OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 5.

21.11.2011 (19:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2009×

Honička

„Neee!“ úpěla moje duše zoufale. Taky bych úpěla nahlas, jenže na to jsem byla až moc zbabělá. Zadívala jsem se na kluka, který se ledabyle opíral o kuchyňský stůl za mými zády, hrál si s baterkou a tvářil se, jako by přišel jen tak na pokec. Jenže já tušila, že se mu moc kecat nechce.

Připomínal mi pantera, číhajícího ke skoku. Možná proto jsem se vyvarovala jakýchkoliv zvuků nebo pohybů. Protože na divoká zvířata se přece musí jít klidně. Vůbec největší hloupost, jakou byste mohli udělat, by bylo, kdybyste začali utíkat.

No a světe div se, přece jsem to udělala. Na patě jsem se obrátila a začala zdrhat ke dveřím. Stihla jsem odsunout jen křeslo, než ke mně došel a chystal se po mě chňapnout. Vysmekla jsem se mu a rozběhla jsem se do obýváku. Vydal se za mnou, nespěchal, prostě si jen tak vykračoval. Doběhla jsem ke gauči a postavila se na jednu jeho stranu s baseballkou pořád v ruce. Když se ke mně vydal z pravé strany, couvla jsem doleva, a když ho zkusil obejít zleva, posunula jsem se doprava. Gauč jsem si před sebou nechávala jako štít.

Povzdechl si a protočil oči v sloup. Náhle vyskočil nahoru na gauč a natáhl se po mně. Díkybohu, alespoň jednou v životě moje vybičované reflexy zareagovaly rychle a já ho vší silou praštila pálkou do obličeje. Nečekal to, překvapeně zavrávoral a po zádech spadl na podlahu.

Na nic jsem nečekala a rozeběhla se znovu ke dveřím. Odhodila jsem pálku a snažila se odsunout botník, ale ten krám byl tak strašně těžký, a než jsem ho stačila posunout, abych mohla otevřít dveře, ten blázen se znovu zvedl a šel ke mně. Rozletěla jsem se ke schodům a on si kráčel za mnou, jako by se nechumelilo.

Docela mě rozčilovalo, že jsem zřejmě jediná, kdo bere vážně to, že mu jde o život. Je pro něj vražda strašná sranda nebo co? Nejspíš jo, je to přece blázen.

Běžela jsem do schodů tak rychle, že jsem nahoře na jednom schodu zakopla a spadla na kolena. Dost to zabolelo, zasyčela jsem, ale rychle se postavila znovu na nohy a běžela dál, i když mě každý krok stál hodně námahy. Ten debil za mnou se jen posměšně smál a dál si vykračoval nahoru jak někde na procházce.

Doběhla jsem do svého pokoje, zabouchla za sebou a zamkla. Rozsvítila jsem, vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo policie. Ještě než se ozvalo vyzvánění, uvědomila jsem si ticho na chodbě. Až moc velké ticho. Hlasitě jsem polkla.

Tu něco cvaklo a já s hrůzou sledovala, jak se západka na dveřích sama od sebe otočila. Dveře byly odemčené. S prvním vyzváněním se dveře rozletěly a na prahu stál s neutrálním výrazem jeden známý psychopat. Vstoupil do osvětleného pokoje, jedním krokem byl u mě a vytrhl mi z ruky mobil. Típnul hovor a odhodil můj telefon na postel, kde se odrazil a zapadnul za pelest.

Začala jsem couvat, až jsem zády narazila na okno a už nebylo kam utéct. On udělal dva kroky ke mně a zůstal stát ve vzdálenosti asi dvou metrů. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout v plném světle. Kdyby se mě právě nesnažil z neznámého důvodu zabít, řekla bych, že je to fešák. Holkám se z něj určitě vaří krev v těle. Tedy pokud se je zrovna nesnaží zlikvidovat. Jako mě.

Čokoládově tmavé vlasy se mu v konečcích trochu vlnily, ale leskly se tak, že by to mohlo u holek krom obdivu vyvolat i mírnou závist. Lícní kosti a bradu měl ostře řezané, což by se dalo u normálního člověka považovat za výrazný obličej, jenže spolu s jeho tvrdým výrazem působil spíš nebezpečně. Což mimochodem taky je! A navíc šílenec. V jeho dolním rtu se leskl kovový hrot. Takže jsem měla pravdu, vážně nosí piercing. Když jsem se mu chtěla podívat do očí, musela jsem zaklonit hlavu, byl o dobrých dvacet čísel vyšší než já. Jakmile jsem to ale udělala, v duchu jsem si nafackovala. Jeho oči byly na něm nejděsivější. Močálová zeleň, pomyslela jsem si škodolibě. Smích mě ale hned přešel, když udělal další krok směrem ke mně a výsměšně vysekl pukrle. Pak se znovu narovnal. Zůstal stát a jen na mě zíral.

Radši jsem si prohlížela jeho boty, abych se mu nemusela dívat do tváře. Černé botasky. Jela jsem pohledem výš, na tmavé rifle a nakonec na rozepnutou koženou bundu, pod kterou měl oblečené zřejmě triko, opět černé. Jak typické pro gangstera. Jenže on je přece blázen. Měl by nosit bílou! A hlavně náramek s čipem, aby ho rychle našli.

Po kraťoučké chvilce mlčení a zírání na jeho hrudník jsem se sebrala a pohlédla mu znovu do tváře, protože mě znervózňovalo, že nevím, jak se tváří. Když jsem tak ale učinila, bylo mi do breku. Na jeho tváři se usídlil ledově chladný, posměšný výraz, který jasně naznačoval, že sem přišel se záměrem, který si jen tak nenechá vymluvit. Je sice fajn, když je člověk cílevědomej, ale když si usmyslí, že vás jen tak pro srandu králíkům zabije, a pak si za tím tvrdě jde, tak už to zas tak fajn není!

„Jak ses sem dostal?“ sebrala jsem odvahu a zaječela na něj.

Povytáhl koutky, byl to však jen čistě mechanický pohyb. Oči mě přímo probodávaly. „Snadněji, než si myslíš,“ řekl jen. Fajn, takže budeme mluvit v hádankách?

„Co chceš?!“ vyštěkla jsem na něj. Teprve pak mi došlo, že to asi nebyla nejlepší otázka. Mohla mu totiž velice snadno připomenout jeho původní záměr a on tu zatím tak hezky a klidně stál. Teď se však znovu „pousmál“.

„To už jsme si, myslím, dost jasně řekli včera,“ klidně promlouval.

„Já ale nevím, o čem mluvíš,“ vyhrkla jsem zoufale.

Podíval se na mě a pak se smutně usmál. Byl to maximálně soucitný pohled, který se věnuje člověku, jenž právě zažívá nejhorší chvíle svého života. Ta první část byla naprostá lež. On totiž žádný soucit neprojevoval, spíš tím dával najevo výsměch. Ovšem to druhé se mělo zřejmě stát pravdou.

Náhle jeho tvář bleskovou rychlostí získala krutý výraz. Pozvednul pravou ruku a sevřel ji v pěst. A já cítila, jak se moje průdušky stahují a nemůže jimi proudit žádný vzduch.

Vyplašeně jsem se chytla za krk a snažila se nadechnout. Ale bylo to nemožné, do sevřeného hrdla se nedostal ani doušek vzduchu. Začala jsem panikařit. Pohlédla jsem vyděšeně na toho kriminálníka. Ten jen stál s nelítostným pohledem ve tváři, soustředěně mě pozoroval, ruku stále svírajíc v pěst.

Svezla jsem se podél zdi na zem a začala kolem sebe kopat. Hlavou mi bleskla myšlenka, že ona neznámá síla, která mě tehdy držela jako ve svěráku, zřejmě nebyla halucinace. Co to ale je? Jak je to možné? Pomyslela jsem si, že takhle nějak se asi cítí tonoucí. Téhle smrti jsem se vždycky bála ze všeho nejvíc. A teď zažiju principielně to samé. Loučila jsem se v duchu se vším a se všemi, když tu náhle sevření povolilo.

Nadechla jsem se a zhluboka rozkašlala. Plíce mě pálily, ale já tomu nevěnovala pozornost a zhluboka dýchala s neuvěřitelnou úlevou.

Pohlédla jsem na svého potencionálního vraha. Ten však stál s rukou nyní povolenou a tvářil se víc než překvapeně. Tvrdý výraz z jeho tváře nezmizel, ovšem teď se zdál být naprosto šokován.

Zamračil se a znovu sevřel ruku v pěst. Ihned jsem pocítila, jak se mi stahuje hrdlo nanovo. Začala jsem sebou panicky házet v hnusné předtuše, ale svíravý pocit po méně než deseti vteřinách přestal. Nadechla jsem se a sekla pohledem po tom psychopatovi.

Ten se mračil jako čert. Pozoroval mě s nenávistným pohledem a ruku teď svíral v pěst tak, že mu úplně zbělely klouby a prsty. Rty se mu zkřivily do znechuceného výrazu, povolil pěst a opět ji úpěnlivě sevřel, ale nic se nedělo. Mohla jsem volně dýchat. Měla jsem chuť se rozesmát.

Ta chuť mě ale přešla hodně brzo, protože svoje snažení vzdal, vjel si oběma rukama do vlasů a trvalo mu jen chvilinku, než pronesl znaveně: „Nedá se nic dělat, tak to budu muset udělat ručně.“

Povzdechl si, spustil ruce podél boků a s upřeným pohledem ke mně zamířil. CO chce dělat?!  Nehodlala jsem dát svoji kůži lacino, hned, jakmile se přiblížil na můj dosah, jsem po něm vší silou vykopla nohou.

Mířila jsem do těch nejcitlivějších míst, což by jistě bylo dost účinné, kdyby ovšem moji nohu nechytil za kotník do jedné ruky a s ledabylou lehkostí ji nepřitiskl na zem, kde si klekl na obě moje nohy a seděl tak nade mnou.

Vystřelila jsem ruku v pěst, ale dřív, než se mohla k jeho obličeji vůbec přiblížit, ji chytil a i s tou druhou sevřel jedinou svojí prackou za mojí hlavou. Začala jsem sebou házet a kopat, ale bylo to, jako chtít ze sebe setřást buldozer. Marný.

Rozkřičela jsem se z plných plic, ale dřív, než jsem mohla svoje druhé: „Pomoc!“ vyslat do světa, mi jeho volná ruka sevřela krk a pořádně stiskla. Nevešel se mu sice do dlaně celý, nicméně stačilo to na to, abych se znovu za tenhle večer dusila.

Začala jsem sebou házet ze všech sil, bojovala jsem o svůj život, ale on se ani nepohnul. Moje síla byla muší oproti té jeho. Z očí mi vytékaly slzy a cítila jsem, jak se pomalu poddávám vyčerpání z nedostatku kyslíku. Chtěla jsem utéct do tmy, která na mě čekala, ale ucítila jsem náraz a potom jsem najednou byla volná.

Nadechla jsem se zplna hrdla a osušila slzy. Krk mě nesnesitelně bolel a pálil. Rozhlédla jsem se a spatřila toho psychopata, jak se sbírá ze země až na druhé straně pokoje. Vypadal pěkně rozladěně a taky... Nejistě? Vstal na nohy rychleji, než já, a znovu kráčel ke mně s odhodlaným výrazem. Chtěla jsem zaječet, ale nemohla jsem mluvit, z mého hrdla vycházel jen chrapot.

Cítila jsem se celkově slabá jako moucha a jako nemožný úkol mi přišlo, jen pozvednout ruku k obraně. Zoufale jsem sledovala, jak ke mně pokleká, s bezmocí diváka, který nemůže ovlivňovat děj filmu. Jenže sotva se psychopat dotkl mého hrdla, ucítila jsem proud energie a s otevřenou pusou sledovala, jak je ode mě odmrštěn a naráží do zdi naproti.

Vztekle zaklel a zvedl se na nohy. Já ale taky. Tenhle úkaz, ač jsem si byla na devadesát procent jistá, že jde o halucinace, mi dodal sílu a odhodlání.

Stáli jsme naproti sobě, on vražedný výraz, já odhodlaný.

„Odvolej mě!“ zasyčel vztekle.

„Já nevím, o čem to tu celou dobu meleš!“ vrátila jsem mu ve stejném duchu, jenže to vůbec neznělo děsivě, spíš to znělo jako sípání starého mopsla těsně před infarktem, a divila jsem se mu, že se nerozesmál, protože kdyby nebyla v otázce má důstojnost a taky život, udělala bych to sama. Ale nejspíš nemá smysl pro humor.

„Víš to moc dobře,“ vztekal se. „Nehodlám kvůli tobě trčet na zemi, jenom proto, že ses rozhodla, že si mě zavoláš jako nějakej zatracenej taxík!“

On je vážně blázen. Zírala jsem na něj nevěřícně, ale vypadal, že to myslí smrtelně vážně.

Povzbuzená tím, že jsem přežila všechny jeho pokusy o vraždu, jsem ho popíchla: „Ahá. A kam by tak pán chtěl? Do nebíčka, do peklíčka, nebo snad do ráje?“ Zase ten zatracenej sípot. Aspoň, že mi bylo rozumět. Snad.

„Dej si pozor na pusu,“ zavrčel. Ou, zase ten šílenej výraz v očích. Radši jsem ucukla a vcelku smířlivě pronesla: „Tak hele. Já vážně nemám nejmenší tušení, o co ti jde. Nic jsem ti neudělala, nikdy předtím jsem tě neviděla a najednou se objevíš a bezdůvodně mě chceš zabít, vloupáš se mi dvakrát po sobě do baráku, snažíš se mě uškrtit a celou dobu je to moje vina, protože tě násilím někde držím?“ Škoda, že nemám svůj normální hlas, kdybych mohla intonovat, tak by to znělo tak krásně sarkasticky... Teď můžu jen sípat.

Na chvilku jsem ho možná vyvedla z míry. Možná, ale jen možná, mu na chvilku po tváři přeběhl výraz, který se rozhodně nedal nazvat jistým. Ale spíš to byla jen hra stínů.

Vzápětí se na mě zase zamračil a výhrůžně pronesl: „Dávám ti poslední možnost. Odvolej mě a budeš mít klid.“

Unaveně jsem se na něj podívala. „Nevím, jak ti pomoct,“ zachraptěla jsem.

„Jak myslíš,“ zasyčel. „V tom případě od téhle chvíle nebudeš mít klid, protože já si tě vždycky najdu, všude. Od téhle chvíle budu tvoje noční můra,“ prskl, otočil se a vyšel ze dveří. Chvilku byly slyšet kroky.

„To už jsi,“ pronesla jsem tiše. Najednou bylo ticho. Kroky najednou nebyly nikde slyšet. Opatrně jsem vykoukla ze dveří. Nikde jsem ho neviděla. Pomalu jsem sešla dolů. Botník stál pořád přede dveřmi a zámky držely na svém místě. Vyplašeně jsem prohledala zbytek domu, ale nikde po něm nebylo ani stopy.

Znovu se záhadně vypařil.

***

V pondělí ráno jsem se chystala do školy. Bála jsem se, že budu muset jít, jako magor, s šátkem přes krk, aby nebyly vidět obrysy prstů toho psychopata, ale naštěstí přes víkend modřiny úplně vybledly a vrátil se mi i hlas.

Víkend proběhl v klidu. Což bylo překvapivé. Žádný blázen mě nepřišel navštívit ani uškrtit, ale já si moc neodpočinula, protože jak řekl ten magor: „Od téhle chvíle nebudeš mít klid.“

A já ho neměla. Pořád jsem se bála, kdy se znovu objeví, a zbytečně jsem tak stresovala sama sebe. Nejhorší na tom bylo asi to, že jsem netušila, kudy dovnitř vlastně přichází a odchází. Prolezla jsem celý dům, ale žádný tajný vchod jsem nenašla. Můj mobil naštěstí jeho brutální zásah přežil, jak jsem zjistila, když jsem ho vylovila zpod postele.

Po domě jsem chodila s baseballkou a v noci jsem se budila zpocená, s výkřikem na rtech, když mě přepadly noční můry. Spala jsem tak dvě hodiny, než přišly, potom jsem se většinou uklidňovala v kuchyni medvědím mlíkem a usínala s hlavou na stole. Ještě se ze mě stane alkoholik, to by byla skvělá tečka.

Taky jsem se obávala, jak to půjde dál, až se vrátí táta. Na jednu stranu jsem byla ráda, že tu konečně nebudu sama proti psychopatovi, ale na druhou stranu jsem se o tátu bála. Mohl by mu třeba ublížit, vždyť blázni mají v záchvatu až nadlidskou sílu. A upřímně, taky jsem se obávala toho, že tatík do toho připlete policii, až to zjistí. To mi nebylo zrovna po chuti. Policii jsem se chtěla za každou cenu vyhnout. Nechtěla jsem nějak měnit svůj život. Chtěla jsem ho zpátky tak, jak byl před tím blbým čtvrtečním večerem! Jenže co teď, když už změněnej je?

Vykračovala jsem si do školy a ani nedokázala vnímat krásné, slunečné a hlavně teplé ráno. Přišla jsem do třídy a usadila se do lavice. Pat zatím na místě nebyla. Zazvonilo a těsně se zvoněním přilítla do třídy i Pat, s kelímkem od kafe v ruce.

Než však mohla začít vyprávět, co chtěla, přišla do třídy naše třídní a ona musela sklapnout. První hodinu máme normálně zeměpis, tudíž to, že přišla naše třídní učitelka, muselo znamenat něco extra. Sevřel se mi žaludek v neblahé předtuše.

„Studenti,“ pravila tichým, smutným hlasem. „Musím vám dnes sdělit jednu velmi smutnou a zároveň děsivou informaci. Tělo Janie Boshwordové bylo včera odpoledne nalezeno v Houghtonském rybníku. Byla zavražděna.“

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 5.: