OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 24. Plán



Dokud nás smrt znovu nespojí - 24. PlánV další kapitole našeho příběhu Viky čeká další životní změna. Jaká? Dočtete se více. ;)

V zámku zarachotil klíč a s tichým vrznutím se otevřely dveře. V nich stál mladý svalnatý ošetřovatel. Naprosto jsem netušila, co sem přišel dělat, ale jeho vzezření budilo respekt. Vysoká postava, silnější v těle, oholená hlava a hustý černý knírek, který si právě prohrábl rukou velkou jak lopata. Cukla jsem sebou a poodešla o kousek dál, když mi přišlo, že sebou tatínek trhnul.

„Ahoj Jeffe," zaburácel na pozdrav ke stařečkovi.

Pan Michaels nadzvedl hlavu a přikývnul na pozdrav s jemným úsměvem na rtech.

„Tak co myslíš, už nám vytuhnul?" pousmál se obr a přišel k židli.

Dědoušek jen trošku pokýval hlavou na znamení souhlasu a potom ji opět svěsil a položil na starý zažloutlý polštář.

„Hej, jsi vzhůru?" řekl směrem k taťkovi a mírně s ním zatřásl.

Nic se nestalo, a tak se jen spokojeně pousmál a sáhl tatínkovi k nohám, aby jej odpoutal. Teď už mi to došlo. Přišel sem proto, aby ho ze židle mohl přikurtovat k posteli, a proto tatínka taky museli uspat, aby nikomu neublížil. Mohutnýma rukama hbitě rozdělával nemocniční pouta, když se tatínkova víčka zachvěla. Nohy měl již volné a ošetřovatel právě uvolnil i pravou ruku, když v tom taťka otevřel oči a vší silou obra nakopnul do rozkroku. Ten se skácel k zemi a otec si rychle rozdělal i levou ruku. Zrovna když se ošetřovatel zvedal, chytil ho taťka pod krkem a vší silou mu trhnul hlavou dozadu. Do ticha místnosti se ozvalo zlověstné a nechutné křupnutí a ošetřovatel se svezl k zemi. Tatínek rychle sebral klíče a utrhnul přívod elektřiny k tlačítku pana Michaelse, aby nemohl přivolat pomoc. Odemknul a já vyběhla ven společně s ním.

Běželi jsme chodbou a za sebou nechávali mrtvého ošetřovatele a k smrti vyděšeného starce v zamčeném pokoji. Nepozorovaně se nám povedlo se dostat až k hlavnímu vchodu, kde jsem si všimla Nicka. Čekala jsem, že se tatínek zarazí, ale rozeběhl se rychle k němu a naznačoval zvednutým palcem, že vše klaplo. Nick na nic nečekal a přivezl jedno z kolečkových křesel, na které tatínka usadil a naoko přivázal. Vyjeli z komplexu budov a zastavili se až u vrátnice.

„Nicku, víš, že teď má být pan Rockinstare na pokoji a ne někde na projížďce," zlobila se vrátná.

„Jistěže to vím, ale řekli mi, že prý ho mám ještě vzít ven, než ho dají na samotku, kvůli tomu, že zase pokousal ošetřovatele," vysvětloval přesvědčivým hlasem Nick.

„No, dobře tedy, ale netoulejte se tu moc dlouho, ať z toho nemám průšvih," usmála se vrátná a s náznakem flirtu na Nicka mrkla.

Potom jsme plnou rychlostí zamířili do města a doslova se vřítili do jedné z postraních úzkých uliček. Tatínek se energicky zvedl z křesla a otevřel dvířka spolujezdce a naskočil do malého auta s oprýskaným červeným lakem. Nick si sedl za volant a vyrazili jsme kamsi na východ. Proplétali jsme se uličkami a tatínek Nickovi nadával, že jezdí jak prase. Zapadající slunce Nicka oslňovalo ze zrcátek, kde se odráželo a proto i on občas zaklel. Kdybych nebyla k smrti vyděšená, zmatená a rozčílená, tak bych se tomu musela smát, ale teď jsem se jen křečovitě držela opěradel a modlila se, abychom se nevybourali.

Řítili jsme se po dálnici pryč z města a já naprosto netušila kam. Po dvaadvaceti kilometrech jsme sjeli a dál pokračovali po menších silnicích a nakonec odbočili na polňačku vedoucí k lesu. Připadalo mi to tu nějak povědomě, ale nedokázala jsem si vybavit, kdy jsem zde byla a při jaké příležitosti. Zajeli jsme do lesa a rapidně zpomalili, za což jsem byla opravdu vděčná, jelikož se mi dělalo špatně. Suché větve narážely do okýnek a lámaly se. Jejich škrábání mi vyvolávalo husí kůži, která naskakovala snad na každém centimetru mého těla. Pod příkrovem stromů si pohrával stín a některá místa byla již zcela pohlcena tmou. Vše kolem mě děsilo. Být sama v noci na hřbitově mi nikdy nevadilo tolik, jako být zde, ač jsem sama nebyla.

Vyjeli jsme na mýtině, kterou chabě osvětlovaly paprsky umírajícího slunce, a zastavili jsme. Oba muži vylezli z auta a já je následovala. Nick otevřel kufr a chvíli se v něm hrabal, jak něco hledal. Potom si tu věc strčil do kapsy u kalhot a vrátil se k taťkovi a mně. Podal mu věc zabalenou do tmavě modrého kusu látky a tatínek se usmál. Nebyl to úsměv, který jsem měla ráda. Tento druh úsměvu mě spíš znervózňoval, protože jsem nevěděla, co mám čekat. Stačilo ale pouhých pár vteřin a já prozřela. Z látky, která se ukázala být starým tričkem, vykukovala hlaveň pistole. Nechtěla jsem věřit vlastním očím. Tatínek rukou hladil její pažbu a vypadal, jako by k němu vždy patřila. Revolver stal se jeho prodlouženou rukou a já ho vyděšeně sledovala. Mlčky podal revolver zpátky Nickovi.

„, na čem jsme se dohodli," začal tatínek hlasem, který mi byl cizí.

„V-vím..." písknul Nick a nervózně si skousl ret až do krve.

„Pověz, Nicky, dokázal bys zabít člověka, kdyby na tom závisel tvůj život?" zeptal se otec a dal Nickovi chvíli na rozmyšlenou.

„No... myslím, že dokázal," brebtnul si Nick pod vousy a bázlivě se díval na taťku.

„Tak to udělej! Zab mě! Dělej, nebo já zabiju tebe!" zakřičel taťka a já s Nickem jsme nadskočili.

Nick roztřesenýma rukama zvedl revolver a zamířil tatínkovi mezi oči. Ten se podíval k zemi a potichu si šeptal modlitbu, kterou zakončil slovy „Viky, jdu za tebou". Oči mě řezaly, když jsem bezmocně padala na kolena.

„Prosím bože, nedopusť to. Nedopusť další smrt nevinného. Prosím," lkala jsem a vzpínala ruce k nebi.

„Já... já nemůžu," ozval se najednou Nick.

Tatínek se na něj zuřivě podíval a mlčky sledoval Nickovu ruku spouštějící se níž i s revolverem. Nick upustil zbraň na zem a rukama si přikryl slzející oči. Jak moc jsem mu teď byla vděčná. Možná jsem i na okamžik věřila, že to skončí dobře. Však nemělo to dlouhého trvání. Taťka se vzpamatoval rychle, rozběhl se a objal pažbu zbraně. Namířil Nickovi na čelo a z očí mu čišela nenávist.

„Já věděl, že jsi budižkničemu," zasyčel naštvaně.

Pak už jsem slyšela jen tři ohlušující rány a Nick padl mrtvý k zemi. Chtělo se mi zvracet, plakat, propadnout se do hlubin pekel, ale především vymazat tenhle okamžik navždy ze své paměti. Klečela jsem tam a sledovala mladíka možná o tři roky staršího než já ležícího ve stále větším a větším tratolišti krve. Tatínek, ta cizí bytost přede mnou, hleděl pološílenýma, prázdnýma očima na člověka, který mu zachránil duši, ale kterého přesto zbavil o tu jeho. Byl to můj otec, ale přesto byl někým naprosto cizím. Nikdy se nezdál být dál mému srdci. Neznala jsem toho muže, který právě porušil jedno z nejdůležitějších pravidel Desatera... Nezabiješ. Nesnášela jsem ho a milovala zároveň. Vše ale mělo skončit. Mnohem dřív, než bych kdy myslela.

„Miluju tě, Viky," zašeptal a já se rozplakala.

Jako bych plakala poprvé, jako by to bylo naposled. Jako bych ronila krvavé slzy. Jako bych umírala. Plakala jsem celou dobu. Po všechen čas, co ležel na zemi poté, co si strčil hlaveň do úst a ukončil svůj život. Byl to můj otec. Poslední živá bytost, která mi zbyla. Poslední člen rodiny. S tou kulkou zemřela má rodina. Už nikdo nebude mít šanci ji znovu obnovit. Všichni jsou mrtví. Všichni jsou a zároveň nejsou jako já. Jsme mrtví, ale já je nedokážu vidět. Nikoho z nich. Zbyl mi jen on.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 24. Plán:

2. vali
16.01.2012 [21:12]

Prosím, prosím další, je to naprosto dokonalý a nemůžu se dočkat dalšího dílečku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 06.06.2011 [19:28]

Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!