OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Doll of Revenge (1. kapitola)

15.10.2015 (09:00) • Abs • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 563×

Letadlo z londýnského Heathrow na přímé lince do San Diega nabralo během letu zhruba čtvrthodinové zpoždění (což na tak dlouhé trase a v aktuálním počasí, které nad Anglií vládlo, nebylo nic výjimečného), ale jednomu z téměř sto padesáti jeho pasažérů, který (na rozdíl od zbytku letadla čítajícím povětšinou návštěvníky Comic Conu) neletěl do druhého největšího města Kalifornie za zábavou, se to i tak zdálo zoufale moc…

Pohledný modrooký blonďák v perfektně střiženém tmavě modrém obleku a sněhobílé košili s rozhalenkou, okupující jedno z pohodlných sedadel první třídy, neustále nervózně těkal pohledem ke svým stříbrným náramkovým hodinkám a v duchu se proklínal za to, že kývl svému optimisticky naladěnému manažerovi na tak pozdní let. „V pohodě, to stihneš,“ řekl mu tehdy do telefonu a v klidu si zavěsil. Hm, no jasně!

„V pohodě“ si tedy vážně představoval jinak, a kdyby to záviselo jen na něm (a na jeho smyslu pro řád a zodpovědnost), dorazil by do San Diega raději v předstihu (klidně už včera večer, nebo ještě líp, odpoledne, aby měl dost času se ubytovat a nabrat síly na ten cirkus, který ho čekal), ale to by musel bohužel odříct včerejší večerní účast na jednom londýnském charitativním večírku společnosti UNICEF, a k tomu se zkrátka nedokázal přinutit...

Jednak by si za to jistě vysloužil kritiku od novinářů, kolegů i pořadatelů (což by nebylo dvakrát příjemné, protože zbytečně vyhrocené konflikty z duše nesnášel a rozhodně nevyhledával), ale hlavně by sám sobě neodpustil, že kvůli práci pro společnost Marvel (kterou pokládal spíš za zábavu, než za povinnost) zanedbává právě tuto organizaci, jejímž projektům se tak rád a obětavě věnoval (a opravdu nešlo jen o to, že díky tomu vypadalo dobře před fanoušky a mohl se přátelům chlubit svou štědrostí a nezištností).

Dělal to rád a byl za to na sebe tak trochu pyšný. Moci svou popularitu využívat smysluplněji než většina jeho kolegů bral jako výsadu, kterou mu osud přihrál do cesty a kvůli které byl ochotný hodně riskovat (včetně svého zdraví, při těch několika misích do rozvojových zemí, které měl za sebou). Přetrpění nějakého nepříjemného časového presu byla proti tomu, co zažil a viděl tehdy v Africe, úplná maličkost, a i když by bylo pochopitelně lepší se tomu zbytečnému stresu vyhnout, nedalo se nic dělat.

Mohl buď oželet onen večírek (jehož výtěžek měl jít na ty nejušlechtilejší účely) a v klidu stihnout včasný let do Kalifornie a následně i zahajovací ceremoniál na červeném koberci, který tady v San Diagu, před slavnou „Halou H“, na níž měl spoustu krásných vzpomínek v minulých ročníků, začínal už kolem poledne (což bylo za pár minut), nebo se celý let nervovat, že nestihne najatým vozem, čekajícím u letiště, dorazit včas a všichni organizátoři (včetně dvou asistentů, kteří ho měli vyzvednout v příletové hale), se na něj budou dívat skrz prsty.

Bohužel si vybral variantu bé a nyní musel nést následky v podobě hodiny trvající nejistoty, která s každou další uplynulou minutou narůstala doslova geometrickou řadu. Ach jo… Pokud někdy v budoucnu pověsí svou hereckou kariéru na hřebík (jako že doufal, že k tomu ještě pár desítek let nedojde, protože svou práci upřímně miloval), tak zrovna tyhle nervy mu rozhodně chybět nebudou! povzdechl si unaveně a znovu nenápadně zkontroloval hodinky, které ho nemilosrdně informovaly, že touhle dobou již měli přistávat. Kruci!

Nervózně se opřel do sedadla, modlíc se, aby kapitán co nejdřív rozsvítil nápis „PŘIPOUTEJTE SE“, ale přesně v okamžiku, kdy si v duchu začal připravovat omluvnou řeč, kterou bude muset přednést organizátorům celé dnešní polední akce, v kapse saka se mu rozvibroval jeho mobilní telefon, který jako pasažér první třídy naštěstí (nebo spíše možná naneštěstí, pokud to byl nepříjemný hovor) nemusel vypínat.

No bezva, to budou určitě ti asistenti, kteří nejspíš právě marně hledají jeho let na příletové tabuli, blesklo mu hlavou, když lovil přístroj z kapsy, ale jméno volajícího, jež se objevilo na displeji, ho pohotově informovalo, že se mýlí. Tohle, díky bohu, nebyl nikdo z nerudných vystresovaných organizátorů, tohle byl jeho přítel a kolega Chris Hemsworth, se kterým si vždycky rád pohovořil. I když… tentokrát nejspíš nemělo jít o přátelský pokec, nýbrž o pracovní záležitosti. Chris totiž již od včerejšího večera trčel právě v San Diegu (kde měli společně na Comic Conu propagovat svůj nový komiksový snímek Thor: Ragnarok) a touhle dobou už nejspíš mířil na zahajovací ceremoniál (pokud už na něm dávno nebyl), kde se spolu měli sejít.

Bylo tudíž pochopitelné, že ho zajímalo, kde se jeho přítel a „sekundant“ zdržel, a zajímalo ho to dokonce tak moc, že místo normálního telefonátu zvolil video hovor, které Tom neměl příliš v lásce (zvlášť když seděl v letadle plném lidí a nemohl se s mobilem stáhnout někam do ústraní). Sakra! Měl by mu to vytípnout a omluvit se, že volal v nevhodnou dobu, ale nakonec se nad ním smiloval, stiskl příslušné tlačítko a pohotově se obrátil čelem k okénku, aby nerušil svého soused (který mu naštěstí po celou dobu letu nevěnoval nejmenší pozornost a neustále cosi luštil v objemných skriptech nadepsaných jakýmsi latinským termínem).

„Ahoj, Chrisi, tak co, jak to tam jde?“ bylo mu hned při prvním pohledu na displej jasné, že jeho přítel (oděný v perfektně padnoucím černém obleku a temně rudé košili) už dávno stepuje v prostoru pro fotografy (takže promenádu po červeném běhounu, o kterém všichni začínající herci neustále snili, aniž by tušili, jak otravná záležitost to vlastně je, měl zdárně za sebou), a jeho zklamná grimasa mu prozradila, že si nejspíš i on všiml, že stále ještě nepřistáli. A nemýlil se…

„Neříkej mi, že jsi pořád ještě v letadle!“ vypálil bez úvodu, a když Tom bezmocně přikývl, nervózně si prohrábl středně dlouhé světlé vlasy. „Kruci. A já myslel, že už jste touhle dobou měli přistát!“

„No jo, měli, ale nabrali jsme asi čtvrthodinové zpoždění kvůli počasí.“

„Cože? Čtvrt hodiny? No do háje! To snad ne… Potřebuju tě tady! Všichni se mě pořád vyptávají, kde vězíš, a organizátoři panikaří, že potřebují k propagaci naše společné snímky. Bez nich se prý nejpozději zítra objeví v bulváru spekulace, že spolu nemluvíme!“ Zněl dost zoufale, ale on vážně nedokázal přinutit pilota, aby to vzal zkratkou.

„Já vím, promiň.“

„Copak já, já ti to klidně prominu, pokud v záchvatu šílenství neuškrtím příštího reportéra, který se mě po stopadesáté zeptá, kde jsem nechal svého nezbedného filmového bratra, ale nevím, jestli to zvládnou i ty davy nadržených fanynek, které venku bez přestávky skandují tvoje jméno a nemůžou se tě dočkat. Málem mi z toho jejich jekotu praskly bubínky!“ ukázal palcem kamsi za sebe a Tom si dokázal živě představit, o čem mluví.

Moc dobře věděl, jak hlasití (a občas až lehce otravní a neodbytní) umí někteří jeho příznivci být (tedy, spíše jejich něžnější polovičky), a bylo mu kolegy ze srdce líto.

„Já vím, omlouvám se za ně. Hlavně to nějak vydrž, do půl hodiny jsem tam, přísahám! Zatím to budeš muset zvládnout sám,“ nenapadlo ho nic jiného, co by k tomu mohl dodat, ale v poslední větě se kupodivu mýlil…

„On tu není sám,“ ozval se hůře slyšitelný ženský hlas odkudsi zleva a hned poté, co se obraz dramaticky rozkýval (jak si dvě osoby předávaly Chrisův mobilní telefon), se na displeji objevila tvář mladé půvabné ženy s oříškovýma očima a vyčesanými tmavými vlasy, která mu vesele zamávala. „Nazdar, Londýne, tak co, překvapuje tě, že mě tu vidíš?“

„Jaimie? Co tam děláš, myslel jsem, že nemůžeš dorazit.“ Přesně si vybavoval několik týdnů starou debatu s lidmi od Marvelu, během které musel bezpodmínečně přislíbit účast v San Diegu, a byl si stoprocentně jistý, že jedním z důvodů, proč mu málem drželi pistoli u hlavy, aby se nedovažoval říct „ne“, byl i fakt, že nikdo jiný ze štábu a herců nemůže na akci dorazit (včetně Jaimie Alexandr, s níž právě mluvil). „Neříkalas, že se neutrhneš z natáčení toho svého seriálu?“

„Jo, říkala. Původně mě producenti nechtěli pustit, ale nakonec jsem je přesvědčila,“ bylo na ní znát, že je za to na sebe pyšná, čemuž se nedivil (s producenty nikdy nebyla řeč, to párkrát zažil na vlastní kůži a jednou to skončilo dokonce vyhazovem na dlažbu).

„Tak to jsi dobrá,“ pochválil ji upřímně a její úsměv se ještě rozšířil.

„To teda jsem! Akorát jsem jim musela slíbit, že tu při nějaké vhodné příležitosti udělám reklamu i jim. Znáš to, nějaká ta zmínka o tom, že natáčení tak obřího filmu je úplně jiné, než práce na seriálu, která mě ale ohromně baví, protože máme báječný tým, a blá blá blá… Prostě klasika,“ mávla rukou, jako by o nic nešlo, a zatvářila se lehce rozpustile, „ale jak tak koukám, dobře jsem udělala. Když ty ses tady na našeho boha hromu,“ poplácala Chrise laškovně po rameni, „vykašlal. Chudák, by tady bez mé obětavé pomoci zůstal jako kůl v plotě,“ dobírala si ho pobaveně, ale jemu do smíchu moc nebylo. Ne že by jí nebyl vděčný, že ho alespoň částečně zastoupí (koneckonců, měla v propagovaném snímku docela důležitou roli, i když s tou jeho se pochopitelně srovnávat nedala), ale už slyšel ty řeči organizátorů i lidí ze studia, že ona i přes nabitý program dorazit mohla a on přijel až bůhví kdy.

„No jo, jasně, já vím, a ještě jednou se omlouvám. Slibuju, že hned jak dorazím, trochu jim společně zapózujeme a bude po problému. Ale teď už musím končit, už nejspíš budeme konečně přistávat,“ zalhal, aby se vykroutil z pokračování dvojitého videohovoru, a s povzdechem schoval telefon do kapsy. Kéž už by konečně byl na místě a mohl přispěchat svým kolegům a přátelům na pomoc (propagace tak monstrózního blockbusteru vážně nebyla žádná legrace, v tom Jaimie nepřeháněla). Ach, kdyby jen tušil, do čeho se tak moc žene… Poslal by za to zpoždění aerolinkám minimálně dárkový koš!

-o-

Ohlušující jekot stovek rozvášněných fanynek, které po obvodu červeného koberce neustále skandovaly jméno jejího idola, dovádělo Michele k šílenství, a fakt, že už skoro tři hodiny stojí namáčknutá v jedné krajně nepohodlné poloze na kovové zábraně, která oddělovala prostor pro celebrity od úzkého pruhu vyhrazeného divákům, to celé ještě komplikoval!

Už téměř necítila nohy (o zádech nemluvě) a kromě toho, že jí bylo příšerné horko a měla šílenou žízeň (pití si s sebou nikdo z VIP vlastníků platinové vstupenky, která jediná zajišťovala místo u červeného koberce hned při zahajovacím ceremoniálu, vzít nesměl), začínala vážně pochybovat, že se tu Tom Hiddleston vůbec ukáže.

V uplynulých minutách kolem ní prošly desítky slavných herců, hereček, scénáristů i režisérů, ale ten jediný, kvůli kterému celé tohle šílenství, hraničící s mučením, podstupovala, se bohužel zatím neobjevil. Do háje! Co když… vůbec nepřijde! Co když mu do toho něco vlezlo? Nebo se mu, nedej bože, cestou něco stalo? To by… byl konec všem jejím nadějím, a ani její síla a moc v kombinaci s umně vytvořenou voodoo panenkou, ukrytou v její kabelce, by jí nebyly nic platné. Bez poslední přísady v podobě chomáčku vlasů, který mu měla v plánu během osobního setkání nenápadně sebrat a pak jím v klidu svého pokoje aktivovat svou panenku a zajistit, že se do ní díky tomu hluboce zamiluje, se mohla jít klouzat. On… musí přijít! Prostě… musí!

Stěží potlačovala vzteklé slzy a bezmocně natahovala krk směrem, kterým přijížděly vozy, svážející všemožné otravné celebrity, jejichž jména často ani neznala (a obličeje už vůbec ne). Tom z jednoho z těch naleštěných Bavoráků, Jaguárů a Volkswagenů zkrátka musel vystoupit, když to všem svým fanynkám slíbi!. Neporušil by svůj slib a ona… když bude dostatečně trpělivá (tak jako doposud), se určitě dočká! Nemohlo… nemohlo to být přeci všechno zbytečné!

Ten šílený let v přecpané turistické třídě hned vedle matky se třemi malými dětmi, které neustále dělaly příšerný kravál (a ona se jen tak tak držela, aby je svou mocí neumlčela navždy), pak nervy na letišti s jejím ošuntělým, léta nepoužívaným pasem, který přišel sandiegským úředníkům podezřelý (přestože stále ještě platil)… To nekonečné shánění taxíku, který se nakonec i s ní málem vyboural, protože jeho řidič byl nejspíš namol, i stres a pocit nepatřičnosti v recepci čtyřhvězdičkového hotelu, kde měla jako držitelka platinové vstupenky rezervovaný pokoj….

To vše určitě muselo mít nějaký smysl! Byla to… zkouška její lásky a víry v lepší budoucnost, kterou si pro ni osud připravil, aby zjistil, zda si Toma opravdu zaslouží, a ona… si ho zasloužila! Všechno to přeci zvládla (zvláště ty opovržlivé pohledy recepčních a pokojských, které byly zjevně mnohem bohatší než ona a štítili se jí pomoci s ohmataným kufrem, jí daly zabrat) a tak… to všechno nemohlo být k ničemu! Prostě nemohlo!

Byla si tím tak jistá, že hned jak se ubytovala a převlékla do pečlivě zvolených blankytně modrých letních šatů (Tom modrou zbožňoval, to byla jedna z prvních věcí, které se o něm před lety dozvěděla), vyrazila dalším taxíkem sem před Halu H a použila svůj lístek, aby se dostala až úplně dopředu mezi ostatní Tomovy fanynky (které poznala podle toho, že žmoulaly jeho fotografie, ne nepodobné té, kterou si sama přinesla, aby nebyla v davu nápadná).

A teď… tu byla! Schopná čehokoliv, jen aby uspěla! A uspěje… dokáže to. Kvůli němu to dokáže! Získá ty zatracené vlasy a pak provede rituál, který ho přinutí, aby po ní při dalším osobním setkání začal toužit tak moc, že to nebude k vydržení!

Celá se zatetelila blahem, když si ho představila, jak před ní klečí na kolenou a prosí ji, aby se stala jeho partnerkou, a nevnímala to jen jako krásný sen. Byla to realita, která ji už brzy čeká, a nikdo a nic jí ji nemůže překazit. Jak by taky mohlo? Měla sestavený přesný plán, vycházejících z jejích vlastní zkušeností i starodávných, v kůži vázaných knih, které před pár měsíci náhodou nalezla na babiččině půdě (a které podle všeho původně patřili její praprapratetě Marii), a nepřipouštěla si žádné pochybnosti.

Síla ukrytá hluboko v ní, kterou jí její babička kdysi pomohla zkrotit (aniž by tušila, k čemu ji její křehká vnučka, jíž se snažila vštěpováním magických dovedností vynahradit fakt, že tak brzy přišla o oba rodiče, použije), ji určitě nezklame! Ještě nikdy ji nezklamala (a to ji tu a tam využívala už od základní školy) a nebyl jediný důvod, aby s tím začínala právě teď! Její voodoo panenka, kterou dávala dohromady několik týdnů a respektovala při tom jak pohyb měsíce, tak další přírodní zákony, bude fungovat, a až ji konečně aktivuje a provede s ní starobylé kouzlo věčné lásky… Tom Hiddleston se do ní zamiluje stejně vášnivě, jako ona do něj. Bude to fungovat… musí!

Návod na rituál i seznam všeho potřebného od bylinek až po svíčky, kameny a další, nepříliš lákavé propriety (jež v sobě nyní tajil její neseser, uložený v hotelovém pokoji) nalezla právě v jednom z oněch prastarých svazků psaných zastaralou francouzštinou (což by naštěstí její druhý rodný jazyk), a varování, které u něj bylo poznamenáno, jasně říkalo, že jde o magii, se kterou si není radno zahrávat. Proč by to tam bylo, kdyby to kouzlo nemělo zabrat?

A koho zajímalo, že fungovalo jen tehdy, kdy měla čarodějka, která ho provedla, v moci voodoo panenku, představující objekt její touhy? Ano, byl to podvod, nikoliv skutečný cit, ale proč by ji to mělo trápit? Kdyby se k něčemu takovému nesnížila, nikdy by Toma jako obyčejná fanynka nepřesvědčila, že je pro něj ta pravá! Nejdřív ho musela uhranout a až pak… až ho bude mít ve své moci, může začít pracovat na tom, aby v něm probudila i reálné city. Ts, však on se ji časem naučí milovat i bez panenky! O to se postará… Potřebuje jen trochu popostrčit, nic víc, a přesně to ona udělá. Jen… jestli se pan Hiddleston vůbec uráčí přijet!

-o-

„Vítejte v Kalifornii, prosím, můžete se odebrat k východu,“ pronesla usměvavá blonďatá letuška, která celou cestu vzorně pečovala o cestující v první třídě, a Tom vyrazil k východu tak rychle, že kdyby neustoupila stranou, nejspíš by ji nedopatřením smetl. Nesměl ztrácet ani minutu… Zpoždění, s nímž letadlo dosedalo na sandiegskou runway, bylo nakonec téměř dvacet minut, ne patnáct, jak doufal (nějaké problémy na dráze přinutily pilota ještě jednou obkroužit celé letiště), a to k tomu ještě musel přičíst nejméně půlhodinovou cestu zasekaným městem. Výborně! Časový údaj, který řekl Chrisovi, byl zjevně hodně nadnesený...

Proběhl turniketem mezi prvními a nezastavil se, dokud nestanul v příletové hale, kde si nacvičeným pohybem nasadil slunečné brýle, za nimiž pohotově skryl svou tvář (přeci jen na sebe nechtěl zbytečně strhávat pozornost, protože už si dávno zvykl na to, že jeho fanynky se můžou objevit na každém kroku a v případě, že zrovna pospíchá, mu tím značně zkomplikovat život).

A měl štěstí! Nikdo z okolních cestujících si ho nevšímal, nebo alespoň nikdo nesebral odvahu ho oslovit (což bylo v daném okamžiku prakticky totéž), a pasovou kontrolu i vyzvednutí zavazadel proto zvládl prakticky v rekordním čase. Zbývalo už jen najít ty dvě osoby, které tu na něj měly někde čekat, ale ani to nebylo nijak zvlášť těžké. Jednalo se o mladinkého obrýleného muže v obtaženém tmavém tričku s logem letošního Comic Conu a plnoštíhlou krátkovlasou ženu zhruba jeho věku, kteří na něj nadšeně zamávali, hned jak prošel hydraulickými dveřmi s nápisem „PŘÍLETY“, a tvářili se, že ho skutečně rádi vidí (i když museli být v sandiegském týmu noví, protože si je z minulých let zcela určitě nepamatoval, a to měl na tváře docela paměť).

„Pane Hiddlestone, je nám ohromnou ctí! Ani nevíte, jak moc jsme se na vás těšili! Jmenuji se Markus a tohle je Betty,“ představil mladík sebe i svou růžolící kolegyni, a hned jak si s nimi s oběma srdečně potřásl rukou, provedl hbitý výpad a bez dovolení mu odebrala jeho pojízdný kufr. „Vítejte v San Diegu a tohle… vám vezmu.“

„Díky, ale já to klidně zvládnu sám.“ Sápal se po rukojeti, protože byl pochopitelně zvyklý starat se na cestách o všechny své věci sám (a někdy i o cizí, pokud měl volné ruce), ale Markus mu zavazadlo odmítl vydat (a dokonce ignoroval i jeho snahy o omluvu za pozdní přílet).

„To nic, hlavně že jste tady," zamumlal potěšeně a bez průtahů ho nasměroval k jednomu z letištních parkovišť, na kterém čekaly hned dva najaté vozy. „Ale musíme si pospíšit, už jsme tam měli být!“

„Já vím, a jen… Ehm, na co potřebujeme dvojitý odvoz? Snad tak slavný, abych musela mást fotografy a paparazzi více stejnými vozidly, zase nejsem…“ poznamenala zaraženě, když stanuli před dvěma naleštěnými bavoráky, ale bylo mu obratem vysvětleno, že jedno auto odveze všechny jeho věci do hotelu a druhé ho okamžitě eskortuje před Halu H, na což vážně neměl co říct. Ani po všech těch letech neustálého cestování z jedné země do druhé nebyl zvyklý na tak komplexní služby (většinou prostě nechával kufr v autě, když musel rovnou z letiště na nějakou akci), ale docela ho taková dojemná péče potěšila… A navíc byla rozhodně potřeba, protože do hotelu už by to vážně nestíhal!

S každou uplynulou minutou nabírali větší a větší zpoždění a byl vlastně nakonec zázrak, že zvládli na místo určení dojet dřív, než bylo celé to směšné producírování po červeném koberci ukončeno. Stihli to opravdu jen tak tak a jejich vůz se zařadil až na samý konec kratičké fronty, tvořené pouhými třemi dalšími automobily, vezoucími poslední opozdilce (každá celebrita pochopitelně musela mít vlastní vůz, což mu vždy přišlo legrační a zcela zbytečné).

Nicméně… dokázali to a on už se nemohl dočkat, až se pozdraví se všemi těmi nadšeně skandujícími davy lemujícími celý rudý koberec až k zastřešenému prostoru pro fotografy, kde na něj jistě netrpělivě čekali jeho kolegové (ale teď počkat museli, protože tohle si odmítal nechat ujít).

Těšil se, že si s některými z těch stovek a tisíc svých příznivců (které v davu spolehlivě poznal podle transparentů se svým jménem či podobiznou) promluví, rozdá jim několik autogramů a dovolí jim pořídit i nějaká ta rozmazaná selfíčka, a neměl chudák ani tušení, že by udělal nejlíp, kdyby se dnes k zábranám, udržujícím rozvášněné fanynky v patřičných mezích, vůbec nepřibližoval. Byla mezi nimi totiž jedna, která měla v plánu získat od něj mnohem víc, než několik vteřin jeho času…

-o-

Michele už doopravdy přestávala věřit, že se dočká, a jen tak tak se držela, aby nepropadla hysterickému pláči, když tu… se stalo něco, v co už ani nedoufala! Úplně poslední naleštěný vůz zastavil těsně u chodníku, na kterém začínal rudý běhoun (nyní již téměř zcela opuštěný), a když se otevřely dveře, vystoupil z něj… ten, na koho tak zoufale čekala a jemuž patřila téměř každá její myšlenka už dlouhých pět let!

Ach, pane bože! On… byl skutečně tady! Jen pár metrů od ní! Z masa a krve, živý a dokonalý (jako nikdo jiný na celém světě), pózoval fotografům a jí se z pomyšlení, že už má první setkání se svou láskou téměř na dosah, málem podlomila kolena! Byl prostě… nepopsatelně úchvatný, klidný a vyrovnaný, jako by ho nikdo a nic nemohlo rozrušit, a pohled na něj jí kompletně vyrazil dech! Nečekala, že bude na jeho přítomnost reagovat tak bouřlivě, a přestože v reálu vypadal o něco vyšší a štíhlejší (a bohužel také vyčerpanější, což se však po náročném letu z Londýna dalo čekat) než na fotkách, srdce se jí rozbušilo jako o závod.

V jediné vteřině jí před očima proběhlo celých těch dlouhých pět let, kdy o něm jen planě snila a vydržela celé hodiny zírat na jeho plakát, a pomyšlení na to, že jeho srdce už bude brzy patřit jen jí, jí vlilo do žil novou dávku energie. Ještě před pár minutami se zcela reálně obávala, že omdlí žízní nebo horkem a bude muset být odvedena k medicínskému stanu, který cestou sem na zlomek sekundy zahlédla stát na opačné straně parkoviště, ale nyní se cítila dokonale bdělá a připravená provést to, kvůli čemu sem dnes přišla!

Potřebovala získat několik Tomových zlatavých vlasů, které mu provokativně povlávaly ve větru, a následně jimi aktivovat svou panenku a spojit ji konkrétně s jeho osobu (což bylo základem voodoo a důvodem, proč musela tehdy osobně navštívit bývalou majitelku platinové vstupenky, než jí mohla začít pomocí své magie „přesvědčovat“, aby se lístku vzdala), a na to se k němu musela dostat blíž. O hodně blíž! Nebo tedy spíše… on k ní, protože jí bylo předem jasné, že pokud by se jen jednou jedinkrát pokusila překonat bezpečnostní zábrany střežené několika členy zdejší ochranky, byla by bez pardónu vyvedena a už nikdy by nedostala šanci se ke svému princi přiblížit.

Mohamed zkrátka nemohl jít k hoře, a tak musela hora k Mohamedovi, což však bylo něco, o co si nemusela dělat obavy. Znala Toma i jeho zvyky málem lépe než ty své a věděla, že na žádné veřejné akci, na níž jsou přítomni jeho příznivci, nedokáže jen tak hrdě projít kolem fanoušků a na chvíli se u nich nezastavit. Musel se s nimi alespoň pozdravit a rozdat jim několik podpisů a hřejivých slov, a to byla chvíle, na kterou čekala…

Chvíle, která… právě nastala, protože první jeho snímky na červeném koberci byly zdárně pořízeny a on se tak mohl obrátit čelem k jásajícím davům a bez dalšího váhání vyrazit k zábranám, za nimiž právě jekot jeho obdivovatelek překročil únosnou mez. Všechny ty holky, které tu skandovaly jeho jméno až do ochraptění, rázem znovu ječely a natahovaly se jako šílené, a Michele (ač jimi hluboce opovrhovala) se k nim musela chtě nechtě přidat. Kdyby tam jen tak klidně stála a mlčela, Tom by ji mohl snadno přehlédnout, a to nemínila dopustit! 

Byl už jen pár kroků od ní… nádherný, upravený, zářící svým nezdolným optimismem, který na něm tolik obdivovala, a jeho dokonalé ruce klavírního virtuóze se hbitě natahovaly k jeho fanynkám, jako by ho jejich přehnané reakce vůbec neděsily. Zjevně… byl na podobné šílenství již zvyklý, a zatímco všechny dámy v okruhu několika metrů svědomitě okouzloval svým překrásným vstřícným úsměvem a sametově jemným hlasem, jeho štíhlé prsty si od nich braly jednu fotografii za druhou a následně je vracely ozdobené úhledně vykrouženým podpisem, který měl na e-bayi cenu stovek dolarů.  

Jako byl o nic nešlo… jako by to bylo pro něj to největší potěšení na světě, rozdávat donekonečna autogramy a brát si od všech těch dívek jejich telefony a fotoaparáty, jimiž obratem pořizoval celé sady selfie obrázků, které se už brzy měly objevit na sociálních sítích a obletět celý svět. Profesionál a gentleman každým coulem, a navíc byl stále blíž a blíž, až už téměř mohla cítit vůni jeho vody po holení. Ještě deset metrů… už jen sedm… pět… tři!

Stál téměř naproti ní a najednou… byl tu! Tváří v tvář její maličkosti, kterou vnímal jen jako další mladinkou dívku v bleděmodrých šatech s jeho fotografií v ruce a vůbec ho nenapadlo divit se tomu, jak šokovaně na něj zírá. Byl zvyklý na takové reakce a věděl, že nejlepší je si jich prostě nevšímat a dělat jakoby nic.

Znal (i když popravdě řečeno, příliš nechápal) svůj vliv na některé zástupkyně něžného pohlaví, a proto nyní, když se s úsměvem naklonil k Michele, nehnul ani brvou a doslova jí vytrhl z rukou svou fotografii. Nebylo to proto, že by spěchal nebo se chtěl chovat neuctivě a mít setkání s ní co nejdřív za sebou, to vůbec ne.

Bylo to zkrátka proto, že podobně konsternované fanynky by se k tomu, aby mu samy cokoliv podaly, nikdy neodhodlaly, a on je nechtěl ošidit o svou přízeň a podpis, který si za to, s jakou nábožnou úctou na něj hleděly, rozhodně zasloužily (když už to bylo to jediné, co jim mohl dát). Ani tuhle drobnou afroamerickou dívenku nechtěl obrat o pár sekund ve své přítomnosti, a proto se na ni nepřestával společensky usmívat a dokonce prohodil něco v tom smyslu, že si k podpisu vybrala netradiční obrázek (schválně si vytiskla jednu z méně známých jeho podobizen, aby upoutala jeho pozornost).

Ona však byla natolik v šoku z toho, že ten, koho milovala a po kom toužila celým svým srdcem (i duší), stojí přímo před ní, že nebyla schopná jakkoliv zareagovat a všechna ta energie, která jí ještě před chviličkou lomcovala, byla rázem ta tam. Jako by se její rozhodnost při pohledu do jeho nádherných, pohádkově modrých očí, zářících jako samo slunce, definitivně vypařila!

Nebyla schopná pohybu ani jediného slova a to, že právě sama ničí svůj sen a promyšlený plán, jí došlo až ve chvíli, kdy jí vracel podepsanou fotografii a chystal se pokračovat dál ke skupince žen po její levici, což… se nesmělo stát! Pane bože! Co to vyvádí? Musí ho zastavit! Musí ho donutit, aby se k ní naklonil, tak jako k jiným, se kterými se fotografoval (kvůli tomu měla přeci připravený svůj zastaralý telefon jako záminku pro pořízení společné podobizny), a pak mu musí nenápadně zajet prsty do vlasů a to… a to nepůjde, když ho nechá odejít. Nesmí ho nechat… Ne! To ne!

Ochromila ji zvláštní, časovaná hrůza, která bohužel ještě o něco zpomalila její reflexy, a díky tomu byla schopná se vzpamatovat a konečně cíleně pohnout až v okamžiku, když byl již napůl odvrácený od její tváře a usmíval se na blonďatou fanynku stojící těsně vedle ní.

„NE!“ vyjekla hystericky, a než si mohla rozmyslet, co vlastně dělá, ruka, v níž nesvírala fotografii, jí vystřelila vpřed a její štíhlé prsty se proti její vůli obemkly kolem jeho zápěstí, skrytého pod manžetou sportovního saka, což… ho viditelně zaskočilo.

Fanynky na něj sice sahaly neustále (koneckonců je k tomu v podobných situacích, jako byla tato, svým chováním sám vybízel, a byl si toho, navzdory varování svých kolegů, kteří mu často říkali, že zbytečně riskuje, plně vědom), ale zatímco se ho většina z nich snažila prostě jen dotknout nebo něžně pohladit, takhle konkrétní dívka… ho stiskla tak silně, až mu ze rtů uniklo tiché vyjeknutí. Její prsty byly nečekaně chladné a nekompromisní, a když k ní znovu vzhlédl a jeho oči se setkaly s jejími, kdoví proč ho zamrazilo v zádech. Jako by… za těmi čokoládově hnědými duhovkami skrývala nějaké děsivé tajemství. Něco… co nemělo být odhaleno a co ho znepokojilo natolik, že mu dalo hodně právě znovu nasadit bezstarostný úsměv.

„Tu… ruku budu ještě potřebovat,“ prohlásil co nejklidněji, ale zatímco ostatní fanynky, které jeho slova zaznamenaly, se pobaveně zachichotaly, ona… se ani nehnula a dál ho probodávala pohledem, který se mu ani za mák nelíbil. Jako by se ho snažila zhypnotizovat, a do toho mu drtila zápěstí tak silně, že to začínalo být nepříjemné. „Ehm, slyšíte mě? To… bolí.“ Pokusil se paži přitáhnout blíž k tělu (protože vážně nestál o nějaký malér, který by mohl nastat, kdyby se jí vytrhl násilím), ale k ničemu mu to nebylo. Původně doufal, že když to děvče narazí na odpor, konečně se vzpamatuje a propustí ho ze svého sevření, ale… bohužel! Vypadala jako vosková figurína, ztuhlá v jedné poloze, a přestože se jí pokoušel opatrně vykroutit, svírala ho dál, jako by ho už nikdy neměla v plánu pustit (a hlavou jí při tom vířily stovky zmatených myšlenek).

Do hajzlu, co to vyvádí? Co to jen dělá! Chtěla ho přeci požádat o společnou fotografii a pak mu vytrhnout vlasy, a ne ho takhle… popadnout a držet! Kruci, kruci, kruci… Pokazila to… a hodně! Toho si byla, i přes svůj podivně zjitřený, napůl nepříčetný stav, do kterého kdoví proč upadla, dobře vědoma (vlastně udělala ještě větší pitomost, než kdyby skutečně přelezla zábranu, vrhla se na něj a rovnou mu vyškubla pár vlasů), ale absolutně netušila, jak z toho ven! A ani… nedokázal nic udělat, jako by úplně ztratila svobodnou vůli! Jen tam tak stála, zírala na něj a jediné, co dokázala vnímat, bylo jeho narůstající znepokojení a snaha vysvobodit se z jejího sevření.

Ale ne! Nechtěla ho děsit nebo odrazovat (byť to pro jejich budoucí vztah, založený na magii, nic neznamenalo). To vážně ne! Neměla na něj působit jako nějaká vyšinutá psychopatka, kterou v žádném případě nebyla! Přála si být normální, milou fanynkou, ale také… se nedokázala jen tak přinutit, aby na něj promluvila (stejně mu neměla co říct). A kdyby vyhověla jeho přání a pustila ho, tak… by o něj přišla, a to nemohla dopustit! Sakra, co teď? Svářil se v ní zdravý rozum s iracionální, majetnickou stránkou její osobnosti, a než se mohla rozhodnout, na kterou stranu se přikloní, bylo pozdě…

Zničehonic se totiž roztřásla tak hrozně, že si toho její nedobrovolný vězeň nemohl nevšimnout, a zatímco dav kolem nich si začínal něco vzrušeně šeptat, jemu zvolna docházelo, že zjevně poprvé v životě narazil na jednu z těch doopravdy vyšinutých fanynek, o kterých si mnozí jeho kolegové vyprávěli úplné horory. A do háje! Proč zrovna dneska? Horečně přemýšlel, co dělat, a rozhodl se to zkusit ještě jednou po dobrém. Nechtěl ztropit scénu, nebo nedej bože volat ochranku, která by ji násilím vyvedla ven. Nechtěl jí kazit pobyt na Conu, ale to… by ho ta holčina musela pustit!

„Slečno? Prosím… drtíte mi zápěstí,“ provedl poslední pokus o tichý, konejšivý tón a na důkaz svých slov o něco důrazněji škubl rukou. „Slečno? Vnímáte mě? Prosím… No tak, pusťte mě!“ Začínal být vážně zoufalý a Michele s definitivní platností pochopila, že je zle! Teď už se v jejich okolí nikdo nesmál… Naopak, všechny fanynky a fanoušci v dosahu se tvářili zaraženě a vyděšeně (někteří dokonce rozhořčeně), a co bylo nejhorší… toho, že není něco v pořádku, už si všimli i nejbližší členové ochranky, a přestože je Tom stále ještě nepřivolal, jeden z nich se vydal rovnou k nim.

„Co se tu děje?“ oslovil všechny přítomné autoritativním hlasem a jeho oči skryté za skly černých brýlí byly jistě chladnější, než arktický vichr.

„Nic, jen si povídáme a tady slečna se trochu zapomněla, že ano?“ snažil se Tom z posledních sil zachránit situaci (to děvče mu koneckonců nijak neublížilo, vypadala, že je spíš zmatená, než nebezpečná), ale Michele už ten tlak nedokázala déle snášet. Její sen se jí rozpadal pod rukama a existovala už jen jedna poslední šance, jak neposlat celý svůj promyšlený plán k čertu…

Pokud ihned neudělá to, kvůli čemu sem přišla, už se k Tomovi znovu nedostane. Ochranka jí k němu po dobu Comic Conu již nepustí a dost možná… si zapamatují její tvář a nepustí ji k němu ani při jiných příležitostech. Bylo to zkrátka buď teď, nebo nikdy! A „nikdy“ opravdu odmítala akceptovat! I kdyby jí měli zatknout a odvést na policii… i kdyby si měla udělat ostudu po celém světě… musela to risknout! Stálo to za to! No tak! povzbuzovala se v duchu, zatímco muž z ochranky se už už natahoval, aby ji přinutil spolupracovat, a než se kdokoliv v jejím okolí nadál… zhluboka se nadechla, naklonila se, co nejvíc jí kovová zábrana dovolovala, a… vrhla se Tomovi kolem krku! Byla to jediná šance, jak zamaskovat, oč jí ve skutečnosti jde, a taky natolik nečekaný a šokující výpad, že jí poskytl několik vzácných vteřin, které potřebovala, aby mu dřív, než se po ní ten chlápek od ochranky vrhl (a léty nacvičeným chvatem ji od jejího idola odtrhl), zajela prsty do vlasů a několik si jich ukořistila pro sebe. A… dokázala to!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (1. kapitola):