Dívka příběhů - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stane, když se Talia konečně rozhodne využít Itzaleanovy pomoci?

31.07.2017 (12:00) • Snowflake • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 328×

Když Talia dorazila do tábora, Timido s Dalenem zrovna studovali symboly na skalní stěně, Wenran spokojeně opékal pár kousků masa na ohni nedaleko nich a Edrei i Gen ještě spokojeně spali.

„Takže tohle znamená nic?" Dalen se zmateně zeptal Timida a ukázal na jeden ze znaků na skále.

„No, tak napůl. Spíš bych to přeložil jako neexistující, popírá to existenci něčeho. Nicméně je zvláštní, že je to psané ruinovým písmem a ten zbytek normálně," Timido založil ruce a snažil se vyčíst něco dalšího.

„Není ruinové písmo pro psaní do kamene vhodnější?" poznamenal Wenran.

„Možná. Stejně... Musel to napsat někdo úplně jiný, než kdo psal ten zbytek. Kdyby to psal simikijec, tak by tak mohl zničit všechny ty nápisy pod tím, což by byl asi jediný rozumný důvod, proč to psát. Ale tohle je jen překrývá. Proč to tedy psal?"

„Prostě neuměl používat ruinové písmo?" zachechtal se voják.

„Nejspíš," taky se zasmál bard. „Hej Tali, už jsi viděla tohle? Přes noc se tu objevily simikijské nápisy," usmál se na ni a pozval ji vedle sebe.

„Podle něho to udělali duchové," posměšně poznamenal Wenran.

„Nemyslel jsem to vážně. Nicméně i tak by to bylo lepší vysvětlení než tvoje," zamračil se Timido.

„Jasně, génie..." nezaujatě řekl Wenran a obrátil svoji pozornost zpátky k opékání masa.

„Nicméně je to dost pozoruhodné, nemyslíš? Na tomhle místě je něco magického a tajemného, to už nemůže nikdo popřít," otočil se zpátky k Talie.

„Ty rozumíš tomu, co se tam píše?" podivila se poloelfka.

„Samozřejmě. Už od svého dětství jsem studoval simikijské písmo i jejich kulturu!" řekl hrdě.

„Máš nějakou představu, jak se to sem dostalo?" zeptal se Dalen, Timido na to jen zakroutil hlavou.

„A víš, co znamenají ty ostatní symboly?" snažila se změnit téma Talia. Neměla zrovna moc chuť vysvětlovat všechno, co se dnešní ráno stalo.

„Zčásti. Ale je tu pár znaků, které jsem nikdy v životě neviděl. A u spousty z nich je část zakrytá, takže to může být více různých slov," přiznal Timido.

„A nedá se to z toho trochu přeložit?" znovu se zeptal Dalen.

„No, tohle znamená ty, tohle buď smrtelný, nebo váza," ukazoval na znaky na skalní stěně.

„Váza?" zasmála se Talia.

„Kdo jsem, abych soudil poselství o vázách?" také se zasmál. „Pak pozor, únik, a tohle je buď dívka, nebo rostlina,"

„Takže to proroctví je: Pozor, z vázy s rostlinou unikne voda?" zavtipkoval Dalen a Timido i Talia se tomu zasmáli.

„Co takhle najít něco užitečného, hm?" podrážděně se ozval Wenran.

Timido se opět zamyslel a snažil se najít jakoukoliv věc, které by se mohl chytit. Talia stála vedle něho a snažila se předstírat, že dělá to samé. Ale ve skutečnosti trochu vyšilovala z toho, co všechno se tohle ráno stalo. Přemýšlela, jestli by to měla říct ostatním. Ale co by dělala ona, kdyby jí někdo řekl něco takového? Nejspíš by ho brala za blázna. Část z ní chtěla vyzkoušet, co všechno dokáže dělat s tím tetování na zápěstí, ale ta druhá část si přála, aby Timido našel způsob, jak se dostat do ruin, a ona by mohla celý problém s Itzaleanem ignorovat o trochu déle. Nakonec se to třeba vyřeší nějak samo, ne? Zatím to tak vždycky šlo.

Timido si polohlasem četl všechny symboly, Talia ho moc neposlouchala. Ale pak uslyšela něco, z čeho ji zamrazilo. Pouhá tři slova, a všechen zbytek jejího klidu se vytratil. Neměla sice ponětí, co znamenají, ale přesně si pamatovala, kdo a kde je řekl.

„Jente o Straeon?" Talia se to snažila říct to co nejklidněji.

„Co? Přemýšlím zase nahlas?" zeptal se zmateně Timido.

„Tak trochu. Co to znamená?" snažila se usmát Talia.

„No, nejspíš bych to přeložil jako Dívka příběhů. Proč se vůbec ptáš?" podivil se.

„Jen tak. Někde jsem to slyšela a... prostě jen tak," nervózně se zasmála.

„Dobře," také se zasmál Timido. „Kdybys chtěla vědět ještě něco, stačí říct," usmál se.

„No, kdo nebo co přesně je Dívka příběhů?" zeptala se.

„Řekl bych, že je to titul. Simikijský, pochopitelně. Zatím jich bylo šest, každá z nich se nějak zapsala do dějin. Ale i když ta první byla známá hlavně jako mírumilovná hrdinka, zbytek z nich už vždy tak dobrou pověst neměl. Ta poslední například způsobila jednu z nejhorších válek celé historie Elosu a má na svědomí statisíce životů. Naštěstí zmizela dřív, než mohla způsobit víc škody."

„Takže Dívky příběhů jsou všechny simikijky, co se nějak zapsaly do dějin?" snažila si to urovnat Talia.

„To bych zrovna neřekl, existuje spoustu dalších, občas i důležitějších simikijských dívek, které Dívky příběhů nejsou. Řekl bych, že jde o nějaké speciální magické nadaní, ale upřímně se v tom trochu ztrácím. Simikijci nám, ubohým lidem, toho nikdy nic moc neprozradili," zasmál se Timido.

„Víš toho spoustu!" usmála se na něho Talia.

„Možná, ale stejně mi to k moc věcem není. Už včera jsem několik hodin hledal vchod do těch ruin, ale pořád nic. Vsadím se, že na něm právě teď stojím a nevím o tom," trochu sklesle se zasmál Timido a vrátil se ke studování znaků na skále

Uběhlo nanejvýš deset minut, ale Talie to přišlo spíš jako deset hodin. V hlavě se jí honilo tolik myšlenek, a většina z nich zahrnovala Itzaleana. Nakonec, jakou skutečnou moc nad ní má? Vždyť i sám řekl, že není skutečný, tak proč se ho bát?

Rozhodla se. Využije jeho pomoci. Zatnula ruku v pěst a cítila, jak se inkoust z tetování rozlévá dál po její paži až k ramenu. Možná to trochu bolelo, ale to jí ani nevadilo. Konečně udělala první krok, a bylo to příjemné. Připadala si, jako by opravdu mohla vládnou světu. Ale o to jí nešlo, zatím.

Neměla sice ponětí, jak přesně se to stalo, ale přes hlínu a trsy trávy poblíž se začínalo proplétat zářivě bílé světlo. Celá skupina se k tomu místu hned ohlédla, Talia k němu rychle přeběhla a začala odhrabovat hlínu holýma rukama. Ucítila tvrdý, chladný kámen, a když odklidila i poslední hroudy hlíny, uviděla obří desku z našedivělého kamene, na které byla vyobrazena obrovská věž a po stranách byla spousta simikijských nápisů.

Bez rozmyslu se dotkla desky a zkusila použít opět nějaké kouzlo, aby dokázala desku nějak odendat. Nicméně namísto toho se deska roztříštila, a dřív, než si to Talia uvědomila, padala se střepy z desky a spoustou zeminy do temné propasti.

-------------------------

Kupodivu se Talia při pádu nijak nezradila, jáma naštěstí nebyla moc hluboká. Rozhlédla se kolem, byla to celkem temná a špinavá chodba, jejíž konec i začátek byly v nedohlednu.

„Talio! Jsi v pořádku?" zakřičel dolů Timido, nakloněný nad okrajem jámy.

„Jo, a je tu nějaká cesta!" zavolala zpátky Talia.

„Dobře, počkej na nás. Nějak se dostaneme za tebou," odpověděl jí a pak už jen slyšela vzdálené hlasy, které nebyly dost hlasité, aby jim rozuměla.

Talia se snažila si oprášit zbroj, když si všimla, že dvě velké korálkové oči ji sledují z temné části chodby. Pomalu se přibližovaly a ona začínala slyšet i tichý sykot a neohrabaně našlapující páry nohou. Pokusila si trochu rozsvítit menším kouzlem, a pak to uviděla. Bylo to velké asi jako pes, hlavu téměř srostlou s trupem, který byl chráněn tvrdou vnější schránkou, a vyčuhovaly z něho tři páry kostnatých nohou. Když ho zasáhlo světlo, prudce zasyčel a otevřel velkou tlamu plnou ostrých zubů. Ale nestáhl se, pořád se neohrabaně blížil k Talie.

„Něco tu je!" zakřičela poplašeně Talia a snažila se postavit, ale měla zaklíněnou nohu v troskách desky. Syčení se přibližovalo a ona už začínala panikařit. „Přibližuje se to! Prosím, pospěšte!"

Ta věc byla pořád blíž a blíž, už jen pár metrů od Talii, a stále nepřicházela žádná pomoc. Syčení už znělo Talie skoro jako melodie. Překrásná, uklidňující melodie. Najednou se jí chtělo tak moc spát. Rychle tasila meče a čepel se rozsvítila magickým plamenem, ale to syčící bytost nijak neděsilo. Jen se zastavila a pokračovala vydávat ten krásný zvuk, a Talie se stále víc a víc zavíraly oči. Pomalu jí slábla ruka a nakonec položila meče vedle sebe a všechen plamen se vytratil. Někdo na ni nejspíš volal, ale ona už to nevnímala. Snažila se bránit, ale nedokázala nechat otevřené oči, spánek se teď zdál jako ta nejkrásnější věc na světe. Vzdala se, zavřela oči a cítila už jen horký, zapáchající, ale svým způsobem příjemný dech stvůry, funící jí do obličeje.

-------------------------

Edrei křičel na Taliu znovu a znovu, ale nedostával žádnou odpověď. „Přibližuje se to!" Taliina slova mu zněla v hlavě a on se začínal bát nejhoršího. Zbytek skupiny se snažil nějak dostat dolů, ale bez možnosti někam přivázat provazy se to nezdálo moc možné. Edrei se znovu podíval do jámy a naposledy zkusil, jestli se Talia neozve. Ale po dalším jejím mlčení se rozhodl slézt dolů za ní.

Nejdřív to bylo celkem jednoduché, stěna byla velice hrbolatá a pevná. Ale čím níž se dostával, tím byla hladší a víc se drolila. Když slezl o další kousek, výčnělek mu zůstal v ruce, a jak se rychle snažil rychle snažil najít rovnováhu, rozdrolil nohama další. Nakonec se držel jen jednou rukou a marně hrabal nohama o hladkou stěnu. Podíval se dolů, už nebyl ani tak vysoko, ale stejně ho pád dolů trochu děsil. Snažil se zklidnit a opatrně hledal nohama cokoliv, o co by se mohl zapřít.

S úlevou se přitiskl ke studené kamenné stěně, když se konečně mohl zapřít nohama o větší výčnělek. Splašený tlukot srdce v jeho uších ustával a jemu jeho předešlá zděšenost přišla už dost směšná. Se svým obvyklým posměšným úsměvem se chytal pokračovat, když to uslyšel. Ta omamná, sykavá melodie. Snažila se mu dostat do hlavy, a to ho dohánělo k šílenství. Zavřel oči a pokusil se ji nevnímat. Ale i když se ji snažil překřičet, ta melodie mu nešla z hlavy. Výčnělky mu začaly vykluzovat z rukou a nohy se mu neuvěřitelně klepaly. Trochu se vzpamatoval a už bez jakékoliv opatrnosti rychle lezl dolů.

Když konečně spíš dopadl na dno jámy, viděl jen nějakou divnou, celkem velkou věc, co vydávala ten příšerný zvuk. Opatrně vstal a už tak dost pomatený melodií si prohlížel tu podivnou bytost. Když si ho to všimlo, pomalu se to na něho otočilo a první pár prvních, dlouhých, huňatých nohou zvedlo do vzduchu. Pak ta melodie trochu zeslábla a příšera ukázala svou velkou zubatou tlamu plnou slin a nafialovělé krve.

Edrei měl neuvěřitelné nutkání si lehnout a usnout, ale překonal se. Vytáhl nůž a instinktivně se jím ohnal po hlavě té stvůry. Ta byla ale dost rychlá na to, aby se přikrčila, a pak ho vyzdviženýma nohama uhodila do hrudi. Elf s vyražením dechem spadl na zem, ale rychle uhnul další ráně a vrazil příšeře nůž do hrudi. Čepel se ale pouze zasekla v záhybu krunýře a znovu to udeřilo elfa do hrudi. Edrei lapal po dechu, ale dokázal se dostat na nohy, a když udělal netvor další výpad, dostal se za ni a rukou jí objal její tlustý krk. Stvůra se ještě chvíli zmítala a snažila se elfa setřást, ale za chvilku se kvůli nedostatku vzduchu zhroutila k zemi.

Edrei se konečně dokázal nadechnout a rozhlížel se po jeskyni. Uviděl Taliu, jak bezvládně leží jen kousek od něho. Její zakrvácená hruď se trhavě nadzdvihávala při každém nepravidelném nádechu, nejspíš byla v bezvědomí, ale alespoň že naživu. Edrei k ní okamžitě přiběhl a snažil se ji probudit, ale marně.

Několikrát se snažil dovolat o pomoc, nebo alespoň radu od zbytku skupiny, ale polovina slov zmizela v ozvěně, a i kdyby ne, nebyly by nijak moc nápomocné. Edrei i chvilku přemýšlel, že vyšplhá nahoru i s Taliou a zkusí najít jinou cestu do ruin. Když se ale podíval na dlouhou cestu vzhůru a vzpomněl si to, jak ji předtím musel slézt, stáhlo se mu hrdlo a najednou mu zůstat tady nepřipadalo tak špatné. Rozhodl se tedy zůstat s Taliou v té temně chodbě, dokud se tam nedostanou i ostatní.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Snowflake, v rubrice: Povídky » Na pokračování