OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 22. kapitola

18.12.2010 (13:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1318×

Nečekané překvapení

Pro obyčejné lidi bylo těžké v tomhle městě sehnat práci, ale pro mě a navíc při mém vzdělání, to bylo snadné. Byla jsem jediné dítě svých rodičů a tak mi věnovali to nejlepší. Otec sice očekával chlapce a tak lov byl na prvním místě, ale později se ke slovu dostala matka a ta mi zařídila učitele. Asi jako každému malému a zhýčkanému dítěti se mi nechtělo, ale nyní se mi to dokonale hodilo.

Pracovala jsem v jedné továrně, dělala jsem asistentku jednoho vedoucího a na to jak podřadná práce to byla, byl plat vysoký. Když jsem poprvé slyšela tu sumu, málem jsem omdlela, nyní mi ta částka přichází každý měsíc a já mohu říci, že mám své peníze.

Díky přítomnosti Davida, musíme s Alice a doufám, že i s matkou, změníme bydlení. Chtěla bych se přestěhovat někam do Severní Ameriky. Mým snem bylo vždy navštívit New York, ale nikdy jsem se do něj nepodívala. Ale teď nebyl čas na plnění snů, ale na nalezení nového bydliště.

Na poště jsem zahlédla plakát s informacemi, ale na něm byly jen domy z okolí a já chtěla daleko, daleko od něj. Nemohla jsem ani pomyslet na to, že bych se s ním setkala.

Měla jsem polední pauzu a tu jsem využila na obhlídku místní pošty a tak na oběd mi už nic nezbylo. Rychle jsem se vracela do továrny, pozdní příchody se trestaly srážkou z platu a tu jsem si nemohla dovolit.

Podpatky klepaly po chodníku, byla jsem na ně zvyklá už od útlého věku, ale teď mi překážely, nedovolovaly mi běžet. Do továrny jsem dorazila na poslední chvíli.

„Našla si bydlení?“ ozval se hlas z kanceláře Nancy.

„Bohužel ne,“ řekla jsem pravdu.

„Příště ho určitě najdeš,“ povzbudivě se na mě usmála a znova se schovala ve své kanceláři.

Nancy byla hodná dívka, to ona se mě ujala, když jsem tady byla poprvé a musím říci, že mi hned byla sympatická. Veškerý volný čas – v práci – jsme trávily společně, smály jmse se spolu a vyprávěly si své strasti.

„Dones to šéfovi a dej mu to podepsat,“ hodil mi na stůl můj nadřízený kupu papírů.

„Ano,“ tiše jsem souhlasila a snažila se uchopit tu hromadu papírů. Nakonec se mi to podařilo. Schody byly velkou obtíží, ale zvládla jsem to. Stála jsem před kanceláří a zaklepala. Ozvalo se „Dále!“ a já přesto otálela. Neměla jsem jej v lásce, byl to nechutný chlap a dost se po všech ženách plazil. Do jeho kanceláře jsem chodila s odporem.

„Říkal jsem dále!“ zahřměl. Neměla jsem čím otevřít a tak se dveře najednou otevřely samy.

„O, Eleno!“ úplně změnil tón hlasu a začal podlézat, vzal mi papíry a odnesl si je na stůl.

„Mám to podepsat?“ zeptal se. Jen jsem přikývla čekala, až mi odvzdá podepsané papíry.

„Nechceš se posadit?“ vzhlédl. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Ty se mnou nemluvíš?“ podivil se.

„Samozřejmě, že mluvím,“ nuceně jsem se usmála a dál věnovala pozornost jeho peru.

„Víš, vždycky si se mi strašně líbila,“ vstal od stolu a mířil mým směrem. Byl čas odejít, než stihl ke mně dojít, otočila jsem se na podpatku a chtěla odejít z jeho kanceláře. Chytil mě za paži.

„Kampak?“

„Vzpomněla jsem si, že mám ještě nějakou práci,“ poslala jsem mu další nucený úsměv.

„Dobře, ale až to podepíšu, nechám si pro tebe poslat,“ projel si rukou ve vlasech a pustil mě.

Když jsem kancelář opustila a dveře za mnou zaklaply, oddychla jsem si. Cítila jsem, jak mi spadl obří kámen ze srdce. Už několikrát mě pozval na večeři, případně oběd a nebo nějaký večírek. Vždy jsem slušně odmítla.

Někdy jsem si říkala, že kdyby to byl někdo jiný, přijala bych, ale to jsem si jen nalhávala, nikdo nemohl nahradit Davida, jako byste chtěli vyměnit svůj oblíbený parfém za jeho lacinou náhražku.

Doslova jsem se modlila, aby to nestihl podepsat do konce směny a taky nestihl. Ze srdce mi spadl další kámen a mou mysl zaplnilo jen jediné, moje sladká Alice. Tak moc jsem se na ni těšila, každý den, kromě víkendu, jsem byla v práci a tak jsem ji moc nevídala, ale byl pátek a tak směna končila dříve. Nemohla jsem se dočkat, sama jsem byla jako malé dítě, které se nevědělo dočkat Vánoc.

Oblékla jsem si kabát, přeci jenom se blížila zima a vyrazila do ulic. Musela jsem po svých, jinak to nešlo. Procházela jsem se městem a ve výloze zahlédla krásnou panenku připomínající tu mou z mého dětství. Prakticky vzato já sama jsem ještě před pár lety byla dítě. Musela jsem se tomu usmát, dítě mělo dítě.

Jak vtipně to znělo, ale byla to prostá pravda. Dnes jsem byla domluvena s Rachel, že přijde i s Danielem. Alice se na ně vždy těšila a nemohla se jich dočkat. Už od rána pochodovala před dveřmi a čekala na domovní zvonek.

Mířila jsem do poslední ulice a na hodinkách viděla, že mám zpoždění. Zrychlila jsem krok, ale moc mi to nepomohlo. Téměř jsem se rozběhla, jak jsem se těšila na svou holčičku, na ty její krásné Davidovi očička.

Stála jsem už u dveří a hledala klíče v kabelce, jenže nebyly nikde. Nemohla jsem si dovolit je zapomenout, rozběhla jsem se zpět do továrny podpatky, ne podpatky.

Cesta zpátky mi trvala mnohem rychleji než cesta domů. Popadla jsem klíče ze stolu a rozeběhla se znova domů. Ještě než jsem odběhla, všimla jsem si muže na konci ulice, byl mi povědomý, ale tehdy jsem neměla čas si ho prohlížet.

Lidé se za mnou ohlíželi jako na blázna, ale mě to bylo putna, běžela jsem za svou holčičkou, těšila jsem se na její objetí.

Znovu stát u těch stejných dveří, znova hledat klíče v kabelce, avšak tentokrát tam už byly. Zastrčila jsem je do zámku a otočila. Dveře se s lehkým vrznutím otevřely. Budou potřebovat natřít, proletělo mi hlavou. Vešla jsem do vstupní haly, sundala si kabát a pověsila jej. Mířila jsem do salónu čekala v něm Rachel s Danielem.

„Omlouvám se, Rachel. Zdržela...,“ nedokončila jsem větu, protože v salónu neseděla Rachel, ale...

„Davide?“ hlesla jsem polohlasně, když se otočil.

Shrnutí //  Následující

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 22. kapitola: