Dohoda - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena po dlouhé cestě přijela na místo, které navždy zůstane v jejím srdci.

11.11.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1000×

Alice

Po dlouhé rozmluvě s Liamem jsem se vrátil do pokoje, ale Elena v něm nebyla. Do oka mi padl papír položený na posteli. Přečetl jsem si ho a nestačil se divit. Odešla. Až teď jsem si všiml, že postel byla ustlaná. Přešel jsem ke skříni a bylo vidět, že pár šatů chybělo.

Neváhal jsem ani chvíli a běžel za Derickem. Prosila mě, abych ji nehledal, nemohl jsem ji poslechnout, byla součástí mého života, které jsem se nechtěl vzdát. Neuvěřitelnou rychlostí jsem osedlal Dericka a mohl vyjet.

Uklidňoval jsem se tím, že daleko dojet nemohla, nebylo to moc dlouho, co jsme si s Liamem povídali. Ale bylo. Říkal mi vnitřní hlas. Donutil jsem Dericka, aby zrychlil.

Byla jsem už daleko, nemohla jsem se už vrátit. Modlila jsem se, aby mě nikdo nepřepadl. Nejraději bych si asi dala facku, takhle riskovat a ještě k to mu když jsem těhotná, ale neměla jsem navýběr. David by si určitě myslel, že moje malá Alice je Jamesova a odsuzoval by ji, nakonec by si to všechno mohl vylévat na mě a tohle jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby moje děťátko vyrůstalo v domě plném lásky.

Celou noc a den jsem jela. Nechtěla jsem si dávat přestávku, ale podepsalo se to na mě. Vzpomněla jsem si, že na dně vaku byly nějaké peníze. Spočítala jsem je a s nimi jsem se vydala do nedalekého hostince.

Uvítali mě s otevřenou náručí a přidělili mi svůj nejlepší pokoj. Zrovna přepychový to pokoj nebyl, ale i s tím málem jsem byla spokojená, stačila mi pohodlná postel. Pohladila jsem si bříško a přikryla se peřinou.

Nepřestával jsem ji hledat, někde být musela, mohla si dát přestávku. Nepřestával jsem doufat. Bylo to hrozné, už po druhé jsem to zažíval, nevěděl jsem, kde je a jestli je v pořádku. Hledal jsem ji po lesích, bloudil jsem po různých cestičkách a nikde nikdo. Se zapadajícím sluncem jsem to už začal vzdávat. Znovu jsem ji ztratil a tentokrát odešla sama.

Měl jsem ještě poslední možnost a tak jsem se vydal směrem do města.

Dojet k mému domu nebylo zrovna nejsnadnější, ale dokázala jsem to. Opatrně jsem seskočila z koně a odvedla ho. Došla jsem k domovním dveřím a krátce jsem zazvonila. Otevřela mi služebná.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.

„Dobrý den, přejete si?“

„Mohla byste mě pustit dále?“

„Omlouvám se, ale paní není doma,“ řekla a málem mi zabouchla dveře před nosem.

„Eleno, jste to vy?“ zaslechla jsem. Byla to Nora, která právě sešla schody. Dveře otevřela dokořán a pozvala mě dál.

„Vaše matka se za chvíli vrátí z nákupů. Kde máte manžela?“

„Doma,“ přiznala jsem a sklopila hlavu. Už se na nic nevyptávala a odešla. Seděla jsem v salónku a dívala se z okna, rychle jsem odvrátila hlavu jinam, když jsem si uvědomila, co jsem dělala.

„Odneste je do mého pokoje,“ ozvalo se od dveří.

„Madam, v salónku na vás čeká návštěva,“ oznámila ji ta služebná, která mi otevřela. Slyšela jsem kroky a tak jsem se podívala směrem ke dveřím vedoucím do salónku. Strnule stála a překvapením nemohla mluvit.

„Matko,“ řekla jsem a má matka se ke mně rozběhla. Sevřela mě v náručí a skoro mě udusila.

„Kde máš Davida?“ zeptala se tak jako Nora.

„Zůstal doma.“

„To tě nechal jet samotnou?“ zhrozila se.

„On by mě nenechal jet samotnou, neví o tom, že jsem odjela za vámi,“ přiznala jsem pravdu.

„Jak si mu to mohla udělat, musí mít o tebe strach,“ vytýkala mi.

„Určitě strach nemá, napsala jsem mu dopis.“

„Počítej s tím, že sem přijede a moc rád nebude.“

„Nepřijede, odešla jsem od něj,“ sklopila jsem hlavu a čekala matčin výbuch.

„Holčičko, co se stalo?“ zeptala se. Překvapila mě, místo nádavek přišla starost. Všechno jsem jí vylíčila. Pokaždé, když jsem se rozplakala mě uklidňovala. Nevynechala jsem ani únos a pak dění po něm. Pochopila mě a nabídla mi, že můžu bydlet u ní. Nabídku jsem přijala a odešla do svého starého pokoje.

Vybavily se mi vzpomínky na vše, co jsem v tomhle domě zažila. V hlavě se mi přehrálo mé dětství a v tom jsem si vzpomněla na svoje děťátko. Pohladila jsem ho a sešla po schodech do jídelny. Jídlo už bylo přichystáno a chyběla už jen má matka.

Když přišla, pustily jsme se do jídla. Bylo to výtečné a i miminko si muselo pochutnávat.

„Matko,“ řekla jsem, abych upoutala její pozornost.

„Ano? Už mi takhle neříkej, tykej mi,“ usmála se na mě.

„Vynechala jsem jednu skutečnost,“ řekla jsem a vyčkávala na její reakci.

„Tak povídej, zlatíčko,“ pobídla mě.

„Budetš babičkou,“ řekla jsem opatrně. Vstala od stala, čekala jsem vše, ale tohle ne, objala mě. Ptala se, proč jsem utekla i když jsem věděla, že jsem těhotná a tak jsem jí řekla i ty vynechané detaily. Soucítila se mnou, nic mi nevyčítala a nabídla mi pomocnou ruku s výchovou mého děťátka. Přijala jsem ji, neměla jsem jinou možnost a navíc jsem byla ráda, že po tak dlouhé době se znovu stala mou matkou.

Bříško rostlo a s ním utíkal i čas. Čas porodu se nenávratně blížil a já se začala ho začala obávat. Matka mě pořád uklidňovala, že sežene nejlepšího doktora a že to nic nebude, přesto mi to moc nepomáhalo. Nevolnosti se postupně uklidňovaly, ale já byla pořád vystrašená, nevěděla jsem, co se bude dít.

Den porodu přišel, poznala jsem to, měla jsem v břiše šílené křeče. Matka běžela pro doktora a Nora donesla různé věci, horkou vodu a ručníky. Zanedlouho přišla matka i s doktorem a ten začal říkat Noře, co má dělat. Potom mi řekl, že mám tlačit a hlavně zavřít oči. Tlačila jsem ze všech sil, bolelo to, ale musela jsem to vydržet. Znovu jsem tlačila a Nora mi utírala mokrým ručníkem čelo. Musela jsem stále tlačit.

„Gratuluji, je to holčička!“ vykřikl šťastně doktor.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se má matka.

„Alice,“ řekla jsem vysíleně a upadla do tmy.

Shrnutí // 18. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování