OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 2. kapitola

16.07.2017 (09:00) • Snowflake • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 362×

Jediné, co byla schopna vnímat, bylo oslnivé světlo. Snažila se zakrýt si oči, ale nijak moc to nepomohlo. Uslyšela hlasitý smích, trochu se zadrhával, ale i tak byl šťastný.

„Co to...“ Talia se snažila něco říct, ale její hlava se znovu roztočila.

„Dobře, že ses probudila. Už jsem se bál, že do konce života budeš spát. Tady, nějaké suché oblečení,“ najednou se vedle ní zjevila rozmazaná postava. Její hlas byl povědomý, ale i tak Talia pořád nevěděla, co se dělo. Všimla si ale, že všechno kolem ní je promočené a studené. Snažila se vzít si oblečení, které jí postava nabízela, ale její motající se hlava a rozmazané vidění ji opět zradily a ona spadla zpátky do promočených polštářů. „Ne, ani náhodou!“ hlas vedle ní se snažil znít vážně, ale potlačoval smích. „Nebudu tě oblékat jako mimino, a hoď sebou! Máš už jen něco kolem půl hodiny na to, dostat se do hlavního sálu. Většina z nás se dokázala vymydlit se, upravit se a vzít si to nejlepší oblečení, a ty tu pořád ještě ležíš ve staré zbroji, a promiň, ale je trochu cítit.“ Mezitím co mluvil, Taliina schopnost vidět se trochu zlepšila a ona rozeznala Itrise. Byla v jeho pokoji na jeho posteli, vedlejší postel spolubydlícího byla prázdná a dost neupravená. Proč tu byla a co se dělo, se jí stále nevybavovalo.

„Proč je všechno mokré?“ byla její první otázka.

„Em, tohle... promiň. Opravdu jsem tě chtěl probudit a vůbec jsi nereagovala, tak... promiň. Je ti velká zima?“ Itris znejistil a poškrábal se na zátylku. Talia si všimla, že byl oblečený do nazdobené černé uniformy a jeho delší blonďaté vlasy byly svázány malým copánkem do úhledného culíku. Nikdy předtím ho neviděla tak upraveného, většinou se snažil být v co nejjednodušším oblečení a pokaždé, když musel mít zbroj, si neskutečně ztěžoval.

„Kde jsi sebral tu uniformu?“ zeptala se pořád zmatená Talia.

„Asi před půl rokem je nám všem nechali ušít, nepamatuješ si?“ zmateně se zeptal Itris, v ruce pořád držel druhou, kterou se snažil podat Talie. Ta si ji s menším úsměvem vzala a Itris se otočil, aby jí dal nějaké soukromí.

„Stejně, co se včera stalo?“ Talia se po chvíli zeptala. Zrovna rozepnula poslední pásek u zbroje a ta spadla na zem.

„Nějak se ti podařilo usnout na náměstí,“ Itris se zasmál.

„Jsem na tebe čekala,“ usmála se.

„Ale já tam už nebyl, tak proč tam?“ Itris se na ni bez rosmyslu podíval, ale s rudým obličejem se zase rychle otočil zpátky, Talia se zasmála a pokračovala s uniformou.

„A proč ne? Místo dobré jako každé, ne?“ Itris na tu odpověď jen zabručel. „Nicméně, kam jsi to vlastně zmizel?“ dodala Talia po chvilce.

„Najít si zrcadlo. Jedna výhoda, když jsi mág - můžeš si sám uzdravit rány,“ zasmál se Itris a opatrně se dotkl zahojené jizvy u krku. Pořád ještě bolela.

„Hm, co tě dostalo?“ s úlisným úsměvem se Talia zeptala.

„Nic! Jen trochu nepozornosti, to je všechno! Všude křik a tak. Kdo se může soustředit...“ zamumlal, Talia se na to hlasitě rozesmála. „Nicméně, když jsme tu sami, co se stalo při té první zkoušce?“ snažil se změnit téma.

„Špatně zvolená výzbroj, nečekala jsem přesně tohle. Jak sis vedl vlastně ty?“ nevinně odpověděla.

„Dobře. To zemětřesení byl dobrý nápad, trochu jsem ho přilepšil. Nicméně to není moje otázka. Kde ses naučila tahle kouzla? Přečetl jsem snad všechny knihy, co tu jsou, a ani zmínka o černém mračnu nebo jedovatém kouři. Kdo ti to prozradil? A navíc, tohle není ani tvůj styl, co se to stalo?“ Talia se najednou zastavila uprostřed zapínání knoflíku. Všechno se opět zastavilo, tedy jen pro ni. Itris vycítil napětí, a tak se snažil rychle změnit téma na něco příjemnějšího, ale Talia ho moc neposlouchala. Všechnu zbývající pozornost směřovala do přípravy na nadcházející ceremonii.

-------------------------

Itris a Talia dorazili do přeplněného sálu pozdě, jako skoro vždycky. Talia si už uměla s těmito situacemi poradit - udělala menší rozruch a pak se zařadila s nevinným výrazem na tváři mezi ostatní.

Nicméně tentokrát jejich pozdní příchod nic neovlivnil. Žádný z velitelů, nadporučíků a ostatních zástupců vyšších vojenských řádů, kteří měli pogratulovat novým vojáků ke vstupu do armády, ještě nedorazil. Talia si neodpustila poznámku o nesnesnesitelných proslovech velitelů, když se rekrut opozdil třeba i jen o půl minuty. Toho se bohužel chytili i ostatní rekruti a za pár minut si skoro celý sál šuškal vtipy a historky podrývající autoritu jejich nadřízených.

Najednou se sálem rozezněla denguvská hymna, načež příslušníci všech oddílů zasalutovali. Poté se na pódium došoural stařeček v našperkované bílé uniformě se spoustou vyznamenání. Takováto uniforma by mu možná dodala vážnost a úctu, to by se ale pod její vahou nesměl hroutil. Byl představen jako bývalý generál Soliaren, válečný hrdina, který dvacet let chránil jižní hranici Denguvského Soustátí. Když se konečně dostal k řečnickému pultíku, začal svůj neskutečně dlouhý a nudný proslov, po kterém následoval podobný proslov od snad stoletého plukovníka Dowell a po něm další důležitý stařeček a pak další...

Itris už přestal poslouchat, jen se sázel sám se sebou, kolikrát nějaký „hrdina“ řekne něco o hrdosti a cti bránit svou zem.

Jestlipak alespoň jeden z nich někdy skutečně bojoval o svůj život, pomyslel si Itris, Spíš prostě jen posílali svoje svěřence na smrt. Pokud někdo z nich skutečně bojoval, tak mu vzpomínky na to asi trošku pozměnila senilita, usmál se nad svým vlastním vtipem. Najednou si vzpomněl na svůj čas v akademii, kdy by nejspíš věřil každému slovu z takovýchto proslovů. Ale byl to jen naivní kluk, co chtěl být léčitelem, aby pomáhal ostatním, a co si byl jistý, že i ostatní by mu hned pomohli. To bohužel nebyla pravda, spíš její pravý opak. I tak mu občas ta naivita chyběla. Už si ani nemohl vzpomenou na časy, kdy neočekával každou chvíli bodnutí do zad. Na začátku výcviku se snažil ostatní přesvědčit, že ne všechno se musí řešit krví, ale nikdy ho nebrali vážně. A když řekl něco o svědomí, vždy se mu vysmáli do tváře. „Naivní člověk nemůže nikdy uspět a výčitkami mrtvé nezískáš zpět“, ani nemohl spočítat, kolikrát mu tuhle větu někdo řekl. Většinou hned potom, co dotyčný udělal nějakou příšernou věc. Potichu si dlouze povzdechl, když pomyslel na všechny ty věci, co musel udělat on, aby tu mohl stát a jeho tělo neleželo mrtvé někde ve škarpě.

Najednou se ozval opět orchestr a rekruti po jednom chodili na pódium, a tam jim jejich velitelé dali odznak a pár pochvalných slov. Jako vždy, Skyggen byli úplně poslední.

-------------------------

Všichni už měli rozchod, ale v sále zbylo ještě pár nových vojáků, kteří mlčky seděli po pódiu, přemýšlejíc o jejich nelehké budoucnosti.

Itris svíral v ruce svůj odznak. Od chvíle, kdy ho dostal, z něho nespustil oči. Kulatý a šedočerný, z jedné strany znak Pelgai - holubice míru - a na druhé byla vyrytá nějaká slova v simikijštině. Pár měsíců po tom, co ho přijali mezi Skyggen, dostal na krk tetování s podobným nápisem. Stále ale nevěděl, co ta slova znamenají.

Když se odznaku správně dotkl, ucítil proud energie proudící jeho tělem. Ne moc silný, ale byl najednou o trošku silnější, než každý průměrný mág. Pokud z něho nesundal ruku dost brzy, začala mu energie odznaku cukat se svaly na krku a skoro ho i ovládat.

Skyggen byl původně elitní oddíl simikijců, získávali a udržovali ta nejmocnější tajemství a v případech krajní nouze i bojovali za svou vlast, ale to velice málo. Po pádu simikijců Skyggen přetrvali. Nejdříve se špetkou přeživších simijců jako vůdců, ale ti většinou nežili už moc dlouho. Členové jednotek se z oddaných elitních bojovníků postupem času změnili na odsouzené mágy, pro které jakákoliv špatnost nebyla problémem. A velitelé těchto jednotek je většinou chtěli mít přesně takové.

„Kouzlo Skyggen, heh? Jedna z mála věcí, co nezměnili,“ najednou se před ním objevil Talia a hořce se zasmála.

„Simikijská tetování jsou divná, nemají to být POUZE obrazce?“ Itris opět stiskl odznak a jeho tetování na krku začalo slabě zeleně světélkovat.

„Tetování něco zobrazují, simikjci to pouze dali na novou úroveň. Když máš rasu, kde jsou úplně všichni mágové, jak se můžeš spokojit s prouhými obrázky?“ Talia se zasmála a sedla si vedle Itrise. V sálu už byli krom jednoho vojáka sami.

„Ty ses s nimi spokojila a jsi napůl simijka,“ Itris povytáhl obočí a hravě se na Taliu usmál.

„Jo, no, až mě potká táta, tak mě zabije,“ Talia se začala smát.

„Hm, nikdy jsi nemluvila o svých rodičích. Takže tvůj otec nemá rád tetování. A jizvy z tréninku mu nevadí?“ zeptal se Itris. I když nebyl nikdy nenávistný člověk, nikdy se netajil svým názorem na Skyggen a často rád poukázal na každou jejich zkaženost.

„Upřímně? Nemám tušení. Ani nevím, kdo to je,“ na Taliině tváři se najednou objevil velice smutný výraz. Itrisovi došlo, že ji velice málokdy viděl takhle smutnou. Většinou rychle vyměnila nešťasný pohled za ten bláznivý a udělala něco nerozumného, ale zábavného. Teď se ale jen nepřítomně dívala před sebe, ostré uši byly svěšené, v očích se leskly slzy a výraz jejího roztomilého obličeje by teď v komkoliv, kdo měl srdce, téměř vyvolal pláč. I její drobné tělo vypadalo jako ještě menší. Itris ji chtěl obejmout, aby ji utěšil, ale ona ucukla a snažila se předstírat úsměv. „Jsem v pořádku, neboj, za těch sedmnáct let jsem si zvykla,“ řekla a její výraz se opět vracel do toho šťastného a i tak trochu bláznivého.

„A to jsi byla v akademii celý život? Tedy, dokud ses nemusela přidat ke Skyggen,“ zvědavě se zeptal Itris. Právě mu došlo, že i když ji zná už víc jak čtyři roky, téměř nic o ní neví.

„Ne, to ne, do akademie mě zavřeli až v šesti. Vyrůstala jsem v sirotčinci v Akroversu. Docela milé místo, když pominu všudypřítomné bandity, zloděje, ochlasty a nevěstince. Ale alespoň nás nepředhodili vlků, jak by to možná udělali jinde,“ zasmála se, v jejích očích už nebyl ani ten nejmenší náznak smutku.

„Tvoji rodiče zemřeli?“ Itris se to snažil říct co nejcitlivěji, ale moc nevěděl jak.

„Možná ano, možná taky ne. Jestli myslíš kvůli sirotčinci, tak ne, proto jsem tam nebyla. V Akroversu je sirotčinec spíš místo, kde jsou děti, o které se nikdo nestará. Co se týče mých rodičů, nevím, kdo jsou. Byly tu určité domněnky, ale nikdy se nepotvrdily, a jsem za to celkem vděčná. Prý mě našli v lese, nebyl mi ani měsíc. Ani stopa po někom jiném, jen malé, roztomilé a bezbrané mimi.“ Talia byla najednou tak hrozně moc tichá, utopená v myšlenkách. Přesto ne smutná jako předtím, možná spíš nepatrně naštvaná. Když si všimla Itrisova smutného výrazu, vstala a podala mu ruku. „Dost fňukání, máme oslavovat!“ zasmála se.

„Trochu si nejsem jistý, že je co oslavovat.“ Itris se dostal na nohy a snažil si aspoň trochu upravit zmačkanou uniformu.

„Pravě nám oficiálně řekli, že už nebudu žádné zkoušky! Už nikdy posměšky od velitelů a nesmyslné tresty za nic! To je sakra dobrý důvod k oslavě!“ na Taliině tváři se objevil široký úsměv.

„Hm, pravda, teď už to budou jen sebevražedné mise a nepřátelé snažící se nás na každém kroku zabít,“ zabručel Itris.

„Ty seš hroznej pesimista, víš to?“ usmála se Talia a táhla Itrise za rukáv pryč ze sálu.

„Občas se sám sebe ptám, proč jsme my dva přátelé, jsme úplně jiní,“ Itris se zasmál a snažil se udržet krok s Taliou, která skoro běžela.

„Dohromady jsme jako jedna dokonalá osoba!“ Talia poslední slova téměř zakřičela a s jejím okouzlujícím úsměvem na tváři táhla dál Itrise za rukáv pryč. Ten už dávno vzdal snahu jí v tomhle vzdorovat. Když se chytila nějaké myšlenky, nikdy si nic nenechala vymluvit. Jemu to ani nevadilo, nikdy nebyl vůdčí typ a u ní měl pocit, že alespoň ví, co dělá. Většinou.

-------------------------

Oba věděli, že tohle bude nejspíš poslední den, kdy budou spolu. Ale nenechali si ho tím pokazit. Dokázali za ten jeden den udělat spoustu věcí, které by možná někdo považoval za bláznivé, ale oba se jimi neskutečně bavili. Pak, jako obvykle, pozvali všechny jejich přátele jako Cassidy, Taliina spolubydlící Dibbi nebo i neustále hrozně vážný Liunt, Itrisův spolubydlící, do hostince a až do rána tam strávili čas vyprávěním, fantazírováním a ke konci hlavně smáním se téměř čemukoliv.

Když se pak museli rozloučit, nebylo to nic ve stylu „sbohem“, „hodně štěstí“ a už vůbec ne „Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Budeš mi tak moc chybět“. Jen si řekli obvyklé „tak příště“, jako by to byl jen další běžný den. Ale nikdo si nebyl jistý, jestli nějaké příště ještě někdy bude.

Autor: Snowflake, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 2. kapitola: