OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 1.

03.09.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 875×

Životem nás vždy provázejí volby. Nikdo se jim nevyhne. A u každé z nich nás čeká těžké rozhodování. Tím spíše u těch největších. Takových, které ovlivní celý náš život. Které přinesou změnu, jež s námi zůstává až do posledního výdechu a je cítit v každé vteřině, protože díky ní už nic není jako dřív. Tíha podobných rozhodnutí spočívá v tom, že už se nedají vrátit zpátky. Co je jednou pochroumané, nedá se nikdy vrátit do stejného stavu, ať se snažíte sebevíc. Co se jednou rozbilo na kousíčky, můžete zkusit slepit k sobě, ale praskliny neskryjete. Pokud něco postrádá část sebe sama, nedá se ta díra nikdy zacelit tak, aby se vše uvedlo do předchozího stavu a nikdo nepoznal, že je něco jinak. Ale můžete se pokusit to prázdno něčím zaplnit. A dokázat, aby to, co bylo poškozeno, znovu fungovalo. Nějak… Někdy se to ale zdá nemožné.

Od narození jsme postaveni před spoustu voleb. Jenže některé jsou závažnější, než ty ostatní. Některé ovlivní celý zbytek našeho života.

Některé dokonce ještě víc…

---

Daniel

Díval jsem se na ni. Prostě jen díval. Protože jsem neměl ponětí, co bych měl v tuhle chvíli říct.

Jessica ještě jednou prošla kolem sbalených tašek, bříšky prstů přejela po dřevěné komodě v rohu místnosti. Sklopila hlavu, z jejích rtů unikl těžký povzdech.

„Víš, že tohle nemusíš dělat,“ ozval jsem se po chvíli tiše. Otočila se ke mně, rychlým zamrkáním zabránila zelenomodrým hlubinám v očích, aby propustily slané kapky, které ukrývaly. Nechtěla brečet. Ne přede mnou. A někdy mi přišlo, že už ani doopravdy nemůže. Jako by se stala netečnou ke všemu z toho. Jen ten smutný odlesk zůstával. Vždycky.

Nepatrně potřásla hlavou. „Já vím,“ hlesla, „ale bude to tak nejlepší…“

Opustit byt, ve kterém znovu našla sama sebe, jen proto, aby se kvůli mně sama sobě opět ztratila, nadobro. S tolika vzpomínkami na předcházející měsíce. A v posledním z nich… ty nejlepší a nejhorší zároveň.

„Nemůžu tu zůstat. Kvůli mámě a Cleo…“ připomněla tiše důvody svého rozhodnutí, na konci se její hlas vytratil, na pár vteřin. Bála se. Následků toho, že upsala duši. Kvůli mně. Bála se toho, co z toho důvodu leželo před ní, co ji ovlivňovalo už teď. Co až příliš dobře předem věděla ode mě samého. Povzdechla si. „Při tom, co mě čeká… Jestli mám vážně začít bláznit, tedy víc než teď… Nechci, abych jim ublížila, nechci, aby mě moje rodina tak viděla. Bude lepší zmizet někam pryč…“

„Raffael přece říkal, že jeho energie ve tvém těle, kterou ti při úpisu předal a která způsobuje ty sny a touhu ubližovat jiným, tě k něčemu takovému ve skutečnosti přímo nenutí,“ připomněl jsem, co mi sama sdělila. Bývalý držitel mého úpisu byl sice vypočítavý podrazák, ale neviděl jsem důvod, proč by jí v tomhle lhal. Bolestně se ušklíbla.

„Co Raffael říkal nebo ne, je v tomhle ohledu úplně jedno,“ hlesla. „Sám jsi to přece zažil, když chtěl před smrtí očernit tebe. Abys získal nějaké schopnosti vázané k míře hříchů. Víš, co to s tebou udělalo. Jak dlouho jsi vytrval, aniž bys někoho opravdu sám zabil? Čtrnáct let? I přes to všechno, co ti dělal, v jaké hrůzy tě přiměl věřit, že už máš na svědomí?“ Smutně zavrtěla hlavou. „Já nejsem tak silná jako ty, Danieli. Nezvládla bych to ani tak. A on mi kvůli kratší lhůtě navíc vložil do žil mnohem víc, sám to říkal… Nejsem tak silná jako ty…“ vzdychla znovu. „A i ty jsi nakonec podlehl.“

„Já ale neměl tebe,“ namítl jsem. „Neměl jsem nikoho, když jsem utekl z domova, kdežto ty máš celý zástup těch, co jsou připravení držet tě nad vodou a hlavně nedopustit, aby to dopadlo tak, jak on chce. Ještě máme čas…“

„Danieli,“ spojila pohled s mým. „Nech toho. Oba víme, že se s tím nic dělat nedá.“

„Jess,“ šeptl jsem, přešel blíž k ní a jemně jí zastrčil pramínek vlasů za ucho. „Ještě máme možnost to změnit, slyšíš? Zbývají skoro tři měsíce, můžeme na něco přijít, můžeme-“

„Copak to nechápeš?“ přerušila mě, ta slova vyslovila téměř neslyšně a přitom se zvláštním důrazem. „Raffael už vyhrál. Vždycky vyhraje.“

„Ne, když ho vyhrát nenecháme,“ odporoval jsem. Roztřesený výdech se prodral skrze její rty.

„On nedovolí, aby se něco změnilo. Ne po tom, co se stalo. Po tom, co sis dovolil jít proti němu. Ne, když… když tolik chce, abys trpěl. My oba. Může se to všechno jenom ještě zhoršit. Jsi volný, už mu nepatříš, už ho nemusíš poslouchat. To je naše vítězství. Jediné, kterého jsme mohli dosáhnout.“

Vítězství… Co tohle bylo za vítězství?! Při příliš velké ceně, kterou zaplatila. Že se sama odsoudila k tomu dostat se do pout místo mě. Ne, tohle byla jen jiná podoba hořké prohry, která pálila v nitru celý čas a v ústech, kdykoliv jsme o tom měli mluvit. A nejhorší bylo, že s tím byla svým způsobem smířená. Neměla sílu. Právě ona, která si dříve víru zachovala skrze všechno, už v tuhle chvíli věřit nedokázala. Příliš zlomená…

„Jess,“ začal jsem, protože jsem to nemohl takhle nechat, chtěl jsem ji přesvědčit, že má smysl znovu začít bojovat. Přerušila moje slova, když mi přitiskla prst na rty.

„Nekaž to,“ šeptla a bolest v jejím hlase spojená se zvláštní netečností k jejímu budoucímu osudu mi naprosto vzala dech. „Nepokoušej znovu štěstí v něčem, kde už všechny možnosti zmizely, kde zbývá jediná přímá cesta, ze které se nedá sejít. Nepřidávej na ni ještě další trny. Nechci promarnit čas, co mi zbývá, snahou změnit nevyhnutelné. Copak to nechápeš?“

Copak ona nechápala, že já s tím souhlasit nemohl? Že to jednoduše nešlo? Ne, něco takového bylo naprosto nemyslitelné! Nehodlal jsem to dopustit, dokud mi zbývala třeba i jen jediná životaschopná buňka v těle. Protože tady šlo o příliš. O všechno, kruci! Všechno, co měla za ani ne tři měsíce nenávratně ztratit na zbytek věčnosti. Co jsem měl ztratit já sám.

Nemohl jsem tomu jen tak přihlížet! Odmítal jsem to nechat dojít tak daleko a dovolit, aby se z ní stal démon, kterým nikdy neměla být, aby dopadla jako já. Hodlal jsem zabránit i tomu, aby někoho zabila v důsledku tlaku, co na ní teď spočíval, a očernila tak svou duši. Bez toho by byla v novém životě bezbranná, ale ona do něj nikdy neměla dojít, přísahal jsem v duchu sám sobě i jí zároveň.

Nezemře. Neprobudí se do zatracení. Toho prokletí ji zbavím a její duše zůstane čistá. Nějak. Jakkoliv. Do háje, muselo se to přece nějak podařit!

„Chci, abys to nechal být,“ hlesla znovu. „A prostě mi byl nablízku… Dokud to jde. Nechci promrhat jedinou vteřinu marnou snahou. Danieli, prosím… slib mi to,“ naléhala. Nejen slovy, ale i pohledem. A myšlenkami. Celou věčnost, kdy čekala na moji odpověď. Jen jednu konkrétní ze všech možných. Jen jednu konkrétní, která jí mohla dát tolik potřebný klid.

„Dobře,“ vydechl jsem tedy nakonec s přemáháním a přitiskl ji k sobě do náruče, políbil ji do vlasů.

„Děkuju…“ Oplatila mi stisk.

Až za dlouhou chvíli se odtáhla, znovu se rozhlédla kolem. Její prsty přeběhly po povrchu stěny, jen jako by potřebovala nějak zaměstnat ruce. „Co mám s tímhle místem vlastně udělat?“ zeptala se tiše.

Teprve z jejích myšlenek jsem pochopil, na co naráží. Démoni o tomhle bytě věděli. Raffaela zavolala právě sem… Ona tu byla přesto v bezpečí, protože ji nehodlali zabít před uplynutím lhůty. Já proto, že démona mohla zabít jen energie andělů a naopak. Ale někdo jiný? Nemohla si vzít na svědomí, že by byt někomu prodala a něco se mu stalo.

„Není to moc pravděpodobné,“ odpověděl jsem na její nevyřčená slova. „Navíc je jich…“ zarazil jsem se a s povzdechem se opravil, „je nás hodně. Prakticky každé místo na světě už minimálně jedním navštívené bylo…“

„Není to pravděpodobné…“ zavrtěla hlavou. Ne, nechtěla riskovat ani při tak malé šanci. Nesnesla myšlenku, že by někoho nechala bydlet v potencionálně nebezpečném místě. I když peníze by se hodily. I když by šlo o někoho cizího. I když ta možnost byla nicotně malá. A ona měla skončit uvězněná v pekelných plamenech! Nemohlo to být více absurdní. „Nechám to tu být,“ rozhodla se nakonec. „Aspoň… aspoň než se rozhodnu, co s tím bytem udělám…“ Znovu si povzdechla a zadívala se z okna. Snášelo se tam pár sněhových vloček. Téměř to nestálo za řeč. Tady v San Franciscu nikdy moc nesněžilo…

Přišla blíž k němu, pozorovala ty drobné částečky ledu. Bez jakéhokoliv zaujetí. Nevnímala ladnost, s jakou se snášely k zemi, jak pokrývaly okolí v jemném poprašku a leskly se jako hebká přikrývka. Nevnímala, jen se dívala kamsi před sebe, jako by ani neviděla nic. Zatímco zvláštní chlad prostupoval jí samotnou.

Její kouzlo, její teplo se pomalu ztrácelo a ona se tomu ani nebránila. Protože bylo lepší nevnímat. Nepřipouštět si to, co leželo před ní… Natáhla ruku a bříška prstů přitiskla k chladivé okenní tabulce. Až po několika minutách znovu promluvila.

„Mamka nás pozvala k ní domů… Brzy budou Vánoce…“ Neveselý úsměv se snesl na její rty.

„Můžeme tam zajít,“ řekl jsem. „Nemusíš přece…“ Přerušila moje slova, když se prudce otočila ke mně.

„Danieli, to nejde,“ odporovala okamžitě.

„Proč by to nešlo?“ nechápal jsem. Měl jsem za to, že rodina by jí mohla pomoci znovu najít aspoň tu nejmenší vůli bojovat, pochopit, že má proč.

„Je teprve devatenáctého,“ připomněla. „Devatenáctého prosince a já už se pomalu hroutím, sice je to do Vánoc pár dnů, ale každý den je to taky o hodně horší, dovedeš si představit, v jakém stavu budu pak?“

„Jess… Půjdu tam s tebou pro případ, že by se něco stalo, tak můžu…“

„A jak bych jim to pak měla asi vysvětlit?!“ namítla a poprvé po dlouhé době mi přišlo, jako by opravdu byla schopná nějaké reakce a nebyla v podstatě jen chodící stín sebe sama. „Co kdybys opravdu musel zasáhnout? Co bych jim asi tak řekla? A jak bych s něčím takovým měla žít já?“

„Jess, přece není jisté, že by-“

„Jenže já to nemůžu riskovat!“ přerušila mě. „Jednoduše ne!“ Nabrala do plic roztřesený nádech a sevřela dlaně do pěstí.

„To, že ty jsi nikomu ze své rodiny neublížil, že jsi ve skutečnosti nezabil svou sestru, jen sis to kvůli němu celá staletí myslel, neznamená, že i já se dokážu ovládnout a neublížím ani Cleo, ani mámě!“ prolétla jí hlavou myšlenka. Skousla rty, stočila pohled k zemi.

„Do háje!“ procedila skrze zuby. Opřela se zády o stěnu, třaslavě znovu pozvedla hlavu a stočila oči ke mně. „Promiň… nechtěla jsem ti to připomínat…“ vzdychla. Zavrtěl jsem hlavou.

„To… nevadí.“ Nabral jsem do plic o trochu hlubší nádech, abych uklidnil vlnu, kterou ve mně její slova vyvolala. Abych se pokusil zbavit ocelového brnění, které sevřelo mé srdce.

Ta vzpomínka byla stále příliš bolestná, i přes propast celých pěti staletí. Cristina… Bylo jí sotva šest. A já prožil celou věčnost v domněnce, že padla mojí rukou. Až Jessice při smlouvání jejich dohody Raffael prozradil, že ji ve skutečnosti zabil on a jen mě přiměl tomu věřit. Aby mě dostatečně zlomil. Abych přestal odporovat temnotě, která do mě prosakovala. Jak jsem věděl, že jí nelhal? Neměl k tomu důvod. A hlavně… Hlavně tím pádem zemřít nemusela. Kdybych se nerozhodl zaprodat duši pro záchranu dívky, kterou jsem miloval. Kdybych sobecky ani nepomyslel na to, jak to ovlivní moji rodinu. Co na tom záleželo, že jsem ji nezabil opravdu já, když bez tohohle mého rozhodnutí mohla žít, když jsem tak jako tak měl její krev na svých rukou? A nenáviděl jsem jeho. Jenže i sám sebe. Vlastně možná ještě víc než předtím, a právě proto se nezdráhal tuhle skutečnost Jessice vyzradit.

Cristina… chtěla mi pomoct, tu noc, i když neměla ponětí, co se se mnou děje. A on ji zabil, aby mě postrčil na cestu ztráty svědomí, úplně všeho. Využil ji, tak neskutečně odporně. Kvůli mně. Zemřela. Kvůli mně. Kvůli mně. A vlastně mu to vyšlo. Z té myšlenky mi bylo zle. Z něj. Ze sebe.

Ale na to jsem nemohl myslet, teď ne…

„Jess… Nevím úplně, čím si procházíš, ale umím si to představit, a tvoje myšlenky mluví dost jasně,“ vydechl jsem. „Věř mi nebo ne, zatím si při tom všem vedeš skvěle. Naprosto úžasně. A nestranit se od normálního života, nepodřizovat se tomu všemu, to by ti v tom mohlo i pomoci…“

„Já ale nezvládnu strávit víc než pár hodin v jejich blízkosti,“ namítala a nešťastně rozhodila rukama. „Ne tak, aby nic nepoznaly. Ne tak, aby se něco nestalo. Nejspíš ani teď. A rozhodně ne potom. Nedokážu normálně fungovat… Při všech těch snech, při všech těch hlasech…“ Náhle pevně semkla rty, chytila se za hlavu a otřásla se. Do vteřiny jsem byl u ní, objal ji, přitiskl ji k sobě. Až po nekonečně dlouhé chvíli chvění ustalo. „Má napilno,“ prohodila nevesele. Skousl jsem zuby, sevřel ruce do pěstí. Do háje.

Ano, věděl jsem, co se vlastně právě stalo. Nebylo to poprvé. Tohle bylo jiné, než kdysi u mě. Ale ona věděla, že se ji Raffael snaží strhnout ke zlu, nemusel to před ní ukrývat. K tomu, co jsem prožíval já, se tak připojilo tohle. Přímé propojení s jeho činy, i když byla vzhůru.

Tentokrát to byla blondýnka. Anděl, ze kterého se snažil dostat nějaké informace. Když pochopil, že i když patří mezi ty vyšší z nich, nic neví, jednou provždy to s ní skoncoval. A Jessica viděla všechno. To, že si byla vědoma toho, že ona ji nezabila, sotva nějak pomáhalo. Vnímala její křik, její bolest, jako by tiskla vlastní dlaň k její hrudi. A temná energie v ní, jeho energie, ji tlačila do toho tu skutečnost milovat proti její vůli.

Zamrkala, aby se zbavila toho obrazu, a přitiskla se ke mně. Jen jsme tam tiše stáli. Několik minut.

„Měli bysme jít,“ ozvala se pak. Přikývl jsem. Skousla rty. „Danieli… jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Nastěhovat se k Mattovi a Trishe? Jste si jistí vy všichni?“ zaváhala.

„Místa tam je dost.“

„Ty víš, že tak jsem to nemyslela.“ Pousmál jsem se a políbil ji na čelo.

„Miláčku, všichni jsme se shodli na tom, že když už ses rozhodla zmizet odsud, bude nejlepší, když kolem tebe bude víc lidí. A vzhledem k tomu, že oni nejsou lidi, ale andělé, je to ještě lepší, protože ty nemusíš mít strach, že jim něco vážnějšího uděláš. Sami to navrhli. A ty víš, jak dokážou být oba tvrdohlaví, takže by ses z toho nevyvlíkla, i kdybys chtěla.“ Koutky jejích rtů sebou krátce cukly, do úsměvu to však stále mělo daleko.

„Jo… asi máš pravdu,“ připustila. Pak do plic nabrala jeden hlubší nádech. „Tohle tedy bude hodně zajímavé…“

---

„Ahoj,“ Trisha se Jessice vrhla kolem krku, sotva jsme přešli přes práh. Ta ztěžka vydechla.

„Počkej,“ napomenula ji jemně a snažila se zachytit tašku přes rameno, která jí v důsledku toho pohybu začala padat.

„Promiň…“ Žena před ní se na ni lehce pousmála. „Já to vezmu,“ nabídla se pak a Jessica zavrtěla hlavou, když ten těžký náklad přenesla o pár metrů dál a postavila na zem, jako by to nevážilo nic.

„Jo, na tohle si asi nikdy nezvyknu,“ okomentovala to.

Trisha si z tváře odhrnula pramínky černých vlasů končících těsně pod linií její brady, které jí sklouzly přes oči, když se sehnula, a v jejích šedozelených očích se pobaveně zablesklo. Nechápal jsem, jak může mít tak dobrou náladu při tom všem. I bez toho byla na svoje poměry usměvavá až příliš. Nedošlo mi, že se prostě jen snaží přenést iluzi normálnosti i na Jess a nakazit ji. Ne, dokud se následně nespokojeně nezamračila na svého přítele kousek opodál, který stál se založenýma rukama, semklými rty a sledoval to vše s něčím, co by se snad dalo nazvat bolestným odstupem.

„Potřebujete s něčím pomoct?“ zeptal se konečně, ale vyhnul se očnímu kontaktu. Hlavně se mnou.

