OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 26.

22.01.2012 (11:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1743×

Naschvály a zase jen naschvály

Řev budíku pomalu dolehl k mým stále ještě otupělým smyslům. Jak zvuk sílil, trhal mi čím dál tím víc uši, ale já se nenamáhala ani otevřít oči. Přitáhla jsem si až po bradu měkkou přikrývku a slastně zavzdychala. Bylo mi tak úžasné teplo a ta peřina navíc tak báječně voněla. Zabořila jsem do ní nos a ignorovala ten uječený krám.

Po chvilce mi nicméně došlo, že tohle opravdu nezní jako můj budík na mobilu. Velmi, velmi neochotně jsem rozlepila oči a schytala tak přímý zásah slunečním paprskem. Usykla jsem, honem zase uslzené oči zavřela a zabořila tvář do peřiny.

Můj mozek se konečně probudil a ihned mi sdělil zásadní informaci. Já přece nemám okno na východ. Nikdy mi proto nehrozí, že bych po ránu oslepla pod přímou palbou slunce. Tak jaktože teď moje oči žalují všem nervovým buňkám o zradě, kterou jsem jim provedla?

Už o dost opatrněji jsem rozevřela oči a pomalu je přivykala slunečnímu svitu. Nechápavě jsem se rozhlížela po našem obývacím pokoji. Stále neutichající řev mě přinutil pohlédnout na stůl přede mnou.  Trůnil si tam starý plechový budík, který do té doby bydlel na zaprášené poličce v rohu a o kterém jsem ani nevěděla, že vůbec ještě funguje.

Když jsem si uvědomila, kde se nacházím, poplašeně jsem si sedla. Moje obava se potvrdila. Ležela jsem na gauči, v Samuelových peřinách a ještě před minutou jsem se v nich nadšeně válela. Vyjekla jsem, odkopla ze sebe peřinu, jako by měla mor, a skočila na zem. Jednou ranou jsem praštila kvílícího veterána na stolku a zuřivě se snažila, dát si dohromady souvislosti.

Vzpomínky přicházely mlhavě, neúplně, nicméně přesto jsem po chvíli sestavila jakýsi scénář předchozího večera. Vzbudila mě noční můra, řešila jsem ji vodkou a pak jsem si... Povídala se Samuelem. No fakt, že jo. Ta vzpomínka byla tak jasná, že jsem nepochybovala o její pravdivosti.

Zabrousila jsem v paměti až k úplně posledním okamžikům, které jsem si pamatovala. Usnula jsem v křesle. Nechápavě jsem se na něj otočila. Tak jaktože spím v Samuelově pelechu? Jak jsem se tam dostala? A kde spal on? Po téhle myšlence mi naskočila husí kůže po celém těle. Vyjeveně jsem se rozhlédla po obýváku, ale naštěstí tam nebyl.

Pak jsem konečně zase dostala rozum a začala uvažovat jako Sherlock Holmes. Gauč je přece moc úzkej na to, aby se na něj vešli dva lidi. Takže odpadává riziko, že jsme spali spolu. Navíc pochybuju, že by s tím souhlasil. Nejspíš by mě během noci skopl na zem.

Jenže jak jsem se tam vůbec dostala? Že bych tam přelezla někdy během spánku a nepamatuju se na to? Jsem snad náměsíčná? Mimoděk jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi omdlela přesně v téhle místnosti a probudila se ve své posteli. Tenkrát jsem to taky svedla na náměsíčnost. Jenže přece bych o tom musela něco za těch sedmnáct let vědět.

Tudíž existuje jen jediná možnost. Musel mě nějak přemístit Samuel. Možná použil telekinezi, napadlo mě a už už jsem si chtěla oddechnout nad tím vysvětlením. Jenže pak jsem se zarazila. Samuel na mě už telekinezi používat nemůže. Chtěl mě pomocí ní zabít, takže se mu její používání na mě jaksi zablokovalo. Aspoň, že tak. Ale jak mě sem teda kruci dostal?!

Panicky jsem odpálkovala četné obrazy, které mi přicházely na mysl. Zuřivě jsem zavrtěla hlavou. Tohle nemá smysl, zeptám se ho sama, až ho potkám... No, možná... Zaregistrovala jsem, že vedle budíku stojí dva plecháčky. Naklonila jsem se. Oba byly prázdné. Nedělala jsem si ale iluze, že by Samuel svoje medvědí mlíko vypil, pravděpodobně ho vylil do záchodu.

Při pohledu na budík jsem si uvědomila, že ho musel taky nastavit on. Takže se dokonce postaral o to, abych nezaspala? Vykolejeně jsem se vydala do kuchyně, narážejíce do všech předmětů, co mi stály v cestě.

***

Dnes jsem se ve škole nemohla soustředit vůbec na nic. Nejen, že ráno samo o sobě stačilo jako hlavolam na celý den, ale navíc jsem musela přemýšlet nad Maxem. A přirozeně i nad Joshuou. Když jsem si představila, že žije v domě s padlým andělem, který je schopen vraždy, běhal mi po zádech mráz.

Přemítala jsem, jak moc jiní můžou být padlí andělé žijící na zemi. Já bych to na Maxovi nikdy nepoznala. Joshua je sice jeho nejlepší přítel, bydlí spolu, ale očividně taktéž nic netuší. Podle všeho jde Max po krku jen mně. S Joshuou se zná už jakou dobu a zatím mu nic neudělal. Přesto jsem se o něj bála. Jenomže jak bych ho měla varovat? Promiň, ale myslím, že tvůj nejlepší kamarád je padlý anděl, který mě chce zabít, radši si dávej pozor? Asi ne. Navíc rozhodně nemůžu počítat se Samuelovou pomocí. Co s Adamovou?

„Slečno Greymorová, vás to nezajímá?“ přerušil mé myšlenky hlas chemikářky. Zněl vážně utrápeně, jako by ji opravdu mrzelo, že nehltám její výklad.

„Zajímá, promiňte, už dávám pozor,“ vyhrkla jsem a upřela na ni pohled. Vydržela jsem ji pozorně sledovat asi minutu a pak jsem znovu sklouzla ke svým úvahám.

Netrvalo dlouho a zazvonilo na konec hodiny. S úlevou jsem se sebrala a vydala se na poslední hodinu, biologii. Aspoň tady jsem dávala pozor, jelikož jsem musela, vzhledem k tomu, že do přijímaček už tolik času nezbývalo. Nemohla jsem se ovšem ponořit do učiva tolik, jako jindy, jen jsem mrzutě opisovala poznámky z tabule a sem tam koukla na hodinky.

Konečně skončila poslední hodina dne a já se unaveně šourala do šatny. Hlemýždím tempem jsem si obula boty a rovnou počkala na Patricii, která právě dorazila. Stejně pomalu jsem se zařadila po jejím boku a vyšly jsme společně ven na dvůr. Když jsme však došly k bráně, apatie ze mě rychle spadla.

„Babi!“ Překvapeně jsem si prohlížela babičku, postávající u vchodu. Zamířila jsem k ní a Pat mě následovala. „Co tu děláš?“

„Ahoj, holky,“ usmála se hlavně na Patricii a pak sklouzla pohledem na můj nedůvěřivý obličej. Očekávala jsem totiž problémy, kvůli čemu jinému by taky přišla?

„Nechcete si udělat malý výlet?“ Po téhle větě jsem se na ni až komicky zamračila a ohrnula ret.

„Jakej?“ celkem nadšeně se vyptávala Pat. Někdy je vážně naivní.

„V Braintree se koná výstava umění. Moc bych se tam chtěla podívat, jenže se mi nechce samotné. Tak mě napadlo, jestli byste nejely se mnou?“ Přívětivým úsměvem obdařila Pat, která s pusou od ucha k uchu přikyvovala.

„To zní báječně! Co, Alex?“ Musela jsem rychle ze zamračeného obličeje udělat usměvavý.

„No, to jo,“ uculila jsem se. Když se Pat otočila zády, hodila jsem na babičku nechápavý výraz. Co to má znamenat?

„Prima, tak na co čekáme? Vyrazíme, ať to stihnem.“ Otočila se a kráčela směrem k malému parkovišti. Patricie ji následovala jako věrný pejsek. Odfrkla jsem si a zoufale vzhlédla k nebi. To už se tu vážně všichni zbláznili? Odkdy babča miluje umění? Nicméně pomalu jsem vykročila za nimi a došourala se až na parkoviště, kde stál babiččin starý zelený ford.

Když jsem ale přišla blíž a spatřila osobu na místě spolujezdce, ztuhla jsem na místě. Nevěřícně jsem zírala na Samuela, znuděně si podpírajícího hlavu. Pat se právě chystala nastupovat, když ale zaregistrovala čtvrtou osobu, zarazila se a ohlédla se po mně.

Přinutila jsem se tedy k chůzi vpřed a sebejistému úsměvu, který říkal, že vůbec nejsem překvapená tím, co vidím. Uvelebila jsem se na sedačce a v zpětném zrcátku sledovala babiččinu tvář, ke které jsem vysílala velmi rozzuřené obličeje. Ignorovala je a vyjela z parkoviště.

Po chvíli jsem schytala šťouchanec do boku. Nechápavě jsem se otočila doleva a setkala se s Patriciiným shovívavým a zvědavým úsměvem.  Protočila jsem oči a odvrátila se, s úmyslem ji ignorovat. Po minutě plné vytrvalých dloubnutí jsem však důrazně zaryla svůj loket do jejího břicha.

Zaúpěla a Samuel vepředu se poprvé otočil dozadu, s pozvednutým obočím. Obě jsme se na něj zaculily tak sladce, až ho z toho musely bolet zuby, mě to navíc stálo dost přemáhání, protože mi právě Patriciin loket provrtával žebra.

Po hodině útrpné jízdy jsme konečně minuli ceduli s nápisem „Braintree“. Podle šipek jsme snadno našli výstaviště a po chvilce čekání a babčině nadávání jsme zaparkovali a já s úlevou vyskočila z auta. Hromadně jsme se vydali ke vstupu, kde nám mladé a nechutně pohledné ženy chtěly vecpat hromadu letáčků. Nechápu proč, ale troufly si zastavit jen mě, tudíž jsem byla jediná, kdo se táhl s nákladem plánků a rozpisů akcí.

Hned, jak jsme došli na jakési náměstí vystavovacího prostoru, jsem všechny ty papíry hodila s radostí do koše a chystala se čapnout babičku a odvést ji stranou k tvrdému výslechu. Dřív, než jsem se stačila nadechnout, mě ale Patricie popadla za paži a násilím vlekla pryč s roztomilým úsměvem a vysvětlením pro ostatní: „Jdeme na záchod.“

Jakmile jsme se ocitly za rohem, vyškubla jsem se jí. „Co to děláš?“ vyjela jsem.

Vševědoucně se usmála. „Nedělej, že nevíš. Prej kámoš, to si vykládej někomu jinýmu.“

Zoufale jsem si odfrkla. „Prosím tě, Pat, nezačínej s tím zase. Samuel je jen kamarád, vážně.“

Téměř jsem viděla, jak se jí oči stáhly do úzkých štěrbinek. „Kamarád, kterej s tebou jede na výstavu, jo? Zvláštní, jak jste se vůbec poznali?“ Při pohledu na její zapálený výraz jsem málem zaúpěla. Patricie je zřejmě nejzvědavější člověk na týhle planetě, a když je o něčem přesvědčená, nepřestane pátrat, dokud se neukáže, že měla pravdu.

To nejmenší, co teď potřebuju, je, aby čmuchala kolem Samuela. Nadechla jsem se a podstoupila největší oběť, jaké jsem byla v tu chvíli schopna. „Dobře, uhodlas to, no. Chodíme spolu jen chvilku.“

Zavýskla, až mi zalehlo v uších. „Já to věděla!“ Nadšeně zatnula pěsti. „Jak jste se poznali?“

„No, byla to láska na první pohled. Prostě jsme na sebe náhodou narazili a hned to mezi náma jiskřilo.“ Sama jsem se potichu zasmála té ironii. Nenápadně jsem nasměrovala Pat na toalety a cestou zodpovídala její otázky. Když jsme se rozdělily do kabinek, už si naštěstí netroufla vyřvávat na celou místnost svoje otázky. Hned, jakmile jsme ale vyšly ven, se do mě zase pustila.

Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Vrátily jsme se na náměstíčko a připojily se k babče a Samuelovi. Jaké bylo ovšem moje překvapení, když Pat vesele došla k babičce a zeptala se jí: „Kam chcete jít nejdřív, paní Harrowová?“

„Asi podívat se na květiny. Proč, zlatíčko?“ usmála se na ni babička.

„Květiny! Přesně tam chci taky! To je náhoda. Tak co kdybysme šly spolu a tady Alex se Samem nechaly, ať si dělají, co chtějí?“ S otevřenou pusou jsem sledovala tu intrikánku, jak tahá mou babičku pryč, ale ona se na mě jen nevinně uculila a mrkla. Naposledy ke mně zdvihla stisknuté pěsti a pak obě zmizely za rohem.

Zůstali jsme se Samuelem stát v trapném tichu. Kdyby to byl Joshua nebo Adam, už by jistě pronesli něco vtipného, aby to ticho přerušili, ale on ne. Dál jen stál a znuděně se rozhlížel kolem. Zhluboka jsem se nadechla a rádoby bezstarostným hlasem pronesla: „Tak, kam půjdem?“

Shlédl na mě z celé své výšky a mám za to, že mu v koutku pobaveně cuklo. Vážně jsem na něj zezdola zírala, ačkoliv se mi chtělo strašně smát. Chtělo by to chůdy.

Posléze odvrátil hlavu a pokrčil rameny. „Kam chceš.“

Další konverzace by zřejmě pozbyla smysl, tudíž jsem vykročila rovně vpřed a on se zařadil po mém boku. Procházeli jsme jakýmsi oddělením domácích kutilů, což mě opravdu nezajímalo, takže jsem se rozhodla zeptat na to, co mi vrtalo hlavou celý den.

„Tys... Tys mě odnesl na gauč?“ Tak a bylo to venku.

Čekala jsem nějaký vtipný stěr, ale on na mě jen mimoděk pohlédl a řekl klidným hlasem: „Jo.“

V hlavě mi běhal jeden otazník za druhým. „Proč? A kde jsi spal ty?“ nemohla jsem si pomoct.

„Bylo mi tě líto, jak jsi tam tak s otevřenou pusou a hlavou v pravým úhlu slintala na koberec. Tak jsem tě dal radši do svojí postele. Mimochodem, budu chtít převlíct peřiny, s tvejma slinama spát nebudu. A já jsem šel spát do tvojí.“

„Co?!“ vyjekla jsem, až se po nás všichni v okruhu dvaceti metrů otočili, a vytřeštila na něj oči.

„Chrápalas tak nahlas, že to dole nešlo vydržet, kde jsem měl spát? Tahat se s tebou do těch schodů, se mi fakt nechtělo.“

„Ty, ty, ty...“ Nenacházela jsem vhodné pojmenování. „V mojí posteli, jak sis to... Tu si teda převlečeš!“ vztekala jsem se.

Shovívavě se na mě usmál. „Myslím to vážně, jinak - !“

„Jinak?“ otočil se na mě s rádoby zvědavým pohledem, já ale viděla ten jasný výsměch v jeho očích. Pravda, co bych mu tak asi mohla udělat? Přesto jsem se nehodlala vzdát.

„Jinak uvidíš,“ zabrblala jsem temným tónem, zatímco rozum mi napovídal, že tohle rozhodně není nejmoudřejší odpověď století. Rozhostilo se ticho.

„Dělal jsem si srandu,“ oznámil po chvilce s pokerovou tváří. Nechápavě jsem k němu vzhlédla. „Nespal jsem ve tvojí posteli. Nespal jsem nikde.“ Ještě nechápavěji jsem se zamračila.

„A cos teda dělal?“

„Procházel jsem se venku.“ Na vteřinku jsem se zastavila, ale hned jsem s ním zase srovnala krok. Že mě to překvapuje, andělé jsou prostě divní.

„A co tenkrát, když ses přišel představit jako Luciferův voják?“ vyzvídala jsem. „Tos mě taky odnesl do postele?“

„Hm,“ souhlasil. Představovala jsem si, jak mě nese v náruči, a zašimralo mě v oblasti žaludku.

„Doteď mě z toho bolí záda,“ dodal a šimravý pocit ihned ustal, místo toho ho nahradila vařící se žluč.

Procházeli jsme uličkami, až jsme dorazili k místu, kde bylo v půlkruhu vystaveno několik obrazů. Zvědavě jsem je obešla a zastavila se před jedním, který znázorňoval anděla s tmavou pletí a bederní rouškou obvázanou kolem pasu, jak právě probodává nějakého chudáka mečem. Černá křídla mu trčela ze zad a uhlové vlasy nespořádaně poletovaly kolem obličeje.

Samuel se přišel kouknout, na co tak zírám. Když spatřil anděla na obraze, zamračil se. Nemohla jsem se nepousmát. Odkašlala jsem si. „Tvůj příbuzný?“ zeptala jsem se ho milým hlasem. Šlehl po mně pohledem a vydal se dál.

Po chvilce jsem se k němu přidala. Šli jsme po širokém chodníku směrem k sochám, když najednou starší chlápek, který šel naproti mně, klopýtnul a vychrstl kelímek s pivem přímo na moje tričko. Zalapala jsem po dechu a dotyčný se začal okamžitě omlouvat, dokonce se nabízel, že mi dá svoje tričko, s díky jsem ale odmítla.

Vydala jsem se zuřivým krokem dál a v duchu děkovala, že mám na sobě aspoň černé tričko, ne třeba bílé, které mokré může být dosti průhledné. Po chvilce se Samuel objevil vedle mě. „Smůla, co?“ zúčastněně bědoval. „To bylo ale nemehlo, takhle blbě zakopnout.“

„To jo, ke všemu na úplně rovným povrchu,“ dodala jsem ironicky s jasnou narážkou v hlase. Ani v nejmenším jsem nepochybovala, kdo v mé pivní koupeli má prsty.

„Říkám, nemehlo,“ pokrčil rameny a nechápavě zakroutil hlavou. Zatnula jsem zuby a vydala se k lavičce, která stála na sluníčku. Sedla jsem si a pořádně tričko vyždímala. Samuel se najednou kamsi vypařil. Nechala jsem to být a začala se ohřívat slunečními paprsky. Zavřela jsem oči a cítila, jak mi teplo prostupuje do těla.

Najednou mi kdosi zastínil výhled. Otráveně jsem otevřela oči a překvapeně zaostřila na Samuela, který mi podával plastovou krabičku s báječně vonícími hranolky. Napřáhla jsem ruku a napůl očekávala, že s nimi ucukne, předal mi je ale, a posadil se vedle mě.  Sám si pochutnával na svých vlastních hranolkách.

„Dík,“ nejistě jsem řekla.

Mávnul rukou. „To je za to tričko.“

„Ahá, takže přiznáváš, žes to byl ty!“ nadšeně jsem na něj ukázala prstem. Protočil oči.

„To sem neřek. Koupil jsem ti je jako útěchu, abys nebrečela.“

Vztekle jsem si odfrkla a pustila se do hranolků, které mi brzy zlepšily náladu. Když jsem dojedla, zvedla jsem se, popadla Samuelovu prázdnou krabičku a hodila ji i s tou mou do koše. Pak jsem se vydala na cestu k náměstíčku, kde, jak jsem doufala, budou čekat Pat s babčou, jelikož výstava stejnak za chvíli končí.

Uviděla jsem je už z dálky. Babča třímala v ruce příšernou střapatou kytku se zářivě růžovými květy. „Co to je?“ ukázala jsem na to štítivě.

„To je vyšlechtěná orchidea,“ pohoršeně prohlásila babička. Vyprskla jsem.

„Babi, jakákoliv orchidea vypadá jinak, než tahle masožravka nebo bůhví, co to je.“

„Nerozumíš umění,“ bránila kytku babča a mimoděk ji sevřela ještě pevněji.

Dorazil i Samuel a mohli jsme vyrazit k autu. „Tak co?“ přitočila se ke mně Pat.

„Skvělý,“ prohlásila jsem s nuceným úsměvem od ucha k uchu. Začichala.

„Smrdíš pivem?“

„Trošku.“ Ignorovala jsem její nechápavý pohled a radši přidala do kroku.

Rychle jsem se nacpala na zadní sedačku a zaujatě zírala z okýnka. Samuel a Pat si rovněž sedli. Zlatý hřeb dne ovšem přišel, když dorazila babička se svojí masožravkou. Bez váhání totiž otevřela dveře spolujezdce a narvala růžový běs Samuelovi na klín se slovy: „Drž ji, ručíš za ni životem.“

Ohromený Samuel se nevzmohl na slovo a babča mazaně nastartovala a vjela na silnici dřív, než se k nějakému protestu odhodlal. Sledovala jsem v zrcátku Samuelův znechucený výraz a marně dusila smích. Kytka mu dosahovala až k obličeji, takže s růžovými květy kolem tváře připomínal tanečnici z Waikiki.

Po pěti minutách už jsem se smála na plné kolo a užívala si jeho vražedný výraz, směřující směrem ke mně. „Same, nemrzí tě náhodou, že jsi nešel s babičkou a Pat? Třeba by sis taky nějakou hezkou orchideu vybral.“ Pat se smála spolu se mnou a babička, která nepochopila mou ironii, mu ochotně líčila, co všechno za druhy na výstavě měli.

Po další hodince jízdy babča zastavila před naším domem. Rozloučila se s náma a růžovou kytku nacpala na klín Pat, kterou vezla dál do města. „Nebude ti chybět?“ zeptala jsem se soucitně Samuela, poukazující na rostlinku mizící v dáli. Neřekl na to nic, nicméně když jsem vkročila na chodník, dostala jsem sprchu ledové vody přímo do obličeje. Zaječela jsem a uskočila, divoce třepetajíce zmáčenými vlasy.

Pohlédla jsem na zahradní hadici, která nyní ležela mírumilovně přede mnou a zkrápěla zelený trávník. Soused, který se rozhodl zavlažit svou zahradu, teď přelézal plot a horlivě se mi omlouval. „Promiň, Alex, vůbec nevím, jak mi mohla takhle vyklouznout, vážně jsem nechtěl.“

„To je dobrý,“ usmála jsem se na něj, vyždímala si vlasy i tričko a hodila zuřivým pohledem po Samuelovi, který kolem mě právě procházel a vesele si pískal. Vztekle jsem z naštěstí suchého batohu vyndala klíče a s posledním ujištěním k sousedovi, že mi náhlá koupel vážně nezpůsobí nějaké následky, jsem se vydala ke vchodu.

Rovnou jsem vyšla nahoru, v koupelně jsem ze sebe shodila mokré hadry a převlíkla se do domácích džínů a obyčejného červeného tílka. Poté jsem sešla dolů, v duchu přemýšlejíce o vhodné pomstě. Naskytla se mi přímo sama, když jsem otevřela ledničku a spatřila velké nic.

Samuel se přifařil a taktéž sledoval vnitřek ledničky. Nejspíš bude dost nenažranej. Toho můžu využít.

„Musím něco uvařit. Mám celkem chuť na guláš, co ty?“ otočila jsem se na něj nevinně, využívajíce veškerého svého hereckého talentu.

„Klidně,“ pokrčil rameny a odšoural se zase do obýváku. „A převleč ty peřiny!“ křikl na mě ještě.

„To víš, že jo,“ zamrmlala jsem a vytahala na pult všechny potřebné ingredience. Notnou dobu jsem strávila nad pultem, posléze sporákem, než konečně vzniklo cosi jako guláš. Vyndala jsem dva talíře a do jednoho nalila porci pro mě. Ten druhý jsem taktéž naplnila a pak se pro jistotu rozhlédla, jestli andělíček nestojí za mnou.

Z obýváku jsem slyšela televizi. Natáhla jsem ruku po nádobce s pepřem. Ještě jednou jsem zaletěla pohledem k obýváku. Je to dětinský, říkala jsem si. Ale co. Je to POMSTA! Obrátila jsem pepřenku vzhůru nohama a zuřivě sypala do talíře mletý pepř. Když jsem uznala jeho přítomnost v talíři za dostatečnou, uklidila jsem pepřenku zase zpátky a pořádně Samuelovu porci promíchala.

Pro sebe jsem se ďábelsky usmála. V guláši se to dobře skryje. Teď ještě, aby to nepoznal předem. Ale snad to není stopovací čokl, proboha. Pro jistotu jsem oba talíře odnesla na stůl i s nakrájeným chlebem a pustila se do své porce. Víc jak půlku jsem jí snědla, než jsem se konečně odvážila zavolat na Samuela: „Pojď jíst!“

Trvalo notnou dobu, než vypnul televizi a uráčil se přijít, čehož jsem využila k tomu, abych do sebe naházela skoro všechen obsah svého talíře. Se srdcem v krku jsem sledovala, jak usedá na židli. Překvapeně na mě pohlédl a já málem zpanikařila a utekla. Pak ale zavrtěl hlavou a uchopil lžíci.

„Nechtělo se mi dělat s knedlíkama, takže k tomu máš chleba,“ vyhrkla jsem. Přikývl a zamíchal obsah talíře. Napjatě jsem pozorovala, jak s plnou lžící míří k ústům. Polkl a chystal se nabrat další, když mu začínalo docházet, že něco není v pořádku. Zamračeně ukousl chleba a nabral si další lžíci.

Sotva ale polkl, zalapal po dechu a začal se rozhlížet, zřejmě po sklenici vody. Rychle jsem se zvedla a téměř hodila svůj talíř do dřezu, jak jsem chvátala. Na duši mě hřála vyplněná odplata, když jsem se na něj usmála a popřála mu: „Jdu spát, tak dobrou chuť!“

Pak už jsem utíkala do schodů a nahoře v patře uslyšela zvuk tekoucí vody. Usmála jsem se a v téměř euforické náladě si vzala pyžamo a zamkla se v koupelně.

Vlezla jsem si pod sprchu a nechala na sebe padat horké kapky vody. Umyla jsem si vlasy a pak se ještě dlouho nahřívala pod vařícím proudem. Vdechovala jsem páru a slastně nastavovala tělo zdroji tepla, když tu náhle se voda ve zlomku vteřiny ochladila a na mě začala proudem crčet ledová voda.

Zaječela jsem na celé kolo a uskočila až na konec sprchového koutu. Nechápavě jsem se zadívala na sprchu, když jsem však spatřila kohoutek se studenou vodou, otočený úplně na maximum, pochopila jsem.

„Ty úchyle!“ zařvala jsem. Zatnula jsem zuby a rychle kohoutek zavřela. „Šmíráku, čumile, voyaere!!“  V nastalém tichu jsem jasně slyšela pobavený smích za dveřmi a kroky, směřující pryč. Když jsem si byla jistá, že odešel, znovu jsem zapnula teplou vodu. Srdce mi po tom šoku bušilo tak silně, až jsem se bála, že dostanu infarkt.

Rychle jsem si spravila tělesnou teplotu na normální úroveň a vylezla ven. Hřát se pod horkou sprchou, už jsem si netroufala. Vyčistila jsem si zuby, převlékla jsem se do pyžama a opatrně nakoukla na chodbu. Naštěstí byla prázdná. Přecupitala jsem až k sobě do pokoje, kde jsem si zuřivě vydrhla ručníkem vlasy, pročísla je prsty a plácla sebou na postel.

Přistihla jsem se, že se pobaveně usmívám. V duchu jsem se napomenula a zalezla pod peřinu. Zavřela jsem oči a zabořila hlavu do polštáře. Po chvíli jsem si znovu uvědomila, že se usmívám jak idiot, ale věděla jsem, že neustále se okřikovat nemá cenu.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 26. :