OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 33.

14.03.2012 (14:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1866×

Zpátky mezi živými

Pomalu jsem přicházela k vědomí. První, co jsem pocítila, byl až euforický příval nesmírného štěstí. Zatím jsem však nepátrala v paměti, co je jeho zdrojem.

Slastně jsem se protáhla a otočila na druhý bok. Nahmatala jsem peřinu a přitáhla si ji až po bradu. Usmála jsem se. Podvědomě jsem tušila, že je noc, i přestože jsem měla zavřené oči, cítila jsem tmu kolem sebe.

A tma vždy znamená ještě několik hodin spánku, než zazvoní budík. Ležela jsem v měkkých peřinách, rozespalá, spokojená a přesto jsem nemohla znovu usnout. Naštvaně jsem zamručela a pomalu otevřela oči. Ležela jsem tváří ke zdi.

Líně jsem se převalila na druhý bok a zrak mi padl na široký pruh oranžového světla, jenž zářil na podlaze pod oknem. Kdesi v koutku mysli jsem ucítila nepříjemné mrazení. Můj mozek byl sice pořád trochu otupělý spánkem, ale teď se začal rychle probírat.

Hlava mi třeštila, jak jsem se usilovně snažila si vzpomenout. Pamatovala jsem si na svoje kouzlo, které nedopadlo zrovna tak, jak jsem plánovala, vzpomínala jsem si na ty hnusné okamžiky před tím. Před čím? Usilovně jsem napínala mozek, ale jakási bariéra podobná stěně z mlhy mi bránila vzít si zpět myšlenky z určitého období.

Povědomě jsem tušila, že jsou pro mě nějak důležité. Ale na co bych si měla pamatovat? Na sny? Blouznila jsem v horečkách? Proto si nemůžu jasně vzpomenout? Moc mi nepomáhalo ani to, že pokaždé, když jsem si už razila cestu onou stěnou, mě zaplavil náhlý příval radosti, který veškeré soustředění rozbil na padrť. I tenhle pocit mámivého štěstí jsem už znala. Ale odkud?

Rozhodla jsem se vstát a najít mobil, abych se podívala, kolik je vůbec hodin. To, že svítí lampy, znamená, že noc se ještě nepřehoupla do hodiny duchů. Už jen při pomyšlení na význam těch slov mi naskočila husí kůže.

Spustila jsem nohy na zem a teprve teď si všimla tmavé postavy, sedící v křesle naproti mé posteli. Zaječela jsem.

„Neřvi!“ okřikla mě ona osoba a vstala, aby udělala pár kroků k posteli. Oranžové světlo odhalilo dobře známou tvář a já se úlevou málem rozplakala. Praštila jsem sebou zpátky na postel a snažila se uklidnit své srdce, které právě prožívalo další infarkt.

„Koukám, že už je ti líp. To je dobře,“ posadila se babča vedle mě a naklonila se nad můj obličej.

„Bylo. Před minutou,“ zasípala jsem a položila si ruku na srdce.

„Prosím tě, nepřeháněj. Tolik řevu a zbytečně... Po kom jsi takovej strašpytel?“

Neměla jsem sílu odpovědět. Naštěstí se mi dech vracel do normálu a žádný záchvat se nekonal. Po chvilce jsem už byla schopná posadit se.

Babička mi položila dlaň na čelo. „Teplotu už nemáš,“ konstatovala. „Bolí tě něco?“

Zarazila jsem se a povolala všechny nervy v těle, aby mi oznámily případnou vadu.

„Ne,“ musela jsem odpovědět, vcelku překvapeně.

„Zaplaťpánbůh,“ vydechla si babča a mě napadlo, jestli to náhodou není rouhání. Zeptala jsem se jí na to.

Nejdřív se na mě zadívala tak vražedně, až jsem měla chuť znovu omdlít, ale pak se najednou rozchechtala na plné kolo. Opatrně jsem ji sledovala. Šílenství?

Smála se dál a dál a najednou jsem si uvědomila, že je to téměř hysterický smích. Nejspíš už k němu hodně dlouho neměla důvod.

Konečně se utišila a otřela si slzy, které jí vyhrkly. „Tak si myslím,“ vydýchávala se, „že už jsi úplně zdravá.“

Mrzelo mě, že ji budu muset znovu vrátit do vážnější nálady, ale vědět jsem to musela.

„Co se mi stalo, babi?“ Pomalu a klidně jsem pronesla, jako bych se ptala, co bude k večeři.

Výsledek se dostavil okamžitě. Jestliže jí předtím zůstal na tváři nějaký zbytek úsměvu, tak teď nenávratně zmizel. Celá ztuhla a stiskla pevně rty. Podívala se na mě a já najednou z jejího pohledu dostala strach. Byla vzteklá, zuřila, a i když jsem věděla, že na mě by nikdy ruku nevztáhla, přece jen jsem se radši poněkud odsunula.

„Nevíš?“ zasyčela.

„Tuším,“ špitla jsem. Kdy mi to vlastně došlo? Sama ani nevím. Možná že pár vteřin před ztrátou vědomí? Nebo během toho dlouhého blouznění? Každopádně, svou teorii už jsem měla. Chtěla jsem jen, aby ji babička potvrdila.

„Max,“ zašeptala jsem. „Otrávil mě.“ Mlčela, jen teď stiskla zaťaté pěsti tak silně, až jí zbělely klouby. „Je to tak?“ zeptala jsem se opatrně.

Chvilku mlčela a pak se začala uklidňovat. Pomalu uvolňovala stisk čelistí i pěstí. „Ano, je.“

Neměla jsem na to co říct. Čekala jsem to, ale přeci jen, když se vás někdo pokusí otrávit, otřese to s vámi, ať je to váš nepřítel či ne. Nevím proč, ale lovce, anděly, všechny ty události posledních týdnů jsem brala spíš jako výstrahu. Nejspíš jsem někde v hloubi duše nevěřila, že by mě Max chtěl opravdu zabít.

Leč pokusil se o to. A já bych zasloužila nafackovat. Rovnou jsem si na sebe mohla nalepit transparent: „Zabij mě!“. Nemusel udělat nic jednoduššího, než si počkat, až odejdu na záchod, nechám mu svoje pivečko hezky pod nosem a pak ho už otrávené poslušně dopiju.

Blbka, blbka, blbka, nic jiného nejsem!

„Co to bylo za jed?“

„Neptej se. Moc ošklivej.“

„Máš hlad?“ ozvala se po minutě znovu babička. Kupodivu jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.

„Ne. Jak dlouho jsem byla nemocná?“

„Tři dny, s dneškem čtyři.“

Bezva. Už se nemůžu dočkat, až budu všechno dohánět. Přemýšlela jsem nad zameškanými hodinami a najednou jsem se zarazila.

„A to ses o mě celou dobu starala ty?“ zeptala jsem se opatrně, co nejnenuceněji.

„Jistě! Kdo jinej by se s tebou otravoval?“

„Díky, babi,“ usmála jsem se na ni a vzala její ruce do svých. Protože i když nasadila přísný tón, který naznačoval, jak moc se se mnou piplala, nemohla jsem si nevšimnout temných kruhů pod jejíma očima.

Právě kvůli nim a kvůli úlevě v jejích očích jsem si připadala jako největší bídák, když jsem se kvůli té odpovědi cítila zklamaná.

***

Během večera se mi už nic ze vzpomínek nevybavilo. Ta otravná mlha si pořád stála neústupně za svým a nechtěla mě pustit dál. Čert, aby ji vzal!

Netušila jsem, co se se mnou celý ty tři dny dělo, ale soudě podle babiččiných ostražitých pohledů a chování jsem usoudila, že to se mnou nejspíš v jednu chvíli vypadalo vážně bledě.

Když jsem jí oznámila, že chci jít hned druhý den do školy, málem mě prosila na kolenou, abych si dala ještě jeden den oddechu.

„Nevíme ještě, jestli už jsi úplně zdravá. Je přece lepší jeden den k dobru, než se někde zhroutit. To už mi nedělej!“ přeskočil jí hlas a rychle se odvrátila.

Původně jsem stála naproti ní s připravenýma argumentama a chutí prát se jako lvice za svou svobodu, ale po tomhle výjevu mi opravdu došel dech. Po chvilce se obrátila zpátky s neúprosnou tváří a dutým hlasem mi řekla, ať si dělám, co chci.

I přes fůru výčitek svědomí jsem se přece jen rozhodla pro školu. Babička to přijala s klidem. Celý večer jsem si ovšem připadala jako malomocná. Musela jsem sníst půlku jídla z talíře, který mi naložila. Osobně na to dohlédla a fakt, že už mám žaludek naplněný až k prasknutí, ignorovala.

Ten talíř byl ve skutečnosti obří mísa a já toho musela sníst většinu. Posléze jsem to řešila tak, že jsem většinu zeleniny naházela v nestřežených okamžicích, kterých bylo velmi málo, pod stůl a maso jsem chytře nasoukala pod knedlíky. Konečně jsem byla svou chůvou propuštěna a mohla jsem jít spát.

Když jsem se ovšem někdy zrána probudila, venku už pomalu svítalo, a nade mnou stála babička a přísahala bych, že kontrolovala, jestli dýchám, začalo mi to obskakování už lézt na nervy. Těšila jsem se do školy. Už jsem neusnula, sotva za sebou babička zavřela, zvedla jsem se, otevřela okno a zhluboka dýchala čerstvý ranní vzduch, který voněl mokrou trávou.

Pamatuju si, jak jsem se bála, že už úsvit nikdy neuvidím. Posadila jsem se na parapet a užívala si tu nádheru. Slza mi skanula po tváři. Kdyby teď přišla babička a viděla mě sedět v otevřeném okně, hysterický záchvat by ji neminul.

***

Patricie mi nejspíš zlámala všechna žebra. Když jsem vešla do třídy, skočila na mě, div jsme obě neletěly k zemi, a obtočila mě jako krajta. Neřekla bych do ní, jakou má v rukách sílu. Budu si na to příště muset dávat pozor.

Nadšeně jsem se v lavici obracela jako na obrtlíku. Když si pomyslím, že bych tohle všechno už nikdy neměla zažít... Venku byl krásný slunečný den a mě kupodivu vůbec nevadilo sedět v lavici na zadku a poslouchat výklad z předmětů, které mě nebaví. Tohle je život, tohle vše a já ho dostala darem podruhé.

Moment, tohle vím jak? Zarazila jsem se a propiska mi vypadla z ruky. Ten fakt přišel tak samozřejmě, jako to, že nebe je modré. Znovu jsem napnula mozek a pokusila se projít onou záhadnou stěnou. S nadějí jsem napnula všechny mozkové buňky, ale bez výsledku. Mlha pro mě nadále zůstávala strážcem tajemství.

Trošku mi to zkazilo náladu, ale jakmile jsem vyšla ven do teplého slunečního svitu, znovu jsem pocítila rozjařené nadšení. Pat zůstala ve škole, kvůli uzávěrce do školního časopisu, takže jsem kráčela domů sama.

Prošla jsem brankou a málem minula osobu, která u ní čekala. Koutkem oka jsem ji na poslední chvíli zachytila a rázem jsem se na patě otočila.

„Adame!“ nadšeně jsem ho pozdravila. Jeho úsměv mě zahřál tisíckrát víc než slunce.

„Tak co, už je ti zas hej?“ pokynul mi.

„Jo, snad už jo.“ Rozhlídla jsem se. Ale bohužel, stál tu sám.

Jako by vyčetl, na co myslím, pousmál se a řekl: „Už jsem ho dva dny neviděl.“

„Co?“ vyhrkla jsem. „Koho?“ Jeho vševědoucí úsměv mě donutil přiznat porážku.

„Je mi to jedno,“ zavrčela jsem. „Nezajímám se o něj.“

„Fajn,“ zhoupl se na patách. „A jinak je ti dobře, nic ti nechybí?“

Ustoupila jsem od svého nasupeného pohledu a věnovala mu co nejzářivější úsměv. „Užívám si jako nikdy. Co ty?“

„Nápodobně,“ vycenil zuby. „Jsem moc rád, že už jsi v pohodě. Stavil jsem se jen na skok, abych se o tom přesvědčil. Musím letět, ale kdybys něco potřebovala, víš, že mi můžeš zavolat,“ mrkl na mě.

„Snad se zase brzo uvidíme, zatím se měj,“ zamával mi.

„Děkuju, tak zatím.“

Otočil se a pomalými kroky se ubíral pryč. Udělala jsem to samé. „Jo a Alex?“ zavolal na mě najednou.

Otočila jsem se. Povzbudivě se usmíval. „Nevzdávej se. Hlavu vzhůru!“

Nechápavě jsem otevřela pusu, ale dřív, než jsem se stačila na něco zeptat, byl najednou fuč. Poplašeně jsem se rozhlédla, ale naštěstí nikdo z hřiště nevěnoval naší dvojici pozornost. Odfrkla jsem si.

***

„Idioti jsou prostě nepoučitelní!“ nadávala jsem si, když jsem stála před těžkými vraty vedoucími do dosti pochybného baráku. Když už jsem tady, necouvnu. Nádech, výdech, nádech. Opřela jsem se do dveří a ty se se skřípením otevřely.

Vešla jsem dovnitř. Cítila jsem zatuchlinu a chlad zdejších místností na mě dýchl jako severák. Zavřela jsem za sebou a chvíli si zvykala na tmu. Nelíbilo se mi v ní, ani trošku. Rychle jsem se vydala k místu, kde jsem tušila schodiště, tápajíce před sebou rukama.

Konečně jsem našlápla na první schod a pokračovala vzhůru. Čím výše jsem stoupala, tím pomaleji mě nohy nesly. Na konci schodiště už jsem měla nesmírnou chuť vzít roha a dělat, jako bych tu nikdy nebyla.

Polkla jsem a vyšla poslední schod. Zírala jsem na dveře před sebou jako bych čekala, že se každou chvílí rozletí. Ticho mě trýznilo ještě víc, bála jsem se i nadechnout, každý zvuk v tomhle baráku se rozléhal jako střely z kanónu.

Ještě pořád mám šanci utéct. Dělat, jako bych tenhle hloupý, spontánní nápad, který přišel potom, co jsem se rozloučila s Adamem, nikdy nedostala. „Po kom jsi takovej strašpytel?“ vybaví se mi babiččina slova.

Pálí jako žhavé železo, protože jsou pravdivá. Nechci být srab. V duchu si připravuju konverzaci, jak začít, co budu vůbec říkat. Proč jsem sem vlastně šla? Pak, než se stačím rozmyslet, adrenalin uvede moje tělo do pohybu a já bleskově zabouchám pěstí na dveře.

Srdce se mi zastaví a já počítám vteřiny. Krev se mi žene do hlavy a já téměř nezvládám dýchat. Čekám. Minutu, dvě. Nic se neděje. Polknu a zabuším ještě jednou. Ticho, jen to strašné zoufalé ticho. Které se vysmívá tím, že mlčí.

Čekám ještě další minutu. „Hlupačko!“ volá na mě posměvačný hlas. A já mu dávám za pravdu. Otočím se na patě a utíkám ze schodů, z toho hnusného baráku, pryč, dusím se! Konečně světlo a vzduch. Vysíleně se opřu o zeď. To by, bylo.

***

Babička přestala okupovat náš dům. Dobře, jsem zlá, ale samota je teď pro mě úlevou. A přece bych si ji přála zrušit, zabít, zadupat. Jenže tím jedním jediným člověkem, který nepřichází.

Nejsměšnější vlastně je, že to ani člověk není. Ale i kdyby byl člověk, pochybuju, že by přišel. Sedím v křesle a mlčky zírám do prázdna. Zábava, která by jednoho dohnala k šílenství. Jen mě ne.

Jen já jsem takový poslušný, věrný, odkopnutý pejsek, který čeká, až se jeho pán vrátí na místo, kde ho zanechal. Opuštěného, vyděšeného... Samotného.

Pohled mi sklouzne na hodiny. Půl desáté. Proč jsem tak hloupá? Tak strašně naivní, že čekám celý den na někoho, komu jsem vlastně jen na obtíž? Cítím, jak s odevzdáním vpouštím do srdce černé myšlenky, které v houfu přicházejí.

Jen pojďte, dělejte si, co chcete. Buďte tu jako doma. V nehostinné pustině mého srdce už stejnak nemáte, co ničit. Chcípněte hlady. Popaste se na zbytcích světla v duši a táhněte zas o dům dál. Opuštěná. Opět jsem opuštěná. Proč? Protože mám jinou krev, než ostatní? Protože nejsem tak společenská jako Pat, tak holčičí, tak... Normální?

První slza ukápne na mou dlaň, kterou si podpírám bradu. Nechám stéci i tu další a další. Zvednu se a pomalu si lehnu do peřin na gauči. „Samueli, kde jsi? Potřebuju tě. Tak kde jsi?! Ukaž se!“

Snažím se vyvinout dostatečně silné emoce, abych ho nějak přinutila se tu ukázat. Ale nestačí to. Položím si hlavu na jeho polštář a nechám slzy, ať ho zalévají jako kapky deště. „Prosím,“ vysílám myšlenky a zběsilé emoce. „Prosím.“

Už jen nehnutě ležím a pozoruju tmu za okny, ve kterých se odráží světlo z lustru. Všechno je marné. Nejlepší by bylo, kdybych tu vůbec nebyla.

Znovu uvolním svou mysl hodokvasu černých myšlenek, když tu najednou ke mně přijde myšlenka tak náhlá a tak jasná, až se otřesu. Myšlenka odporná, myšlenka strach nahánějící, ale zdá se, moje poslední možnost.

Racionální část mozku kdesi v dáli ječí vysokým hláskem a nadává na nás idioty (zřejmě myslí srdce a duši), co neumíme myslet, jen jednat. I mně naskočí husí kůže. Ale v temnotě noci jsou všechny stíny, hlavně ty na duši, černější, než obvykle.

Rychlým, rázným krokem, jsem došla do kuchyně. Otevřela jsem vrchní šuplík a vytáhla na světlo lesklý, pořádně nabroušený nůž. Přiložila jsem si plochou stranu ke tváři a vnímala chlad oceli.

Napadl mě už jeden jediný způsob, jak na sebe Samuela upozornit. Způsob ubohý a zvrhlý, ale jediný, který jsem nevyzkoušela. Mami, tati, babi, Pat... Promiňte.

Zhluboka jsem se nadechla, přiložila ostří k levému zápěstí a rychle sekla. Na okamžik jsem pocítila štiplavou bolest a pak stoupající horkost. Došlo mi, že to teplo způsobuje prýštící krev. Udělalo se mi nevolno.

Přemohla jsem se a zopakovala to samé i s druhým zápěstím. Teď jsem cítila trošku větší bolest. Potichu jsem vykřikla. Nůž mi vypadl z ruky a břinknul o podlahu. Ten zvuk mě vytrhl z jakési malátnosti. Zadívala jsem se na obě zkrvavená zápěstí.

„Co jsem to udělala?“ ptala jsem se sama sebe vyděšeně.

„Bože, ty jsi kráva!“ ječel na mě mozek.

Rozhlížela jsem se po čemkoliv, co by mi mohlo pomoct. Metr přede mnou se najednou objevil Samuel a já v úleku couvla.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 33.: