OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 9.

30.11.2011 (17:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2251×

Návrat

„Tati!“ vykřikla jsem. Muž sedící v křesle ustal v rozhovoru a překvapeně vzhlédl. Pak se jeho tváří rozlil široký úsměv.

„Zlato,“ zvolal a chvátal mě obejmout. Šťastně jsem se stulila do jeho náruče a vdechovala známou vůni. Můj táta se vrátil domů.

„Co tady děláš? Říkal jsi, že přijedeš ve čtvrtek,“ vymanila jsem se z jeho objetí a pohlédla na něj.

„Stihnul jsem to dřív,“ řekl jen.

„Mohl jsi dát vědět, že přijedeš už ve středu,“ vyčítavě jsem na něj upřela oči.

„Chtěl jsem tě překvapit,“ pocuchal mě ve vlasech, jako vždycky.

Potřásla jsem hlavou a usmála se. Prohlížela jsem si tátu, jako bych ho neviděla dlouhé roky, což nebyla pravda, neviděla jsem ho tři týdny, ale došla jsem k závěru, že se za tu dobu vůbec nezměnil.

Světle hnědého ježka měl možná kratšího, než dřív, ale jinak se na mě dívaly pořád ty stejné, čokoládové a upracované oči. Trošku větší nos, bambulka, dominovala jeho obličeji, stejně jako hranatá brada a plné rty. Ty mu mimochodem závidím, stejně jako asi většina žen. Proč je sakra příroda dala chlapovi?

Prohrábl si rukou strniště, které mu rašilo na tváři. Zřejmě chvátal, aby byl doma co nejdřív. Zatetelila jsem se. Pak jsem vzala na vědomí i další postavu v obýváku.

„Babi,“ zvolala jsem překvapeně. „Co tu děláš?“ Jen se usmála, modré oči se jí rozzářily.

„Jsem tu snad nevítaná?“ ptala se nevinně.

„Né, to ne,“ blekotala jsem. „Já jen - .“

„Cestou jsem se u babičky stavil a pozval jsem ji,“ vysvětlil táta. Náhle se zachmuřil.

„Vyptával jsem se, co je nového, a ona mi řekla o té vraždě.“

Ztuhl mi úsměv na tváři. „Jo?“ dostala jsem jen ze sebe.

„Je to strašný. Bože, vůbec nedokážu pochopit, jak se něco takovýho mohlo stát, tady!“ rozčiloval se. Pociťovala jsem brnění v zadní části lebky. „A toho hajzla, co to udělal, pořád nechytli,“ rozčiloval se dál. Brnění zesílilo. Začala jsem se škrábat na krku.

Uvědomila jsem si, že na mě oba koukají a očekávají nějakou reakci. „Zrovna jsem přišla z Janiina pohřbu,“ přiznala jsem. Taťka se zatvářil soucitně a chytl mě kolem ramen.

„Znala jsi ji?“ zeptal se opatrně.

„Ne!“ vyhrkla jsem rychle. Překvapeně na mě pohlédl. „Totiž, jen od vidění,“ řekla jsem už klidněji. Hlas se mi zadrhával.

„Je to hnus, tak mladá holka. Byla stejně stará jako ty, ne?“

„Jo, jo byla.“

„Doufám, že tu svini brzo chytnou,“ sevřel táta ruku v pěst. Pak pohlédl na mě a jeho sevření kolem mých ramen zesílilo. „A ty se od téhle chvíle nehneš sama ani na krok,“ rozohnil se.

„Tati,“ bránila jsem se chabě, ale on pokračoval.

„Do školy tě vyprovodím, ze školy tě můžu vyzvednout kamionem, kdybys chtěla,“ napadlo ho.

„Tati,“ zkusila jsem to. Marně.

„Kdybych nemohl já, tak tě vyzvedne babička. A koupíme ti pepřák. Nebo radši dva. A takový to houkátko, ten kapesní alarm.“

„Tati,“ zvýšila jsem hlas. Podíval se na mě, ale plánoval dál.

„Mohla bys jet se mnou někam s kamionem.“ Pohlédl na babičku. „Obě byste mohly, dokud ten hazjl nebude za mřížema.“

Pohlédly jsme s babičkou na sebe. Je čas zasáhnout. Vstala z gauče a přistoupila k tátovi. Položila mu ruku na rameno.

„Raynolde,“ oslovila ho tiše. Podíval se na ni. „Nemůžeš vzít Alex ze školy. Je v posledním ročníku, musí složit zkoušky a vybrat si školu. A copak já, stará bába, můžu cestovat celé dny kamionem?“

Sklopil hlavu. „Vždyť já vím,“ zabručel. „To byl jen takový nápad.“ Potom mě pohladil po vlasech a pustil mě. „Nebudeme si už kazit naše shledání touhle záležitostí,“ pousmál se, ale vypadalo to pěkně neupřímně. „Kdo chce kafe?“ zeptal se.

„Já,“ přihlásila jsem.

„Taky bych si dala,“ přidala se babička.

„Fajn, jdu ho udělat.“ Táta se odebral do kuchyně.

Obrátila jsem se na babičku a chtěla se usmát, ale zarazil mě její vážný výraz.

„Co je?“ zeptala jsem se nejistě.

„Nemusíš sice nosit po kapse alarm, ale něco na tátových slovech rozumné je. Neměla bys teď nikde chodit sama,“ pronesla zamračeně.

„Oukej. To není problém, většinou chodíme s Pat společně,“ odvětila jsem.

„Jenže Patricie s tebou nechodí do kavárny na brigádu,“ připomněla mi. Dobře, na tohle už jsem argument neměla. Chtěla mi snad zakázat chodit do kavárny?

„Jít sama domů, v noci, přes půlku města, to není zrovna rozumné,“ promlouvala mi do duše babička.

„Nechodím sama,“ bránila jsem se. „Annie mě vyprovází.“ Což byla polopravda, minule mě doprovodila.

„A chudák Annie se pak musí vracet sama. Jedna nebo dvě ženy, to není zrovna skupina, které by se někdo zalekl,“ vedla si svou babi. „Nehledě na to, že by se to určitě nezamlouvalo ani tátovi,“ pohlédla směrem ke kuchyni. Byl slyšet šum konvice a tátovo pobrukování.

„Tys mu neřekla, že máš brigádu, je to tak?“ vyptávala se babička. Přirozeně, že ona to ví od první chvíle, protože se s Annie zná už od jejího dětství.

„Ne,“ přiznala jsem. Bylo mi totiž trapný, přiznat mu, že peníze, které mi posílá na účet, nejsou taková výhra, jak on si myslí, a tudíž si musím přivydělávat.

„Řekneš mu to?“ zeptala jsem se.

Zkoumavě na mě pohlédla. Chvilku mlčela. „Neřeknu,“ pronesla nakonec. „Zatím. Ale musíš mi slíbit jednu věc.“

„Jakou?“

„O doprovod si vždycky řekneš Annie a jejímu manželovi Jackovi. Vždycky tě budou doprovázet oba dva. Pak si můžeš chodit na brigádu dál, ale potřebuju vědět, že jsi v bezpečí a necouráš se sama, v noci, po městě.“

Tak tomu říkám ultimátum. Sice jsem si nedovedla představit, jak žádám Annie, aby mi přidělila jako bodyguarda svého manžela, bude to pěkně trapný, ale pokud je to jen tohle, tak proč ne.

„Fajn,“ souhlasila jsem.

„Dobře, jsme dohodnuté. Tátovi o tom neřeknem. Nechceme mu přece přidělávat starosti, že?“ Hezký zdůvodnění.

Pak už přikvačil táta se šálky kávy na podnosu. „Tak o čem jste se bavily?“ vyptával se.

Pohlédla jsem na babičku. „O škole,“ zalhala bez mrknutí oka. Páni, už vím, po kom to mám.

Táta na to okamžitě navázal a začal sáhodlouze hovořit na téma Harvard. Sliboval, že mě určitě podpoří, jen ať to zkusím. Taky mi vyprávěl, že už má našetřenou docela slušnou sumu. Hrozně mě to dojalo, neměla jsem to srdce mu říct, že bohužel, ta jeho suma, jakkoliv těžce vydřená, nestačí. Babička se k němu přidala a taktéž mě podporovala, ať to aspoň zkusím. Nakonec jsem slíbila, že udělám vše, co bude v mých silách. Všichni se zdáli být spokojení. Až na mě.

Kdybych se nějakým neuvěřitelným štěstím na Harvard skutečně dostala a pak musela odstoupit kvůli nedostatečným finančním prostředkům, brala bych to snad jako ještě větší prohru, než kdybych se na něj nedostala vůbec.

Po nějakém čase se babička zvedla k odchodu. Taťka se hned nabídl, že ji doprovodí. Rozesmála se, nicméně souhlasila a já tak doma osaměla.

Přemýšlela jsem o jednom psychopatovi, který se už dlouho neobjevil. Ano, přesně o tom, který si říká Luciferův voják. Zajímavé povolání. Možná ještě navrch patří do nějaké sekty. Pak jsem si ale vybavila tu vzpomínku, která po všech těch zkoumáních neměnila svou podobu. Černá křídla, oheň. Byla až moc skutečná. Stejně jako neviditelná síla, která mě málem uškrtila, a stejně jako fakt, že se dostane do domu a nepotřebuje k tomu dveře.

Dobře, po tom všem, čeho už jsem byla svědkem, připouštím, že to mohlo být aspoň trochu skutečné. V tom případě je to nějaký mutant, který utekl z přísně tajné vládní laboratoře. Znělo to pořád celkem reálně.

To, že se tu už delší dobu neobjevil, jsem přisuzovala tomu, že si ho tajní agenti našli a odvlekli zpátky do tajné laboratoře. Alelůja, bude nám strašně chybět. Aspoň bude konečně jakžtakž klid. Teď ještě, aby chytli toho vraha, a konečně bude zase v Miltonu bezpečno.

„K tomu bys mohla dopomoct, nemyslíš?“ vynořil se znova ten ironický hlásek z mé hlavy.

„Sklapni,“ zavrčela jsem nahlas, praštila se novinami po hlavě a on skutečně sklapnul. Navíc, vrah už se očividně v tomhle městě nenacházel. A pokud ano, tak se ukrýval velmi dobře. Jednou ale stejnak bude muset vylízt ven a až tak udělá a já ho uvidím, půjdu ho nahlásit na policii. Toť moje rozhodnutí. Hned jsem měla lehčí hlavu. Myšlenky se mi samovolně vrátili k tomu „vojákovi“. Vzpomněla jsem si na jeho obvinění, že jsem ho zavolala a že ho tu držím. Teď už mi to přišlo k smíchu. Pak jsem se ale zarazila. Na okamžik se mi totiž vybavila jedna vzpomínka.

Kouzlo na přivolání anděla strážného. Pravda, přečetla jsem ho a vzápětí se zjevil tenhle exemplář ovládající zvláštní síly. Jenže strážný anděl přece nechce svého svěřence uškrtit. A to kouzlo navíc byla blbost, jen dětská čmáranice, kterou kdysi vytvořila moje máma. Ne, to „kouzlo“ určitě nic nezavinilo. Prostě jen shoda náhod.

Venku už se stmívalo. Odebrala jsem se nahoru do svého pokoje a vytáhla biologii. Když už jsem jednou slíbila, že to aspoň zkusím, tak do toho dám vše. Ponořila jsem se do imunity a lymfocytů, když mě vytrhlo otevření dveří. Dovnitř vešel táta.

Rozhlédl se po pokoji a pak se zastavil pohledem na mně, skloněnou nad učebnicí biologie. Pousmál se a přisedl si na kraj postele. „Jak to jde?“

„Dobře. Tak jaký je to pocit, být zase doma?“ usmála jsem se.

Váhavě mi úsměv oplatil. Určitě mi chce něco říct, ale nemá na to odvahu. Teď pravděpodobně převede řeč na jiné téma a to, co tak nechce, mi sdělí na konci. Tohle bude zajímavý. Zaklapla jsem učebnici.

„Babička mi řekla, že sis u ní byla pro nějaké maminčiny fotky,“ tiše řekl.

Co ta babička taky všechno neprozradí. Přikývla jsem.

„Nenapadlo mě... Prostě jsem ti ji nechtěl nějak brát nebo tak něco,“ blekotal.

Položil jsem mu ruku na tu jeho. „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se a usmála se.

„Víš, po její smrti jsem nechtěl, aby mi ji něco připomínalo. Líp jsem se s tím vyrovnával, když jsem neměl nikde poblíž vzpomínky na ni. Dokonce jsem ze začátku ani nechtěl spát v ložnici.“

Jo, na to jediný si pamatuju, spával dole na gauči.

„Tys byla ještě malej špunt, takže ti to tak nepřišlo, ale zkrátka... Nenapadlo mě, že ti bude vzpomínka na ni chybět,“ posmutněl. „Promiň, neměl jsem vyházet všechny její fotky. Jestli chceš, tak si je klidně vystav všude, nebude mi to vadit.“

Pohladila jsem ho po hřbetu ruky. „To je v pořádku,“ uklidňovala jsem ho. „Mně stačí tahle jedna.“ Vytáhla jsem zpod polštáře svoji ukořistěnou fotku.

Vzal si ji, pohled mu zněžněl. „Tady máš půl roku,“ pohladil fotku.

„Byla krásná, co?“ zeptám se, cítím, že se mi hrdlo stahuje.

„Jo, to teda byla,“ usměje se táta. Naposledy pohladí fotku a pak mi ji vrátí, i když ale odvrací pohled, stejně si všimnu slz v koutku jeho očí.

Aby si zachoval tvář, vstane a začne se procházet po pokoji. Přistoupí ke stolku a zády ke mně se zeptá: „To je Patricie?“ Zvednu hlavu. Kouká se na fotku v rámečku, která stojí na čestném místě na mém stolku.

„Jo,“ odtuším. Uvědomím si, že táta vlastně Pat ještě s černou hřívou neviděl, zná ji pouze jako hnědovlasou dívku, která se oblékala jako princezna. Na fotce stojíme já a Pat na náměstí před kašnou, všude se ještě povaluje sníh a my se bláznivě culíme do foťáku. Bylo to focený Patiinou rukou, tudíž výsledek, na kterém jsou nejen naše tváře, ale i pozadí města, je vskutku překvapivý a dost slušný.

„Měl bys ji vidět naživo,“ prohlásím. Otočí se ke mně, oči už opět suché.

„No, víš,“ odkašle si. „Důvod, proč jsem přijel už ve středu, je ten, že mám další nabídku,“ nejistě se ošije. Zachvátí mě nepříjemné tušení.

„Jakou nabídku?“ zeptám se opatrně.

„Jet do Brazílie, na dva měsíce,“ zašeptá s pohledem upřeným na mou tvář.

Snažím se zachovat si neutrální výraz, ale uvnitř mě se odehrává bouře.

„Kdy?“ dostanu ze sebe.

„Pozítří,“ vypadne z něj. Málem zalapu po dechu, ale hned se ovládnu.

„Ale to bys přijel, až...“

„Až na konec prázdnin,“ přisvědčí. Pozorně sleduje moji tvář. „Zítra bych musel jet s kamionem do servisu a připravit se na cestu. Moc bych se nezdržel. Proto jsem přijel dřív, abych si tě aspoň trochu užil.“

Sklopím oči k zemi. To je snad zlý sen. Být na den doma a potom na dva měsíce odjet na druhý konec kontinentu? Nový rekord. A zrovna teď, když tolik potřebuju někoho vedle sebe. Vzpomenu si, jak jsem se radovala z jeho pevné náruče, a málem si odfrknu. Pevná náruč možná, zato pěkně nestálá.

„Nemusím jet, Alexis,“ namítne, moje mlčení si zřejmě vyloží jako nesouhlas. Bohužel správně.

„Je to jen nabídka. Neřekl jsem ještě ano. Jen jsem ti to nastínil jako možnost. Jestli chceš, zůstanu doma.“

Přemýšlím. „Kolik peněz za to dostaneš?“ zeptám se. Nechápavě zvedne obočí. „Tak kolik? Hodně?“

„Dost,“ přisvědčí váhavě. „Ale o to přece nejde. Alex, neviděli jsme se tři týdny, chápu, že je to hodně narychlo,“ odmlčí se. „Řeknu ne,“ vytáhne z kapsy mobil.

„Počkej,“ zastavím ho. Překvapeně ke mně pohlédne. „To je dobrý, jen jeď,“ vyhrknu.

„Určitě?“ zeptá se pochybovačně táta. „Vážně ti to nebude vadit?“ zeptá se hloupě.

Samozřejmě, že mi to bude vadit! Vidím svého otce, svoji rodinu, jeden den a pak se dozvím, že ho další dva měsíce neuvidím? Kdo by o to nestál. Jenže dostane za to hodně peněz. A my peníze potřebujeme. A ne jen kvůli nějakému Harvardu.

„Ne,“ zalžu co nejvíc přesvědčivě, použiju veškerý talent, který jsem zdědila po babičce. „Nebude mi to vadit, klidně jeď.“

Chvilku na mě kouká, ale zřejmě jsem jak dobrá lhářka, tak dobrá herečka, protože pak se pousměje a viditelně se mu uleví.

„Přivezu ti něco pěknýho,“ slibuje. „Cokoliv si řekneš.“

„Prima, tak jo,“ zasměju se. Panebože, to jsem opravdu jediná, kdo slyší tu hnusnou faleš? Asi jsem lepší, než jsem myslela.

„Tak se hezky uč. Já jdu do sprchy a pak rovnou do postele. Krásný sny, zlato.“ Pošle mi vzdušnou pusinku a zavře za sebou dveře. Potlačím neuvěřitelnou touhu mrštit učebnicí do těch dveří a místo toho zabořím obličej do polštáře.

Můj život je... V hajzlu. Přinejmenším. Sotva se vyřeší jeden problém, hned přispěchá nový, to abych se snad nenudila. Proč? Co jsem komu udělala? Vím, že tohle si asi říká každej, ale... „Proooč zrovna jáá!“ hučím do polštáře.

Pak si spořádaně sednu a vytáhnu zpod polštáře fotku. Zírám na krásného, hnědovlasého, modrookého anděla na ní. Slzy se vyvalí, aniž bych o tom dopředu věděla. Smutek ve mně zvedne stavidla a rázem se spustí lavina slz, které proudí a proudí a zdá se, že nikdy neutichnou. Vzlyky, které se derou z hrdla, jako hrom doprovázející blesky, tiším dlaní, ačkoliv vím, že je to zbytečné opatření.

Táta se teď nejspíš sprchuje a můj pláč neslyší. Nikdo můj pláč neslyší. Nejspíš jsem vážně odsouzená k tomu, stát se samotářkou. Obviňujícím pohledem sjedu postavu na fotce.

„Mami,“ razantně ji oslovím, ale vzlyky způsobí, že se zakoktávám.

„Pro-pro-č jsi ne-nedá-va-la po-po-zor?!“

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 9.: