OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 5. kapitola

08.10.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1158×

Procházka

Zabouchl jsem za sebou dveře. Nikdo se neopovážil vyjít, jen Liam.

„Co se stalo?“ vyptával se.

„Nic,“ odbyl jsem ho.

„No tak, poznám to,“ nenechal se. Společně jsme sešli do sálu a pak jsme si to namířili do pracovny. Potřeboval jsem to někomu říci.

„Ona mě nechce!“ křikl jsem na něj, jako by za to mohl.

„A ty se jí divíš?“

„To nemá cenu, jdu se projít,“ zabouchl jsem za sebou další dveře a vyrazil zpět do sálu. Měl jsem chuť něco rozbít, ale bylo mi líto něco tady ničit. Vyšel jsem ven do zahrady a jen tak se procházel. Svěží vánek mě trochu uklidnil, ale pořád jsem měl její slova v hlavě. Nechtěla mě, věděl jsem to a Liam měl pravdu. Nechtěl jsem si to přiznat.

Je to přece moje žena, tohle nemůže dělat! Přece ji nemůžu do něčeho nutit. Je to její povinnost!

Hádaly se ve mně dvě moje já, vždycky vyhrálo to tvrdohlavější a nyní to nebylo jinak. Chtěl jsem se uklidnit a tak jsem začal pozorovat lunu. Dnes byl úplněk a hvězdy jen zářily. Trochu mě to uklidnilo, ale pořád to ve mně doutnalo.

Chtěl jsem vrazit do pokoje, ale stále jsem se přemlouval, že to není dobrý nápad. Luna přestala na mě fungovat, tak jsem vyrazil mezi stromy.

Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Nevěděla jsem co to mělo znamenat, ale jedno bylo jisté, nepotěšila jsem ho. Byl naštvaný a zřejmě na mě. Samozřejmě že na mě, určitě si v takové chvíli vzpomněl, že má hlad. Přemýšlej, Eleno!

Nemohla jsem nechat se sebou takhle zametat. Nemohla jsem dělat něco, co jsem nechtěla. Musela jsem pryč. Zapomněla jsem na všechny své věci a pomalu se chystala k útěku.

Vybrala jsem si nějaké lehké šaty, ve kterých by se mi dobře utíkalo a vlasy stáhla do ohonu. Prohlédla jsem se v zrcadle – jak bylo mým zvykem. Došla jsem až ke klice. Věděla, jsem že domů jít nemůžu, ale bylo mi to jedno. Klidně bych přespala na ulici, než zůstat v tomhle domě a s ním.

Chuť utéct se zvýšila při vzpomínce na něj. Bez jakéhokoliv dalšího zaváhání jsem otevřela dveře a běžela do sálu. Můj běh nebyl nijak moc rychlý, ale mě stačil, v sále jsem byla za chvíli.

Kam teď? Hlavní bránou jít nemůžu. Zahrada! Plnou rychlostí jsem se do ní rozběhla.

Pomalu jsem si vykračoval mezi stromy, uklidnil jsem se úplně a měl jsem chuť si zpívat. Přistihl jsem se u toho, že jsem jí chtěl odpustit a všechno zkusit znovu. Zatřepal jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnal, ale o zahnání se postaralo něco jiného.

Něco, tedy někdo do mě vrazil. Porazil mě na zem, později jsem zjistil, že to byla dívka a pěkná. Měl jsem zvláštní choutky. Popadl jsem ji za stehno a vyměnil si s ní místo. Teď byla ona pode mnou. Nemohl jsem se ovládnout, nádherně voněla, šíleně mi někoho připomínala, ale nevěděl jsem koho.

Přisál jsem se jí na krk. Snažila se mě odtlačit, ale proti mně neměla žádnou šanci. Pomalu jsem se prolíbával ke rtům, až jsem k nim dorazil. Chtěla se odtrhnout, ale já ji chytil. Nevzdávala to a to se mi líbilo. Vzbuzovalo to něco ve mně, že jsem po ní toužil ještě víc. Nemohl jsem se jí nabažit.

Nechal jsem své ruce, aby klouzaly po jejím těle. Jedna ruka se zastavila na lemu jejích šatů a druhá zabrouzdala na pás. Pomalu jsem jí začal vytahovat šaty výše a výše. Mlela sebou jako o závod, ale nakonec se mi poddala. Byl jsem zklamaný, ale z části jsem byl rád, že už jsem s ní nemusel zápasit.

Podlehla mým polibkům a začala mi je plnými doušky oplácet. Bylo to k zbláznění, já jsem byl zblázněný, ale do ní. Nechtěl jsem milenku, ale ona byla dokonalá, sice jsem ji v té tmě neviděl pořádně, ale její oči mluvily za vše.

Neměl jsem chuť se zabývat s jejími šaty a tak jsem je jednoduše roztrhl. Lekla se. Jen jsem se tomu zasmál a pokračoval. Moje ruce si dělaly, co chtěly. Pomalu klouzaly po – teď už nahém – jejím těle.

Strhl jsem si košili a ucítil její studené ruce na mojí hrudi. I když byly studené, nechávaly za sebou vypálené otisky. Věděl jsem, že tam určitě nic nebylo, ale cítil jsem to. Byl jsem rozpálený a nemohl jsem ten zápal vydržet.

Jednoduše jsem do ní vnikl. Překvapilo mě, že byla ještě panna, ale rychle jsem to přešel. Zmítali jsme se ve víru vášně, byla to nesmírná krása. V hlavě jsem měl vymeteno, jediné co jsem v ní měl, byla ona. Zaplňovala mi celou hlavu a na všechno jsem úplně zapomněl.

Mohla klidně vypuknout další válka a mě to bylo absolutně jedno, byl jsem s ní a v jejím objetí.

Když jsme skončili, usnula. Zabalil jsem ji do šatů a zvedl si ji do náručí. Pomalu jsem si ji odnášel do pokoje. Bylo mi jedno, že tam mohla být moje žena. Ve svém nitru jsem si přál, aby tam byla. Tiše jsem našlapoval celým domem, abych nikoho nevzbudil.

Odnesl jsem ji až do pokoje a svíce nechal zhasnuté. Lehl jsem si vedle ní a chvíli se na ni díval. Znepokojilo mě, že Elena nebyla v pokoji, ale jakmile jsem se zase na ni podíval, zapomněl jsem na ni.

Díval jsem se na ni a pral jsem se s nutkáním ji políbit. Nakonec jsem ji políbil a ona otevřela oči. Dívala se na mě těma svýma očima. Políbil jsem ji znovu a zase se na ni vrhl.

Perfektně jsme do sebe zapadali, jako bychom byli stvořeni jen pro sebe. Dva dílky puzzlí. Cítil jsem, že jsem byl úplný, měla v sobě něco, nedokázal jsem to identifikovat, ale byla to síla.

Padl jsem vedle ní naprosto unavený. S ní v náručí a myšlenkou na ni jsem usnul.

Probudil jsem se se svítáním. Byla ke mně otočená zády. Přitáhl jsem si ji blíž a začal jsem ji hladit po paži. Odhrnul jsem jí vlasy z krku. Měla krásné nazrzavělé hnědé vlasy. Připomínala mi Elenu. No ano, Elena. Porozhlédl jsem se po pokoji, ale nikde nebyla. Nesžíralo mě to, když jsem ležel vedle té nádherné dívky. Moc jsem chtěl znát její jméno. Přemýšlel jsem, jaké by se k ní hodilo, ale na žádné jsem nepřišel.

Začala se ke mně otáčet a já věděl, že už byla vzhůru. Těšil jsem se na její tvář a proto jsem se usmál, jak nejvíce jsem uměl.

Když se otočila, úsměv mi rázem zamrzl na tváři. Byla to Elena.

Zdál se mi sen, chtěla jsem utéct z tohoto domu. Skoro se mi to podařilo, ale narazila jsem na někoho. Bylo to v zahradě. Zmocnil se mě Ze začátku jsem se mu vší silou bránila, ale neměla jsem proti němu žádnou šanci. Konec konců se mi to začalo líbit. V duchu jsem kroutila hlavou nad svými myšlenkami. Nemohla jsem uvěřit, že se mi to doopravdy líbilo.

Po zahradě byla tma, ale pak jsem ležela v pokoji a ucítila jsem něčí rty na svých. Otevřela jsem oči a nechala je údivem otevřené. Znova mě políbil a já nemohla jinak, než mu polibky začít oplácet. Byl to ten stejný muž, jako v zahradě.

Viděla jsem jeho obrys, oči. Někoho mi připomínal, ale nechtěla jsem na něj myslet. Nepřemohla jsem se a v hlavě mi blikala tvář mého muže. Tak moc mi ho připomínal a přistihla jsem se při tom, že jsem si přála, aby to byl on.

Znova jsme se milovali a bylo to ještě krásnější než v zahradě, poté byla tma.

Probudila jsem se v posteli a posteskla si nad tím, že to všechno byl jen sen, ale krásný. Ucítila jsem na sobě ruce, byly na holé pokožce. Zamrzla jsem. Nemohla jsem se hnout. Najednou bylo všechno tak živé, ta zahrada, pokoj.

Odhrnul mi vlasy z krku a položil mi dlaň na paži. Pomalu jsem se začala otáčet a při tom otvírala oči. Nemohla jsem uvěřit svým očím, vedle mě ležel on, můj manžel. Díval se na mě zvláštním pohledem a já mu ho oplácela.

Shrnutí // 6. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 5. kapitola: