OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 36.

26.07.2012 (09:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2042×

Blízká, milá setkání

Nastalé ticho mi prozradí, že evidentně padla nějaká otázka, která si vyžaduje mou odpověď. Snažím se napínat mozkové buňky, co to dá, ale vzpomínku na předešlou minutu už z nich nevydoluju.

Mlčím a snažím se proto předstírat, že dosud nevnímám, jako po téměř celý čas naší cesty. Patricie se na mě kupodivu neutrhuje a je ochotna mou hru hrát, protože si povzdechne, odvrátí pohled a radši sleduje pestrobarevné řádění motýlů nalevo.

Zřejmě už začíná litovat, že mě sem vůbec brala. Nemůžu než souhlasit, ačkoliv to myslela dobře. Na terapii v přírodě máme každá jiný pohled. Můj obsahuje nepřeberné množství smradlavých kytek, které vypouštějí do ovzduší svůj všudypřítomný pyl, který mi více než znepříjemňuje život.

Rezervace Blue Hill není a nikdy ani nebude mé milované místo. Pat si však bůhvíproč myslí, že návrat ke kořenům mi pomůže zapomenout na mou bolest. Chudák, netuší, že momentálně s žádnou bolestí neválčím. Neválčím totiž vůbec s ničím. Až na ten pyl.

Roztomilé, pro určité jedince však nesnesitelné, štěbetání ptáčků přeruší kvílivý hlas umírající velryby, doprovázený hudebními nástroji, a Pat vytáhne z kapsy mobil.

Přibližně pět minut se s někým dohaduje, až mi to nedá a nastražím uši. Poté, co hovor típne a mobil zastrčí zpět do kapsy, se znova odvrátí a pozoruje páření modrásků.

„Někam jdeš?“ zeptám se. Polekaně poskočí a já se jí vůbec nedivím, protože mě samotnou zvuk vlastního hlasu zaskočil.

„Ale ne, to byl jen omyl,“ usměje se na mě, což jí oplatím zdviženým obočím. Jsem pouze emočně neaktivní, ne blbá.

Povzdechne si. „No fajn, dneska večer je v klubu rockovej koncert, původně jsem chtěla jít, ale to bylo před tím, než mi u dveří zaklepala psychicky zhroucená osoba, stačí?“

Aha. Zdálo se mi divné, že by Pat na víkend nic neplánovala.

„Můžeš jít,“ říkám absolutně bezbarvým hlasem, který jen odráží stav mých myšlenek. „Mně to vadit nebude.“

Pomalu zvedne hlavu a chvilku na mě zkoumavě kouká, jako by čekala, že skořápka mého sebeovládání každou chvilku povolí a já se s pláčem zhroutím k zemi. Když se tak nestane, jen podrážděně odfrkne něco jako: „To určitě!“ a přidá do kroku.

Mám co dělat, abych jí stačila. Nechápu, co ji tak vytočilo, řekla jsem čistou pravdu. V nose ucítím silné zašimrání a vzápětí se s hlasitým: „Hepčí!“ ohýbám v pase. Zatracenej pyl!

***

„Tady, koukej pořádně jíst,“ položí přede mě Pat červenobílou papírovou krabičku, ze které se kouří. Vzhledem k tomu, že jsem před chvilkou zaslechla zvonek, a taky proto, že si nedělám žádné iluze o jejím kulinářském umění, se jedná o dárek od donáškové služby, stejně jako včera a stejně jako odpoledne.

„Dík,“ pronesu a nakloním se nad horký obsah. Kuřecí kung – pao běžně miluju, teď ale jen bez sebemenšího zájmu pozoruju různobarevnou směs a její vůně mě nechává zcela chladnou.

Hlad se o svá práva nehlásí, přestože jsem naposledy jedla včera večer a to ještě jeden trojúhelníček pizzy. Očividně to musí být další z funkcí náhrdelníku. „Nebo spíš jeden z vedlejších účinků,“ zašeptá vnitřní hlas škodolibě. Přijmu to jako fakt, který nelze zvrátit, pohodím hlavou a upřu pohled na protější stranu, kde se srazí s tím Patiiným.

„Nechutná ti?“ zeptá se s výrazem detektiva vyslýchajícího podezřelého. „Můžu ti objednat něco jiného, cokoliv, řekni si.“

Je mi jasné, že nedá pokoj, dokud neuvidí, jak úspěšně přijímám potravu a nenastupuji tak na dráhu anorektičky, popřípadě bulimičky.

„Ne, kung – pao miluju,“ usměju se na ni, páni, nikdy mi vyloudit úsměv nepřipadalo tak těžké. Mimické svaly v obličeji jako by mi úplně zatuhly, musím zatnout zuby a s úsilím je rozpohybovat. Dojde mi, že tenhle úsměv by asi fungoval maximálně tak na slepého.

Přestanu se proto snažit a zabořím vidličku do rýže zalité hustou omáčkou. Malé množství zvednu těsně před obličej a nechápavě pozoruji ten blaf, zatímco přemýšlím, jaktože jsem do té doby musela vlastně jíst? Kdo to potřebuje?

Patriciin hypnotický pohled mě přímo propaluje. Jakási zdravá, stále ještě nepostižená část mého mozku se začne bouřit apatii a posílá mi do podvědomí mé poznatky ze světa biologie. Nejsem perpetum mobile prvního druhu, musím z něčeho brát energii. Každej potřebuje potravu. Tak proč u mě nefunguje nic z toho, co by normálně mělo? Svírání žaludku, kručení v břiše, vůně, ještě víc vzbuzující chuť, spousta nahromaděných slin...

Bez přemýšlení si strčím vidličku se soustem do úst. Po minutě ho málem vyplivnu. Přijdu si, jako kdybych žvýkala horké, rozmočené suchary. Ta část mozku, která mě ještě před chvilkou poučovala, začne šířit vlny paniky, ale dřív, než stihnou dojít do celého těla, je cosi utlumí, a já se zase cítím naprosto klidná a vyrovnaná.

S mírným úsměvem, který věnuji Pat, žvýkám další a další porci „sucharů“ a myslí mi projede fakt, který jen nevzrušeně něco křikne do podvědomí a zase odfrčí. Přišla jsem o chuť.

Na Pat je znatelně vidět úleva, zřejmě se konečně přesvědčila, že jsem pouze nešťastná ubohá dívka se zlomeným srdcem, která se utápí v depresích. Kdyby tak věděla celou pravdu, asi by svoje kung – pao tak s chutí nehltala.

***

Kolem osmé hodiny večerní Pat zmizí. Ne, že by se sebrala a odešla, ale jaksi zmizí duševně. Tělo se mnou sice dřepí v obýváku na pohovce, ale vidím, že myšlenkama právě lítá kdesi jinde. A já vím přesně kde.

„Pat,“ oslovím ji. Až na třetí pokus ke mně zdvihne oči a já uvidím provinilý pohled.

„Co?“ usměje se, sice upřímně, leč s trochou přemáhání.

„Běž,“ poručím jí.

„Kam?“

„Ty víš kam. Do klubu přece.“

Hodí po mně pohled typu: „Zbláznila ses?“

„Já vím, že chceš jít.“

„Jo a já vím, že chceš na Harvard. No a co? Podívej, kdyby sis stoupla před zrcadlo a pak se vcítila do mý kůže, chápala bys, proč nejdu. Od zombíků se totiž neutíká.“

„Haha,“ procedím ironicky. „TAK hrozný to zas neni. Vážně, vlastně je mi docela fajn. Můžeš klidně jít, zombík ti dává svolení.“

Odfrkne si a pohodí hlavou na druhou stranu. Pak ji ale něco napadne.

„Půjdu jen, když půjdeš se mnou!“ Teď jsem na řadě s pohledem typu: „Zbláznila ses?“ já.

„Vidíš,“ vítězně se ušklíbne. „Očividně zase tak v pohodě nejsi. Takže nikam nejdem,“ zanotuje poslední slovo, aby zdůraznila naši plánovanou synchronizaci.

O chvíli později se už přehrabuje kupou dvd, aby nám vybrala film na dnešní večer. Rozloží si pár favoritů vedle sebe a začne si okusovat nehty. Tohle dělá pokaždé, když ji srdce táhne kamsi pryč a ona musí kupříkladu dřepět ve školní lavici. Nikdo si to neuvědomí, a proto ji to vždy prozradí.

Zatímco si láme hlavu i nehty, přistoupím k nástěnnému zrcadlu. To abych zjistila, jestli opravdu vypadám jako chodící mrtvola. Výjev mě nijak extra nevyděsí, ovšem ani nepotěší. Že by mi černé kruhy pod očima slušely, se říct opravdu nedá, stejně jako popelavá barva ve tváři a skelné oči.

„Připomínám spíš feťáka než zombíka,“ usoudím. „Patricie!“ zavolám přes rameno. Načuřeně zvedne hlavu od filmů, nesnáší, když jí tak říkám.

„Kde máš šminky?“ zeptám se jí a ona v údivu ztuhne s otevřenou pusou, dokonce si přestane kousat nehty. „Nečum jak puk,“ napomenu ji, protože se stále k ničemu nemá. „Tak kde je máš?“

Konečně se vzpamatuje, vyjde ze dveří a za chvilku přitáhne svůj velký kosmetický kufřík, který neustále přestěhovává. „Tady,“ pyšně ho rozevře a já z té záře uvnitř málem oslepnu.

„K čemu je potřebuješ?“ zeptá se.

„Chci ho poslat dětem do Afriky, na co asi!“ Protože je ale stále trošku pomatená a zapaluje jí to o mnoho pomaleji, dodám vzápětí: „Jdi nám najít nějaký oblečení, nejlépe takový, co se celý blýská, nebo průhledný. Musí odhalovat minimálně šedesát procent těla.“

Popadnu tekutý korektor a pudr, protože vím, že tohle budou v příštích deseti minutách mí největší dva spojenci. Pat očividně přemýšlí, zda se tu někde neschovává štěnice nebo skrytá kamera. Slavnostně otevřu korektor a směrem k ní pronesu rozhodným hlasem: „Jdeme do klubu!“

***

O hodinu později stojíme ve dveřích klubu. Sotva překročím práh, do nosu mě udeří hustá směs, kterou ale díky svému příteli náhrdelníku nemůžu rozpoznat. Možná mix kouře, potu a alkoholu? Vím jen to, že se dusím a slzí mi oči, které jsem si pracně namalovala černými kouřovými stíny. Zpovzdálí vyřvává hlasitá hudba.

Dereme se s Pat dál a dál, přímo do samého srdce budovy, kde na pódiu pobíhají týpci v černobílých hadrech, většinou z kůže, kteří připomínají cosi mezi skupinou Lordi a skupinou Kiss. Make - upem na sobě opravdu nešetřili a z jejich hlasu se mi zvedají chloupky na pažích.

„Neříkalas, že je to rockovej koncert?!“ zařvu Pat do ucha, protože tohle podle mě limity rocku značně přesahuje.

„Cože?“ odpoví mi zpátky, ale zubí se na všechny strany, očividně šťastná a ve svém živlu. Mávnu rukou, marná snaha, pomalu neslyším vlastního slova. Výmluvně naznačím rukou k baru, který je od kapely trochu vzdálen a mohl by poskytovat jakýsi azyl pro ty, kteří nechtějí přijít o sluch.

Očividně žíznivá Pat přitaká a už mě táhne skrz davy lidí, z nichž někteří mají opravdu ostré lokty. Pobodaná a pomlácená si u baru konečně oddychnu. Povšimnu si také, že sem díky černým upnutým džínům, zářivě červeném topíku s hlubokým véčkovitým výstřihem a koženkové bundě víc než zapadám. Vymyká se akorát moje plátěná kabelka, ve které střežím všechny své věci, včetně nože, knížky s andělskými čáry, dokladů a kartáčku na zuby. Jsem úplně normální teenager.

„Co si dáš?“ zakřičí na mě Pat a já ji konečně slyším, dokonce velmi dobře.

„Tequilu,“ ozve se za mnou. Otočím se až poté, co Pat zajásá: „Ahooj!“ Nepředpokládám totiž, že k oné určité osobě by se tak lísala. I když jeden nikdy neví, třeba bere vše, co je na skladě, nic proti Pat, ona by totiž na skladě rozhodně netrčela, zatímco já určitě.

Naštěstí náhrdelník utlumil jakékoliv známky rozrušení, takže teď nemusím uklidňovat rozbušené srdce jen proto, že jsem si poněkud spletla hlasy.

„Samozřejmě je to všechno na mě, zvu vás, dámy,“ zazubí se dotyčný.

Silou vůle se donutím usmát, pokud možno co nejupřímněji, i když nejsem vůbec, ani trochu ráda, že ho vidím, ačkoliv jindy bych skákala tři metry vysoko. „Ahoj, Joshuo.“

„Tak co, jdeš do toho s náma, Alex?“ ptá se, víceméně jen aby se neřeklo, protože už postrkuje jednu skleničku s čirou tekutinou Pat a ta druhá putuje ke mně. Zazubí se. „Na co?“

„Na zlomená srdce,“ prohlásí Pat a rychle do sebe obsah naklopí. Ani netuší, jak moc by v tu chvíli měla být náhrdelníku vděčná, protože za normální situace bych jí nejspíše skočila po krku. Teď ale ignoruju i Joshuův tázavý pohled a rychle do sebe panáka naklopím, samotného, tady nehrozí, že by vám dali sůl nebo nedej bože dokonce citron. Díra no.

Díky ztrátě chuti se nemusím šklebit jako Pat, pouze pocítím slabé šimrání v krku. „Jé, hele, to je Lou. Hej, Lou!“ prořítí se kolem nás Patricie, div nás neporazí. Netuším, zda je „Lou“ pohlaví mužského či ženského a popravdě mě to vůbec nezajímá.

„Co jsem to slyšel o zlomených srdcích?“ usměje se Joshua. Koutkem úst se usměju také.

„Tady žádná zlomená srdce nejsou.“ Pravda či lež? Náhrdelník kalí pravdu jako bahno čirou vodu v potoce.

„To je dobře,“ pokývne a naklopí do sebe svou dávku. Nutno mu ke cti připsat, že se snaží nešklebit, v posledním momentu se mu to ovšem nepovede a koutky mu vyjedou vzhůru.

„Kde je Max?“ zeptám se, protože černovlasého frajera nikde nevidím.

„Leží, má horečku.“

Copak padlí andělé mohou mít horečku? Těžko. Spíš se vydal na jeden z jeho výletů do pekla. Což znamená, že lže i Joshuovi. Nyní, z čistého racionálního pohledu, už se mi jevilo zcela jasné, že Joshua je jeden z nejvíce obelhávaných a taky jeden z těch, kdo se nacházejí v největším nebezpečí. Kamarád či ne, jeho spolubydlící je padlý anděl. Joshua si zaslouží to vědět.

Zatřásla jsem mu ramenem. „Joshuo, musím ti něco říct.“ Zvědavě se na mě podíval, stále s úsměvem na tváři. „Asi se ti to nebude líbit, ale zasloužíš si vědět pravdu.“ Trošku zvážněl.

„O co jde?“

„Já... Tady ti to říct nemůžu. Šlo by to někde v soukromí?“ Vypadal ještě zmateněji, ale nakonec váhavě přisvědčil. „A možná... Možná bys měl koupit flašku. Vodky. Tady,“ vtiskla jsem mu do ruky pár bankovek. „Počkám na tebe u pódia,“ otočila jsem se a bez dalších řečí odešla, než si to stačí rozmyslet.

Přemýšlela jsem, jak mu to co nejšetrněji oznámit. „Joshuo, mrzí mě to, ale tvůj nejlepší kamarád je padlý anděl, který se mě snaží zabít.“ Bože, vždyť mi nebude věřit. Zní to jako špatně promyšlené drama.

Sledovala jsem chvilku bíločerné maníky na pódiu a pokoušela se zkrotit své chloupky, které se i přes můj zákaz znovu a znovu zvedaly, navíc mi naskočila husí kůže. Povzdechla jsem si a rozhlédla se okolo. Zprvu jsem nevěděla, co mě na tom stole tak upoutalo, že jsem se na něj zadívala pozorněji.

Možná zářivě červené tílko, které měla jedna z osob u něj přítomných na sobě? Každopádně jsem se zaměřila na jeden z malých stolků u stěny, které využívali ti, kteří si chtěli odpočinout. Nebo se někam zašít a užívat si jeden druhého.

Netečně hledím na dvojici, která spolu téměř splývá, tak blízcí si jsou. Nádherná dívka, ve které poznám Rachel, sedí na klíně ještě nádhernějšímu klukovi. Který ovšem, stejně jako ona, nepochází tak úplně z našeho světa. Dnes si oblékl bílé, otrhané tílko a šedé džíny. Svalnaté paže objímají Rachel jako jediný záchytný bod a jeho dlaň klouže po jejím stehně výš a výš, za nepřetržitého líbání. Co tady kruci dělá?

Jen tak stojím a pozoruji výjev stejně, jako bych sledovala film v televizi. Mým tělem se přelévá jedna vlna chladu za druhou, které mají zřejmě za úkol zcela mě otupit, podobně jako injekce u zubaře, což se jim daří. Mně to ale náhle přijde absurdní. Nechci nečinně stát a bez jakéhokoliv projevu to sledovat. Já chci něco cítit. Cokoliv.

V momentě si náhrdelník rozepnu, dřív, než si to stačím promyslet, a schovám ho do kapsy. V prvních vteřinách se neděje nic, mým tělem pouze přestanou proudit ty odporné ledové vlny. Cítím se jako po ráně palicí. Náhle mými útrobami projede silná křeč a já se bolestí ohnu v pase.

„Fuj, ty prase, jdi ven!“ zaječí někdo vedle mě, ale já ho ignoruju a dál setrvávám v poloze, která může vypadat přinejmenším zvláštně. Nejhorší křeč posléze povolí a já nahlas zaúpím. V tom randálu kolem se to okamžitě ztratí. Do očí mi vhrknou slzy, které mi zamlží vidění. Prudce mrkám a hodlám je ještě chvíli zadržet.

Pohlédnu na dvojici nedaleko mě a už cítím, jak se všechny emoce derou zpátky odkudsi z hlubin. Křeče mě nepřecházejí, dokud se opět necítím být sama sebou. I pak ale neuteču před silnou bolestí břicha. Vztek, který mnou prostupuje, mě přímo spaluje, a naštěstí nedává prostor bolesti, která je možná ještě větší, nicméně stále číhá a čeká na příležitost, kdy můj vztek sestoupí z trůnu a ona se bude moci chopit žezla.

„Hajzle, ty jeden zasranej hajzle!“ drtím mezi zuby při pohledu na Samuelovu dlaň, hladící Rachel na zádech a stále níž. Držím se oběma rukama za břicho a z pravého oka mi uteče slza, která se kutálí dolů, přitahována nezadržitelnou silou gravitace. Ta zaviňuje všechny pády. Nebo si je zaviňujeme sami?

Jeho rty jemně, zlehýnka přejedou po její tváři a následně se zmocní partnerčiných úst, s dravou něhou, která mě ubíjí. Teď nastupuje na scénu drásavá bolest, která na tuhle příležitost čekala hodně dlouho. Uteče mi druhá slza, třetí čtvrtá. Představuju si sebe na Rachelině místě a mám pocit, že mi snad někdo rve holýma rukama srdce na kusy. Stálo mi to za to, sundat si náhrdelník a cítit se zase jako člověk? Ne, necítím se jako člověk, právě teď se opravdu cítím jako ten zombík.

Samuelovy oči se náhle rozevřou a zahledí přímo do mých, zatímco dál líbá Rachel. Zelená barva přímo jiskří a mě paradoxně v tu chvíli připadá nádhernější než kdy předtím. To už je na mě moc, ten pohled mě na chvilku doslova přibije k zemi, stojím a čekám jako ovce na porážku. Naštěstí do mě vrazí přiopilý tanečník a já se vzpamatuju natolik, že bez otáčení vyběhnu ze sálu. Nevšímám si pohledů ostatních a cestou z hlavních dveří smetu jednu slečnu, co neví, že nejdřív se vychází. Osloví mě jakýmsi lichotivým titulem, ale běžím příliš rychle, než abych jí stačila odpovědět.

Tma a ticho na mě působí jako balzám na duši, běžím dál a dál a poslouchám vlastní sípavý dech, protkaný štěkavými vzlyky. „Blbko, blbko, ty jedna káčo, proč sis sundávala ten náhrdelník?!“ nadávám si v duchu. Hodlám si ho v co nejbližší době zase nasadit a už ho nikdy nesundat.

Ale ne teď. Teď musím běžet, běžet dokud nepadnu. Nakonec nepadnu, pouze popadám dech, sehnutá v pase, vyčerpaná, zlomená a ztracená. Tohle je ono? Tohle je tedy můj skvělý život? Momentálně mi přijde, že už žádné další světlé dny nepřijdou. Nedokážu si představit další východ slunce, jeho zář. Pravděpodobně bych se v ní rozpustila, jako stíny noci.

Zakloním hlavu a zadívám se na hvězdy, které září tak jasně, jako by se mi vysmívaly. „Takhle se staráte o svoje potomky?!“ zařvu směrem k nebi. „Copak mi musíte pořád házet klacky pod nohy?! Copak se vám nezdá, že už jsem trpěla dost?! Mám snad pořád pykat za lásku svojí babičky?! A já na žádnou lásku nárok nemám? Ani na rodinu, na štěstí, na cokoliv?!! Nechtě mě už na pokoji!! Běžte do pííčeeee!!!“ zaječím jak nahlas můžu, až mi cosi přeskočí v bránici a já se zuřivě rozkašlu.

Poklesnu na kolena, nevnímaje tvrdou chladnou zem. Ruce si opřu vedle nich a z plných plic se rozeřvu. Cítím, že s každou prolitou slzou se mi ulevuje a nakonec už nemůžu plakat, pouze škytám.

Vzpurně se zadívám na hvězdy. „Sežerte si svoje zákony i to svoje podělaný nebe!“ křiknu.

Uslyším za sebou kroky, které se na okamžik zastaví. No bezva, jestli mě někdo viděl, tak si musí myslet, že jsem totální magor zralej do blázince. A vlastně, nejsem? Rychle si osuším slzy rukávem bundy, protože kroky se znovu ozvou, blíž ke mně.

„Tumáte,“ vedle mého obličeje se ocitne ruka s látkovým kapesníkem. Vděčně po něm chňapnu a hlučně se vysmrkám.

„Děkuju,“ kňuknu rozpačitě, nejsem si jistá, co z mých výlevů vlastně dotyčný slyšel.

„Není zač,“ ozve se těsně za mnou, až příliš těsně a moje chloupky na pažích se jako na povel zvednou. Dnes mám na poznávání hlasů opravdu smůlu. Přísahala jsem, že tento hlas nikdy nezapomenu, nicméně povedlo se mi to a teď za to zaplatím. Vlastně zaplatím za všechny blbosti, které jsem kdy udělala a které vedly k tomuto milému setkání.

Osoba o krok ustoupí a dá se do smíchu. Rychle se zvednu a prudce obrátím, abych čelila tváří v tvář nejhoršímu ze všech padlých andělů, svému soukromému lovci, který bohužel neloví pro mě, ale mě.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 36.: