OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 35.

11.05.2012 (11:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2151×

Zrada

„Tak... 1975?“

„Ne,“ zazíval pan Jackson se zoufalým výrazem.

„Už vím!“ zařval vítězně Jeremy. „1990!“

„Né!“ opáčil stejným tónem učitel. „Sednout! Tohle je katastrofa! Proč jste se neučil, když víte, že minulý test se vám více než nepovedl?“

„Já to nevěděl,“ zamrmlal spolužák.

„Nevěděl?!“ uchechtl se Jackson. „Takže vy mi napíšete do testu, že Mnichovská dohoda byla podepsána 1950, kdy už žádná země neválčila, a že obsahovala nový zákoník Německa, a za to očekáváte jedničku?!“

Jeremy pokrčil rameny a Pat vedle mě vyprskla. Jindy bych se smála spolu s ní, ale jelikož já na rozdíl od Jeremyho věděla zcela určitě, jak katastrofálně můj minulý test dopadl, a taky jsem tušila, kdo půjde jako další na zkoušení, seděla jsem tiše jako pěna a zoufale si přála mít nějakou skvělou andělskou schopnost, třeba přenášení nebo neviditelný štít.

„Pomalejc, pomalejc!“ ječela jsem v duchu na Jeremyho, který se šoural zpátky do lavice dle mého názoru až příliš rychlým tempem. Jakmile dosedl, začal pan Jackson znovu listovat sešitem. Orosila jsem se a popadla za ruku Pat. Vyjekla, když se jí moje prsty zabořily do kůže. Jackson se podíval mým směrem. Pak otočil stránku a já zcela přesně věděla, že se dívá na moje jméno.

Otevřel ústa, aby se nadechl. Jsem mrtvá. Před očima mi zčernalo a pomalu jsem upadala do mdlob.

Hlasitý jekot zvonku mě přivedl zpátky mezi živé. Zalapala jsem po dechu úlevou. Jackson se zamračil, ale proti příteli zvonku byl bezmocný. Zaklapl notes, mátožně se zvedl a odkráčel ze třídy. Rozvalila jsem se na židli a začala se chechtat.

„Vypadáš jako psychopat, víš to?“ utrousila vedle mě Pat.

Smála jsem se o to víc. Mám celý víkend na to, naučit se ty proklatý dějiny. Musím to zvládnout, musím, a jakmile to dokážu a nechám se vyzkoušet na opravu, celé roky utrpení budou za mnou. Éra dějepisu skončí. Halelůja!

„Svět je krásnej!“ skočila jsem Pat kolem krku. Ustála to jen tak tak. „Chce se mi zpívat a tančit!“

„Bože ne!“ vyhrkla Pat.

„Jsi bezcitná,“ obvinila jsem ji. „Chceš ve mně zahubit veškerý můj talent.“

„Ne, jen si chci zachránit život,“ nevinně pronesla a jen tak tak uskočila před mou taškou, která jí prolítla těsně kolem hlavy.

„Dneska je tak báječnej den! Nechápu, jak jsem si ráno mohla myslet, že bude katastrofální.“

„Protože seš zarytej paranoik, pesimista, chodíš spát moc pozdě a navíc, dneska ráno to vypadalo, že je někdo tam nahoře vážně načuřenej,“ poukázala na oblohu. Docela vtipnej pohled, půlka nebe zářila nádhernou, téměř letní, azurovou modří, zatímco nad kopcem Bluehill se inkoustově tmavé mraky nebezpečně přibližovaly k městu jako velká morová rána.

„Říkám ti, ta bouřka ještě přijde a bude to pořádná čina,“ prorokovala Pat.

„Jo, možná jo,“ pohlédla jsem na temnou půlku nebes. Cítila jsem zvláštní euforii, jako by se napětí ve vzduchu přeneslo i na mě. Nemohla jsem se dočkat, až ta bouřka vypukne. Představovala jsem si, jak se usadím ve svém pokoji na parapet a s kafíčkem v ruce budu sledovat řádění živlů.

Ale ne hned. Ještě jsem měla v plánu něco zařídit. Do té doby musí i bouřka počkat.

***

Zatímco jsem svižným krokem šla po rozpáleném chodníku, kdesi v dálce poprvé zahřmělo. Pocítila jsem zvláštní nervozitu. Jedna věc je sledovat bouři z bezpečí domova, ale druhá a méně příjemná už bývá ta nepříjemná okolnost, kdy vás zastihne někde venku.

Naštěstí už jsem se blížila ke svému cíli. Kvůli němu jsem zažívala vlastní vnitřní bouřku.

Zahnula jsem za roh a došla až k velkým tmavým dveřím. Překvapilo mě, že jsou dnes otevřené dokořán. Očividně se tu někdo rozhodl vyvětrat. Neslyšně jsem vstoupila do temné chodby a poslepu se vydala k zábradlí. Nahmatala jsem ho a položila nohu na první schod.

Tehdy jsem to uslyšela. Dva hlasy. Jeden byl určitě Samuelův. Můj první pocit se dal nazvat vcelku radostným. „Je doma!“ křičela nadšeně má romantická půlka. Přestala s tím ale, sotva se jí k uším donesl onen druhý hlas.

Nejprve mi trvalo dost dlouho ho k někomu přiřadit, protože jsem ho neslyšela už dlouho, ke svému štěstí. Pak mi ale blesklo hlavou ne zrovna milované jméno. Rachel.

Zkameněla jsem jako socha a sotva se odvážila dýchat. Doufala jsem, že můj příchod nezpozoroval ani jeden z nich. „Vypadni odsud,“ radil mi můj instinkt, ale já byla příliš zbabělá a rozrušená na to, abych ho poslechla.

Neposlušná část ve mně, která vždycky donutila malou holčičku Alex krást sušenky a pak o tom lhát, vyhrála a já se zvědavě zaposlouchala do hovoru.

„Jo, obešlo se to bez významných... komplikací,“ říkal právě Samuel.

„Nic jiného jsem ani nečekala,“ zapředla Rachel a mně se chtělo zvracet. Zněla jako kočka, dotěrná, přítulná kočka.

„Nepozveš mě dál?“ pokračovala tím sladkým tónem a já zatoužila mít ruku Saxany, popadnout ji za její labutí krček a stáhnout z těch tří pater dolů. Když se podezřele dlouhou dobu neozývala žádná odpověď, odvážila jsem se, hnána tou nejvyšší zvědavostí, vyhlédnout zpoza zábradlí vzhůru.

Viděla jsem jen Rachel, tedy kus její ruky. „No tak, nehraj to na mě. Já vím, že to chceš.“ Málem jsem se zalkla. Tohle jsi přehnala, ty čubko!

Co možná nejtišeji jsem se přesunula o kus nahoru po schodišti. Stoupala jsem schůdek po schůdku výš, dokud jsem na ty dva neměla dobrý výhled. Jedinou nevýhodou bylo, že teď mě zřejmě mohli dost dobře zahlédnout i oni. Pokud by tedy věnovali pozornost něčemu jinému než sami sobě.

Zdálo se ale, že jsou oba zaneprázdněni. Rachel tím, že svýma hnusnýma pazourama bloudila pod Samuelovým trikem červené barvy, zatímco ten pakůň tam stál a držel. „Uraž jí ty pracky!“ řvalo moje srdce.

„Nebo to udělám já,“ přidala se k němu agresivnější část mě.

K mému údivu se ovšem začal smát. Páni, takhle se od srdce smát jsem ho neviděla už... Dlouho.

Rachel se otočila přímo čelem ke mně, aby měla lepší přístup k jeho břichu. Poplašeně jsem sestoupila níž. Zakryla jsem si výhled, ale aspoň mě teď nemohli vidět.

„Co to do tebe najednou vjelo?“ pobaveně se ptal. Srdce mi pukalo nad tím, jak něžně jeho hlas zněl.

„Chyběl jsi mi, tygře,“ zašeptala ta husa tak, že jsem ji sotva slyšela. Nastalo ticho. Přerušilo ho až... No to snad ne!

Tiché, mlaskavé zvuky mě donutily bleskurychle vylézt pár chodů nahoru. Zkoprněle jsem zůstala stát.

Samuel měl už tričko téměř vytažené, svaly na jeho břiše zakrývaly Racheliny dlaně. Jeho ruce naproti tomu držely padlou andělku o dost níž a tiskly její slabiny k těm jeho. Ten zvuk, který mě předtím vyhnal nahoru, znamenal skutečně mou nejhorší obavu. Líbali se. A pořádně.

Klidně bych teď mohla proklouznout kolem nich a zabouchnout jim dveře od Samuelova bytu před nosem. Nezaregistrovali by to. Navzdory tomu, že jsem se pokoušela uvažovat o vtipných představách, mi do očí vhrkly slzy.

Samuel k sobě přitáhl Rachel ještě těsněji, jednou rukou jí zvrátil hlavu dozadu a hladově ji líbal. Kdesi hluboko v těle mě něco píchlo, jako by mi vrazili do hrudi kůl. „Počkej!“ chytil náhle Samuel Rachelinu hlavu do dlaní. Nechápavě se na něj podívala, rty červené jako třešně, tváře rozpálené.

To už se Samuel začal rozhlížet a já zajela zpátky dolů jako liška do nory. Ještě víc jsem se pokoušela schovat ve tmě, zatímco jednou rukou jsem se držela za ústa, aby mi z nich nezačaly vycházet prudké vzlyky, které otřásaly celým mým tělem. Věděla jsem, že dlouho zůstat zticha nevydržím.

Po tvářích se mi valily potoky slz a z nosu se spustila rýma. Přála jsem si, aby se zem otevřela a pohltila mě, celou i s mýma emocema. Věděla jsem ale, že tohle přání se mi nesplní, a tak jsem se soustředila na to reálnější, dostat se odsud.

„Co vyvádíš?“ zaslechla jsem seshora hlas té, kterou bych teď nejradši viděla mrtvou. Samuel cosi odpověděl, ale nerozuměla jsem tomu, zřejmě proto, že ho to stvoření znovu líbalo, jak jsem poznala dle zvuků.

Uvědomovala jsem si, že může vycítit moje emoce. Zoufale jsem se snažila uklidnit, ale nešlo to, prostě nešlo. Pořád jsem měla tu scénu před očima a cítila jsem, jak mi uvnitř hrudi praská srdce. Co nevidět se roztříští na milion malých kousíčků, které se mi zabodnou do všech orgánů v těle.

Prosím, prosím, já chci pryč! V duchu jsem vzývala všechny anděly, aby mi pro jednou pomohli.

„Půjdeme dovnitř,“ zavelel nahoře Samuel a já se úlevou zhroutila na studený kamenný povrch schodů. Dveře nahoře bouchly a rozhostilo se ticho, které jsem přerušila až já svými vzlyky.

Rychle jsem se sebrala a pádila dolů, co mi síly stačily. Proběhla jsem otevřenýma dveřma. „Teď už víš, proč byly otevřené,“ rýpl si do mě můj mozek, ale vzápětí poznal, že se mnou dnes žádná sranda nebude, a nechal mě být.

Rozeběhla jsem se pryč, pryč z té strašné ulice. Celou dobu, co jsem běžela, se mi z hrdla linuly srdceryvné vzlyky a steny. Naštěstí jsem dosud nikoho nepotkala. A brzo jsem se dozvěděla proč. Ani jsem si ve svém rozpoložení nevšimla, jak moc se za tu krátkou chvíli zatáhlo. Nestačila jsem ujít ani pět bloků a nebesa otevřela svoje stavidla.

Spustil se tak prudký liják, až jsem myslela, že mě někdo seshora polejvá hadicí. V minutě jsem byla úplně nažmach. Aby toho nebylo málo, pár ulic od domova mě zastihly kroupy. Pořádně velké, bičovaly mě tak nemilosrdně, až jsem nahlas usykávala, ale neschovala jsem se a pokračovala v cestě. Bolest mi aspoň dávala vědět, že žiju.

Doplížila jsem se domů, otevřela dveře a klíče odhodila kamsi na botník. Kam jdu, jsem si uvědomila až tehdy, když jsem stála u své postele. Nehledě na mokré oblečení jsem se na ni posadila. Zpod polštáře jsem vytáhla maminčinu fotku. Zdálo se mi, že se na mě soucitně usmívá. Doufala jsem, že na mě zrovna v tuhle chvíli nekouká a nevidí, jak blbou má dceru.

Hysterický výbuch mě překvapil tak náhle, jako mohutné zahřmění. Vrhla jsem se na postel a vzlykala do polštáře tak divoce, až jsem nestačila dýchat. V jednu chvíli jsem si opravdu myslela, že se udusím, dokonce mě to těšilo, konečně budu mít klid, lákalo mě usnout a už se neprobudit. Ale pak se můj dech opět zklidnil a i slzy na tváři začaly osychat.

Vzpomínala jsem. Což bolelo. Samuelův úsměv. Jeho náruč, tělo, rty... Jak mohl?

A proč by ne? Už bych se jednou provždy měla naučit, že padlí andělé nejsou a nikdy nebudou ti vysnění princové z pohádek. Kdokoliv jiný už by na to dávno přišel. A já? Já pořád toužím po tom, aby se tu Samuel objevil, vše mi vysvětlil a řekl, že zase všechno bude v pořádku. Aby mě objal a už nikdy nepustil.

Zavřela jsem oči a poslouchala hřmění a dunění blesků. Apatie mnou prostupovala jako jed. Když jsem otevřela oči, venku se stmívalo. Jako bych to nebyla já, jako bych jen sledovala někoho ve filmu, kdo za mě dělá rozhodnutí, jsem vstala a otevřela šuplík. Vytáhla jsem malou koženou knížečku s kouzly, kterou jsem kdysi dostala od babičky.

Listovala jsem, odkud jsem nenašla, co jsem chtěla. Věc, která mi kdysi uvízla v paměti. Náhrdelník zapomnění. Hleděla jsem na písmo, které babička načmárala velmi ledabyle, skoro jako by se styděla, že o něm vůbec píše.

Návod vcelku jednoduchý, to bych snad zvládla. Něco jako čarodějnický lektvar s různými kořeními, které mám v kuchyni. Až na to, že podle toho návodu potřebuju jistou horninu, která se vyskytuje... V pekle. Ďáblův kámen. Prý nijak vzácná, vyskytuje se na každém druhém rohu. Až na to, že netoužím po tom, udělat si výlet do hlubin země. Ale věděla jsem, kdo by mi mohl pomoct.

***

„Tady ho máš,“ podal mi Adam malý kožený váček. „Na co ho vlastně potřebuješ?“

„Dělám menší experiment s kouzlama. Učím se být trochu užitečná. Nic nebezpečnýho,“ odvětila jsem nevinným hlasem. Pracně jsem si předtím natrénovala tón, který snad skryl veškeré zoufalství v mém hlase.

„Tak jo. Hlavně na mě nevrhni nějakou kletbu nebo tak něco. Páni, je tam pořádná bouřka.“

„Jo, doufám, že to brzo přejde. Nerada bych, aby se mi na dům zřítil nějakej z těch obřích stromů venku,“ udržovala jsem nenucenou konverzaci, ačkoliv jsem při tom zatínala zuby i nehty.

„Jestli chceš, můžu je preventivně spálit,“ nabídl se.

Proti své vůli jsem se pousmála, ačkoliv mě to bolelo stejně jako sůl do rány. „Díky, Adame. Snad to nebude nutný, ale kdyby něco, zavolám ti. Promiň, že jsem tě vyrušila.“

„Rádo se stalo,“ zazubil se na mě a já pocítila výčitky svědomí. „Vždy k službám.“

Věnovala jsem mu pokud možno co nejupřímnější úsměv, který jsem měla, pro něj ano. „Zatím,“ rozloučila jsem se s ním a málem mi vhrkly slzy do očí. Naštěstí jsem je udržela do té doby, než se přenesl.

Otevřela jsem váček a do dlaně mi spadl černý kámen podobný uhlí, až na to, že nebarvil. Tak to bychom měli. Pohledem jsem přejela všechny suroviny, měly by být všechny. Uchopila jsem starý náhrdelník, který mi dala kdysi babička. Podle návodu musím použít svůj vlastní a přeměnit ho v Náhrdelník zapomnění.

A potom? Potom bych, aspoň tedy podle babičky, měla být v bezpečí před všemi anděly, Náhrdelník zapomnění strany nerozlišuje. Očividně nějak potlačuje emoce, podle kterých padlí andělé stopují, hlavně tedy ten jeden, takže by mě neměli být schopni na dálku najít.

Všimla jsem si důrazné poznámky, kterou si babča napsala. Nezkoušené kouzlo, hrozí vedlejší účinky!

K čertu s vedlejšími účinky. Musím zkusit aspoň něco. Ještě jednou jsem se podívala na návod a pustila se do výroby.

***

O půl hodiny později jsem vytahovala z kastrolu plného jakési nafialovělé hmoty můj náhrdelník. Vařečkou, jelikož všechno se téměř ještě vařilo. Nechala jsem ho vychladnout na talířku vedle a zkoumavě ho pozorovala. Nezdálo se, že by se nějak změnil. Procházela jsem po kuchyni ještě dlouho poté, co jsem si byla už téměř jistá, že vychladnul.

Tak do toho, nebudu srab! Už ne.

Dotkla jsem se náhrdelníku jako bych očekávala, že se popálím. Vyjekla jsem, když mě zastudil do prstu. „Je to jen náhrdelník,“ připomínala jsem si. Odhodlaně jsem ho vzala do dlaně a přistoupila k zrcadlu v chodbě. Vydechla jsem. Jde se na to.

S pohledem upřeným na vlastní odraz jsem si ho zapnula kolem krku. Chvilku se nic nedělo. Pocítila jsem zklamání a pak mnou náhle projela vlna jakési studené energie, která se přese mě převalila jako vlna. Podívala jsem se do zrcadla. Necítila jsem nic, vůbec nic.

Páni. Tak takhle se mažou emoce. Snažila jsem se vzpomenout si na dnešní odpoledne. V hlavě se mi promítal film, který ovšem jako by byl sledován lhostejným divákem, kterého příliš nenadchnul. Žádný pláč, žádné píchání v žebrech, zkrátka prázdnota.

Vyzkoušela jsem i vzpomínky na maminku, taťku, Pat, babičku. Náhle jsem je nemilovala. Necítila jsem k nim nic vůbec nic osobního, viděla jsem jen obličeje, které mi byly čímsi známé, ale žádný osobní vztah k nim už tam nebyl. Pomalu, s velikým úsilím jsem si náhrdelník zase rozepnula. Překvapilo mě, jak těžké je si ho sundat, jako by se sám bránil, křičel na mě.

Položila jsem ho na botník a prudce zalapala po dechu. Tak tohle je tedy síla Náhrdelníku zapomnění. Na malou chvíli jsem pocítila zvláštní radost, skoro pýchu. Umím něco stvořit, něco pořádně silného. Konečně nejsem k ničemu a můžu využít svoji proklatou krev.

Vrátila jsem se zpátky do kuchyně a v knížce nalistovala kouzlo k přenosu. Pokud to zvládnou padlí andělé, proč ne já? Znovu a znovu jsem trpělivě opakovala postup, který souvisel jen a jen s psychikou. Po půl hodině, kdy už jsem myslela, že mi praskne hlava, jsem se rozhodla to vzdát a zkoušet později. Musí to přece jít.

Rozhlédla jsem se kolem. Hodiny ukazovaly téměř desátou večer. Stíny se ploužily domem a vrhaly na vše ještě horší světlo. Samuel... To jméno mi pořád rezonovalo v hlavě, ať jsem myslela na cokoliv, pokaždé mi znovu naskočil obrázek jeho obličeje. Rozhodla jsem se. Tady nezůstanu, zbláznila bych se. A pak, chci jít někam, kde je bezpečno před všemi anděly.

Vyběhla jsem nahoru a do batohu naházela pár hygienických potřeb, oblečení a taky doklady a peněženku. Dole v kuchyni jsem přihodila knížku s kouzly a nůž, pro jistotu. Zhasla jsem v kuchyni a dům se ponořil do temnoty. Musela jsem rychle vypadnout, cítila jsem, že by mě jinak ta černá propast zcela pohltila.

Už zase jsem natahovala, tentokrát z vyčerpání a celkového psychického stavu. Rychle jsem si slzy osušila a v chodbě si natáhla na krk náhrdelník. S úlevou jsem vítala studenou vlnu a následnou prázdnotu, která přišla. Teď se na krátkou chvíli nemusím ničím zabývat. Vyšla jsem do studeného nočního vzduchu. Mozek mi oznámil, že přestalo pršet a bouřka odeznívá. Přijala jsem ten fakt bez mrknutí oka stejně jako bych přijala i to, kdyby pršelo.

Zamkla jsem, klíče přihodila do batohu a bez ohlédnutí se vydala na cestu.

***

Zazvonila jsem a trpělivě čekala. Ani jsem vlastně nevěděla, jestli je vůbec doma. Pátek večer je přece čas párty. Kupodivu zanedlouho vyšla Pat ven.

„Alex,“ užasla. „Co tu děláš?“

„Mohla bych u tebe přespat?“ zeptala jsem se. „Nechci být sama doma.“

Vypadala zaskočeně, nicméně okamžitě otevřela dveře dokořán. „Jasně, pojď dál.“

„Vždyť ty jsi úplně promočená!“ zvolala, když si mě prohlídla na světle.

„Zmokla jsem,“ konstatovala jsem jen. Proč přidávat to, že jsem se za těch několik hodin ještě nebyla schopna převléknout?

„Pojď, dáš si sprchu!“ zavelela a táhla mě po schodech nahoru.

„Vaši nejsou doma?“ zeptala jsem se.

„Ne, odjeli někam za známýma na chatu.“

„A co, že výjimečně nejsi někde na tahu?“

Pohlédla na mě. „Nevím, prostě se mi dneska nějak nechtělo... A dobře jsem udělala. Vypadáš hrozně! Co se stalo?“

„Rozešla jsem se se Samuelem.“ Další strohý fakt. Zůstala zírat s otevřenou pusou. Nedočkala se ale žádných slz, vlastně žádné reakce. Naštěstí měla dost taktu, aby se dál nevyptávala, a zavedla mě do svého pokoje.

„Půjdu nám objednat pizzu,“ oznámila a po očku mě sledovala. Seděla jsem na posteli a stěží ji vnímala. „Tady máš ručníky,“ položila na postel dva kusy látky. „Kde je koupelna, víš, tak se jdi osprchovat, musíš být úplně zmrzlá.“

„Děkuju,“ přikývla jsem a dál seděla na posteli. Ještě jednou se po mně ohlédla a pak odešla.

V klidu jsem vytáhla nůž a provedla mělký řez do své levé daně. Pak jsem si klekla a pod Patiinu postel namalovala dobře známý symbol. Zanedlouho se rozzářil a já si mohla být jistá, že jsme konečně v bezpečí. Uklidila jsem nůž zpátky, aniž bych ho otřela, krve na něm bylo jen trochu.

Dlouze jsem se nadechla a vydechla a poté si sundala náhrdelník. Ihned na mě dolehly všechny emoce a já se náhle cítila tak těžká, jako bych nemohla ujít ani jeden krok. Přidala jsem neobvyklou bižuterii k mé malé laboratoři do batohu a s ručníky a oblečením v ruce se vydala do koupelny.

Horká voda mi udělala dobře. Smývala jsem ze sebe všechnu tu špínu dnešního dne, i když jen na malou chvíli. Když jsem konečně vešla zpátky k Pat do pokoje, vykoupaná a v pyžamu, čekala už na mě s krabicí pizzy.

„Hej, tady jsi,“ usmála se na mě. „Máme tvojí oblíbenou, šunkovou.“

„Díky, Pat,“ pokusila jsem se na ni usmát, ale vznikl z toho jen jakýsi škleb.

Posadila jsem se k ní na postel. Mlčky seděla a vyčkávala. Netrvalo dlouho a začaly se mi z očí řinout první slzy, následovány dalšími a dalšími. Jakmile mi utekl první vzlyk, byla Pat ihned u mě a objímala mě.

„Pššt,“ konejšila mě. „To je v pořádku, jen se vyplač.“

Ani nevím jak, ale skončila jsem s hlavou na jejím klíně, zatímco mě kolíbala, jako by to asi dělala matka, kdyby byla naživu. „Děkuju,“ vzlykla jsem. „Za to, že tu pro mě jsi.“

„A vždycky budu,“ ujistila mě. Našla mou dlaň a propletla naše prsty. Konečně jsem se začínala uklidňovat. Dlouho jsme ležely v tichu.

„Můžeš už se vyřvat,“ začala Pat, „ať se můžem vrhnout na tu pizzu?“

Zvuk, který jsem vydala, byl napůl vzlyk a napůl smích.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 35.: