OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka z ulice - 1. kapitola



Dívka z ulice - 1. kapitolaAlex vypraví o svém vztahu s matkou. Měla to jako dívka snadné? To se dočtete v dnešní kapitole. Pěkné čtení.

Když skončila zavírací doba, musela jsem uvnitř baru ještě uklidit. Nikdy jsem se tím moc nezabývala. Stejně by to bylo k ničemu a vypadalo by to tady pořád stejně hrozně. Vždy jsem jenom utřela stoly a bar, trochu zametla a vytřela a doplnila zboží do lednice nebo na poličku nad bar.

Dlouhý stůl, který tvořil bar, byl zhotoven z nějakého levného dřeva, které už dávno ztratilo svůj lesk. Všude byl poškrábaný a oprýskaný. A hýbal se. Někdy jsem se divila, že ještě drží.

Zamkla jsem hlavní vchod a rozhlédla jsem se kolem dokola. Bylo něco kolem třetí ráno a to byl na ulicích už klid. Pokud jsem nepočítala bezdomovce, opilce, nebo drogové dealery. Domů jsem nikdy moc nepospíchala, i když jsem se vždy hrozně bála jít temnými uličkami, které byly na pohled prázdné. Cestu jsem si krátila tím, že jsem přemýšlela, co budu zítra dělat. Směnu jsem měla až od devíti večer a pochybovala jsem, že budu do té doby spát.

Procházela jsem temnou uličkou, kde se na zemi povalovaly odpadky. Hrozně jsem se lekla bezdomovce, který seděl za velkým kontejnerem. Na ulici svítily lampy, které vytvářely strašidelné stíny a divné světlo.

Už jsem stála kousek od našeho činžáku, kde jsme bydlely s mojí matkou. Byl to malý dům o čtyřech patrech a opadanou omítkou. Některá okna byla rozbitá a spodek odporného obydlí byl posprejovaný divnými nápisy, které mi přišly absolutně odporné a nedávající smysl. Ještě více jsem zpomalila krok a snažila se cestu domů co nejdéle protahovat. Odemkla jsem spodní dveře a po schodech vyšla až do posledního poschodí. Trochu jsem přemýšlela, jestli by nebyl dobrý nápad zůstat spát na schodech a počkat až ráno máma odejde pryč. Tuto myšlenku jsem zavrhla a odemkla bytové dveře.

Všude byla tma a ticho. Trochu jsem se bála, protože tmu jsem opravdu moc nemusela, pokud jsem byla někde zavřená uvnitř. Na ulicích mi to tolik nevadilo, ale tady jsem byla opravdu vyděšená. Snažila jsem se být potichu jako myška a snažila se co nejrychleji proplížit do svého pokoje. Skoro se mi to podařilo, ale těsně přede dveřmi mi dopadla ruka na rameno. Příšerně jsem se lekla a málem vykřikla.

„Kde jsi byla?“ zařvala na mě matka. Z jejího dechu jsem cítila alkohol, ze kterého se mi dělalo zle a ze kterého se mi chtělo zvracet. Podívala jsem se na ni zpříma, ale jen těžko jsem jí viděla do obličeje. V bytě nebylo žádné světlo, a tak jsem mohla rozeznávat jenom obrysy postavy. Nevěděla jsem ani, jestli se dívá na mě. Byla jsem za to ráda, její opilý pohled mě vždy velmi děsil.

„V práci,“ odpověděla jsem klidně. Na tohle jsem byla už celkem zvyklá, nestalo se to poprvé. To, co následovalo, jsem očekávala. Udeřila mě rukou do tváře. Nevím, jestli se mi to jenom nezdálo, ale myslim, že jsem na její tváři viděla samolibý úšklebek.

„Nelži, ty malá zrůdičko.“ Měla jsem co dělat, abych neobrátila oči v sloup.

„Proč bych ti asi tak lhala?“ zeptala jsem se jí a odešla do pokoje, kde jsem se zamkla. Jestli se matka bude dobývat nebo snad křičet, mi bylo úplně jedno. Nakonec stejně neudělala nic a jenom odešla zpět do obýváku.

Oddechla jsem si a svlékla se. Můj pokoj byl malý a nebyl vůbec útulný. V rozích byla plíseň, na zdech padala omítka. Snažila jsem se to vylepšit obrázky, ale moc to nešlo. Stejně jsem tu netrávila moc času a radši odešla pryč z celého bytu, klidně i na celý den.

Vyhlédla jsem z okna. Nikdo v žádném okně nesvítil, všichni nejspíš spali. Byla jsem velmi unavená, tak jsem sama ulehla do rozvrzané postele a během pár chvil usnula.

Zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem na rozlehlé louce, kde nikdo nebyl. Uprostřed bylo malé jezírko a v něm plavaly zlaté rybičky. Rozešla jsem se k němu a usedla na jeho okraji. Dívala jsem se na ryby, jak si spokojeně plavaly v čiré vodě. Instinktivně jsem ucítila, že někdo stojí naproti mně. Zvedla jsem hlavu, ale do obličeje jsem dotyčnému neviděla. Bránily mi v tom sluneční paprsky, avšak poznala jsem, že to byl muž. Měl na sobě lehkou bílou košili a šedé plátěné kalhoty. Byl bosý.

Podívala jsem se na sebe a zjistila, že mám letní bílé šaty a také nemám boty. Ovanul mě lehký větřík a příjemně mě pohladil po tváři.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Odpověď jsem nedostala. Otevřela jsem oči a zírala na bílý, hnusný strop přímo nade mnou.

Koukla jsem se na budík. Bylo něco málo po desáté hodině. To už byla máma pryč, tudíž jsem se nemusela bát vyjít z pokoje. Všude bylo ticho. Vešla jsem do kuchyně a z horní police vytáhla cereálie. Doufala jsem, že v lednici bylo trochu mléka, ale nakonec jsem musela zklamaně sníst cereálie samotné.

Byt byl prázdný a to myslím skoro doslova. Nebylo tu moc nábytku a dokonce jsme neměli ani televizi. Moc mi to nevadilo, stejně jsem nebyla moc zvyklá se na ni dívat. Mnohem radši jsem si zašla do knihovny a přečetla si knížku.

Byl čtvrtek, to tam měli otevřeno. Občas jsem tam pomáhala a jedna velmi hodná paní mi za to i zaplatila. Rozhodla jsem se, že tam půjdu a půjčím si nějakou pěknou knížku, se kterou se na zbytek dne zabavím.

Rychle jsem dojedla cereálie a odešla do koupelny si trochu omýt obličej. Byla to jenom malinkatá místnost s miniaturním sprchovým koutem a záchodem v druhém rohu. Vůbec jsem se nemalovala. Brala jsem se taková, jaká jsem byla, a zbytečná kosmetika by byla jenom výdaj navíc. Někdy jsem si i říkala, že bych se zeptala jedné své známé, zda by mě trochu nezkrášlila, ale bála jsem se, aby se mi to nezalíbilo a já netoužila po něčem, co bych nemohla mít.

Oblékla jsem si na sebe potrhané džíny a obyčejné tričko. Na nohy hodila botasky a s taškou plnou knih se vydala do knihovny.

Už je to nějaká chvíle, co jsem tam nebyla a docela mě to mrzelo. Knihovna bylo takové moje malé útočiště. Nebyla to velká budova, jenom malý domek s bílou omítkou a obyčejnými skleněnými okny.

Milovala jsem tu vůni, když jsem vešla dovnitř. Vůně knih mě naplňovala a dávala mi jistý dobrý pocit. Rychlým krokem jsem došla k pultu, kam jsem položila knihy mladé pracovnici, a odešla si půjčit nové.

Nikdy jsem si nevybírala dopředu, co si půjčím. Vždy jsem doufala, že mě nějaká kniha zaujme už jenom svým obalem či názvem a většinou se tak i stalo. Dnes jsem si vybrala čtyři tlusté knihy. Všechny to byly romány, které končily slovy „šťastně až do smrti“ nebo „a milovali se navždy“. Zbožňovala jsem historické romány, kde je hlavní hrdinka donucena do sňatku s mužem, který jí přijde odporný, protože je sukničkář, ale nakonec se oba do sebe vášnivě zamilují.

Sama jsem snila o obrovské lásce, která by mě pohltila a nepustila. Nikdy jsem nepotkala nikoho, o koho bych se zajímala více než o ostatní. Ani ve škole nebyl žádný kluk, který by mi učaroval, i když jsem věděla, že alespoň jednomu spolužákovi se líbím.

„Takže čtyři knihy do dalšího měsíce,“ pověděla mi brýlatá žena a podala mi nazpět knihy i s mojí průkazkou. Nejradši jsem na knihovně měla, že byla prakticky zadarmo. Jednou za rok jsem zaplatila nízkou částku jako poplatek za to, že jsem čtenář, a po zbytek roku jsem si nemusela dělat už vrásky.

Nechtěla jsem jít domů, tak jsem odešla do malého parčíku, kde jsem se usadila na lavičce a začala si číst první román. Byla to krása. Milovala jsem autory, kteří dokázali barvitě popsat okolí, děje i postavy, a nejradši jsem měla spisovatele, kteří mě vtáhli do knihy a jen tak nepustili.

***

Po pár hodinách, když už jsem necítila zadek, jsem se rozhodla jít domů. Byt jsem našla opuštěný stejně jako ráno. Matka měla přijít až pozdě odpoledne a já byla moc ráda, že jsem na ni nemusela narazit. Naše vztahy se po smrti otce změnily.

Stalo se to před deseti lety, když mi bylo dvanáct. Srazilo ho auto. Matka se přes to nikdy nepřenesla, hlavně proto, že zrovna odcházel od své milenky, když ho řidič náklaďáku přejel. V tu dobu jsem chápala, proč matka začala hodně pít a párkrát na mě vztáhla ruku. Doufala jsem ale, že se to po pár měsících uklidní a my budeme žít jako dosud. Spletla jsem se.

Z útulného bytu uprostřed města jsme se přestěhovaly do odporného obydlí, ve kterém bydlíme doteď. Matka ztratila zájem o život i o mě a jedinou radostí se stal alkohol, který milovala nadevše.

V dobře placené práci dostala výpověď a my musely dlouhé roky žít z pojistky, kterou jsme dostaly po tátově smrti. Její psychické problémy byly horší a horší a její fyzické týraní se změnilo i na psychické, které mi ublížilo daleko víc. Ztratila jsem své sny i přání. Byla ze mě troska, a možná pořád je. Bylo to hrozné období, na které nerada vzpomínám. Jsem ráda, že už jsem dospělá a mohu za sebe rozhodovat.

Když jsem chodila na střední, musela jsem nosit oblečení, které máma dostala jako milodar od známých. Ve škole se mi holky posmívaly, když jsem přišla do školy v chlapeckém tričku a roztrhaných kalhotách. Učitelky si na mámu mnohokrát stěžovaly, protože jsem zanedbávala školu a nechodila tam, ale sociálka ani máma to neřešily, tudíž se to nezměnilo. Dokonce jsem ani neodmaturovala, protože jsem v posledním ročníku přestala chodit do školy a začala pracovat, abychom se uživily.

Před pár měsíci si máma našla práci, díky níž se vracela domů unavená a totálně bez myšlenky, že by mi začala nadávat. Občas si sem přivedla nějakého chlapa a já jsem z pokoje slyšela ty odporné zvuky, které naznačovaly, co právě asi provádí. Tohle já nikdy nezažila. Sex. Ať už z lásky nebo z potřeby, byla jsem panna. Ale nevadilo mi to a to bylo to hlavní. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!