„Ne, to je dobrý,“ odvětila Jessica a přes moje námitky mi vzala tašku, kterou jsem nesl já, aby ji položila opodál, „sbalili jsme jen to nejdůležitější, nechceme tu moc zabírat místo.“

„Prosím tě, jaký zabírání místa? Vždyť je to tu velký. A místností je tu taky dost,“ prohodila Trisha a mrkla směrem k Mattovi. „Viď, zlato?“

„Co?“ zamrkal. Jasně. Duchem mimo. „Jo… samozřejmě.“ Trisha protočila oči a cosi mu šeptla do ucha poté, co nás navedla do schodů. Dle jeho úšklebku to nebyl dvakrát příjemný poznatek.

Když jsme došli do druhého patra jejich bytu, Trisha nám postupně ukázala na dveře.

„Tady je koupelna, tady naše ložnice a tady,“ na chvíli se odmlčela, aby otevřela třetí v pořadí, „tady je váš pokoj. Snad se vám tu bude líbit. A kdybyste něco potřebovali, tak nás neváhejte vzbudit, klidně i v noci.“

„Díky,“ Jessica se pokřiveně pousmála. Spíš se pokusila o úsměv. „Je to tady hezký,“ konstatovala bezvýrazně, zatímco vešla dovnitř a prohlížela si okolí. Nebo se tak aspoň tvářila. Všichni tři naráz jsme skryli povzdech. Z jejích myšlenek bylo jasně patrné, že ve skutečnosti skoro nevnímala, kde vlastně vůbec stojí. Otočila se, a když si všimla našich výrazů, nepatrně rozhodila rukama.

„Mohli byste tu nade mnou přestat stát jako tři sudičky?“ zamračila se.

„Promiň,“ přešel jsem k ní a políbil ji na tvář.

„Máme o tebe prostě starost. Všichni,“ vysvětlila Trisha poté, co se na pár vteřin pokusila tvářit, že tam není, když ji Jessica přistihla a zjistila tak, že ani ona není tak v pohodě, jak se snaží předstírat. Matt semkl rty.

„Jess,“ začal po krátkém tichu, „chápej, že nás trápí, když se takhle uzavíráš do sebe, utíkáš před světem…“

„Když nám Daniel volal ohledně toho, kdy přesně dorazíte, ani jsem mu nevěřila, že by to mohlo být až tak zlé,“ dodala Trisha.

„Za ani ne tři měsíce umřu a stane se ze mě démon, moje současnost je prostoupená nočními můrami a denními přízraky, které mě chtějí dotlačit k zabíjení, dá se čekat, že to nemůže být nic než zlé,“ odvětila jí. Trisha prudce zavrtěla hlavou.

„Vidíš, tohle mě taky děsí. Že o tom mluvíš tak klidně a tak smířeně a-“

„Trisho, dost,“ přerušila ji. „Prosím. Nechci to řešit, jakkoliv. Už jsem o tom mluvila s Danielem, nechci, abyste mě litovali a snažili se o nemožné, nějak to zvrátit. Jestli mi chceš pomoct, tak se na mě nedívej, jako bych byla nemocná.“

„O čem že jste mluvili?“ zpozorněl Matt a vrhl ke mně nevěřícný pohled. „To myslíš vážně? Prostě to jen tak přejít, jako by o nic nešlo?!“

„Matte,“ mírnil jsem ho.

„Požádala jsem ho o to,“ řekla Jessica.

„A ty jsi s tím souhlasil?!“ Vzdychl jsem. Naneštěstí nejspíš jen z mého pohledu nepochopil, že to teď má nechat být. Nemohl jsem o tom mluvit. Před Jess ne. Ale snad si opravdu nemyslel, že bych to vzdal? Když to všechno byla moje vina? Když šlo o ni?! Ne, dokonce i v případě, že mě o to žádala. V momentě, kdy s tím začala, mi ale bylo jasné to, že tohle ujištění potřebovala. Že jsem jí musel zalhat. Pro její dobro, i když jsem to už nikdy dělat nechtěl. Protože šílela z myšlenky, že se budu snažit a něco se zvrtne. Potřebovala uklidnit, že to se nestane. Uklidnit tím, že udělám, co chce ona, ať se mi to sebevíc příčí. Proto jsem s tím musel pokračovat v tajnosti.

„Tak… ehm… Myslím, že bude lepší, když je necháme se tu trochu zabydlet,“ ozvala se Trisha ve snaze upokojit náhle napjatou atmosféru. „Pomůžeš mi sem přinést ty tašky?“ oslovila ho posléze a on až po chvíli povolil napětí těla, odlepil ode mě pohled a otočil se k ní, aby ji následoval ven ze dveří.

„Já říkala, že sem nemáme chodit,“ šeptla Jessica a posadila se na postel.

„To se srovná, uvidíš,“ uklidňoval jsem ji, zatímco jsem si sedal vedle ní. Jo, hned, jakmile Mattovi vysvětlím, že to celé špatně pochopil.

Položil jsem jí ruku kolem ramen a objal ji. Chvíli jsme takhle strávili. Aniž by se ti dva vrátili. Z toho jsem soudil, že tam dole probíhá vášnivá diskuze. Jessica se lehce zavrtěla a přitiskla se blíž ke mně.

„Jsem unavená, Danieli,“ hlesla sotva slyšitelně. Tak si běž lehnout. To by byla naprosto normální odpověď. I kdyby ale myslela opravdu jen fyzickou únavu, absurdita takového doporučení nemohla být důraznější. Ve spánku to všechno bylo nejhorší… Krátce se jí zadrhl dech. „Půjdu se osprchovat,“ rozhodla. „A půjdu… spát.“ Jak tak běžné slovo dokázalo vyvolávat hrůzu.

„Dobře,“ vydechl jsem a jemně stiskl její ruku, než se zvedla a s lehkým, smutným pousmáním směrem ke mně opustila místnost. Kdyby se to dalo vyřešit nějak jinak… Zabránit nočním můrám. Jenže prášky na spaní už nezabíraly, neusnula díky nim natolik tvrdě, že se k ní sny nedostaly. Jiný lék, jinou možnost, jiné řešení jsem zkrátka neznal. A že jsem sám vyzkoušel snad všechno. Nespat. To bylo jediné, co to oddálilo. A to nešlo napořád.

Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy. Hned nato jsem se zvedl a zamířil pryč ze dveří. Na Matta s Trishou, za kterými jsem mířil, jsem narazil na schodišti. Vystoupal jsem tedy zpátky nahoru a počkal, než tašky odložili v nám určeném pokoji. Matt se zpátky na chodbu vrátil jako první a jeho zelenohnědé oči si mě přísně prohlížely, zatímco ke mně došel na vzdálenost sotva pár centimetrů.

„Matte,“ začal jsem, protože mi bylo jasné, k čemu míří.

„Zbláznil ses?!“ vyjel na mě ale dřív, než jsem stačil něco říct. „Prostě to nechat, jak to je, a sedět s rukama v klíně, než se čas naplní?! To je ti to fakt jedno?!“

„Kdybys mě, sakra, chvíli poslouchal, tak si tenhle proslov můžeš ušetřit,“ odsekl jsem. „Jo, řekl jsem jí, že s tím souhlasím, ale to jen proto, že mě o to prosila. Už takhle toho má dost, nechce vidět nás, sebevrahy, jak se vrháme do nějakého šíleného plánu na její záchranu, který dle ní stejně nemá šanci vyjít. Potřebovala uklidnit. Tím, že kvůli ní nikdo nepřijde k úhoně. A ty by ses měl uklidnit taky. Nevím, kdo se tady zbláznil, když ty si myslíš, že bych to mohl takhle nechat.“

„Vidíš? Říkala jsem ti, že na tom něco nesedí,“ poznamenala Trisha, která se opírala o rám dveří. Nestačil na to nic říct, protože v tu chvíli vyšla Jessica z koupelny. Nebyla tam dlouho, jen se opláchla. Zapomněla na to, že si s sebou nic nevzala, takže si půjčila ručník, který teď kolem sebe měla omotaný. Přelétla nás nechápavým pohledem.

„Co je to tady za sešlost?“ Všichni tři jsme ze sebe vydali jen protáhlé, neurčité „ehm“. Nejspíš na nás musel být pohled k popukání. Nadzvedla obočí.

„Donesli jsme vám tašky,“ chytila se konečně Trisha a uvolnila dveře, aby mohla projít.

„Tak fajn…“ zaváhala Jessica. Stále jí to vrtalo hlavou, ale rozhodla se to neřešit.

„Nechceš ještě něco? Pití, nebo tak?“ zajímala se Trisha, načež se Jessica otočila uprostřed dveří, aby jí mohla odpovědět.

„Ne, díky, já… jsem unavená, převlíknu se a půjdu si lehnout.“

„Dobře,“ přikývla a starostlivě ji sledovala, zatímco mizela uvnitř. Přelétl jsem pohledem k Mattovi vedle mě.

„Budu s ní, než usne. Pak se sejdeme dole a probereme to,“ oznámil jsem, aniž bych čekal, jestli mi to potvrdí. Dvakrát se mi nelíbila představa, že bych ji tu pak měl nechat samotnou. Ale kdy jindy to řešit, než pak, když o tom nesměla vědět?

S povzdechem jsem za sebou zavřel dveře.

---

„Tak do toho,“ pobídl mě Matt, jakmile jsem se chvíli poté, co Jessica usnula, vytratil dolů. V kuchyni na mě čekali ti dva a hrnek kafe, který Trisha vzápětí přisunula přede mě. „V mobilu jsi zněl, jako bys měl alespoň něco, s čím začít, což bych vážně uvítal. Zatím se to totiž jeví jako dost beznadějná situace,“ utrousil a zkřivil rty. Jo, to bylo sakra dobrý shrnutí. Dost možná to ani teď nebylo daleko od pravdy. Ale přesto existovalo jedno poslední chatrné stéblo, kterého jsme se mohli chytit. Alespoň jediné, o kterém jsem věděl. A když mi ta myšlenka nedávno prolétla hlavou, vlila zpět do žil trochu života mně samému.

„Musíme Raffaela dokopat k tomu, aby tu smlouvu zrušil, a k tomu potřebujeme nějakou páku, protože něco takového logicky neudělá jen tak,“ začal jsem. Sám jsem viděl, jak tu moji spálil na popel, než mi řekl, jak se za mě Jessica obětovala, takže mě by to neovlivnilo. Neměl nade mnou moc, nemohl by mě znovu zbavit svobodné vůle. A i kdyby ano, bylo by mi to, kruci, jedno. I když jsem nesnesl myšlenku, že bych se vrátil zpět do stavu, v jakém jsem byl předtím, proti její záchraně nezáleželo vůbec na ničem.

„Logicky,“ zopakoval Matt a pokýval hlavou. Trisha nepřítomně zamíchala lžičkou ve vlastním hrnku.

„A ty snad o něčem takovém víš?“ zeptala se pak, když ke mně zvedla oči.

„Vlastně to andělé mají už dost dlouho u sebe. A není to něco, ale někdo.“ Oba na mě vrhli nechápavý pohled. „Ten démon, kterého jsi ty sám dostal do vašeho držení,“ vysvětlil jsem, když jsem se obrátil k Mattovi. „Jeden z těch vyšších a v podstatě jeho pravá ruka. Raul.“ Jo, hodlal jsem vyjednávat s bezcitným démonem za pomocí jiné živé bytosti a spoléhat na to, že pro něj znamená aspoň tak málo, aby to přinejmenším zvážil. Šílenost? Nejspíš. Měl jsem k tomu důvod. Možná jen zoufalé přání, aby to fungovalo. Snad to ale mělo i sebeméně pevné základy. Dle výrazu těch dvou mi však byl jejich názor jasný. Že jsem se asi musel zbláznit.

Nejspíš to nebylo daleko od pravdy.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 1.: