OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 34.

10.04.2012 (20:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2073×

Špatné, hříšné, zkažené

Najednou tu stál, s poněkud nevěřícným výrazem na tváři, jako by nechápal, co se to tu vlastně odehrává. Nepobírala jsem to ani já, takže naše pohledy se velmi podobaly. Přirozeně, že ten jeho se po dlouhých pěti vteřinách změnil na zuřivý škleb.

„Zbláznila si se?!“ vykřikl a udělal rázný, dlouhý krok směrem ke mně. Couvla jsem a patou odkopla zakrvácený nůž za sebe. „Co to tu vyvádíš?!“

Nějak jsem v tu chvíli opominula, že jsem jednala prakticky v pomatení smyslů, a dostala nehorázný vztek.

„Co tě to zajímá?!“ vyštěkla jsem. Obličejem se mu mihl překvapený výraz, dokonce i mě ohromila síla mého výbuchu. Náhle jsem stála v bojovné pozici jako gepard před skokem. Nepoznávala jsem se. Kdo je ta bytost uvnitř mě, co se tak náhle dere na povrch a vidí všechno rudě? Která má nehoráznou chuť řvát, škrábat, kousat, drásat, všechno roztrhat?

Klidně jako vždy, což mě vytočilo ještě víc, nasadil neutrální výraz a opět se plně ovládal. „Proč musíš pořád vyvádět nějaký blbosti?“ zeptal se. Tón jeho hlasu zněl mým uším otráveně a sumo zápasnice ve mně jásala, že má nový podnět ke svému vzteku.

Uchechtla jsem se, zle, výsměšně. Pohlédl na mě a jedno obočí mu mimoděk vystřelilo nahoru.

„Tak já dělám blbosti?“ zasmála jsem se, podobně, jako se směje blázen. Nebo už jsem blázen? „Samozřejmě, to jen já se chovám vždycky špatně, jen já kazím, co můžu, jsem nerozumná, zbrklá, hysterická, je to tak?“

„Zrovna teď jo,“ odtušil.

Zaprskala jsem jako kočka a hodila po něm vražedný výraz. „No jasně,“ odsekla jsem. „Zato vy všichni se chováte vzorně, vždycky uděláte to nejlepší, co se dá, nechybujete, zachováváte chladnou hlavu, vždycky máte odpověď.“

Začala jsem přecházet sem a tam jako tygr v kleci. Cítila jsem, že napětí ve mně stoupá ještě víc. Mimoděk jsem pohlédla na své ruce. Teprve teď jsem viděla, že jedno zápěstí odneslo mé řádění mnohem víc než druhé. Zdá se, že při prvním řezu jsem neměla odvahu jít tak hluboko, takže na levém se skvělo jen povrchové škrábnutí, zatímco z pravého neustále tekl pramínek krve.

Samuel sledoval můj pohled. Zakotvil na poraněném zápěstí. „Měla by sis to obvázat,“ namítl.

„Nepovídej,“ usmála jsem se sladce.

„Co nejdřív,“ pokračoval, s očima zapíchnutýma do zakrvácené dlaně.

„Najednou se staráš,“ ušklíbla jsem se. Zvedl oči a vyhledal jimi moje.

„A to má zas znamenat co?“

„Co? Já ti nevim...“ podepřela jsem si palcem a ukazováčkem bradu v přemýšlivém výrazu. „Počkej,“ vítězoslavně jsem zdvihla ukazovák, „už vím.“

„Třeba to, že už mám po krk toho, jak kolem mě všichni chodíte po špičkách a nechcete mi říct, co se děje!“ vypálila jsem. „Babča mlčí jako hrob, když se jí na cokoliv zeptám, tváří se, jako bych byla vzduch, a ty? Ty se klidně vypaříš, necháš mě, ať se s tím poperu sama, a teprve, když tu člověk skoro chcípne, se milostivě ukážeš?!“

Už jsem ječela, bylo mi úplně jedno, že mi na čele svítí nápis „fúrie“, potřebovala jsem ze sebe všechen vztek ventilovat, jinak hrozila exploze.

„I když co to žvaním? Možná, že ses ukázal jen proto, abys mě dorazil, hm?“ Chtěl něco říct, ale nepustila jsem ho ke slovu. „Nebo ses přišel pokochat pohledem na moje poslední vydechnutí? Nevyšlo to předtím, tak teď to hodláš dotáhnout do konce? Lehká práce?“

Uvědomovala jsem si, z jak hnusných a hlavně nesmyslných věcí ho obviňuju, a nějaký hlásek na mě křičel, že se chovám nespravedlivě, jenže já toužila hodit vinu za všechno, co se v poslední době podělalo, na jednoho určitého viníka, na kterém bych si mohla zchladit žáhu.

„Přestaň,“ zavrčel.

„Proč bych měla?“ vyhrkla jsem. „Nemluvím snad pravdu? Sám jsi to přece řekl, je ti jedno, co se mnou bude, naopak, když se mě zbavíš, konečně budeš svobodnej, volnej jako pták!“

Povzdechl si, schoval tvář do dlaně a opět mě tím vytočil. Už už jsem otvírala pusu k novým obviněním, ale pak se náhle prudce narovnal a zadíval se přímo na mě.

„Myslel jsem si, že seš chytřejší,“ oznámil bez sebemenší stopy ironie či výsměchu, a právě vážnost v jeho očích a hlase mě donutila mlčet a jen tupě zírat před sebe.

„Co?“ vykoktala jsem ze sebe po chvíli.

„Kde máte lékárničku?“ zeptal se opět tím vážným, neutrálním hlasem. Chtěla jsem něco namítnout, ale když jsem se podívala do jeho očí, jako zhypnotizovaná jsem poslušně odvětila: „Nahoře v koupelně.“

Pohnul se z místa, zamířil směrem ke dveřím, a když procházel kolem, otřel se o mě ramenem a přikázal: „Sedni si tu a čekej.“

Pak prošel do chodby a vzápětí jsem ho slyšela, jak stoupá po schodech. Ohromeně jsem se posadila na židli, uvědomujíce si, že opět něco přikázal a rovnou počítal s tím, že to splním. Vztekle jsem brblala, ale ze židle jsem se nezvedla, protože jsem začínala pociťovat slabost.

Hlava se mi začala trošku točit a viděla jsem poněkud rozmazaně. S radostí jsem se proto opřela o židli a zavřela oči. Zápěstí jsem si položila na stehna, džíny už jsem stejnak měla zakrvácené. Cítila jsem malý, ale trvalý pramínek, vytékající z rány na pravém předloktí.  Ještě že jsem moc velkej slaboch na to, abych si způsobila tepenné krvácení.

Po schodech zaduněly kroky a za okamžik se v kuchyni objevil Samuel s lékárničkou v ruce. Mlčky jsem pozorovala tu bílou krabici a na jazyku měla námitku, že neumím udělat jediný obvaz. Položil ji na stůl, otevřel a chvilku se v ní přehraboval. Flegmaticky jsem pozorovala jeho břicho, které nyní leželo v úrovni mých očí.

Vytáhl z lékárničky bílý obvaz a dal ho stranou. Očekávala jsem, že mi ho podá a přikáže, abych si ránu sama obvázala, leč převezl mě. Vzal ještě několik vatových tampónků, hodil okem po mém pravém předloktí, nepatrně si povzdychl a shodil si z ramen koženou bundu.

Pověsil ji přes opěradlo sousední židle, popadl pár tampónků a kráčel ke dřezu, ignorujíce moje zdvižené obočí. Pustil vodu a namočil gázové polštářky, zatímco já mlčela a v duchu si kladla zmatené otázky. Chce si hrát na zdravotní sestru? Fíha, andělé jsou pěkně zvrhlí.

Vrátil se k mé židli a klekl si přede mě. Ani jsem se nepokoušela skrýt pobavený úšklebek. Pokud ho zachytil, nedal to najevo. „Ukaž mi tu ruku,“ přikázal a nakonec se pro ni musel natáhnout sám, protože já nemínila spolupracovat.

Obrátil ji hřbetem dolů a levou rukou podržel. Vzhledem k tomu, že jsem v současné situaci měla obě ruce ledové jak rampouchy, jsem si připadala, jako kdyby mě držela velká, sexy ohřívací lahev. Popadl namočený vatový tampónek a zlehka jím očišťoval okolí rány. Takovou jemnost jsem nečekala, vyvedla mě z míry.

Shlížela jsem na temeno jeho hlavy a cítila, že se třesu. Zcela jistě to musel poznat na mojí klepající se ruce, ale nevzhlédl od své práce. „Bolí to?“ zeptal se po chvíli. Překvapeně jsem zamžikala.

„Ne. Ani ne,“ popravdě jsem odpověděla. Očividně jsem prožívala lehký šok, který blokoval přítok bolesti či jiných nepříjemných pocitů. Třást jsem se nepřestala, ačkoliv jsem se snažila uklidnit vší silou.

Konečně mi na ránu přiložil vrstvu čistých polštářků a začal obvazovat celé předloktí. Připadala jsem si velmi zvrhle, když jsem pociťovala šimrání v břiše, protože tahle péče mi nebyla nepříjemná. Klidně a systematicky obvazoval vrstvu po vrstvě, a když byl konečně hotov, pocítila jsem zklamání. „Ještě,“ volalo moje tělo.

Vstal, popadl z opěradla svou bundu a já pocítila úlek nad tím, že už jde. Na ramenou mi přistála jeho bunda. Nechápavě jsem vzhlídla, ale to už ke mně stál zády a přehraboval se ve věcech na stole. Obešel mě, rychlým pohybem se vyšvihnul nahoru a vzápětí seděl na okraji stolu, kousek od mé židle.

„Ukaž,“ natáhnul ke mně ruku a já mu ji tentokrát bez protestů podala. Pevně ji uchopil a k mému úleku vzal ze stolu lahvičku s desinfekcí.

„To není třeba,“ snažila jsem se mu vyškubnout, ale držel mě pevně. „Za chvilku se mi to zahojí.“

„Necukej sebou,“ přikázal a přitáhl mě za ruku blíž ke stolu. „Mělo by se to vyčistit, jinak si tam taky můžeš zanýst nějakej zánět nebo infekci.“

I když mě drží tak, že se nemůžu odsunout ani o píď, přesto se nevzdávám a bojuju jako lev. V hlavě se mi mimoděk mihne vzpomínka na moje pády v brzkých letech.

„Neboj, nic to nebude. Koukej, ani tady pan Pašík se nebojí,“ ukazuje taťka na růžovoučké plyšové prasátko, co na mě kouká ze stolu. Ležím na posteli a tiše vzlykám. Už vím, co přijde. Pokaždé to bolí stejně, ať si taťka říká, co chce.

„Jen klidně lež a mysli na něco pěknýho,“ povzbuzuje mě jeho hlas, zatímco rukou za zády šátrá po lahvičce s desinfekcí. Zavřu oči, ale okamžitě začnu panikařit, tak je radši nechávám otevřené a sleduju, jak se lahev naklání a první čirá kapka dopadá na moje rozbité, zkrvavené koleno.

„Vidíš?“ šeptem mě uklidňuje. To už se ale přidávají další a další kapky a tkáň na koleni začíná pěnit. Ostrá bolest se mi zahryzne do těla. Zakřičím a pokusím se vstát, ale silné ruce mě přitlačí zpátky. Kopu kolem sebe a ječím, zatímco pálivé utrpení mě dohání k šílenství.

„Říkám ne!“ vyštěknu a prudce vstanu. Ani to ovšem pro Samuela není problém, jelikož pořád drží mou ruku, stačí mu jen prudce zatáhnout a já napůl sedím, napůl ležím na stole vedle něj. Natočí mi předloktí tak, aby ho měl hezky před sebou, a odšroubuje lahvičku.

„Copak, bojíš se trochy bolesti?“ ušklíbne se. „Jsi z cukru, že tě kapka desinfekce rozpustí?“

„Sadisto!“ praštím ho volnou pěstí do hrudníku a okamžitě ucítím bolest v obvázaném předloktí, až zaúpím.

„Já že jsem sadista?“ výsměšně odfrkne. Pak mu dojde trpělivost, natočí se bokem, volnou rukou mě popadne a přitáhne k sobě, takže sedím zády opřená o jeho hruď. Vzápětí ucítím, jak jedna jeho silná paže obmotá obě moje a já se ocitnu ve svěráku.

„Podívej se, co sis udělala ty,“ zavrčí někde nad mojí hlavou a jeho dech mi pocuchá vlasy. Je nový pocit, tak neznámý a přece ne nepříjemný, až mě z toho mrazí v zádech. Naskočí mi husí kůže. „Pokud tu chceš někoho nazývat sadistou, tak jedině sebe.“ Mlčím jako zařezaná a snažím se pravidelně dýchat, což mi moc nejde.

„A teď drž a nech si vyčistit ránu, způsobenou tvojí vlastní rukou. Když sis mohla podříznout žíly, tak teď můžeš vydržet trochu kysličníku,“ pronese vážným, naštvaným hlasem. Třesu se po celém těle a žaludek se mi obrací naruby, přesto si nechám poslušně přitáhnout ruku a nechat si na ni nakapat čirou tekutinu.

Po dvou vteřinách začne desinfekce šumět a mě do ruky vystřelí známá, pálivá bolest. Zasyčím, ale ihned si uvědomím, kde jsem, zatnu zuby a ze všech sil se snažím nedat najevo nic ze své bolesti. Po chvilce bolest odezní, ale nevolnost zůstane. Samuel mě pustí a seskočí ze stolu, což bere moje tělo jako nevýslovnou ztrátu.

Zůstanu ještě chvilku sedět a pomalu se rozdýchávám. Některé zážitky z dětství nás nikdy nepřestanou ovlivňovat. Na ruce ucítím dotyk, a když zvednu oči, zjistím, že mi Samuel přelepil ránu náplastí. Zbytečně, dle mého názoru. Stejnak se zanedlouho začne hojit a náplasti už nebude zapotřebí. Ale cením si aspoň toho náznaku pozornosti, takže neprotestuju.

Očekávám, kdy zase najednou zmizí, ale očividně se k odchodu nemá. Navíc mě na těle stále ještě hřeje jeho bunda. Koukám zarytě do země, ale občas po něm po očku zašilhám. Zdá se, že taky kouká někam do blba. O čem přemýšlí?

„Uvědomuješ si doufám,“ zazní do ticha jeho vážný hlas, jako výstřel ze startovní pistole, „že to, cos udělala, byla nehorázná blbost?“ Pohlédne na mě a v tu chvíli spatřím, že je poněkud strhaný. Cosi v jeho očích a výrazu tváře mi to potvrdí.

„Možná,“ zahučím.

„Možná?“ tlumočí nevěřícně můj hlas.

„Volala jsem tě, slyšel jsi to?“ zeptám se tiše a rádoby flegmaticky. Neodpoví, ale jeho oči to udělají za něj. „Takže slyšel,“ konstatuju prostě. Opět žádná odpověď. „Mám pravdu?“ domáhám se nějaké ozvy a nemůžu si odpustit lehce sarkastický tón.

„Jo, slyšel,“ zahučí neochotně po dlouhých vteřinách ticha.

„Ale bylo ti to jedno,“ pokračuju v myšlenkách. Otevře ústa a chce něco říct, ale nenechám ho. „Ne, počkej. Dovol mi ještě jednu otázku. Proč jsi vůbec dneska přišel?“

„Co? Jak tohle zas proboha myslíš?“ podrážděně si promne dlaní tvář a z jeho hlasu je cítit jistá únava.

„Když ti bylo jedno, co se mnou bylo v posledních dnech, proč jsi přišel dneska, když jsi cítil, co se chystám udělat? Sebevražda je snad něco jako oficiální číslo andělský linky? Nebo jsi doufal v potoky krve a krásný divadlo? Vysvětli mi, proč na mě kašleš už několik dnů, neodpovídáš, i když tě sama volám, ale jakmile udělám tuhle nehoráznou blbost, tak sedneš na bílýho koně a přicváláš mi ošetřit rány?!“ spíš zoufale, než vztekle jsem ze sebe chrlila zmatené myšlenky.

Pohlédl na mě, vyčerpaně a hlavně shovívavě. „Potřebuješ se vyspat,“ řekl jen a otočil se k odchodu.

Rudá opona mi zatemnila mysl. „Neopovažuj se!“ zaječela jsem z plných plic, popadla lahvičku s desinfekcí a vší silou ji mrštila jeho směrem. Dopadla na zeď, asi metr od jeho hlavy. Bohužel. Zarazil se uprostřed pohybu, jako mechanický panák. Pomalu se otočil a já v tu chvíli děkovala, že jsem ho netrefila.

I na dálku pár metrů jsem v jeho očích jasně viděla rudý proužek kolem panenky. Polkla jsem a začala ustupovat před jeho blížící se postavou. „Tak mi řekni, Lex, co jsem měl asi dělat?“ zavrčel a tvář se mu zkřivila vztekem. Zrychlil chůzi a já už neměla, kam ustupovat. Narazila jsem zadkem na hranu stolu a on už stál přede mnou, se strašidelnýma očima ďábla.

„Ty sama jsi mi řekla, že mě nechceš už nikdy vidět!“

„Ale to bylo před tím!“ namítla jsem. „Pak jsem tě potřebovala a tys - !“

„Já co?!“ naklonil se zprudka ke mně.

„Ty ses na mě vykašlal!“ obvinila jsem ho.

Nevěřícně se uchechtl. „Vykašlal?! Seděl jsem u tebe celej první den a snažil se tě přivíst k vědomí!“

„Ale babička říkala - .“

„Jo, přikázal jsem jí, ať ti o mé přítomnosti nic neříká.“

„Ale proč?“ nechápala jsem.

„Protože,“ začal zprudka, ale pak se zarazil. Ostražitě jsem sledovala jeho tvář. Odvrátil ji, a když se na mě znovu otočil, chyběl v jeho očích ten ohavný červený proužek. S úlevou jsem zírala do té známé, blízké zeleně a snažila se v nich najít pravdu.

„Protože jsem selhal,“ zavrčel.

„Selhal?“

Upřeně se mi zadíval do tváře. „Ty si nic nepamatuješ?“

„Ne. Nemůžu si vzpomenout na nic z doby, kdy jsem byla v bezvědomí. Vidím jen... Mlhu.“

Mapovala jsem jeho obličej. „Ty něco víš, že jo? Něco, co já ne. I babička to ví. Proč mi to nechcete říct?“

Uhnul pohledem. „Bude lepší, když to nebudeš vědět.“

„Ne! Já to chci vědět. Ta bezmoc je šílená.“

„Jo, to je,“ přisvědčil tiše.

„Co?“

Zhluboka se nadechl. „Selhal jsem, protože se mi nepovedlo tě ochránit. Tys... Tys prakticky umřela, Lex. Dostala ses až do Zahrady stínů. To je poslední stanice před smrtí. Málem jsi dojela až na konečnou.“

Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem dýchat. V hlavě jsem náhle ucítila nesnesitelný tlak, jako by mi pukala lebka. Zasténala jsem a chytla se za spánky. Z dálky jsem uslyšela Samuela, který se ptal, co se děje. Ale právě jsem se nacházela ve vlastním podvědomí, které se právě rozhodlo propustit uzamčené vzpomínky na svobodu. Zámek se otevřel a já znovu prožívala vše, co se v době mého bezvědomí odehrálo, akorát, že mnohonásobně rychleji.

Když promítaný film skončil, zjistila jsem, že mě Samuel drží za ramena a já na jeho rukou visím celou vahou. Necouvla jsem. „Tys tam byl,“ zašeptala jsem. Zvědavě mě pozoroval.

„V Zahradě stínů. Byl jsi tam. Přišel si pro mě. Je to tak, viď?“ zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře.

„Ano, je,“ přisvědčil pomalu.

„Přivedl jsi mě zpátky ze světa mrtvých?“ ohromeně jsem si uvědomila. „Ale jak?“

„Jsem padlej anděl. Můžeme všechno,“ ušklíbnul se tím svým krásným způsobem. Pocítila jsem touhu ho na zdvižený koutek políbit.

„Moment,“ vzpomněla jsem si ještě na něco, „tenkrát, když jsem udělala to kouzlo... Tos byl taky ty. Zrušil jsi ho za mě.“ Neptala jsem se, pouze konstatovala.

„No jo,“ podrbal se ve vlasech. „Když vláčíš něčí ruku na řetězu, umělecký dílo z toho nebude. Ale k dočmárání jednoho symbolu to stačí,“ mrknul na mě.

„Proč,“ zeptala jsem se se smrtelně vážnou tváří. „Proč si mě dvakrát zachránil, když sis mohl ušetřit práci?“

„To je pravda,“ souhlasil se mnou klidně.

„Nic víc na to neřekneš?“

„Asi ne. Měl bych?“

„Nejsi normální.“

„A ty nejsi tak chytrá, jak jsem myslel,“ posmíval se mi stejnou větou už podruhé.

„A ty seš schizofrenik!“ vypálila jsem na něj. „V jednu chvíli dobrovolně zachraňuješ život holce, která tě někde drží proti tvojí vůli, a v druhou chvíli se chováš jako násilnický prase, nadáváš jí do - !“

Ani jsem si nevšimla, kdy se tak nenápadně přesunul, ale v jednom jediném okamžiku jsem seděla na okraji stolu, nalepená na Samuela, který stál těsně přede mnou a svíral mi dlaněmi boky. Vyplašeně jsem ho chytla za ramena. „Co - ?“

Sklonil se a přikryl mi ústa svými. Ztuhla jsem. Zpočátku se se mnou jen mazlil, hladil moje rty jeho sametovými, ale postupem času začal být divočejší a domáhal si jazykem vstup dovnitř. Jako vždy jsem se mu nakonec podvolila, a když si začal s tím mým pohrávat, nevydržela jsem zůstat neaktivní. Zasténala jsem a vjela mu prsty do vlasů.

Vzápětí jsem ucítila jeho ruce pod tričkem. Zpanikařila jsem, ale kupodivu nezabloudil dál než na břicho, které nyní s jemnou pečlivostí hladil, takže jsem se uklidnila a opět se poddala jeho laskání. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, připadalo mi to jako věčnost, když jsme se na chvilku odtrhli.

Podívala jsem se do jeho očí a přemýšlela o tom, že takhle nějak se museli cítit ubozí vojáci, co neodolali pohledu smrtící Medúzy. „Co to děláš?“ zeptala jsem se ho zadýchaně, sice pozdě, ale chtěla jsem zachránit ještě zbytek své cti.

„Chovám se jako násilnický prase,“ vystřelil koutek vzhůru a já se uchechtla.

„Jsem ztracená,“ blesklo mi hlavou těsně předtím, než mě zdvihl ze stolu a posadil se se mnou na klíně na židli. „Upsala jsem duši a hlavně srdce ďáblu.“

***

„Slibuju, že už podobnou hloupost neudělám,“ papouškovala jsem poslušně Samuelova slova, zatímco on spokojeně přikyvoval.

„Ale kdybys zůstal, mohl by sis to ohlídat,“ zabručela jsem. Střelil po mně pohledem a já se na něj naoko zamračila.

„Vážně musíš jít?“ nasadila jsem štěněčí pohled. „Budu se tu bát.“

„Kdybych zůstal, měla bys mnohem větší důvod se bát,“ ušklíbl se a já se pro sebe pousmála.

„Musím si ještě něco zařídit,“ pokračoval už vážně. „Ale brzo se vrátím.“

„Brzo je relativní pojem,“ namítla jsem.

Sjel mě pohledem. „Brzo.“

Povzdechla jsem si. „Tak jo.“

„Hodnej pejsek,“ pochválil mě a hbitě uhnul, když jsem po něm vykopla.

„Tak já razím,“ pokynul mi rukou. Olízla jsem si rty, naběhlé od dlouhého laskání. Neudělala jsem to s žádným úmyslem, přesto jsem viděla, jak se mu v očích zablýsklo, a vzápětí jsem ležela v jeho náručí, boty nad zemí. Schválně jsem polibek prodlužovala, ale nakonec skončit stejnak musel.

Odstoupila jsem, naposledy se na něj usmála a vyrazila do svého pokoje. „A prcku?“ zaznělo za mnou.

Otočila jsem se. Stál pořád na místě, se svým obvyklým úšklebkem. „Snaž se, ať tě něco nesežere.“

Nestačila jsem se ani nadechnout a už byl pryč. Odfrkla jsem si a vydala se ke schodišti. Když jsem usínala, proti své vůli jsem se culila jak idiot, a mohla jsem se fackovat, jak jsem chtěla. Nepomáhalo to. A pak už jsem ani nechtěla, aby to pomáhalo.

Vytáhla jsem maminčinu fotku. „Odpusť mi, mami, jsem zkažená a hříšná andělka.“ Políbila jsem ji, zastrčila zpátky pod polštář a propadla se do sladkého spánku.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 34.: