OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 16. kapitola

09.11.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 934×

Všechno už bude dobré, možná

Brzy mi začala být zima a tak jsem se vydala rychlým krokem k domu. Dorazila jsem dovnitř a zamířila do pokoje. V pokoji jsem si vzala boty a něco teplého na sebe. Nemohla jsem uvěřit, že moje procházka zabrala tolik času, protože když jsem přišla do jídelny, už se chystal oběd. Sedla jsem si tedy ke stolu a vyčkávala ostatní.

Dorazili brzy a tak jsme mohli začít. Nikdo nepromluvil a já byla za to ráda. Po obědě jsem se odebrala do zahrady a tam jsem strávila zbytek dne. Večer se mi udělalo zle a tak hned po večeři jsem utekla do koupelny a tam ze se vyzvracela veškerý obsah večeře.

Unavená, jako po každém zvracení jsem se svalila do postele a usnula. Začalo se mi dělat zle večer a ne ráno. Liam si začal něčeho všímat, ale nic neřekl.

Dnes se mi večer neudělalo zle a tak jsem měla plno síly. Nemohla jsem usnout, viděla jsem ty dveře a pořád jsem byla ve střehu, protože jsem byla si byla jistá, že nimi na chvíli přijde James a bude se zase o něco pokoušet a ublíží to mojí malé Alice.

Začala jsem se klepat, potřebovala jsem něco nebo někoho. Odvážila jsem se vylézt z teplé peřiny a postavit se na vlastní nohy. Vydala jsem se chodbou a dorazila až k jeho pokoji. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem otevřela dveře a potichu docupitala k jeho posteli. Spal, to jediné mě uklidnilo. Přilehla jsem si k němu a přitulila jsem se k němu. Spokojeně zapředl a obtočil kolem mě své ruce. Byla jsem si jistá, že spal a tak jsem tomu nedávala nijakou váhu. Konečně se mi podařilo usnout.

Ještě než se stačil vzbudit jsem odešla do našeho pokoje a lehla si do postele. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně a nebylo pochyb. Lehce jsem se usmála a po dlouhé době vstoupila do poklidné říše snů.

Měsíc se sešel s měsícem a Elena byla stále odtažitá. Snažila se mi vyhýbat, nebo to tak alespoň vypadalo. Dny trávila v zahradě pozorováním přírody, já trávil dny pozorováním jí. Připadala mi jiná, něco se na ní změnilo, ale nemělo to nic společného s tím únosem – doufám.

Seděla na zahradě a pozorovala dění okolo. Chvíli jsem nedával pozor a otočila se ke mně. Dívala se na mě a po tváři jí přeběhlo něco připomínajícího úsměv. Přísahal bych, že to byl úsměv, ale brzy se otočila zpět na přírodu a já si to nemohl ověřit. Nezbylo mi nic jiného než doufat, že mě nakonec přijme, i když si to nezasloužím.

Jak dlouho jsme se takhle trápili? Hodně dlouho. Nedokázala jsem za ním přijít jen tak, styděla jsem se, hlavně za své chování. Jediná možnost byla, jak být s ním, že jsem za ním chodila v noci. Nevěděl o tom a já si mohla užívat jeho přítomnost. Párkrát se mi stalo, že jsem usnula, přesto jsme cítila, že jsem byla s ním.

Dnes večer jsem se zase vydala do jeho pokoje. Už jsem nebyla tak nesvá, jako první noc, co jsem ho navštívila. Moc jsem se těšila, že zase budu u něj. Otevřela jsem dveře a zaklapla je za sebou. Rychlými kroky jsem přešla pokoj až k posteli a jako skoro každý večer si k němu přilehla. Otočil se ke mně a já zamrzla, ale když si něco pro sebe pověděl, oddychla jsem si. Přitiskla jsem se mu k hrudi a a jeho ruce si položila na záda. Opřela jsem si o něj hlavu a mohla spokojeně spát.

Jako vždy jsem se probudila brzy ráno a chtěla odejít, jenže mě něco, tedy spíše někdo chytil za ruku.

„Nechoď, prosím,“ zašeptal.

„Ty... Ty nespíš?“ dostala jsem ze sebe přidušeně. Usmál se na mě a přitáhl si mě blíže. Nebránila jsem se, byla jsem ráda, že byl vzhůru a přitulila jsem se k němu.Vtiskl mi polibek do vlasů a společně jsme znovu usnuli.

Tentokrát jsem se probudila první já. Tím, že už byl před tím vzhůru mi dodal odvahu. Vytáhla jsem se nahoru a lehce přejela prsty po jeho rtech, poté mé prsty vystřídaly mé rty. Tolik jsem to potřebovala, tolik mi to chybělo. Byla jsem si jistá, že spal, ale on zase nespal. Přitáhl si mě blíže a krásně políbil. Bloudil rukama po mém těle, až se zastavil.

„Nevadí ti to?“ zeptal se. Zakroutila jsem hlavou, ale nepokračovali jsme, raději jsme se společně vydali na snídani. Liam nestačil koukat, jen měl otevřenou pusu a nic neříkal.

Najedli jsme se a poté jsme šli do našeho pokoje. Zapomněla jsem se převléknout a tak jsem to musela udělat teď. Přešla jsem ke skříni a vytáhla první šaty, které mi přišly pod ruku. Chtěla jsem se svléknout, ale kolem pasu se mi omotaly ruce. Ze začátku jsem se snažila vymanit ze sevření, ale potom jsem si uvědomila, že to byl David a že mi nic nehrozí.

Chvíli jsme takhle stáli, chybělo nám to. Počkala jsem až David odešel, abych se mohla převléknout. Šaty byly díkybohu pohodlné a tak jsem mohla vyrazit do zahrady. Sedla jsem si na lavičku a zavřela oči. Poslouchala jsem zvuky přírody, byl podzim, přesto bylo slyšet spoustu nejrůznějších zvuků.

Něco mi spočinulo na ruce a já sebou trhla. Díky Jamesovi jsem měla strach z každého doteku. Byla jsem tak ponořená do přírody, že jsem si ani nevšimla, že se začalo stmívat. David mě odvedl do postele.

„Zůstaň,“ zašeptala jsem za ním, když jsem viděla, že mířil ke dveřím. Mile rád se otočil a došel k posteli. Lehce se na ni položil a přivinul si mě do náručí. Stačila jen jeho přítomnost a už jsem byla v říši snů...

Bloudila jsem po cizím domě. Chodby se míjely s chodbami, až moc mi to něco připomínalo. Něco jsem hledala a já nevěděla, co to bylo. Najednou se se mnou začalo všechno točit a já ztratila rovnováhu...

Ocitla jsem se v pokoji, všude byla tma a já se soustředila jen na jedno, na dveře. Byla jsem přikrčená v rohu místnosti a vyčkávala. Dveře se otevřely a vešla nestvůra. Došla až ke mně a já se šíleně bála. Sklonila a natahovala ke mně svůj odporný pařát.

„Né!“ křičela jsem.

„Né!“ křičela ze spaní. Hned jsem si vzal do náručí. Lehce jsem ji pohupoval, aby se uklidnila. Probudila se a začala plakat.

„Neboj se, jsem tady. Nemusíš se ničeho bát,“ konejšil jsem ji. Byla o něco klidnější, ale pořád se klepala a zimou to nebylo. Ten bídák jí musel něco udělat, bylo jí hrozně, nemohl jsem se na to dívat.

Naštěstí brzy usnula a já potřeboval na vzduch, nemohl jsem spát. Na chodbě jsem potkal Liama a Liam naléhal, abychom šli do mé pracovny.

Když jsem se znova vzbudila, byl pryč. Sedla jsem si a rozhlédla jsem se po pokoji ani v něm nebyl. Rozhodla jsem se ho najít a tak jsem se malátně zvedla. Váhavými kroky jsem došla ke dveřím a otevřela je. Všude byla tma, ale já šla dál. Pomalu jsem kráčela tmou a začala se bát, vždy jsem se bála tmy, už jako malá jsem musela mít u sebe alespoň svíčku.

Tiše jsem našlapovala a pořád se ohlížela, měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje. Bez jakékoliv újmy jsem došla až ke schodišti, naštěstí tam se svítilo. Všimla jsem si světla vycházejícího z pracovny a poté jsem uslyšela jejich hlasy.

„Jsem rád, že se konečně uklidnila,“ řekl Liam.

„To já taky, ale je pořád vystrašená a ucukává při každém doteku,“ řekl smutně David. Asi si myslel, že ho nechci, ale opak byl pravdou. Chtěla jsem ho a moc, ale mysl měla zábranu.

„Co by si dělal, kdyby byla těhotná?“ zeptal se Liam. Tou otázkou mě zaskočil a zřejmě jsem nebyla jediná.

„Proč taková náhlá změna tématu?“ odpověděl otázkou David.

„Jen mě to zajímá,“ řekl zamyšleně Liam, ale já věděla, že něco tušil.

„Asi bych se nedokázal přenést přes to...“ Otočila jsem se a odešla. Po tváři se mi začala stékat slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přes slzy jsem neviděla na cestu, ale na tu bych neviděl ani i kdybych neplakala.

Došla jsem do pokoje a zabalila jsem si pár věcí do vaku. Nehodlala jsem mu dělat zátěž a tak byl čas odejít. Ještě než jsem se vydala do stájí, napsala jsem klepající se rukou krátký dopis.

Musela jsem odejít, nedokáži takhle žít. Už tě nemiluji, ten zážitek mě poznamenal a já nedokáži znovu milovat. Prosím, nehledej mě. Vím, že mě neuposlechneš, ale jestli mě miluješ nesnaž se mě najít. Bude to lepší pro nás oba.

Elena

Setřela jsem poslední slzu z tváře. Lhala jsem, ale jednině se lží jsem mohla odejít. Kdybych tam napsala své opravdové city, nevzdal by se. Nesměla jsem mu dát žádnou naději. Položila jsem dopis na postel a pohladila ho. Vydala jsem se do stájí, s obtížemi jsem si osedlala koně a vydala se vstříc osudu.

Vešli jsme do pracovny a já pobídl Liama, aby se posadil. Z baru jsem vytáhl dvě sklenice a s nimi nějaké pití, nezáleželo mi na tom, co to bylo. Oběma jsem nalil a napili jsme se.

„Jsem rád, že se konečně uklidnila,“ řekl Liam.

„To já taky, ale je pořád vystrašená a ucukává při každém doteku,“ řekl jsem s očima zabodnutýma do země.

„Co by si dělal, kdyby byla těhotná?“ zeptal se Liam. Tou otázkou mě zaskočil, zvedl jsem hlavu, donutilo mě to k přemýšlení.

„Proč taková náhlá změna tématu?“ zeptal jsem se, protože jsem nevěděl co říci.

„Jen mě to zajímá,“ řekl zamyšleně Liam.

„Asi bych se nedokázal přenést přes to, že jí ten bídák něco udělal. Ale neodsuzoval bych ji. Něco jí musel udělat a já nevím co a to je na tom to nejhorší. Chtěl bych jí pomoci, ale nevím jak.“

Shrnutí // 17. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 16. kapitola: