OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 25.

16.01.2012 (19:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1676×

Dva bdící

Nechápavě jsem sledovala babičku, která právě sázela do země lovcovu hlavu. Otřásla jsem se odporem. Přišla jsem blíž a naklonila se nad ni. „Babi,“ oslovila jsem ji. Nepohnula se, dál přihrabávala blonďatou hlavu s dokořán otevřenýma očima hlínou.

„Tys ho zabila?“ nadšeně jsem se zeptala. Neodpověděla, přešla o pár kroků vedle a najednou držela v ruce další hlavu. „Babi,“ vyjekla jsem poplašeně, když jsem ji poznala. „Cos to udělala?! Adam je hodnej!“ Přiběhla jsem k ní a lomcovala jejím ramenem, ale odstrčila mě, jako bych byla hmyz, a jala se motyčkou kopat další hrobeček.

Rozhlédla jsem se. Nacházeli jsme se v zahradě za babiččiným domem. Místo domu ale stál obří hrad, z jehož věžičky mi mávala Patricie. „Alex,“ volala vesele a nakláněla se nebezpečně přes okraj cimbuří. „Pojď na oběd,“ vyřvávala.

„Co?“ vyjeveně jsem zavolala zpět. „Co tam děláš?!“

„Přijď nahoru,“ křikla a dál se vykláněla.

Pohlédla jsem na kamennou zeď před sebou. „Nejsou tu dveře!“

„Musíš si je koupit,“ ozvalo se seshora. Nechápavě jsem vzhlédla a viděla Pat, visící už téměř do půli těla přes okraj.

„Nenakláněj se tolik!“ seřvala jsem ji.

„Co?“ vyklonila se ještě trochu a já s hrůzou sledovala, jak přepadává. Napřáhla jsem ruce v nesmyslné snaze ji zachytit, ale najednou zmizela v oblaku páry. Poplašeně jsem se rozhlížela kolem. Nikde její tělo neleželo, až po chvíli jsem spatřila babičku, která opět držela novou hlavu.

„Né,“ rozběhla jsem se k ní. „Babi, nech ji!“ Do cesty mi však vstoupil někdo v modré uniformě, s čepicí naraženou až do čela. Vzhlédla jsem mu do tváře a poplašeně vyjekla.

„Kdo jste si objednal ty dveře?“ rozhlížel se Max v obleku pošťáka. Ustoupila jsem pár kroků dozadu, ale on se nehýbal, jen vytáhl papírový blok a začal v něm listovat. Babička zrovna zakopala Patriciinu hlavu, takže se teď zvedala a spokojeně si oprašovala ruce. Zoufale jsem pozorovala čerstvý hrob.

Náhle v místě deset metrů od něj, kde se nacházel jiný, začala pukat zem, až se objevila menší jáma. S hrůzou jsem sledovala, jak z ní pomalu vylézá lovec, tentokrát celé jeho tělo, živé a zdravé.

Babička se k němu naštvaně vydala, máchajíce přitom motyčkou. „Tak ty nepřestaneš?“ vztekle ryčela a hnala se k němu, aby ho zpacifikovala. To už jí však lovec zkroutil ruku za zády a zakousl se jí do krku jako upír. Zalapala jsem šokem po dechu.

„Né, babi!“ zaječela jsem a chtěla se jí rozběhnout na pomoc, jenže Max mě rukou zadržel.

„Kdo bude platit ty dveře?“ křičel vztekle. Pokoušela jsem se mu vytrhnout, ale měl sílu.

„Babi!“ brečela jsem a hystericky se svíjela.

„Když nemůžeš zaplatit, zemři,“ syknul Max a postrčil mě směrem k lovci, který už se zřejmě dost nasytil a nyní se s ústy a půlkou tváře špinavými od krve rozhlížel po další kořisti. Když mě spatřil, vesele ke mně přiběhl a chňapnul rukou po mém krku.

Zvednul mě do vzduchu a já se začala dusit. Zblízka se mi podíval do tváře a já viděla lačnost v jeho pohledu.

„Vstávej,“ řekl mi a já se nechápavě vykulila oči. Náhle jsem rozpoznala Samuelův hlas, který vycházel z lovcových úst. „Probuď se,“ naléhal.

Poplašeně jsem otevřela oči do tmy. Odkopla jsem ze sebe peřinu a posadila se. Uvědomila jsem si, že jsem celá zpocená a prudce dýchám, srdce mi zběsile doráželo na hrudní kost.

Rozhlédla jsem se a málem zaječela, když jsem spatřila postavu stojící vedle postele. Jakmile ale dotyčný pozvednul ruce a řekl: „Klid,“, ihned jsem po hlase poznala Samuela. Došlo mi, že to on mě probudil.

Rychle jsem přes sebe přehodila peřinu, i když spím v kraťasech a tričku, na čemž není nic necudného. „Co tu děláš?“ vydechla jsem. Necítila jsem se zrovna dobře, že přišel do mého pokoje, když jsem tvrdě spala. Jak dlouho tu asi stojí?

„Ječela jsi na celej barák, tak jsem se šel podívat, jestli se ti nic nestalo. Měla jsi noční můru, radši jsem tě vzbudil.“

„Jo, dík,“ nejistě jsem se pousmála, když jsem si vzpomněla na ten strašný, smysl nedávající sen. Padla jsem poraženecky zpátky do postele a položila si dlaň přes čelo.

Neslyšela jsem žádné kroky, ale když jsem po pár minutách vzhlédla, Samuel už tam nestál.

Uklidnila jsem roztřesené tělo a došla do koupelny, kde jsem si rovnou dala studenou sprchu. Pomohlo to, procitla jsem docela a rovnou se v pokoji převlékla do šedého trička s vlajkou Ameriky a džínsů. Do postele už by mě nikdo nedostal ani heverem.

Když jsem se podívala na displej mobilu, povzdechla jsem si. Tři ráno. To si ještě počkám, než se vydám do školy. Další z probdělých nocí zřejmě nastává. Uvažovala jsem, jestli šel Samuel zase spát, protože bych teď dost uvítala panáka. Nechtěla jsem ho ale budit.

No co, budu jak myška, rozhodla jsem se a vydala se opatrně po schodech dolů. V půli jsem si ale oddechla a začala klidně a plnou vahou našlapovat, protože v obýváku se svítilo. Došla jsem do kuchyně a z baru vytáhla flašku vodky.

Nalila jsem si trochu do skleničky a rychle ji do sebe kopla. Unaveně jsem se sesunula na židli a kroužila se svojí provizorní štamprlí po desce. Po chvilce jsem si nalila ještě jednou a trošku víc. Jestli se ze mě nestane alkoholik teď, tak už nikdy.

Po chvilce mě tupé zírání do zdi přestalo bavit, tudíž jsem flašku zase uklidila do skříňky a po chvilce zaváhání jsem vstoupila do obýváku. Samuel seděl v džínách a černém tričku na gauči, nohy natažené po celé délce. Když si prohlídl moje oblečení, zeptal se vcelku pobaveně: „Už vstáváš?“

Cosi jsem zabručela a svalila se do křesla. Vodka mi trochu pomohla zastavit třas, ale na psychiku tentokrát měla pramalý vliv, její účinek jsem sotva postřehla.

„Čert aby to spral, proč musí existovat padlí andělé?“ zahuhlala jsem rozmrzele.

Místo toho, aby se naštval, se jen pobaveně ušklíbnul. „Aby se ti světlí cítili užiteční.“

„Vtipný,“ zavrčela jsem.

„Tebe se to dotknout nemusí, ty jsi přece sotva čtvrteční anděl. Což je skoro nic.“

„No vidíš, výhody andělů sice nemám, ale všechny mínusy se na mě nabalujou jak špendlíky na magnet,“ opřela jsem si hlavu.

„Kecy, nějaký výhody přece máš. Umíš kouzlit, já jsem toho důkazem.“

„Bezva,“ uchechtla jsem se a dál radši nepokračovala. Pozvednul obočí.

„Ale nic. Musím se tě ještě na něco zeptat. Ta krev... Myslím Maxovu... To ji jako budu mít v sobě napořád?“ Děsila jsem se pomyšlení, že kdesi vevnitř mě teď koluje krev padlého anděla.

„Ne, ta už je dávno pryč. Asi jako živina. Copak se věčně nešrotíš biologii?“ posmíval se.

„O biologii andělů toho vím sakra málo,“ odsekla jsem.

„Zkrátka přešla do krve, odsud do kůže, kde chvilku vydávala pach, což je jejím účelem. Tvoje tělo ji k ničemu jinému nepoužije. Pak vyprchala.“

Vyprchala. Tak to je super. Už nikdy nebudu pít nic červenýho.

„A proč ses lovce ptal na to, komu slouží? Co měly znamenat ty řeči o tom, že jeho spojence už znáš, ale šéfa ne?“

Na chvilku se odmlčel. Zřejmě přemýšlel, kolik mi toho může říct. „Věc se má tak. Jelikož mu Max aktivně pomáhá tě vystopovat, očividně je jeho spojencem. Ale ten skrček nemá dost síly na to, aby mohl držet pod pákou někoho tak silnýho jako lovce.“ Přišlo mi vtipný, že Maxovi říká skrček, když jsou skoro stejně vysocí. Jak by pak měl říkat mě, blecho?

„Takže,“ pokračoval, „si myslím, že nad nimi stojí ještě někdo vyšší, kdo tohle všechno řídí. Kdo se tě chce evidentně zbavit.“

„Ale kdo? Proč?“ téměř jsem zakňučela. „Nikomu jsem nic neprovedla.“

„Nevím, pro někoho jsi zkrátka škodná,“ pokrčil rameny.

„Bezva,“ svezla jsem se v křesle níž. „Hned se mi bude líp spát.“

Neujistil mě o tom, že mě vždycky a za všech okolností ochrání, že se nemusím ničeho bát. Mlčel a koukal do zdi, jakoby duchem nepřítomen.

Ušklíbla jsem se a zavřela oči. „Cestuješ hodně po zemi?“ zeptala jsem se a znovu je otevřela.

Pohlédl na mě. Tentokrát neodsekl, ať se starám o sebe, jen naklonil hlavu na stranu a řekl: „Jak to jde. Když mám čas, tak sem občas zaskočím.“

„Kam nejvíc, máš nějaký oblíbený místo?“ Potřebovala jsem přemýšlet nad něčím jiným než nad svým kymácivým osudem, odvést pozornost, na chvilku zapomenout a tak jsem v duchu vymýšlela nové a nové otázky.

Zamyslel se. „Uluru. Při východu slunce, tam je to nejhezčí. Sedět přímo na skále a pozorovat okolí.“

Měla jsem zasněně přivřené oči a tupě přikyvovala, když mi ale došel význam jeho slov, vytřeštila jsem je a zpříma se posadila. „Uluru? To jako v Austrálii? Ta velká známá skála?“ ujišťovala jsem se.

„Jo,“ přikývl klidně.

„Ale ta je přece chráněná!“

„Fakt? Hlavně, že poblíž stojí hotel.“

„A ty vážně sedíš přímo nahoře?“

„Hm,“ zamručel a zavřel oči. Zahleděla jsem se na jeho uvolněnou tvář a pocítila zvláštní klid. Sjela jsem mimoděk pohledem níž na černé tričko, které dost těsně obepínalo svalnatý hrudník a paže. Polkla jsem a znova se přesunula na obličej.

Měl by se oholit, napadlo mě, když jsem zaostřila na rašící strniště. V čem vlastně spí? Nahej? V duchu jsem poplašeně vyjekla, když jsem si to představila. Mysli na něco jinýho, honem, no tak. Uluru, velká skála, východ slunce a na vrcholu sedí Samuel. Nahej.

Zaúpěla jsem a přikryla si tvář. Samozřejmě, že když jsem dala ruce pryč, zvědavě mě pozoroval.

„A co lidi, co tam choděj? Nebojíš se, že tě někdo uvidí?“ zeptala jsem se nevinně.

Ještě chvilku mě zamyšleně pozoroval a pak odvrátil pohled. „Dávám si pozor,“ trhnul hlavou.

Konečně jsem mohla začít normálně přemýšlet a představila si tu nádheru, jakou musí vidět Samuel. Páni, závidím mu.

„Takže se můžeš přenýst, kamkoliv chceš?“ Kývnul. Povzdechla jsem si. Kéž bych to taky uměla. Ale ne, já se můžu jen rychlejc uzdravovat a maximálně si přivolat padlýho anděla. To je bída.

„Jakej máte vlastně život?“ vyjelo ze mě. Nechápavě se zamračil. „No, kde vyrůstáte, kdo vás vychovává, co děláte? Chodíte do nějaký školy?“

Rozesmál se. Ale tentokrát jsem to považovala za příjemný smích. Měl hluboký hlas, a když se nahlas rozřehtal, brnělo mě u srdce. Jeho rysy při tom trošku zjemněly, takže nevypadal tak přísně. Roztomile přivíral oči. Musí se krásně usmívat, napadlo mě. Škoda, že to zřejmě nedělá často.

„Do školy,“ ještě se pochechtával. „Ne, tu nemáme. Vychovávaj nás matky, ty nás naučí všechno kolem, co do života potřebujeme. V šesti nastupujeme do vojenskýho výcviku, kde zůstanem, než přejdem přímo do armády. Aspoň takhle to chodí v legii. U těch z nás, co žijou na povrchu, je to asi jinak.“

„Takže ty máš někde dole rodiče?“ zeptala jsem se překvapeně. Nějak jsem si myslela, že andělé prostě... Jsou. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohli rodit a být dětmi.

„Asi,“ trhnul rameny s neutrálním výrazem. Zarazila jsem se.

„Asi? Copak ty se s nima nevídáš?“ zjišťovala jsem opatrně.

„Ne. Nikdo dole se s těma, kdo ho stvořil, nevídá.“

Překvapeně jsem na něj koukala a nevěděla, co na to říct. Rozpoznal můj zmatek.

„Co sis myslela?“ zeptal se pobaveně. „Takový jsou naše zákony. Svýho otce známe všichni jen podle jména. S matkou můžem být do šesti, pak si jde každej dál svou cestou. Tečka.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych to rozdýchala. Odeberou dítěti matku a hned nato se jde učit, jak být vojákem, zabíjet a rvát se? Pomalu jsem si uvědomovala, že to, proč jsou padlí andělé vlastně takoví, má vlastně dobrý důvod. Učí se být těmi zlými už od malička.

Když já jsem se učila malou násobilku, oni se možná učili, jak svou oběť co nejrychleji zabít. Když jsem dostala svou první jedničku, oni možná právě poprvé zabili. A když já zpívala „Strýček Donald farmu měl“, oni pravděpodobně poslouchali řev protivníků na mučidlech.

„Celý společenství andělů je pošahaný,“ vydechla jsem, zvedla se a odkráčela do kuchyně pro dalšího panáka, jinak bych zůstala se Samuelem a strašnou chutí ho obejmout a utěšit, což by jako vycvičený voják nejspíš neocenil.

Vydal se však za mnou, a když jsem do sebe kopla menší množství vodky, poznamenal: „Nějak moc poslední dobou nasáváš.“

„Furt lepší než drogy,“ odmávla jsem jeho poznámku a opřela se rukama o pult.

„To tě tak rozhodily naše zákony?“

„Vážně ti to přijde normální?“ oplatila jsem mu to.

„Co?“

„Ten váš svět. Že pomalu neznáš svoje rodiče, že jsi neměl žádný dětství. Nikdy jsi to nechtěl jinak?“

Zamyslel se. „Ne, protože nic jinýho neznám. Takže jsem nikdy ani nic jinýho nechtěl. A co se týče té poznámky o našem světě, tak mi dovol, abych tě upozornil, že váš druh, pardon druh tvojí babičky, to má na chlup stejně, až na to, že tam odvedenci nejdou jen do armády, ale rozdělují se do více oborů.“

Mlčky jsem si začala pohrávat s flaškou. „Cítíte všechny emoce? Myslím tím třeba lásku nebo přátelství,“ napadla mě náhle zásadní otázka. O tom, že mohou cítit pekelný vztek, už jsem se přesvědčila.

Otočila jsem se na něj. Téměř ihned odsekl: „Jasně, že ne!“

„Světlí andělé můžou.“

„Světlí andělé mají taky svatozáře a bílý košile, ze kterých jim lezou zadky. My jsme jiní,“ zavrčel.

Poraženecky jsem svěsila hlavu. „Chápu, v tom případě vám asi tenhle systém vyhovuje.“

Nastalo ticho, ani jeden na to neměl co říct nebo dodat. V duchu jsem proklínala všechny archanděly i pekelná knížata, protože ti svatí z obrázků se mi teď jako dokonalí blahodárci vůbec nejevili. Jak se zdá, i nebeský svět má své mouchy. Tedy aspoň pro někoho. Třeba pro čtvrteční andělskou lamu, jako jsem já.

„Víš co?“ otočila jsem se na něj, už bez chmur na tváři. Pozvedl obočí.

„Vodku znáš,“ pošoupla jsem flašku blíž k němu. Zatvrzelý výraz se změnil na nechápavý. Zasmála jsem se. Sklonila jsem se k baru a vytáhla ještě jednu lahev. „Rum znáš,“ hrdě jsem ji vystavila. Pořád se na mě díval dost... Otřeseně?

Přešla jsem k ledničce a vytáhla modrou krabici. „Mlíko znáš!“ postavila jsem ho vedle rumu. Otočila jsem se na něj a pozvedla prst. K udivenému výrazu ještě trochu pootevřel ústa.

„Ale,“ usmála jsem se a hlasem prodavače z teleshopingu pronesla: „Medvědí mlíko ještě neznáš!“ Zase pusu zavřel, nasadil dosti skeptický výraz a v pravém obočí mu škublo. Možná jsem si tý vodky dala přece jen moc.

***

Ukuchtila jsem nám medvědí mlíka do dvou velkých plecháčků a přenesla je do obýváku, kde jsem si sedla do křesla a Samuel se natáhl s pokrčenými koleny na gauč.

Postavila jsem před něj hrnek. „Ochutnej,“ pobízela jsem ho. Hodil po mně shovívavý pohled, jakým se častují malé děti, kterým se vysvětluje, že tatínek si s nimi teď opravdu nebude hrát.

Vzal si ho ale a opatrně si loknul. Vyčkávavě jsem ho sledovala. Na chvilku se zamyslel. „Hm, mlíko no,“ vypadlo z něj pak a já se málem skácela z křesla i se svým plecháčkem.

„Tss,“ trhla jsem uraženě hlavou, až jsem na sebe vylila trochu z obsahu hrnku, a na pár loků půlku vyprázdnila. „To je lepší jak kakao. Na tomhle jsem vyrostla!“

„Je to vidět,“ zabručel vedle mě, a jelikož jsem znova hltavě pila, nemohla jsem mu nic vtipného odpovědět. Pohodlně se rozvalil, natáhl nohy a plecháček položil na stolek před sebe. Dopila jsem a postavila ten svůj prázdný na koberec vedle křesla.

Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči. „Co vůbec ty vaše schopnosti? Kolik jich máš?“ ptala jsem se se zavřenýma očima.

„Tři,“ přišla odpověď.

„Všichni padlí andělé maj tři?“

„Ne, jen legie,“ protáhl. „Ti, co žijou na zemi, maj obvykle jednu, maximálně dvě.“

„Jaký jsou to schopnosti?“ zahuhlala jsem, nějak mě to medvědí mlíko zmohlo. Chvilku s odpovědí váhal, nakonec je ale vyjmenoval.

„Jeden element, jeden prvek, kterej můžeme tvořit a ovládat, a pak jedna psychologická schopnost.“

„Ty ovládáš oheň,“ vypočítávala jsem, v mysli mi běhaly vzpomínky na naše minulá setkání, „pak hejbeš věcma. To je ta tele – hm, tele - .“

„Telekineze,“ dokončil za mě.

„Jo, to jsem chtěla říct. A co ta třetí schopnost?“ Ticho.

Pozvedla jsem jedno oko. „Hej,“ zavolala jsem na něj. Stočil pohled ke mně, ale jen se díval, jeho oči se smály a neodpovídal. „Jaká je to?“ páčila jsem z něj, ale mlčel, jen si znuděně pohrabával rašící vousy.

„Kdybych ti to řekl... Musel bych tě zabít.“ Střízlivá část mě poděšeně vypískla a utíkala se schovat, ale té druhé to vrásky nedělalo.

„Tak si,“ zívla jsem, „trhni nohou.“

Znovu jsem zavřela oči a překvapilo mě, že jsem ihned pocítila malátnost. „Co lovci?“ řekla jsem nahlas, abych neusnula.

„Hm?“

„Kolik ty maj schopností?“

„To nikdo neví. Můžou mít jednu schopnost... Ale i pět.“ Bájo. „Vždycky se u nich ale projevuje nadměrná fyzická síla, to kvůli pití andělské krve...“

Nikdy jsem si neuvědomila, jak příjemnej má hlas. Možná bych ho měla požádat, aby mi četl pohádky před spaním.

Už jsem moc nevnímala, slova mi splývala a já nechala hlavu klesnout na stranu. Nevím, jestli říkal ještě něco dalšího, protože jsem usnula jak špalek.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 25.: