OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 30.

16.02.2012 (12:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 2268×

Satisfakce

Když byste se radši neprobudili a zatím venku svítí sluníčko a ptáčci zpívají, tak vás to vážně naštve. Mě to ale naštvat nemůže, protože se ze mě stal robot. Mechanický stroj, který zvládá chůzi, oblékání, základní hygienické návyky, ale vše ostatní, čím by se měl člověk (i když robotický) lišit od ostatních tvorů, už ne.

Nemluvím (na koho taky), nemyslím (radši), nepoužívám žádné vyspělé nástroje jako třeba nůž, abych si připravila potravu. Nepřijímám ji totiž vůbec. Proč jíst? Proč mluvit? Proč vůbec myslet?

Hypnotizuju hodiny na stěně a čekám na správný čas, kdy vyrazit. Dokonce se ani necítím unavená, i když jsem v noci spala asi dvě hodiny. Neustále jsem se převalovala a očekávala, že každou chvílí uslyším náraz, výbuch, vzteklé klení, řinčení řetězů. Možná i zvonek?

Ale nic z toho se nekonalo, noc proběhla v klidu a já si mohla to napětí odpustit. Aspoň už vím, že ani za malou kontrolu mu nestojím. Jediné mě štve a to to, že jsem neměla možnost zjistit, zda kouzlo na ochranu funguje. Ale pravděpodobně to zjistím už velmi brzy.

Při té myšlence mnou proběhlo zvláštní zachvění, které by roboti rozhodně pociťovat neměli. Znovu pohlédnu na hodiny. Ještě víc jak třicet minut. Čert vem roboty, mám chuť na kafe! Přejdu k pultu a dám vařit konvici. Zkrátka funguju na kofein.

Vedro, které v místnosti panuje, mi na náladě také nepřidá. Otevřu dokořán okno, ale poté, co se dovnitř vnese líbivý zvuk velmi vytrvalého ptáčka zpěváčka, chvíli křečovitě drtím prsty okraj pultu, načež mé nervy nevydrží, přiskočím k oknu, zavřeštím ven: „Sklapni!“ a zase ho přibouchnu. Blbá příroda.

***

Do školní lavice usednu s velikou úlevou. Plížit se venkem, kde se mimochodem všechny ty sladké zvuky přírody zdají ještě otravnější, a čekat, kdy se zpoza rohu vyřítí nepříčetný padlý anděl, není nic extra. Naštěstí už ho zřejmě opravdu nezajímá, co se mnou bude, tudíž se nemusím strachovat. Do nějaké doby, kdy zjistí, že se nemůže dostat dovnitř.

Což může být za velmi dlouho. A kouzlo taky nemusí fungovat, vzhledem k mé vysoce koncentrované andělské krvi. Takže závěr? Můžu být v klidu. Tak proč nejsem?

„Hádej, koho jsem potkala!“ zapiští Patricie, která se usadí vedle mě.

Řekni to jméno a s jekem uteču ze třídy!

„Nevim?“

„Joshuu! Dneska ráno na náměstí. Mimochodem, mám tě pozdravovat, prý tě už dlouho neviděl. Tak nějak jsme se zakecali a nakonec nás napadlo, že bysme mohli uspořádat menší akci!“

Její nadšený hlas i výraz mě poněkud proberou z apatie. Joshuovo jméno sice slyším ráda, leč to, které se s ním nevyhnutelně pojí, už nikoliv. „Jakou akci?“

„Dneska po škole si půjdem sednout do baru! Ty, já, Joshua, Max (naskočila mi husí kůže), Meggie, Rachel, Alan a kdo se ještě bude chtít přidat. Co ty na to?“ se zubivým úsměvem čekala, že nejspíš s hlasitým: „Jupííí!“ proletím stropem.

„No, já nevím,“ byla moje první reakce. Opatrná. „Ani za nic!“ by totiž znělo trošku moc prudce.

„Co nevíš?“ nechápala. „Vždyť dneska nemáš brigádu, ne?“

„Ne,“ odpověděla jsem automaticky a právě tak ztratila dobrou výmluvu.

„Nebo máš snad rande se Samuelem?“ poťouchle se ušklíbla.

Zářivě jsem se na ni usmála. „Ne,“ zavrčela jsem skrz zaťaté čelisti. „To vážně ne.“

„No tak!“ nechápala. „Ty snad nechceš?“ Protože kdo by nechtěl jít poklábosit se svým potencionálním vrahem?

„Ale jo. Jen mi dneska není moc dobře,“ připravila jsem cestu první obstojné výmluvě.

„Poslední dobou ti pořád není dobře,“ zkoumavě si mě prohlížela. Pak náhle se zarazila, rozhlédla a ztišila hlas do šepotu. „Nejsi těhotná?“ vykuleně se ke mně naklonila.

Vyprskla jsem smíchy tak nahlas, že se po mně učitelka od tabule pohoršeně otočila. A to sedím v poslední lavici.

„Ne, prosím tě, seš praštěná!“ odpálkovala jsem ji. Viditelně se jí ulevilo.

„Tak pojď,“ přemlouvala mě. „Třeba se ti udělá líp.“ Skromně jsem se usmála. Na žaludek bych si zrovna panáka nenaordinovala. Ale na blbou náladu ano.

Uvažovala jsem. Co budu dělat sama doma? Nudit se, koukat do blba, přemýšlet nad věcma, nad kterýma opravdu přemýšlet nechci. Čekat vynervovaná, jestli obranné kouzlo funguje. Nic moc vyhlídky.

Navíc, skutečnost, že tam přijde i Max, mě sice děsila, nicméně přece budu kolem sebe mít tolik spolužáků. A Pat, Joshuu. Ve společnosti tolika lidí na mě přece nemůže. Rozhodla jsem se, i když s výčitkami na duši.

„Tak dobře, kam se půjde?“ Pat si nadšeně promnula ruce.

***

Ještě, že po mé pravici seděla Pat a po levici Meggie, jinak bych zřejmě nakonec opravdu utekla, když do kavárny vešel roztomilý medvídek Joshua a za ním můj úhlavní nepřítel, který je mým úhlavním nepřítelem z prozatím neznámého důvodu.

Joshua se široce usmál, pozdravil všechny, s některými si podal ruku, mě a Pat navíc pokynul hlavou a sednul si na barovou stoličku na druhém konci pultu. Max se také usmál, jeho bílé zuby v kontrastu s tmavou pletí zazářily, ale mně se z té falše dělalo zle.

Usmál se i na mě, úsměv jsem mu sice s velmi těžkým přemáháním vrátila, ale uvnitř jsem zvracela. Přemýšlela jsem, zda ví, že o něm vím. Hloupě znějící myšlenka, ale naskočila mi z ní na paži husí kůže.

Naštěstí se posadil vedle Joshuy, takže ho od nás dělilo několik lidí. Jako poslední vešla Rachel a vedla s sebou nečekaného hosta. Já i Pat jsme nevěřícně zíraly na Jessicu, která se se všemi normálně pozdravila a sedla si k baru jako normální člen naší komunity.

Už mi nepřišlo zvláštní skoro nic, rozhodla jsem se to tedy ignorovat, protože nikdo jiný se nad její přítomností nepozastavil. Hovor obstarávala převážně levá strana, na které seděli Max s Joshuou, a Pat, kterou vytáčelo, že není ve středu dění, se později i s židličkou přesunula k nim. Ani mě to nijak nepohoršilo, dnes jsem skutečně nebyla dobrým společníkem.

Znuděně jsem cucala pivo, které jsem si objednala, a pozorovala dění venku na ulici. Upila jsem už tři čtvrtě sklenice, ale dobrá nálada mě stále nenavštívila. Naopak, deprese se ještě zhoršovala. Rozhodla jsem se, že si odskočím.

Na záchodech mě ale čekala neplánovaná dramatická vložka. Scénu jako vystřiženou z filmu Velmi nebezpečné známosti mi připravila Jessica, která si právě u zrcadla šňupala bílý prášek. Zůstala jsem zkameněle stát u dveří, ale ona mě zaregistrovala až po minutě, kdy se na sebe dostatečně vynadívala v zrcadle.

„Co je?“ zeptala se nevrle, což se u ní dalo považovat přinejmenším za dobrou náladu, způsobenou nejspíše tím sajrajtem, který si vzala. Rezignovaně jsem zavrtěla hlavou a beze slova se zavřela v kabince. Už nemám sílu hádat se s někým, jehož mozek pracuje na jiných metabolických procesech.

Po chvilce jsem uslyšela cvaknutí dveří a konečně jsem osaměla. Když jsem vešla zpátky do hospody, seděla Jessica na barové stoličce, veselá, rozzářená, dokonalá společnice. Povzdechla jsem si. Dopotácela jsem se ke svému místu, na ex vypila zbytek nechutně zvětralého piva, zaplatila a chystala se k odchodu.

„Alex, ty už jdeš?“ zavolala na mě Pat přes celou místnost. Grr, jak tohle nesnáším! Přirozeně se na mě všichni otočili.

„Hm, jo, musím si ještě něco zařídit, tak čau!“ pokynula jsem jí, ignorovala pohledy ostatních, hlavně ten usměvavý Maxův, a jako namydlený blesk vypadla ven. Jakási tíha ze mě spadla, když jsem zabočila a kráčela nyní lehce po chodníku, nikým nepozorována. Stává se ze mě slušný sociofob.

***

Když jsem zabočila do naší ulice, sotva jsem popadala dech. Z vedra se mi udělalo špatně, celé tělo jsem měla v jednom ohni a hlava jen jen explodovat. Malátně jsem se potácela po chodníku, rozhodně ne rovně, a kdo by mě v tu chvíli viděl, řekl by si, že jsem opilá. Až na to, že jsem měla jen jedno pivo.

Sotva jsem se ale přiblížila ke štěrkové cestičce, rázem jsem procitla z té ospalé malátnosti a bušení v hlavě odsunula do pozadí. Pár kroků od vchodu totiž netrpělivě přešlapoval Samuel. Jeho nakvašený výraz mohl znamenat jen jedno. Kouzlo fungovalo!

Ovládla jsem nutkání nahlas zatleskat a místo toho se zhluboka nadechla. Tělem mi projelo cosi jako malý elektrický výboj. Konečně, konečně se mi něco povedlo. Zvedl hlavu a zaregistroval mě. Ústa se mu ještě víc sevřela vztekem.

Vší silou jsem se snažila zachovat neutrální tvář a neusmívat se. Tady to máš, parchante! Děláš ze sebe velkýho frajera, ale proti kouzlu jsi bezmocnej. Obyčejný nezvaný host, který musí čekat na pozvání. Pro jednou tě mám v hrsti já. Poprvý si můžu dopřát pomstu, mou sladkou malou satisfakci.

V duchu jsem se obrnila jakýmsi pancéřem, kterým nemohly proniknout emoce, i když to šlo dost ztěžka, neboť mu to pořád nehorázně slušelo. Nemusel mít nagelované nebo vyžehlené vlasy, upnuté roury nebo značkovou košili, modelingové agentury by si pro něj ruce utrhaly i v jeho nynějším nedbalém vzezření.

Dost. Vybavila jsem si všechny vzpomínky na „rudý večer“, jak jsem ho pojmenovala ve své mysli, a rázem mnou projela vlna vzteku, který jsem tolik potřebovala. Vykročila jsem ke dveřím s nejchladnějším výrazem, jakého jsem byla schopna.

„Cos udělala?!“ vyjel na mě bez pozdravu.

Nesmírně pomalu jsem na něj otočila hlavu. S pohledem, jako by mě zrovna nějaká dotěrná novinářka žádala o anketní odpověď, jsem se ho zeptala: „Prosím?“ a nadhodila nechápavý, zamračený pohled, abych dala jasně najevo, že mě jeho přítomnost obtěžuje.

„Víš moc dobře, co myslím,“ pokračoval vytočeně. Očividně se dnes příliš neovládal. Tedy ne, že by se někdy ovládal. Spíš mu dneska někdo urval ruční brzdu. „Cos udělala, že se nemůžu dostat dovnitř?“

Ani jsem se nestačila nadechnout, natož si rozmyslet, co chci vlastně odpovědět, když začal vést malý soukromý monolog. „Použila jsi kouzlo, že jo? Obranný. Kdes ho vzala?!“

Sklapla jsem na prázdno. Než jsem ústa stačila znovu otevřít, opět mi skočil do řeči. Opravdu jen řečnický obrat, neboť jsem za tu dobu řekla jen jedno slovo.

„To je fuk, hlavně ho koukej zrušit, hned teď!“ zvýšil nepatrně hlas a nejspíš očekával, že ho ihned poběžím uposlechnout. Že jako pejsek doběhnu do kuchyně, vezmu nůž, opět obětuju svou krev a ten zasranej symbol přemaluju, aby ztratil účinnost. Jinak se to kouzlo totiž zrušit nedá.

Mlčel. Já taky. Nejspíš ho moje mlčení znepokojovalo, protože tikal očima sem a tam, ale tím víc jsem měla důvodů zůstat zticha. Sledovala jsem toho čertíka, který si tady vyskakuje a vůbec nebere na vědomí, že jsem mu vyhlásila válku. Jak jsem si ho tak přezíravě prohlížela, znervózněl ještě víc, očividně nevěděl, co si má o mně myslet.

V denním světle mě neděsil tolik, jako v pozdních hodinách. Protože všechny noční můry ztrácejí ve dne svou sílu. A já hodlala dovést svou pomstu do konce. Protože i když jsem jen bezcenný, slabý, tříčtvrteční anděl, pořád aspoň něco zmůžu.

Vytáhla jsem z kapsy klíče a přistoupila ke dveřím. K němu jsem se otočila zády, ale ihned, jakmile jsem odemkla, jsem se mu postavila radši čelem. Zamračeně pozoroval střídavě mě a dveře. Pokouší se odhadnout, co mám za lubem? Zběsilý tep mého srdce mu musel dát určitě vědět, že kuju nějakou zradu.

Náhle se zarazil, přímo jsem viděla, jak se mu zúžily zorničky, a pak po mně skočil. Téměř jako puma po své kořisti. Jediné mé štěstí bylo, že jsem podobnou reakci předpokládala, tudíž jsem bleskurychle sevřela kliku, prudce rozrazila dveře a udělala krok zpátky.

Mé reakce ovšem nebyly tak rychlé jako jeho, takže ve výsledku stál na samém prahu dveří a svíral v ruce rukáv mého trička. Volnou dlaň si položil do prázdného prostoru, kde byly dveře, a já překvapeně sledovala, jak se opírá o cosi neviditelného, jako by to bylo sklo. Nemohl přesáhnout onu hranici, ale ona mu zase nijak neubližovala.

Něco jako štít, napadlo mě a pak jsem ztuhla, neboť zabral a pokoušel se mě přitáhnout ven. Chytila jsem se rámu dveří a držela se zuby nehty. „Pusť mě!“ zavrčela jsem.

„Zruš to kouzlo, hned!“ zavrčel nazpátek, ale o hodně hlasitěji, s jakousi naléhavostí. Dochází mu snad, že prohrává? Zabral znovu a já měla co dělat, abych rám nepustila. Přetáhne mě!

Ve vteřině jsem se rozhodla, snad nejimpulsivněji za celou dobu, co ho znám. Dřív, než jsem to vůbec mohla promyslet, se moje noha vší silou vymrštila proti jeho rozkroku. Jindy bych nejspíš ležela na zemi dřív, než bys řekl švec, ale momentálně ho rozptylovala moje maličkost a její přítomnost na druhé straně bariéry, tudíž jsem s velikou účinností zasáhla cíl.

Překvapeně hekl, pak zaúpěl a celý se skrčil v křeči. Ke cti mu nutno dodat, že moje tričko nepustil. Ale ani nemusel. Dřív, než se stačil vzpamatovat z instinktivního chování všech mužských při takovémto zásahu, jsem se probrala z šoku, že se mi můj bojový zákrok povedl, vyškubla jsem mu vší silou tričko z ruky a udělala konečný, bezpečný krok zpátky.

Teď už jsem byla v suchu. Konečně jsem si dopřála široký, zlý úsměv, který jsem skoro nikdy nepoužívala. Spíš by se to dalo formulovat jako velmi pomstychtivý škleb. Sledovala jsem, jak se narovnává, povedlo se mu to vcelku rychle, měla jsem kopnout víc, zato zhluboka a nepravidelně dýchal. Vida, konečně jsem snad našla slabinu padlých andělů. Ale moje zadostiučinění netrvalo tak dlouho, jak bych si přála. Opět jsem pocítila nával malátnosti, který odsunul téměř vše ostatní do pozadí.

Zcela nesmyslně vyrazil proti dveřím, ale neslyšně narazil do čehosi neviditelného, co mu nedovolilo jít dál. „Neblázni, tak odvolej to,“ zavolal na mě, ale jaksi jinak. Ano, v jeho hlase pořád přetrvával hněv, ale slyšela jsem tam ještě cosi jiného. Paniku? Ale proč?

Silou vůle jsem nevolnost odsunula stranou a hrdě se mu podívala do očí. Cítila jsem, že se začínám silně potit. Hned, jak s tím parchantem skoncuju, si půjdu dát sprchu. Myšlenka na ledovou vodu působila blahodárně.

„Jak jsi řekl,“ prohlásila jsem chladně a nahlas, ačkoliv mě v krku začalo pálit tak, že jsem chtěla jen chraptět, „jsem holt slabá a nezkušená, tudíž jistě pochopíš, že nechci mít ve vlastním domě někoho, jako jsi ty.“ Poznala jsem, že se nadechuje, aby mě přerušil.

„Sklapni!“ zařvala jsem. „Teď mluvím já. Od téhle chvíle nepřekročíš práh tohohle domu. Pokud dále trváš na tom, že mě budeš hlídat před lovcem, tak to budeš dělat tajně, bez mého vědomí. Nechci tě už vidět, jasný?“ zasyčela jsem a sežehla ho nenávistným pohledem. Zaškrabalo mě v krku. Prudce jsem se rozkašlala.

„Alex, počkej, ty -,“ vyhrkl.

„Ne!“ okřikla jsem ho, když jsem konečně popadla dech. „Ještě jsem nedomluvila! Nebudeš mě vyhledávat, nebudeš mě stopovat, zkrátka mě necháš na pokoji a vypadneš z mýho života!“ Tentokrát jsem zbytek opravdu zachraptěla.

Sevřela jsem si krk. Každé polknutí mě bolelo, jako kdybych hrdlem prolévala vařící vodu. V hlavě mi bodalo nejspíš celé hnízdo sršňů a vše se se mnou zvláštně kymácelo. Bezva, ještě budu nemocná.

Zhnuseně jsem na něj pohlédla. „Jestli moje podmínky porušíš, nebudu váhat použít další kouzlo, mnohem nepříjemnější. Ani ten nejnižší anděl není bezmocný, víš? A teď,“ zakašlala jsem, „vypadni.“

Opřel si obě dlaně o neviditelnou bariéru. „Dobře,“ řekl vážně a bylo znát, že je značně netrpělivý. Udržoval se mnou oční kontakt, ale tvářil se jaksi naléhavě. To jediné mě zadrželo od toho, abych mu přibouchla dveře před nosem. Moje pomsta už víceméně vykonána byla, tak co. Vyslechnu si pár výhrůžek a půjdu. Ještě slyšet jednou jeho hlas. Přivřela jsem oči a nechala ten krásný zvuk proudit do celé mysli.

„Alex! Poslouchej mě!“ vytrhl mě z jakéhosi spánku vestoje. Neochotně jsem otevřela oči a zadívala se do těch jeho zelených. Náhle se mi zhoupl žaludek, tak silně, že jsem se musela poněkud předklonit.

„Dodržím tvoje podmínky, udělám, co chceš, doopravdy. Klidně ti podepíšu smlouvu vlastní krví, ale teď, prosím tě, zruš to kouzlo! Nevíš, o co jde, ty jsi -,“ náhle zvuk jeho hlasu utichl, jako kdyby mi zalehlo v obou uších. I pískot se dostavil. Nechápavě jsem sledovala jeho pohybující se ústa, ze kterých nevycházel žádný zvuk. Začal cosi gestikulovat rukama, ale najednou se mi začalo všechno rozplývat.

Podlaha se nechutně zhoupla a k vědomí mě přivedla až prudká bolest v kolenou, na které jsem dopadla. Zapřela jsem se dlaněmi o lino a zhluboka dýchala, abych na místě neomdlela. Začínalo mi pomalu docházet, že tohle nebude obyčejná nemoc. Opatrně jsem zvedla hlavu a zadívala se na Samuela, který u dveří div neposkakoval.

„Zruš to kouzlo!“ přinesly mi uši, které konečně zase začaly fungovat, zběsilý příkaz. Usoudila jsem, že by to možná byl dobrý nápad. S pomocí všech sil, které mi zbývaly, jsem se zvedla na nohy a zapotácela se. Ihned jsem se opřela o zeď a zaúpěla. Každý sval mě bolel, tělo přímo hořelo a mně se chtělo jediné – umřít. Něco mi ovšem napovědělo, že to bude přesně to, co se stane, pokud tu zůstanu ležet, takže jsem se s vypětím všech sil odšourala do kuchyně.

Přichytila jsem se stolu a dobrou půl minutu stála a jen zoufale skučela. Bolest se nyní rozšířila až do konečků prstů a já měla dojem, že mi v těle koluje vařící olej. „Co se to děje?“ vzlykla jsem. Z chodby ke mně doléhal Samuelův hlas. Donutil mě udělat krok a vrhnout se k příborníku. S nožem v ruce jsem se ovšem znovu zhroutila na kolena, div jsem se nezapíchla.

Už jsem nedokázala vstát. Chtělo se mi zvracet, neskutečně. Chladivá podlaha přímo vyzývala k tomu, abych si na ni lehla. Toužila jsem zavřít oči a upadnout do bezvědomí. Navzdory tříštivé bolesti v hlavě, která mi téměř nedovolovala uvažovat, jsem si připomněla zásadní myšlenku.

Musím se dostat k symbolu a přemalovat ho! Nemám knížku. Jak je ten druhý znak? Zkusila jsem si ho mlhavě vybavit. Chytila jsem si hlavu do dlaní, neboť bodavá bolest se ozvala v nové síle. Takhle ho nikdy nenamaluju.

Hlavně se k němu dostat! Zhluboka jsem dýchala. Matně mě napadlo, že je to skoro jak porod, ale další vlna nevolnosti mi veškerý humor sebrala. Na všech čtyřech jsem začala lézt do chodby. Sotva jsem se doplazila k symbolu, namalovanému asi tři metry ode dveří, podlomily se mi ruce a já dopadla na tvář. Slzy mi vhrkly do očí a měla jsem pocit, že jsem si právě zlomila nos.

„Vstávej!“ zařval Samuel ode dveří.

Pozvedla jsem hlavu. Chtělo se mi spát. Cítila jsem, že mě mrákoty obcházejí a brzo mě i pohltí. Mimoděk jsem si vzpomněla, jak vždycky lidem v záchrance říkají: „Nesmíte usnout!“

Najednou jsem s jistotou věděla, že jestli to kouzlo nezruším a nedostane se sem pomoc v podobě Samuela, umřu. Všechno už mi začínalo černat. Z posledních sil, které mi ještě zbývaly, jsem pozvedla ruku s nožem a zhluboka řízla do té volné. Zírala jsem na krev, kapající na podlahu, a pociťovala jakýsi klid. Ne, to je zrádný klid, uvědomila jsem si náhle.

Můj mozek se na poslední chvíli vzpamatoval a ječel na mě, ať se proberu. Mám důvod k panice, vždyť já nejspíš umírám! „Maluj!“ křiknul na mě panicky ode dveří můj anděl, až mu přeskočil napětím hlas.

Můj anděl. Jak hezky to zní, uvažovala jsem nesouvisle. Proč k čertu řeším takové blbosti? Je přeci něco mnohem důležitějšího! Ale černá clona mi úspěšně halila mysl, schválně ji odváděla od reálných skutečností a lákala ji do hlubin zapomnění.

„Alex,“ oslovil mě kdosi u dveří. Pohlédla jsem tím směrem, ale viděla jsem jen tmavý obrys. Ten hlas mi přišel povědomý. Zuřivě jsem se rozhlížela, ale jako by mi někdo nasadil velmi tmavé sluneční brýle. „Zvládneš to. Tak už to zruš, blbko!“

Něco ve mně se při tom oslovení urazilo. Vztek vyplul na povrch a omamné síly najednou ztratily svou vládu nad mým vědomím. Vyděsila jsem se. Co to dělám? Rychle jsem si zašpinila ukazovák pravé ruky vlastní krví a neobratně udělala čáru na symbolu tak, jak jsem si to pamatovala z obrázku. Chystala jsem se udělat další, ale tělo mě zradilo. Už zkrátka nemohlo dál. Zhrotila jsem se na zem, hlavu otočenou na pravo.

Nestihnu to, došlo mi. Ztratila jsem až moc času. Po tváři mi začaly stékat slzy. Nevzlykala jsem, nic svého jsem už neovládala. Prohrála jsem. Kéž bych se mohla ještě jednou uchechtnout vlastní smůle. Tohle je ta moje slavná satisfakce? Povede se mi jedno kouzlo a zaplatím za něj vlastním životem? Moji předkové musí být prokletí do dvacátého kolena!

Zavřela jsem oči před třeštivou bolestí, která hučela v mé hlavě. Rázem jsem cítila, jak ke mně s širokým úsměvem kráčí černá tma. Napřahuje náruč. Z velké dálky jsem slyšela, jak Samuel cosi křičí. Mlč už. Stejně je pozdě. Aspoň k umírání chci mít klid. A ty ho koneckonců budeš mít taky. Třeba si tě přivolá jiná blbá holka, která nebude chodící nálož s dynamitem.

Tma mi podává ruku. Nazdar, vítám se s ní. Najednou mi to přijde jako bžunda. Kam půjdem? Setkám se tam s těma přiteplenejma andělama? Mimochodem všichni kecaj, nic se mi před očima nepromítá, žádný kino s programem „Můj život“. Asi už je taky placený, jako všechno.

A to je vše, na co se zmůžu. Dělat si prču z vlastní smrti. Protože vím, že tma mě vede za ní. Protože vím, že nemůžu dělat nic jiného. Protože vím, že chci žít, tak strašně chci... Jenže jsem moc slabá.

A to je asi konec. Tma po mně skočila a...

Tak, to je konec. :) Loučím se s vámi a doufám, že jste si Desamparados aspoň trochu užili. Nashledanou někdy příště.

-

-

-

-

-

Co byste řekli tomu, kdybych to tak vážně ukončila? :D Radši to asi nechci vědět. Možná že napíšu ještě další kapitoly, ale musím si to pořádně rozmyslet. ;) :D

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 30.: