Different - Kapitola 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Anastasie - dívka v blázinci s těžkým životem, ve kterém jí dělá společnost pouze duch.
Daniell - velmi pohledný doktor, který nikdy takovou dívku nepoznal.
Jaký je život s duchem? Změní se, když do něj vstoupí pravá láska? Zůstane Anastasie tam, kde je?

16.07.2014 (19:00) • MrsWitty • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 659×

Ahoj...
mám černé vlasy, hnědé oči a je mi patnáct let. Moji rodiče jsou velmi milí lidé. Tedy byli... Už sedm let jsem je neviděla. Začalo to náhodou. Vidím totiž ducha, víš? Je to žena a říkám jí Elizabeth. Jak dlouho ji vidím? Už od narození, myslím. Kvůli ní mi poslali tam, kde teď jsem. Rodiče si mysleli, že jsem blázen a opustili mě. Už sedm let žiju v blázinci. Ale já nejsem blázen. Vím to, ať si říká, kdo chce a co chce. Jmenuji se Anastasia Sparksová a tohle je můj deník...

Úterý

Tohle je můj první zápis. Deník jsem dostala od doktora Maxe. Už dlouho jsem si ho přála, ale až teď byly moje prosby vyslyšeny. Doktor Max říkal, že prý dostanu také nového doktora. Doufám, že bude mnohem lepší než tenhle. Mimochodem, je tu se mnou Elizabeth. Zrovna včera jsme si spolu povídaly o tom novém doktorovi.

„Jak vypadá?" ptala jsem se jí.

„Je hezký. To je vlastně slabé slovo, je krásný! Vypadá tak na dvacet pět a to možná přeháním." Její hlas mi zase připadal, jako by ho používal vítr.

„Nepřeháníš?"

Elizabeth si odfrkla a protočila oči. „Možná právě naopak."

Tak to jsem na toho doktůrka vážně zvědavá.

Středa

Elizabeth mi lhala... On není krásný... On je dokonalý! Krátké hnědé vlasy, hnědé oči, krásný úsměv a brýle. Ale ty brýle mu vážně sluší. Dneska za mnou přišel. Ptal se mě snad na všechno a poprvé v životě jsem měla pocit, že mi někdo vážně naslouchá...

„Ty jsi Anastasia Sparksová, že?" zeptal se mě. Seděl se mnou na zemi. Jen jsem přikývla.

„Jsem doktor Daniell Cooper. Ale můžeš mi říkat Daniell. Asi víš, že jsem tady nový." Zase jsem přikývla.

„Tak ty prý vidíš ducha... Řekneš mi o něm něco?" Posadil se do "tureckého sedu" a díval se na mě. Ten pohled mě trošku znervózňoval. Podívala jsem se doprava, tam kde seděla Elizabeth, a očima žádala o radu. Přikývla na souhlas, že mu můžu říct, cokoliv chci.

„Je to ona. A jmenuje se Elizabeth. Je se mnou už od narození, myslím. A nevyměnila bych ji za nic na světě."

„Proč jí tak říkáš?"

„Ne, to je její jméno. Řekla mi to."

„Aha, promiň. Jak často s ní mluvíš?" Kdybych se neovládala, asi bych vykulila oči a padla by mi brada. Poprvé se mi někdo omluvil...

„No... no... vlastně skoro pořád. Nikoho jiného tu nemám." Doktor Cooper... tedy vlastně Daniell... přikývl a přemýšlel nad další otázkou.

„Neříkala jsem ti, že je krásný?" rýpla si Elizabeth. Otočila jsem se jejím směrem a ignorovala pohledy Daniella.

„Říkala, a mimochodem, pěkně si mi lhala."

„Já a lhát? Nikdy. Vždyť mě znáš," řekla s náznakem ironie.

„Tohle ale není lež jako lež. Vysvětlím ti to potom." Otočila jsem se zpátky na Daniella. Jen se zamyšleně díval před sebe.

„Je tu s tebou?" zeptal se pak.

„Nikdy mě neopouští."

No, a pak řekl tu nejúžasnější větu, jakou jsem mohla za ty roky v blázinci slyšet.