OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 23.

11.01.2012 (20:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 1979×

Bar U Charlieho

Probudila jsem se po dvanácté odpoledne s celkem dobrou náladou, když jsem si ale vybavila události předchozího dne, rázem jsem opět dostala vztek a krásné ráno se tak změnilo na další den v hororovém stylu.

Pomalu se mi ani nechtělo sejít dolů, ale pak jsem si naštvaně uvědomila, že je to můj domov, ne jeho, a tak se vydala do kuchyně. Cestou jsem nenápadně nakoukla do obýváku, který opět zel prázdnotou. Aspoň, že tak. Přeci jen ten den nemusí být tak strašný.

Nakoukla jsem do ledničky, posléze raději ještě do špajzu, ale nikde se nenacházelo nic k jídlu. Zase musím nakoupit. Pomalu jsem si připadala jako žena v domácnosti. Sebrala jsem klíče, peněženku a vyšla do prosluněné ulice. Vztek mě pomalu přecházel. Došla jsem na rušné náměstí, po kterém přecházely davy lidí, a na kašně spatřila známou osobu, která mi vehementně mávala.

„Ahoj,“ vesele se na mě zazubil Joshua, když jsem k němu došla. „Doufal jsem, že tě tu potkám.“

„Ale?“ udivila jsem se. „A pročpak?“

„Protože nemám tvoje telefonní číslo, takže tě nemůžu sehnat.“

„To tady čekáš celou dobu na mě?“ žasla jsem.

„No, víceméně,“ pousmál se. „Taky se opaluju a čtu si,“ pozvednul nějakou knížku s červeným obalem, která ležela na kašně vedle něj.

„Jak dlouho už si tu čteš?“

„Počkej,“ zamyslel se. „Asi od osmi ráno.“

Potlačila jsem smích. „A co kdybych nepřišla?“

„Tak bych si tu četl dál,“ vysvětlil mi, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, a já už se nevydržela nesmát.

„Co ten bar?“ připomněl mi najednou a ten smích mě rychle přešel.

„Já nevím,“ s falešným úsměvem, který mi dal hodně práce, jsem na něj pohlédla. Zase nasadil ten svůj štěněčí výraz. Neměla jsem srdce, říct mu ne. V duchu jsem kopala do bezvládného Samuelova těla.

„Přijďte, je to tam vážně moc pěkný.“

Jak jsem tak koukala na Joshuu, napadlo mě, že právě porušuju příkaz, který mi Samuel dal. Jakmile jsem si to uvědomila, znova mnou projela vlna vzteku, když jsem si vzpomněla, jak se včera nesnesitelně choval.

„A víš co?“ usmála jsem se. „Já myslím, že nakonec půjdem.“

„Prima,“ zaradoval se upřímně. „Dáš mi svoje číslo?“

Nadiktovala jsem mu ho. „Kde přesně ten bar je?“ zeptala jsem se.

„V Bringellově ulici. Od kina zahneš doprava, půjdeš chvilku po hlavní, pak znova doprava, na konci ještě jednou doprava, pak hodně dlouho rovně, dokud nedojdeš k takovýmu červenýmu výraznýmu baráku - .“

„Bordelu?!“ vpadla jsem mu pohoršeně do řeči.

„Ne,“ zasmál se. „Není to bordel, jen nějaký kasino. Tady se dáte doleva a na konci ulice je náš bar. Nemůžete ho přehlídnout, je to v okolí jediná barevná budova, žlutá, s modrým nápisem: „U Charlieho“.

„Aha,“ odpověděla jsem a v duchu zběsile zpracovávala všechny ty informace, kam kde zahnout.

„Tak třeba v osm večer?“ zeptal se Joshua.

„Jo, prima,“ usmála jsem se a najednou mě tížil přímo balvan. Co jsem to zase provedla? Slíbila jsem svým i Samuelovým jménem, že přijdem. Ten mě zabije. Když jsem si však znova vybavila jeho arogantní přístup, trhla jsem uraženě hlavou.

„Budem se těšit,“ zamával mi Joshua a já odcházela směrem ke krámku. Však on to bude muset Samuel nějak skousnout. Nakoupila jsem a vyšla ven. Joshua stále seděl na kašně, rozevřenou knihu před sebou. Jako by ale věděl, kdy jsem vyšla ven, zvednul náhle hlavu a znovu mi zamával.

Musela jsem se pousmát. Vydala jsem se k domovu s malou dušičkou, ale jasnou představou. Samuel se mi bude muset podřídit a doprovodit mě, ať chce nebo ne. Koneckonců, jde o moje bezpečí. Ironický hlásek v mé hlavě se chechtal z plných plic.

***

Ukázalo se ale, že měl důvod. Samuel mi totiž udělal pořádnou čáru přes rozpočet. Jak se blížila sedmá hodina večerní, začínala jsem si nervózně kousat nehty, což normálně není má oblíbená zábava.

Celý den jsem se připravovala na to, jak mu do tváře vmetu hotovou věc a pak už se jen obrním proti příliš prudké reakci, případně se poběžím někam schovat. Nebude ale moct dělat nic. Když se rozhodnu, že půjdu, tak mě bude muset následovat.

Ve svém geniálním plánování jsem ale nepočítala s jednou možností a to tou, že se například vůbec neuráčí ještě dnes dorazit. Nervózně jsem pohlédla na ustlanou peřinu na gauči. Jindy touhle dobou už tu oxiduje.

S dětinským zadostiučiněním jsem opatrně mezi prsty uchopila jeden cíp a vší silou škubla. Peřina poskočila, a když jsem odstoupila, kochala jsem se pohledem na krásně rozválenou postel. Rozhlédla jsem se a ujistila, že za mnou nestojí. Pěstí jsem praštila do polštáře. Přirozeně jsem si představovala, že na něm spočívá jeho nadutá hlava.

Pak jsem se unaveně svalila do křesla a pohlédla na hodinky. Kde se fláká, krucinál? S přibývajícím časem už jsem začínala panikařit. Co teď? Blížila se osmá hodina.

Měla bych asi zavolat Joshuovi a tu schůzku zrušit, jenomže... Nemohla, prostě nemohla, jsem připustit, aby si ten červ prosadil svou. Na jednu chvilku mě dokonce napadlo, že to dělá schválně, že o mém úmyslu ví a právě proto mě teď svrchu někde pozoruje a mne si ruce.

To teda ne! Rozhořčeně jsem vstala z křesla. Naposled jsem se podívala na hodinky. Tři čtvrtě na osm. Pomalu jsem se došourala ke dveřím a oblékla si bundu. Babička by mě zabila, kdyby věděla, co se chystám udělat. Já sama jsem pochybovala o svém zdravém rozumu.

Jenže vždyť je to jen kousek. Budou se mnou Joshua a Max. Nic by se teoreticky nemělo stát. Přesto jsem pociťovala strach. Naposled jsem se rozhlédla a deset vteřin mlčky čekala, jestli se jako zázrakem neobjeví věčně napružený padlý anděl. Ale nepřilétl, aby mě ochránil.

„Táhni k čertu, Samueli,“ šeptla jsem do tiché místnosti, zhasla jsem a vydala se na cestu.

***

Kráčela jsem temnou uličkou a skoro viděla, jak ve stínu přede mnou probleskuje nůž vraha. Zastavila jsem a podezíravě na to místo mhouřila oči. Nic jsem ale nevykoukala. Jestli tam vážně nějaký vrah stojí, tak už by se prozradil smíchem, protože posledních pět minut vypadám jako ten největší posera pod sluncem, tedy vlastně měsícem.

Už jsem podle pokynů zabočila u kina a pak dvakrát zahnula taktéž doprava, jenže jako na potvoru jsem se asi ocitla v nejopuštěnější části města nebo co. Takhle nějak si představuju rajón všech vrahů, úchylů, lupičů, drogových dealerů, feťáků...

Lampa přede mnou najednou zabliká a potom zhasne. Vypísknu a poskočím na místě. Bože, zlý znamení, ďábel přichází!

„Nech toho,“ seřve mě hlas kdesi uvnitř mojí hlavy. „Přestaň s těmahle katastrofickejma scénářema a jdi dál nebo se tu strachy poděláš!“ To se mu lehce řekne. Kdybych tak aspoň měla pepřák.

Polknu a krok sun krok přecházím kolem keře, který vydává ten temný stín. V tom by se dobře schoval nějakej úchylák, napadne mě. Hlas uvnitř jen výhrůžně zavrčí. Poslušně tedy sklapnu a doplížím se úzkostlivě na konec ulice, kde zahnu doprava.

Když dojdu zhruba doprostřed nevelké uličky, rozletí se najednou dveře asi dvacet metrů přede mnou a z nějaké pochybné putyky se vypotácí vysoký chlap v ošuntělé modré košili a špinavých montérkách. V tu ránu zkamením, snažím se dělat, že tu nejsem, napadne mě dokonce, že bych mohla začít dělat mrtvolu, ale to už si mě pobuda všimne a zamíří ke mně.

„Zdravíčko!“ zařve jako na lesy a jen jeho silně potácivý a nejistý krok mě přiměje k tomu, abych se neobrátila, odkud jsem přišla. Tak tomuhle bych zřejmě zdrhla i já.

Znovu se pohnu a rychlým krokem ho chci obejít, jenže on náhle vymrští paži a s překvapivou silou mě chytne za rameno.

„Kampak?“ vyhrkne mi do tváře a na mě jdou mdloby. Takhle to nejspíš musí smrdět jen v pivovaru. Zarostlý obličej prozrazuje, že už se nejmíň tři týdny neholil, a kalné oči přelétávají široký prostor před ním, až mám dojem, že mě ve skutečnosti nevidí.

„Pusťte!“ vyhrknu a chci mu ruku vyškubnout, jenže on svěsí hlavu a v klidu stojí. Moji paži ale nepouští. Zatřepu s ní, ve snaze vytrhnout ji, jenže má sílu. Zachrápání, které přijde v zápětí, mě přinutí ztuhnout v šoku. Jen na chvilku, pak mu totiž zařvu do ucha: „Hej!“, a když poplašeně hlavu zvedne, vší silou trhnu a ruku si tak konečně vyprostím.

Neváhám ani chvilku, rozletím se dopředu, neváhaje nad opilcovým naříkáním, ať počkám a co takhle hubičku. V plném letu dorazím až na konec ulice, kde se ohlédnu a vydechnu si úlevou, když zjistím, že pobuda mě nepronásleduje, nýbrž se pokouší jít opačným směrem.

Moje nervy ale právě vypověděly službu. Z kapsy vytáhnu mobil a vytočím nejnovější číslo. Majitel zvedne telefon už po třetím zazvonění.

„Prosím?“

„Joshuo!“ vydechnu. „To jsem já, Alex.“

„No ahoj! Kde jsi? Doufám, že to pořád platí,“ znejistěl. V pozadí jsem zaslechla šum hlasů a cinkot skla.

„Jo, platí, jen malá změna plánu.“

„Jaká změna plánu?“

„Přijdu sama. Už jsem na cestě, jen jsem se trošku... ztratila. A motají se tu vážně divní občané tohoto města, vlastně si nejsem jistá, jestli jsou to vůbec občané, takže bych vážně uvítala, kdybys mi třeba mohl přijít naproti,“ udýchaně jsem skončila.

Na druhé straně se ozval melodický smích. „Kde přesně jsi?“

„To já právě nevím,“ zakvílela jsem zoufale.

Další smích, tlumený. „Rozhlídni se kolem sebe, co vidíš?“

„Baráky, hospody.“

„Nic výraznýho? Jenom obyčejný domy?“

„Jo,“ ujistila jsem ho.

„Fajn, už asi vím. Jdu ti naproti, ani se nehni,“ přikázal a položil telefon.

Hned jsem se cítila líp. Poohlédla jsem se, jestli nikde nestojí další opilec nebo ještě lépe třeba lovec, ale zřejmě jsem se nacházela sama. Minuty ubíhaly a já zapřísahala Joshuu, ať už proboha přijde.

Trvalo mu to deset minut, přibližně, než se vynořil zpoza rohu. Úlevně jsem se k němu rozběhla.

„No ahoj,“ usmíval se pobaveně. „Poslyš, jak je možný, že cizinec až z New Yorku se tu vyzná líp než ty, která ses tu narodila a která tu žiješ už sedmnáct let?“

Odfrkla jsem si. „S podsvětní částí města nechci mít nic společnýho.“

„S podsvětní?“ řehtal se.

„No jo! Hemží se to tu samýma úchylama, opilcema, kriminálníkama...“

Začala jsem mu vyprávět o tom jednom, který přede mnou vestoje usnul, a vydali jsme se mně naprosto neznámýma uličkama vpřed.

***

Ocitli jsme se před žlutou budovou, jejíž nápis hlásal: „Bar U Charlieho.“

„Tak jsme tady,“ pokynul Joshua rukou ke vchodu. Vešel jako první. První místnosti vévodil bar do tvaru písmene L, za kterým se čile oháněl buclatý chlapík, kterému už pár černými vlasy začaly prosvítat šediny. Hádala jsem, že je to Charlie.

Joshua mě vedl doleva, kde se nacházela menší místnost s kulečníkovými stoly. Zamířil dozadu, kde u jednoho kulečníku stál Max s tágem v ruce.

Došla jsem k nim. „Hoj,“ pozdravil mě a podal mi další tágo. „Zahrajem si?“

„Já to neumím,“ bránila jsem se rozpačitě.

„Na tom nic není, naučíme tě to. Nejdřív si ale dej něco k pití. Hej,“ mávnul Joshua na servírku s blond odbarvenými vlasy až po pás, černou minisukní a velmi hlubokým výstřihem. „Tři piva.“

Servírka přikývla a Joshua mi začal ukazovat, jak se tágo drží a jak správně šťouchnout.

„Takhle ne,“ smál se. „Stojíš, jak kdybys hrála baseball. Jen to lehce přidrž, podívej.“

Přesunul se za mě a nasměroval mi ruce do správné polohy. „Tak,“ ozval se jeho hlas u mého ucha, „teď do toho jen jemně šťouchni.“ Cukla jsem rukou tak prudce, až hlavní koule narazila do hloučku svých kamarádek, které se za hlasitého třesku rozutekly po celém stole, do díry ale nespadla ani jedna.

Max se očividně dobře bavil. „Ještě jednou,“ přikázal Joshua. Dlouhán tedy koule srovnal do původního tvaru a přešel ke stolku, kde dorazil zbytek svého piva.

„Jemně, jenom do toho ťukni,“ nabádal mě hlas zezadu. Cítila jsem jeho vůni, jeho dech mě hřál do vlasů, dobře jsem si uvědomovala pevné tělo, tyčící se za mnou. Jak se má člověk v takových podmínkách soustředit?

„Do toho,“ pobídl mě a ustoupil. Konečně jsem mohla rozumně myslet, ledabyle jsem šťouchla tágem, jak mě zrovna napadlo, a vida, jednu kouli jsem do díry dostala.

„Dobrý,“ zahučel uznale Joshua, zatímco Max se pousmál a vložil si do úst cigaretu.

„Vadí ti to?“ omluvně se zaculil, když zachytil můj pohled.

„Ne, dobrý,“ usmála jsem se. Ve skutečnosti smrad z cigaret nenávidím, ale tady už stejnak panovalo tak začouzené prostředí, že jednu cigaretu navíc ani nepoznám. Servírka donesla piva a přiťukli jsme si na zdraví.

Pak mě začali učit, jak hrát profesionálně. Docela sranda, protože ta jedna koule, kterou jsem trefila, byla taky poslední. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, odmítly mě prostě ty mrchy poslouchat.

Joshua si rval vlasy a bědoval, já se smála a Max vyhrával. Jakékoliv výčitky svědomí a pochybnosti zmizely. Úžasně jsem se bavila a v duchu se poplácávala po rameni, že jsem sem nakonec šla.

Ovšem až do chvíle, než se strhla rvačka. Ani nevím, jak se to semlelo, najednou jsem uslyšela hlasitou ránu, nadávky a už dva robustní čtyřicátníci o dva stoly vedle byli v sobě. Váleli se po zemi, pak zase vstali, pěstmi se oháněli na všechny strany a švihali po sobě takovými výrazy, až jsem cítila, jak rudnu.

Kolem nich se utvořil hlouček povzbuzovatelů, kteří se ovšem rychle začali pouštět i do sebe. Strachy jsem ani nedýchala.

„Uteč, Alex,“ syknul mi do ucha Joshua. Poplašeně jsem na něj pohlédla. „Neboj se a pomalu vyjdi ven, tady to vypadá na pěknou rvačku.“

„Ale co vy?“

„My za tebou za chvilku přijdem, neboj. Nemůžeme odcházet všichni najednou, takhle budeš nenápadná. Běž,“ postrčil mě opatrně směrem ke dveřím vedoucím do hlavní místnosti.

Rychlou chůzí jsem jimi prošla a ocitla se u baru, kde hospodský právě volal policii. Tato zpráva se rychle roznesla a vyvolala neklid na všech frontách, lidé se hrnuli z baru, přeskakovali stoly, zkrátka nikdo se nechtěl nechat chytit při výtržnictví.

Než jsem se nadála, unášená davem jsem se ocitla venku před barem. Hloupě jsem si stoupla přímo před vchod, takže do mě vyděšení lidé vráželi a málem mě smetli. Poodstoupila jsem pár kroků stranou a úpěnlivě se v davu snažila rozpoznat Joshuu nebo Maxe, ale tváře se rychle míhaly a já byla čím dál vyděšenější.

Když potom někdo zařval: „Utíkejte, je tu policie!“, rychle jsem se vrhla k davu nejblíž, který utíkal doleva, do postranní uličky. Vyděšeně jsem sípala a snažila se stačit lidem vepředu. Proběhli jsme zběsile několika zatáčkami a panika začala pomalu odpadávat.

Většina davu už se odloučila někde při cestě, když zaběhli do vedlejších ulic, někdy dokonce i hospod, vepředu teď běželi jen tři muži, kterým už jsem nestačila. Nebrali na mě ohled, rychle se na něčem domluvili a vzápětí odbočili doprava. Když jsem se vynořila zpoza rohu, ulice přede mnou zela prázdnotou.

A do háje, blesklo mi myslí. Kde to vůbec jsem? Rozhlédla jsem se po jakékoliv známce života, ale po levé straně se táhl plot obehnaný vysokými keři a po pravé straně stál dům, jehož okna zela prázdnotou. Couvla jsem a vydala se zpátky.

Jenže jsem nevěděla, jakými uličkami jsme to vůbec běželi, cesta mi v hlavě splývala jako pohled z centrifugy, zoufale jsem se rozhlížela na všechny strany, ale z toho davu, který si společně zachraňoval kůži, jsem zbyla asi sama. V dohledu se nenacházela žádná hospoda, žádný obytný dům, jediné rozsvícené okno, jen polorozpadlé budovy a ploty.

Odhodlaně jsem vytáhla z kapsy mobil. Musím zavolat Joshuovi a doufat, že mě přijde znovu zachránit. Jestli ovšem nesedí v policejním autě.

Sotva jsem ale vytočila jeho číslo, ozval se protivný pískavý zvuk, který mi trhal uši. Vztekle jsem si přečetla nápis na obrazovce. „Není signál? No to si snad děláš srandu!“ vyprskla jsem vztekle.

Tady je jasnej důkaz, že člověk se klidně může ztratit i v jednadvacátým století. Hotovej Robinson Crusoe, fakt.

S mírným zoufalstvím jsem popošla několik kroků a mávala s mobilem nad hlavou. Kdyby mě teď někdo viděl, pomyslí si, že jsem ožrala, představující si, jak postává pod pódiem při poslední písni koncertu. Nebo že volám příbuzným z Marsu. I to bych ale brala, kdyby mi řekl, kde se nacházím a jak se dostanu opět do civilizace.

Náhle k mým uším dolehly kroky a zněly jako rajská hudba. Se šťastným úsměvem jsem se obrátila, pocit úlevy mnou projel až ke konečkům prstů.

Když jsem ale pohlédla na osobu, která měla být mou záchranou, úsměv mi na tváři ztuhl. Stejně jako krev v žilách a následně i srdce. Ne, ne, ne, opakovala jsem si v duchu. To nemůže být pravda, nemůže, to přece není možný.

Očividně jsem se pletla, protože blonďatý muž v šedé bundě a s děsivým svítivým pohledem se usmál a vykročil blíž. „Ne,“ ujelo mi. „Pomoc,“ zaječela jsem.

Můj hlas se rozlehl mezi domy, ale jediné okno se nerozsvítilo. Buď všichni spali, nebo se neodvažovali do zločinu, odehrávajícího se pod jejich okny, zasahovat. Policie přijede pozdě, to bylo první, co mě napadlo. Zítra už budou ohledávat mou mrtvolu, nasadí sem červenou pásku a pak mě přikryjou igelitem.

Otřásla jsem se. Měla jsem se nechat zatknout, blesklo mi hlavou a málem jsem se hystericky rozbrečela. Třas se dal do celého těla, jak jsem ustupovala čím dál rychleji a jak se lovec usmíval čím dál šíleněji.

Vlastní neohrabaností jsem si podkopla nohy a skončila na zadku. Zezdola jsem bezmocně zírala na přibližující se bestii, zatímco pud sebezáchovy mě ještě nutil pokoušet se odplazit z jeho dosahu. Napadlo mě, že mu už podruhé čelím ze země. Proč nenosím nějakou zbraň, proč neumím nějaký bojový umění?

Proč jsem vůbec dneska šla do toho pitomýho baru? Abych si něco dokázala? Abych Samuelovi ukázala, že se obejdu i bez něj? No, ten si na mým pohřbu zatancuje kozáčka.

Skončím jako máma, uvědomila jsem si a to už mi slzy vytryskly z očí. „Pomoc,“ zakňourala jsem potichu, spíš z principu než z účelu. Stejnak mě nikdo neuslyší.

„Pomoc,“ napodobil můj hlásek výsměšně lovec. Jeho kroky se zastavily. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Zašklebil se na mě a já se začala znova plazit pozadu jako rak.

Nepronásledoval mě, jen mě chvilku zlomyslně pozoroval, až jsem propadala zoufalství. Už jsem se chtěla zvednout na nohy a začít pořádně zdrhat, když natáhnul ruku a já v očekávání ztuhla na místě. Náhle sevřel dlaň v pěst a metr před ním vyšlehlo ze země cosi, co jsem v první chvíli považovala za hada.

Zařvala jsem a téměř si sedřela dlaně, jak jsem se snažila odsunout co nejdál. Když jsem se na to ale zadívala pozorněji, uvědomila jsem si, že je to něco jako liána. Nehybně to trčelo do vzduchu a lovec mě bedlivě sledoval. Pak pohnul rukou a liána se rychlostí vymrštila směrem ke mně.

„Uškrtí mě!“ uvědomila jsem si s hrůzou a mimoděk si obejmula krk. Jen jsem šokovaně zírala, jak se ta věc blíží, když asi dva metry přede mnou začala liána hořet. Plamen ji celou sežehl, rozpadla se na popel a ten dolétl kus přede mě.

Slyšela jsem lovce zaklít, ale to už jsem upřela pohled na postavu, která kolem mě prošla. Samuel se na mě ani nepodíval, jen se postavil tam, kde liána dopadla a já tak sledovala jeho záda v kožené bundě.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 23.: