Desamparados - Kapitola 8. • OurStories.cz ~ naše povídky

Janiin pohřeb.

27.11.2011 (17:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1668×

Prach jsi v prach se obrátíš

Zazvonil budík. Zaklapla jsem ho a chtěla vyspávat dál, ale něco ve mně mi to nedovolilo. S jakousi urputností se mi na mozek tlačila jedna jediná myšlenka, a když jsem se konečně dost probrala, vzpomněla jsem si. Pohřeb Janie Boshwordové.

Zhluboka jsem si povzdechla. Chtěla jsem zalézt pod peřinu a dělat, že o tom nevím. Nechtělo se mi tam jít stejně, jako třeba k přijímačkám na vysokou školu nebo k zubaři. Jenže už jsem to slíbila Pat. Musím tam jít. Pomalu jsem se zvedla na nohy, a když jsem vykoukla z okna, knedlík v mém krku ještě víc narostl. Tak tohle bylo stoprocentně nejdepresivnější počasí za celý měsíc, skoro, jako by bylo speciálně objednané na tenhle den. Polkla jsem.

Vítr se venku proháněl a lomcoval se vším, co se mu postavilo do cesty, mračna byla zatažená a vypadalo to, že z oblohy každou chvílí sestoupí bůh blesků a hromů a všechny si nás podá. Ještě kupodivu nepršelo, ale to muselo během dne přijít. Obloha tak zčernala, že venku to vypadalo jako někdy zvečera. Potlačila jsem touhu skočit do postele a rozešla jsem se do koupelny. Žádný speciální make-up jsem nevytvářela, dokonce jsem nepoužila ani tužku na oči, jen jsem si nalíčila oči řasenkou a to bylo vše.

Jakožto blondýnka bych se správně měla líčit velmi výrazně, jenže já na to neměla geny, stejně jako na holčičí klepy a zběsilé hodinové nákupy. Možná jsem se měla narodit jako kluk. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla.

Srdcovitý obličej, malinký nos, jak s oblibou říkávala babička, pršáček, nevýrazná ústa a ještě nevýraznější oči. Jo, určitě jsem měla být klukem, protože jako holka jsem byla ještě míň než tuctovka, tak trochu šedá myška. Ale i šedé myšky můžou studovat na Harvardu. Zašklebila jsem se na sebe a rozčesala si světlé vlasy, rovné jako hřebíky. Ani kulma na ně neplatí, chtějí si zkrátka udržet styl.

Nejsem ani žádná dlouhonohá žirafa,ve skutečnosti jsem docela prcek, měřím stěží sto šedesát centimetrů, takže i k Pat musím trošku vzhlížet. Se záští jsem pomyslela na svou krásnou maminku. Geny si holt člověk nevybere.

V pokoji mě veškeré vtipkování přešlo, musela jsem se nasoukat do černých kalhot, stejnobarevného trička a nakonec i do tmavého kabátu. Když jsem se znovu podívala z okna, radši jsem si kolem krku ještě omotala černou šálu.

Sešla jsem po schodech dolů a jediný pohled do kuchyně mi stačil k tomu, abych zjistila, že nemám hlad. Nedokázala bych teď sníst ani přesnídávku. Obula jsem se a vykročila z domu. Do tváře mě uhodila větrná smršť. A to už se blíží léto.

Lampa na ulici svítila, venku opravdu panovala neobvyklá tma. Zachumlala jsem se do šály, ruce strčila do kapes a vydala se na dlouhou cestu ke hřbitovu. Po chvilce už jsem ani neviděla na cestu, vítr mi hodil všechny vlasy do tváře, ale automaticky jsem kráčela dál, jako robot.

Nepřemýšlela jsem nad ničím, pouze jsem vnímala smutek a melancholii uvnitř svého nitra. Depresivní počasí mi k tomu notně pomáhalo. Po delší době jsem konečně došla až k bráně hřbitova. Odhodila jsem si vlasy z tváře a uviděla Pat s hloučkem holek z naší třídy. Vydala jsem se k nim.

„Čau,“ pozdravily. Zamumlala jsem svoje „čau“ a obrátila se k Pat, která držela v rukou dvě rudé růže. Teď mi jednu podávala.

„Dík,“ rozpačitě jsem řekla, „co jsem dlužná?“

„Pak mě pozveš na kafe,“ mávla rukou Pat.

Přikývla jsem a obrátila pohled ke hřbitovu. Davy lidí už se shromáždily okolo místa, kde do země zela jedna velká díra. Zvedl se mi žaludek. Ještě, že jsem ráno nic nejedla, opravdu nebyl můj sen, se přede všemi pozvracet.

„Půjdeme?“ zaskřehotala jsem. Hlas se mi klepal. Holky přikývly a rozešly jsme se směrem k ostatním. Stouply jsme si vlevo a vmísily se mezi přítomné. Zvedla jsem pohled.

Přímo naproti mně stála maminka Janie Boshwordové, objímala svou malou dcerku, která se Janie nemálo podobala, a brada se jí klepala. Do srdce mi vystřelil šíp zoufalství a hlavně viny. I když už jsem měla v poslední době srdeční svalovinu značně otupělou díky všem těm událostem, teď neměla problém zpracovávat další bolest.

„Jsem srab. Neskutečněj srab. Ubožák, troska, co nedokáže pomoct lidem ve svém okolí. Kdybych šla na policii hned, ten vrah už mohl bejt za mřížema a rodina Janie by měla aspoň trošku klid.“

Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy, co se mi tlačily do očí. Sklopila jsem pohled a než přišel kněz, jsem už radši na nikoho nekoukala.

Pak dorazil a obřad začal.

„Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris,“ rozléhal se hřbitovem jeho hlas.

„Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se také obrátíš.“ Odříkával latinská slova a anglické překlady, očišťoval Janiinu duši a pomáhal jí v cestě na onen svět. Tupě jsem poslouchala jeho zvučný hlas.

Když skončil, měl na řadu přijít proslov Janiina otce. Nepřišel ale, jelikož ten se rozbrečel a nebyl schopen slova. Knedlík v mém krku narůstal, cítila jsem, jak mi po tvářích samovolně tečou slzy. Rozhlédla jsem se. Za Janiinými nejbližšími jsem zahlédla Jessicu. Jako jedna z mála neplakala. Dnes si neudělala žádný make up a její kruhy pod očima vysoce převyšovaly ty moje. Zřejmě nejsem jediná, kdo v poslední době většinu noci probdí.

Nakonec měl proslov ředitel Fontbonnské akademie, který formální, strohou řečí oznamoval, jak skvělá byla Janie studentka a jak moc jim bude scházet. Myslím, že snad každý cítil tu faleš, která z něj odkapávala, ale jestliže byl jediný, kdo v tuto chvíli dokázal říci pár slov na památku, tak to všichni přešli. Nakonec ještě jmenoval další skvělou žačku, o kterou přišli, a to Jessicu Witten, a přál jí hodně štěstí na nové škole i do budoucna.

Rozhlížel se na všechny strany, aby zachytil její pohled, ale marně. Jessica už totiž nikde poblíž nestála.

Pak se rakev díky pár mužům dala do pohybu a pomalu se spouštěla do díry v zemi. Naprosté ticho kolem rušily jen zoufalé, úpěnlivé vzlyky Janiiny rodiny. Když byla rakev konečně spuštěna, nastal čas na poslední rozloučení. Jako první šli Boshwordovi.

Slzy se přihlásily v nové síle, když Janiina sestra hodila na rakev spolu s kyticí i bárbínu. Její matka se znovu hystericky rozplakala a objímala malou holčičku, jako by ji už nikdy nechtěla pustit.

Pak se šli rozloučit ostatní. Zařadily jsme se s Pat do zástupu a čekaly, až na nás přijde řada. Pat šla přede mnou. Sebrala ze země hrst hlíny, spolu s rudou růží ji hodila na rakev a s tichým: „Sbohem,“ se odebrala stranou. Rozklepaly se mi ruce.

Vykročila jsem k rakvi, poklekla a nabrala si hrst hlíny. Vstala jsem a stoupla si na okraj díry. Chvilku jsem se dívala na rakev a přála si, aby Janiin duch slyšel moje myšlenky. V duchu jsem se jí nastotisíckrát omlouvala za svou zbabělost. Už byl čas jít.

„Promiň,“ šeptla jsem a hodila na rakev hrst hlíny. Pak jsem vzala rudou růži, naposledy jsem se na ni zadívala a taktéž ji odhodila do díry. Dopadla tiše k desítkám svých sourozenců. Na patě jsem se otočila a šla k bráně, s Pat v patách.

Ani jedna jsme nemluvily a já pocítila vděčnost, že je tak chápavá a ví, kdy držet jazyk za zuby. Což se ovšem nedalo říct o Meggie a jejím kroužku holek, které se přivalily chvilku po nás a hned jedna přes druhou štěbetaly, jak to bylo „strašné“ a „depresivní“. Kdo by tohle od pohřbu čekal?

Pohlédla jsem na Pat a obě jsme naráz vyprskly smíchy. Jednalo se spíš o zoufalý smích, kterým se upouští emoční přetlak. Byla to nádhera, po dlouhé době se takhle od srdce zasmát, nakonec jsme se chechtaly jak blázni a nešlo to zastavit, holky na nás jen poulily nechápavě oči a to nás rozesmívalo ještě víc. Lidé, kteří kolem nás procházeli, se pohoršeně mračili, koneckonců smát se na hřbitově jen pár minut po pohřbu asi není zahrnuto v etiketě společenského chování, ale můj labilní psychický stav si vybral dvou daň.

Když jsme se konečně uklidnily, navrhla Meggie, že bychom mohly jít někam do kavárny. Na Patiin tázavý pohled jsem přikývla. Proč ne, co stejnak budu dělat sama doma? Jen se užírat výčitkami a černými myšlenkami, děkuju pěkně.

Rozešly jsme se všechny k městu a nakonec zakotvily v jedné malinké kavárně u pobřeží. Dala jsem si piňakoládu a sledovala, jak jachty křižují po vodě. Blázny z jachtařského klubu očividně neodradilo ani tohle psí počasí.

Náhle Meggie ztišila hlas do důvěrného šepotu a začala, co jiného, než drbat. Jak jsem zjistila, dnes byla na programu slavná Jessica Witten.

„Je to stoprocentní, její fotřík si našel milenku a teď se budou s její mámou rozvádět. Dokonce se k tý svojí nový ženě nastěhoval. Její máma to nemohla rozdejchat, takže se teď s Jessicou přestěhovala do čtvrti u centra.“ Holky jen vzrušeně „áchovaly“.

„Nojo, představte si to, z luxusní vily do malýho bytu? Z princezny se stává Popelka,“ rozesmála se a zbytek s ní. Pat jen mlčela a poslouchala.

„A to nejlepší,“ naklonila se nad stůl Meggie, „skutečnej důvod, proč přestoupila, není ten, že by to na Fontbonnu nevydržela. Tatík zkrouhl její matince kapesný, takže nemá na to, aby Jessice platila soukromou školu.“

Rozpoutala se ohnivá debata, holky přemítaly, jakože Jessica nosí značkové oblečení, když nemají pomalu ani na nájem a prohlašovaly, že za tou svojí nafoukaností schovává, že je chudá jak kostelní myš.

Pat jen pomalu kroužila brčkem ve svém koktejlu a útrpně mě pozorovala. Tyhle drby nebyly podle jejího gusta. Obě jsme tušily, že to asi nebude tak jednoduché, jak si to Meggie maluje. Nikdo do Jessicy neviděl, nikdo neměl právo ji soudit a navíc, podle jejích kruhů pod očima bych řekla, že to v poslední době nebude mít zrovna jednoduché. Pravdou ale zůstává, že si to nemusí vybíjet na ostatních.

Meggie si odhodila svoje zářivě červené vlasy z čela. „Jo, je to zkrátka těžký, sestoupit najednou mezi obyčejný smrtelníky.“ Tolik k soudržnosti mezi dívkami. Už teď jsem tušila, že pokud Jessica svůj přístup nezmění, ostatní jí to dají pěkně sežrat.

Dopily jsme, zaplatily a vyšly ven. Vítr už tolik nefoukal a mezi černými mraky dokonce sem tam vykouklo sluníčko. Cítila jsem, že mám lepší náladu. Vydaly jsme se směrem ke škole a holky pořád ještě debatovaly o Jessice. Tý teda musí pískat v uších jak v parním kotli.

Zahnuly jsme za roh a naproti nám šli dva kluci. Nikdy jsem je v tomhle městě neviděla. Holky je očividně taky zpozorovaly, protože ihned zmlkly a celý náš dav tak kráčel v naprosté tichosti, která byla maximálně nepřirozená.

Prohlídla jsem si ty dva. Jeden byl snědý, vysoký a vypadal s uhlově černými vlasy jako hispánec, akorát je měl ostříhané na velmi krátko a nenesly ani stopy po tom, že by se mu vlnily. Měl oblečený černý kabát a stejnobarevné kalhoty. V obličeji vypadal, no přinejmenším velmi přijatelně. Antonio Banderas v menším rozsahu. Skoro jsem slyšela, jak holkám odkapávají sliny.

Ten druhý byl o něco menší, měl na sobě rifle a tmavě zelenou bundu. Vzhlédla jsem k jeho obličeji a zjistila, že se na mě dívá. Rychle jsem ucukla pohledem k zemi. Stačila jsem si jen všimnout, že blond vlasy má melírované hnědými pramínky a vypadá to... Velmi, velmi dobře. Co jsem si vybavovala, rysy v jeho obličeji byly vcelku jemné a taky... No dobře, taky pohledné. Rozhodně se mi zamlouval víc, než ten hispánec.

Holky v elektrizujícím napětí vyčkaly, než kluci zašli za roh, a potom se to na ulici podobalo výbuchu sopky. Po prvních, velmi hlasitých výkřicích, ve kterých holky sdělovaly svoje dojmy pomocí slov: „Viděli jste je?!“ nebo „Ten byl!“, se pomalu, ale jistě, všechny obrátily na Meggie. Doslova se na ní vrhly, jako na zdroj možných informací.

A ona nezklamala.

„To byl Joshua Elmett a ten sexy Španěl byl jeho nejlepší kamarád. Joshua je... Teda byl bratrancem Janie Boshwordové,“ pyšně hlásila. Tak bratranec? Zřejmě přijel na pohřeb.

Holky ještě chtěly vědět, jak dlouho se tu tihle noví týpci zdrží, ale na to Meggie jen pokrčila rameny. Slíbila ovšem, že to zjistí, a když Meggie slíbí, že něco zjistí, dá se to přirovnat k tomu, že se nabourá do policejní složky a vyšťourá i ty nejmenší detaily.

Holky měly nové téma a já měla pocit, že mi praskne hlava z toho neustálého štěbetání. S velikou radostí jsem se proto odpojila u odbočky do naší ulice, na Patiin vyděšený pohled jsem se jen usmála, užij si to, kamarádko, a vykročila v krásném tichu k domovu.

Hlava mě pomalu přestávala bolet. Vytáhla jsem klíče a chtěla si odemknout, jenže bylo už jaksi odemčeno. Zamračila jsem se. Stoprocentně jsem ráno zamykala. Přepadlo mě zlé tušení. Se srdcem v kalhotách jsem pomalu otevřela dveře a vešla dovnitř. Z obýváku se nesly hlasy.

Nechápavě jsem pozvedla obočí. Pomalu jsem vykročila ke dveřím. Našlapovala jsem potichu a neodvažovala se ani dýchat. Pak jsem ale ty hlasy poznala. Vrhla jsem se dovnitř.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování