči se tak pronikavě zarývají do mých, že se náhle nevzmůžu na další slovo. Nejasně si stranou uvědomím, že se čerstvě oholil a oblékl si džíny a bílé triko, které opět schovává pod koženou bundou.

„Za pět minut odcházíme,“ oznámí mi náhle a tím mě opět uvede do chladné reality.

„Co?“ nechápavě vykulím oči.

„Slyšelas. Odcházíme. Za pět minut buď venku.“ Otočí se a piánko si kráčí pryč k východu.

„Proč?“ zeptám se vyjeveně, stále vstřebávám tu drzost.

„Prostě proto,“ odsekne, aniž by se na mě podíval.

„Nikam nejdu!“ dupnu trucovitě nohou. To ho konečně přiměje, aby se na mě otočil, dokonce se zastaví.

„Varuju tě,“ sníží hlas. „Buď to půjde po dobrým nebo po zlým. Máš pět minut, a jestli sem potom budu muset jít, vynesu tě přede všema ven na zádech.“ Přimhouří oči, výhrůžně na mě pohlédne a pak už skutečně vyjde ven.

Nemůžu říct, že by na mě jeho slova nezapůsobila. Na jednu stranu mě láká vyzkoušet si, jaké by to bylo, nést se na jeho zádech, ale na druhou stranu ani na jedno procento nepochybuju o tom, že by si mě byl schopen přede všemi hodit přes rameno jako pytel brambor, což by bylo velmi ponižující.

Radši tedy rychle chvátám k Patricii, která stále ještě s Joshuou postává u baru.

„Odcházíme,“ oznámím jí. „Jdeš s náma?“

„Už?“ nestačí se divit. Joshua na mě taktéž upře zkoumavý pohled. Ucuknu.

„No, asi jo,“ rozhodne se Pat a navleče si na ramena bundu.

„Omlouvám se za tu nepříjemnost,“ obrátím se k Joshuovi.

„To nic,“ pousměje se chápavě. „Ne všichni si musí navzájem padnout do oka.“

Stydlivě se pousměju a opět klopím oči, vytočená až do běla na toho idiota, který čeká venku.

„Poslyš,“ napadne ho, „co kdybys toho svýho kámoše vzala zítra večer do baru v západní části? Chodíme tam od tý doby, co jsme přijeli, příjemnej podnik, dá se tam hrát kulečník. Třeba by se s Maxem nakonec skamarádil.“

„Hm, možná,“ slíbím neurčitě, protože představa, jak se ten nesnesitelný voják s někým kamarádí, je prostě směšná, ne li přímo morbidní.

„Tak ahoj,“ rozloučím se, naposledy se na něj usměju a chvátám ven, aby ten blázen skutečně nenakráčel dovnitř a neztropil scénu.

Naštěstí čeká poslušně a v tichosti venku, jen na nás krátce pohlédne, a když řeknu tónem, nepřipouštějícím námitky: „Jdeme doprovodit Pat,“, jen kývne a zařadí se za nás.

Celou cestu počítám do sta, zhluboka dýchám, jenže nic na zvládnutí vlny vzteku, která ve mně stoupá s čím dál větší razancí, nepomáhá. Doprovodíme Pat až k jejímu baráku, čekáme, dokud nezmizí uvnitř, a teprve, když dojdeme za roh, mi prasknou nervy.

„Co to mělo sakra bejt?!“ vyjedu vztekle a zastavím se. Stejně tak i on, pohlédne na mě a mlčí.

„No?!“ přisadím si znova.

„Co jako?“ pronese pomalu a můj tep se zvedne na sto osmdesát za minutu, přinejmenším, přímo cítím, jak mi ve spáncích buší.

„Co jako?!“ vyšiluju. „Takže ty se chováš nepřátelsky ke klukovi, kterýho jsi nikdy v životě neviděl a o kterým víš, že je to můj kamarád, pak se sebereš a prostě mi rozkážeš, že odcházíme? To ti přijde normální?“

„Dokud ti chráním zadek, budeš mě zkrátka poslouchat,“ řekne tiše, leč důrazně a zřejmě už se nehodlá dál bavit, protože se obrátí a udělá pár krok dopředu.

„Víš, co seš?“ zaječím za ním. „Arogantní debil, kterýmu neni rovno!“

Než se naděju, stojím přiražená ke zdi, jeho těžké tělo mě pod sebou drtí. Krk mi svírá v jedné své dlani a obličej drží pár stop od mého.

„Tak hele,“ zavrčí zlostně a já zblízka hledím do jeho rozzuřených zelených očí, neschopna vůbec žádného činu. Fascinovaně hledím na jeho vztekem ztuhlé rysy a mírně rozcuchané vlasy.

„To, že jsem slíbil, že tě budu chránit, neznamená, že na tebe nemůžu vztáhnout ruku.“ Přirazí mě na důkaz svých slov ještě těsněji ke zdi. Vnímám jeho pevné tělo, které se na mě tiskne. Málem nezvládám dýchat, elektrizující napětí se šíří celým mým tělem. „Rozuměla?“ vyštěkne.

Omámeně přikývnu a on ještě chvilku stojí a jen na mě zlostně hledí, než mě konečně pustí, odstoupí o kus dál a mně dá nesmírnou práci udržet se na nohou. Chvilku jen nejistě stojím a pozoruju ho, taktéž on mě.

„Už se s těma dvěma nebudeš vídat,“ oznámí mi jasným hlasem po čase.

Zatímco si třu krk, vyjeveně na něj pohlédnu. „Co ti na nich vadí?“ vyjeknu zoufale.

On ale jen mlčí, zírá na mě a jeho vysoká postava mě kryje před svitem lampy. To, že neodpověděl, považuju aspoň za malé kladné znamení.

„Joshua tě bral v pohodě,“ vyčítavě mu řeknu. „Dokonce nás pozval zítra večer do baru,“ naléhám na něj, aby se smiloval a dal jim šanci, ale on jen pohodí hlavou, prohrábne si vlasy a odsekne: „Už jsem řekl!“

Nadechnu se k dalšímu protestu, jenže ten prevít se k mému šoku obrátí a začne odcházet směrem k domovu. Další vlna zlosti se ve mně zvedne, nakopnu popelnici u zdi, jen to zařinčí po celé ulici. Samuela to ale zjevně nijak nevyvede z míry, neotočí se, jen kráčí pořád v tom samém tempu.

Ploužím se deset metrů za ním a vzteky dupu, jenže mi to vůbec, ale vůbec nepomáhá. Nejhorší na tom je, že kontakt s jeho tělem mě naprosto vyvedl z míry, a já mám kvůli tomu na sebe vztek. Takovej arogantní, nesnesitelnej parchant, přežívající v pekle mě nesmí okouzlit hezkou tvářičkou. Prostě nesmí!

Na začátku štěrkové cestičky se konečně zastaví, nejspíš mu dojde, že nemá klíče, a nechá mě projít jako první. Odemknu, vzteky se mi třesou ruce tak strašně, že se modlím, aby to neviděl, a vlítnu dovnitř jako velká voda.

Neohlížím se po něm, rovnou se ženu nahoru po schodech a proti své vůli dupu tak hlasitě, že mu musí dojít můj vztek. Nejspíš se tím velmi dobře baví. Idiot, idiot, idiot!

Zato já se nebavím, dlouho se převaluju, přehazuju si peřinu z jedné strany na druhou, ale nemůžu za boha chvilku ležet na místě. Střádám v sobě totiž moc nevybitých emocí, které mě nenechají v klidu odpočívat. Nejspíš tímhle převalováním strávím celou noc, protože když se konečně unavím na nejvyšší možnou míru a pomalu mě zmáhá malátnost, obloha za okny už nabývá barvy šedi.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 22.: