Diary of Life - Kapitola třetí • OurStories.cz ~ naše povídky

ES vám po nekonečném čekání konečně dopsala další kapitolku a tak jsem se do toho vrhla i já. Ne, omlouvám se, Es, byla to sranda. Thomas Faith přinesl závěť, co se v ní dozvíme? A jak příběh pokračuje? To si přečtěte. Vaše LG

03.04.2012 (12:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 593×

Diary of Life

Kapitola třetí

„…V případě, že by se tomu tak opravdu stalo, chtěli jsme zanechat vše sepsané v této obálce. Jako první bychom chtěli, aby vykonavatel naší poslední vůle Thomas Lukovsky, to jsem já, předal tento dopis naší dceři. Je v něm napsáno vše, co jsme jí nemohli, nestihli nebo nechtěli říct. Za druhé, veškerý svůj majetek odkazujeme naší dceři, Faith Rogersové, včetně jejího konta, které jí bude zpřístupněno po jejích sedmnáctých narozeninách. Zbytek majetku jí bude předán v den jejích jednadvacátých narozenin. Jejím zákonným poručníkem se jí stane její bratranec Adrian Lukovsky, bratr vykonavatele poslední vůle. Všechny důležité písemnosti, smlouvy a jiné dokumenty jsou uloženy u Thomase Bukovského, který je zpřístupňuje pouze svému bratrovi a naší dceři. Dne 23.6. 2008 Lilian a Andre Rogersovi.“ Nechal ta slova ještě chvíli vyznít a pak se mi podíval do očí. „Je ti všechno jasné?“ zeptal se s úsměvem.

„Váš brat je můj poručník? Co to má znamenat?“ Můj hlas byl trochu jiný. Mírně hysterický, dalo by se říct.

„Tvůj otec je bratr mého otce. Můj otec před osmi lety zemřel, proto se neznáme. A můj bratr tě vždycky chtěl poznat, protože tvoje matka o tobě mluvila, jako o tom nejcennějším na světě. Vlastně ještě jedna věc. Já žiji se svým bratrem. Takže v případě, že se rozhodneš, že s ním chceš opravdu žít, tak budeme žít všichni pohromadě. Prosím tě, tykej mi, jsem Thomas.“ Znovu ke mně natáhl ruku a já ji přijala.

„Faith.“ Musela jsem chvíli jeho slova vstřebávat, než mi konečně všechno došlo. Pak se mi nahrnuly slzy do očí a já se rozplakala. Thomas mě objal a já brečela brečela a brečela.

„Já nemusím žít tady?“ Byla to otázka, na kterou jsem se musela zeptala.

„Ano, to nemusíš. Můžeš žít se mnou a mým bratrem.“ Po těch slovech jsem ho prostě objala.

Pohled nikoho

A tak se zdálo, že Faith bude mít znovu svoji rodinu. Thomasův bratr byl o rok starší, než Thomas. Bylo mu pětadvacet. Byl to velice milý, příjemný člověk a to, že Faith bude žít se dvěma dospělými muži, ji nijak nerozhodilo. Všechno pro ni bylo lepší než dětský domov. Hodnotu svého budoucího majetku se dozvěděla dalšího dne a samým překvapením se znovu rozbrečela. Paměť se jí pomalu vracela a ona se těšila, až konečně dostane své peníze, zařídí si z nich pokojík. A bude moct žít normální život. No, ale uznejte sami, že by to nebyl život, kdyby bylo všechno tak jednoduché.

Pohled Faith

Ležela jsem v posteli, v rukách držela otevřený deník a četla si staré zápisky. Bylo tomu už měsíc, co jsem se k Adrianovi přestěhovala. Paměť se mi díky deníku vracela dvakrát rychleji a já se konečně dozvídala o svém starém životě. I když některé věci bych raději nevěděla, byla jsem za to ráda. Trochu mě mrzelo, když jsem si četla, jak malicherná, namyšlená jsem byla. Věc, která mě, ale opravdu činila šťastnou, bylo to, že mě Thomas i Adrian brali jako normální zdravou dívku. Pamatuji si na to jako včera, když jsem vstoupila do tohohle prostorného bylo. Představila se Adrianovi. Několik dní jsem kolem něj a Thomase procházela neustále s kapucí až jednou…

„Faith,“ zavolal na mě Adrian a já vykoukla z kuchyně, kde jsem si dělala kakao.

„Pojď sem, Faith.“ Poslušně jsem došla až k němu a posadila se na pohovku vedle něj. Když zvedl ruku, celým tělem jsem trhla a on ji znovu spustil k tělu. „Neboj se, já ti nechci ublížit. Jen bych si přál, aby sis sundala tu kapuci. Za to, co se ti stalo, se nemusíš stydět.“ Nechtěla jsem si ji sundávat. Řekla jsem mu to. Ale jeho následující slova můj pohled změnila. Rukou se dotkl jizev na mém obličeji a pohladil mě po tváři. Kapuce mi samovolně sklouzla a já se na něj vyděšeně dívala.

„Víš, proč to máš?“ Zavrtěla jsem hlavou a on spustil: „Tu noc, co se to všechno stalo, jsi vyběhla z pokoje a snažila se je zachránit. Křičela jsi, ale pak jsi spadla ze schodů a spadl na tebe hořící závěs. Na celou levou polovinu těla. Není to zohyzdění, ale důkaz tvé statečnosti.“

Od té doby jsem doma kapuci nenosila. Ale ve škole stále.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování