OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 10.

14.09.2015 (09:00) • Withoutalight, Mata • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 504×

Těch pár dnů uběhlo neuvěřitelně rychle. A jen málokdy během nich jsem dokázal zapomenout na to, co leželo před námi. Nedal jsem ale na sobě nic znát. Byl jsem rád, že Jess na jiné myšlenky přijít mohla. Že zvládla alespoň chvílemi vypnout. Užívat si rodinnou pohodu, Vánoce… že se dokázala upřímně usmívat během toho, co ostatní rozbalovali její dárky, nebo když zjistila, co jsem jí koupil já. Překvapeně propletla řetízek náhrdelníku mezi prsty a já nadzvedl koutky rtů v pousmání. Nejen ona tenkrát v Benátkách nakupovala. Když hledala dárek pro mě, využil jsem toho, a zatímco jsem stále dával pozor na to, jestli je v pořádku, jsem já našel dárek pro ni. Jakmile jsem uviděl přívěsek ve tvaru srdce ozdobeného drobnými růžovými kvítky, věděl jsem, že se jí bude líbit. Nemýlil jsem se. Oči jí zajiskřily nadšením. A když jsem jí pomohl ho zapnout kolem krku, znovu se usmála a políbila mě. Neskutečně jí slušel. Byl stejně jemný jako ona sama…

Jenže Vánoce prošly kolem neuvěřitelně rychle a den, na který jsme měli dohodnutou schůzku, přišel příliš brzy. Mou myslí už od jeho začátku pulzovala jediná myšlenka. Tohle nám nemůže vyjít. Tohle nám zatraceně nemůže vyjít... A přesto jsem se spolu s ostatními na to místo vypravil.

Nechal jsem Jessicu s její rodinou. Nehodlal jsem ji tahat s sebou, i když ona zase dost dlouho trvala na tom, že půjde taky. Bylo to příliš nebezpečné. A vědět to, tak by nás všechny pravděpodobně přivázala k nejbližšímu kusu nábytku. Naštěstí to ale nevěděla. Vyzvídala, co vlastně plánujeme udělat, tak jsem jí řekl bezpečnou, upravenou verzi. Verzi, ve které jsme opravdu měli, co nabídnout, kdy nám to nikdo předem nevyrval z rukou. To stále znělo celkem šíleně, ale na rozdíl od pravého stavu věcí to mělo nějakou šanci, takže se nepatrně uklidnila. A já zmizel dřív, než se nad tím stačila pořádně zamyslet. Nad stejnou věcí, jako andělé – co by Raul dokázal napáchat, kdyby byl zase na svobodě. Teď už na tom koneckonců nesešlo, když byl ve skutečnosti mrtvý!

Frustrovaně jsem vydechl a stiskl ruce v pěst, zatímco jsme na smluveném místě čekali, až Raffael dorazí. V národním parku Redwood, daleko od turistických cest. Panika ve mně rostla s každou vteřinou, ale nesměl jsem to na sobě dát znát. Tohle muselo vyjít. Jednoduše muselo!

Poskočilo mi srdce, když se konečně objevil. Spolu s jedním démonem a jednou démonkou, kteří se přenesli za jeho záda. Přesně, jak jsem čekal. Chápal, že tohle může být past, a jelikož nevěděl, kdo všechno by se tu mohl objevit, raději nic neriskoval a vzal si s sebou pojistku. I když jsem vzhledem k jeho protekci pochyboval o tom, že by Raula ostatní démoni nesnášeli skoro stejně jako já, byl důležitý. S ním Raffael probíral většinu plánů a strategií, byl jeho pravá ruka. A věděl nejspíš dost věcí, co by mohly být nebezpečné, kdyby je z něj andělé nějak vytáhli. To bylo dostatečné vysvětlení toho, že se tolik zajímal o jeho propuštění.

Jakmile jsem očima krátce přelétl je, mou pozornost si zcela získal on. Raffael. Na první pohled celkem obyčejný muž se špinavě blond vlasy staženými v jednoduchém copu. Muž, ze kterého čišela elegance. Jenže také temnota, která mě při pohledu do jeho černých očí opět přiměla ztěžka polknout. Byl nebezpečný a smrtící, i když to vše se skrývalo za jeho klidným vystupováním. To ho ale možná dělalo ještě děsivějším. Obzvlášť, pokud se objevilo něco, co i jeho vyvedlo z rovnováhy a přimělo ho z obvyklého klidu vystoupit. Měl jsem takové tušení, že kdyby zjistil pravdu o tomhle setkání, byl by to přesně ten případ.

Matt, Trisha a Anne stáli vedle mě. Raffael nám všem věnoval jeden rychlý pohled, než se krátce ušklíbl a zaměřil se na mě.

„Vidím, že jsi opět zapomněl na slušné vychování,“ pronesl bezvýrazně. „To vzhledem k tvému původu není právě nejlepší vizitka, nemyslíš? Nějakou chvíli jsme se neviděli a ani neřekneš nic na přivítanou?“ Jen jsem semkl rty a provrtal ho očima. „Ale nakonec, tvoji přátelé se v tomhle ohledu taky zvlášť nepřetrhnou, a proto tu nejsme,“ pokračoval po chvíli a přišel blíž, jen o pár kroků. „Měl jsem za to, že jste dohodli tuhle schůzku, aby došlo k výměně, jenže v tom případě vám něco, nebo spíše někdo podstatný chybí.“

„Nápodobně,“ upozornila ho Anne. Zalétl k ní pohledem a nepatrně naklonil hlavu, než se krátce pousmál.

„Vzhledem k tomu, že právě onen zrádce momentálně známý jako Daniel byl ten, kdo ti u nás nedávno zařídil několikatýdenní pobyt, zajímalo by mě, proč mu vůbec pomáháš. Stejná záhada je to i u vás ostatních, ale jelikož tu nehodlám strávit hodiny snahou pochopit ony zvláštní myšlenkové pochody, které vám proudí hlavou, ocenil bych, pokud by ses téhle konverzaci vyhnula. Přelétat pozorností z jednoho na druhého je zdlouhavé a otrava, takže, Danieli,“ znovu stočil pohled ke mně a jméno, pod kterým jsem byl v současnosti znám, vyslovil s jasným opovržením, „kde je Raul?“

Samozřejmě jsem mu nemohl říct, kde je. I kdybych to náhodou věděl, poloha jeho mrtvého těla by ho asi moc nepotěšila. Musel jsem předstírat, že je v tomhle ohledu všechno v pořádku. A nějak z něj dostat to, co jsme potřebovali my.

„Nejdřív nám ukaž tu smlouvu, kterou máš výměnou za něj zrušit,“ kontroval jsem tedy. Nespokojeně se zamračil.

„Musím opět připomínat, že to ty jsi z nás dvou ten, komu se nedá věřit?“

„Nechci, abys ji hned teď roztrhal. Jen dokázat, že ji máš opravdu u sebe, aby se to později udělalo. Pak dokážeme svoji část my,“ namítl jsem a snažil se znít jistě. Při tom jsem se ale v duchu chvěl obavami a byl vděčný za to, že nečetl mé myšlenky, protože jinak by to bylo v háji. Tím spíš, že mně by na rozdíl od lidí nepomohlo myslet na něco jiného. Naše mysl byla jako kniha, kde se ukrývalo všechno, ne jen to, co hlavou procházelo v současnosti. A stačilo se natáhnout, komukoliv, kdo měl přístup. Naštěstí jsme ale také na rozdíl od lidí poznali, když se na naše podvědomí někdo napojil, a já necítil nic. To mě trochu uklidňovalo. Jen trochu.

Raffael mě přelétl pátravým pohledem, jako by přemýšlel, jestli má na to přistoupit. Nakonec se zřejmě rozhodl, že to udělá.

Zatajil se mi dech, když sáhl do náprsní kapsy a vytáhl smlouvu ven. To byla přesně ta chvíle, na kterou jsme čekali. Jediná šance. Už při tom pohybu se ostatní nepozorovaně připravili, a jakmile ji držel v ruce, jakmile jsme měli důkaz, že leží před námi, udělali přesně to, na čem jsme se dohodli. Pokusili se mu ji vzít.

Matt se přenesl kousek před něj, aby mu ji vytrhl. Jelikož ale bylo jasné, že tak snadné to nebude, vlastně šlo od začátku spíš o odlákání pozornosti, aby Anne, která se přenesla za něj, měla pro to samé lepší šanci. Ani jsem nedýchal, když jsem to celé sledoval. Raffael odhodil Matta od sebe. Jenže se jím nezabýval natolik, aby si druhého útoku nevšiml. Prudce vrazil Anne loket ruky, ve které držel smlouvu, do břicha, až překvapeně vydechla. Jak se předklonila, další tvrdou ranou do zátylku ji poslal k zemi, aniž se na ni podíval.

Trisha v tu chvíli zkusila ještě zachránit situaci. A já taky, protože i když zranit jsem ho dost dobře nemohl, ve snaze mu ji vytrhnout mi nic nebránilo. Jenže sotva jsme se dostali do jeho blízkosti, on se přenesl o pár metrů stranou, zřejmě aby se s námi dál nemusel zabývat. Matt s Anne se naopak přenesli zpět do bezpečné vzdálenosti doslova vteřiny předtím, než se jich nějaký z démonů stačil dotknout. Nehnali se za nimi, jen jim věnovali úšklebek, a jelikož nedostali příkaz je zlikvidovat, přesunuli se místo toho někam, kde měli být užitečnější. Do blízkosti Raffaela. Ten smlouvu opět ukryl v kapse a semkl rty.

„Řekl bych, že jsem zklamaný, ale upřímně jsem zrovna od tebe ani nic jiného nečekal,“ poznamenal směrem ke mně. Anne mezitím uklidňovala bratra, že je v pohodě. Měla mimo jiné natržený ret, ale to mělo za chvíli zmizet. Na rozdíl od něčeho daleko horšího. Ztratili jsme moment překvapení. A teď jsme vážně neměli jakoukoliv šanci se k té smlouvě dostat. Zatraceně!

„Vzhledem k tomu, jak se to vyvinulo, začínám mít takový nepříjemný pocit, že jste nikdy neplánovali ho sem opravdu přivést,“ přimhouřil oči. „Takže se zeptám ještě jednou. Kde je?“ Polkl jsem. A vážně jsem pochyboval o tom, že by to mohlo být ještě horší. Jen o pár vteřin mlčení později jsem pochopil, že jsem se mýlil.

„Myslím, že jsme si nerozuměli,“ zamračil se. A pak se všechno semlelo hrozně rychle. Přenesl se, netušil jsem kam, dokud se nevrátil zpátky na místo. S Mattem. Stalo se to během pár vteřin, nikdo nestihl zareagovat.

Škubal sebou v jeho sevření, snažil se mu vykroutit. Prsty jedné ruky zaryl do jeho paže, kterou ho svíral pod krkem, druhou hrábl naslepo dozadu, v marném pokusu dostat se mu do obličeje. Raffael se jen ušklíbl a uhnul hlavou, než mu dlaň volné ruky přitiskl mezi lopatky. Trishino zoufalé „ne!“ se prolinulo s Mattovým výkřikem, když do něj vyslal svou energii, aby mu zabránil v přenosu a oslabil ho natolik, aby se mu hned snadno nevyvlíkl.

„Takže znovu,“ začal pak, když přísun energie přerušil, „kde je? Nebo mám dokončit to, co jsem kdysi začal?“ Tázavě zvedl obočí a nepříjemně se usmál. Mattův odpor ochabl, zhluboka oddechoval přes pevně zaťaté zuby a sbíral síly k obraně. Ale bylo pravděpodobné, že kdyby ho Raffael nedržel, zhroutil by se na kolena.

Ztěžka jsem nabral vzduch do plic. Do háje!

„Špatná odpověď,“ reagoval na několikavteřinové ticho a dal mu další dávku. Matt znovu vykřikl bolestí. Po pár vteřinách Raffael s úšklebkem povolil sevření a on se poroučel k zemi. Padl obličejem do mokré špinavé břečky a z posledních sil se pokusil vzepřít na rukou. Dřív než to stihl udělat, dupl mu Raffael mezi lopatky a přišpendlil ho k zemi, až mu zapraskaly kosti. Chtěl po něm znovu sáhnout rukama.

Tohle byla příležitost, jak odtamtud Matta dostat, pochopil jsem ve stejnou chvíli jako Trisha s Anne. Po dobrém už to rozhodně nepůjde a smlouva...  je v háji. Nedával jsem si nejmenší naděje, že bych ji ještě mohl získat.

Nenápadně jsem se otočil na oba anděly, kteří tiše stáli za mnou, zuby stisknuté, ruce zaťaté v pěst. Dřív, než jsem se stihl otočit zpátky, už se Trisha přenesla za Raffaela. Chtěla ho chytit za dlouhé vlasy, zvrátit mu hlavu dozadu a pokusit se mu do těla vyslat energii, ale než to stihla udělat, popadl ji jeden z démonů za ramena a strhl ji stranou tak prudce, až se skutálela na zem. Raffael se jen otočil, aby zjistil, co se děje.

Anne na nic nečekala a přenesla se těsně k němu. Ve chvíli, kdy svou pozornost obrátil k ní, vrazila mu tvrdou facku. Rozpřáhla se k další, ale on chytil její ruku ve vzduchu a bolestivě ji zkroutil, popadl ji za bundu na prsou a přitáhl si ji k sobě. Trisha se mezi tím pokusila vyškrábat na nohy, ale do cesty se jí postavili oba démoni. Ještě ani nestála a už musela uhýbat a krýt se před prvními ranami.

Už nebylo na co čekat. Rychle jsem se přenesl za Raffaelova záda a hrana mojí ruky tvrdě dopadla na jeho rameno. Vztekle zasyčel, odhodil Anne stranou, ale než se stihl otočit, přenesl jsem se jinam, před něj, vedle Anne.

Raffael se narovnal do plné výše, změřil si nás přimhouřenýma očima a palcem si setřel kapku krve, která mu stékala z mělkého škrábance na tváři. Promnul ji mezi palcem a ukazovákem, vztekle vycenil zuby a dřív, než jsme stihli zareagovat, si klekl na Mattova záda, popadl ho za vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu a jediným dotekem mu vyslal do těla další energii. Matt i Anne vykřikli najednou. Matt bolestí a Anne bezmocným vztekem.

„Ani se nehni, mrcho andělská, nebo je po něm!“ zasyčel Raffael a přerušil proud energie. Matt bezmocně zaryl prsty do rozmáčené půdy.

Krucinál! Srdce mi bušilo jako o závod, protože jsem opravdu neměl nejmenší ponětí, jak bych to mohl nějak zachránit. Mozek mi v panice vypověděl službu, nedokázal jsem přemýšlet. O ničem jiném, než že je všechno v háji, kdo ví, jestli se odtud vůbec dostaneme všichni.

„Jak tak koukám, andělská sebranka není zrovna zběhlá ve vyjednávání,“ zavrčel, než upřel pohled na mě. „Nuže, Danieli,“ promluvil pomalu, mrazivě, každou hlásku ukrajoval jako ostrý nůž máslo, a stejně tak snadno se jeho hlas zařezával do mého vědomí. „Na něco jsem se tě ptal, nebo jsi neslyšel?!“

Mlčel jsem. Stále. A marně hledal řešení jak z toho ven. Tušil jsem, že Matt žije jen díky tomu, že ještě stále neví, co se stalo s Raulem.

„Dobře, jak chceš,“ ušklíbl se po pár vteřinách napjatého ticha rušeného jen zvuky souboje Trishy a dvou démonů. „Když jinak nedáš, zjistím si to sám.“

Ne! Okamžitě jsem přesunul veškerou svou sílu na to, abych svoji mysl ubránil, ale neměl jsem šanci. Potlačil jsem výkřik, když se nakonec násilím dostal dovnitř. Ztěžka jsem oddychoval a roztřeseně k němu zalétl pohledem. Už to věděl… zjistil to… věděl, že je Raul po smrti. A čekat se dalo jen to nejhorší.

Na vteřinu nebyla vidět žádná reakce. Pak mu očima prolétla ledová bouře, vichřice, která měla smést všechno v nejbližším okolí. Pevně semkl rty. Kdyby pohled mohl zabíjet, dávno bych byl nejmíň milionkrát po smrti.

„A ty ses ještě opovážil mě sem vytáhnout?!“ zavrčel temně. „Myslel jsi, že ti to projde?! Podobný podraz?! Jeden bys měl za to, že ses už dávno poučil a pochopil, že tahat mě za nos se nevyplácí!“

Ztěžka jsem polkl. „Já to takhle nechtěl… Vážně jsme ho plánovali vyměnit, to jeden z andělů ho bez našeho svolení zabil, nemohl jsem nic dělat, já…“ koktal jsem, ale věděl jsem, že tohle mi sotva pomůže. Dovolil jsem si mu lhát.

Matt znovu vykřikl, když další energie pronikla do jeho těla. Energie, které vzhledem ke stavu, ve kterém byl, už stačilo opravdu málo a připravila by ho o život. Jo, teď už bylo všechno jedno.

Vyrazil jsem kupředu, nejrychleji, jak jsem dokázal. Za těch pár kroků jsem stihl nabrat rychlost, takže když jsem do Raffaela celou vahou narazil, ztratil rovnováhu a oba jsme se skutáleli na zem. Vyhrabal jsem se na všechny čtyři, stejně jako on, a pokusil jsem se mu skočit na záda, jenže on byl rychlejší. Uhnul a popadl mě pod krkem, pevně ho stiskl, přirazil mě k zemi.

Anne na nic nečekala a přenesla se s Mattem dál od nás. Raffael si odfrkl, pevněji stiskl můj krk. Sice mě nemohl zabít, ale lapat po dechu taky nebylo zrovna příjemné, stále mi mohl ublížit. Bolestivě.

Snažil jsem se rukama dosáhnout na jeho obličej, ale dosáhl jsem maximálně na jeho hruď. Zalapal jsem po dechu. Než mi bleskla hlavou spásná myšlenka. Ta smlouva, má ji v náprsní kapse! A když jeho pozornost upoutal výkřik jednoho z démonů, kterého Trisha právě zlikvidovala, nepozorovaně jsem ji vytáhl, než jsem se ze všech sil vzepřel. Podařilo se mi ho nohama odhodit stranou a přenést se k Mattovi.

Raffael se narovnal a ušklíbl se. Stiskl jsem papír v dlani, stále lehce nevěřícně. Na mých rtech se ale jen o vteřinu později objevil unavený, vítězný úsměv. Raffael se následně rozesmál krutým nepříjemným smíchem, než zavrtěl hlavou.

„Tedy, můžeš si gratulovat, Danieli, máš v ruce důkaz, že jsi mě přelstil. Hmmm, musí to být dobrý pocit, že?“

„Je konec,“ pousmál jsem se a oplácel jeho pohled.

„Jaká škoda, černý den v démonské historii právě nastal. Jen... opravdu si myslíš, že bych podrazákovi, jako jsi ty, mával před nosem pravou smlouvou?! Tím spíš aniž bych viděl, že vy sami jste splnili podmínky? Vážně si myslíš, že bych byl takovej idiot?!“ I ten nesmělý náznak úsměvu mi sklouzl ze rtů. Zatraceně! To ne!

Rychlostí blesku jsem do ní nahlédl. Srdce se mi sevřelo a v krku mi narostl knedlík obřích rozměrů, když jsem si tak ověřil jeho slova. Písmena na něm snad dávala nějaký smysl. Ale pro nás to byl jen bezcenný kus papíru. Nijak nesouvisející s ničím, co by nás mohlo jen vzdáleně zajímat.

Nešťastně jsem vydechl. Plánoval sem pravou smlouvu vůbec skutečně přinést? Možná ano…

Při zjištění, že i my splnili podmínky.

Věnoval mi další mrazivý úšklebek. „Pozdravuj svoji přítelkyni a vzkaž jí, že se na ni těším. A tohle tobě a té andělské spodině nezapomenu, neboj. Bude více než povznášející sledovat, jak bude vaše milovaná démonská kamarádka usilovat o váš život. Schválně, kdo vyhraje? Výhoda je, že bude vědět, kam jít. Ne, že bych opravdu čekal, že by vás porazila…“ Krutý úsměv. Naznačující, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby v tom boji někdo zemřel. Z donucení. Bylo jasné, na koho v tomhle ohledu sází.

„A ty…“ propálil mě pohledem a nadzvedl koutky rtů, zatímco ke mně jeho oči vyslaly další blesky. „Doufám, že ty si to užiješ ze všech nejvíc. Každou minutu, vteřinu. Ty tři měsíce jsou na to nakonec ještě příliš krátká doba. Stejně krátká, jako na to, aby dítě, které tvoje milovaná drží pod srdcem, mělo šanci. Přesně z toho důvodu jsem ji tak ale koneckonců stanovil…“

Když mi došlo, co tím naznačuje, ztuhl jsem na místě. Celý svět se se mnou zatočil, zapomněl jsem dýchat. On to věděl?! Věděl, že je Jess těhotná, když jí tu smlouvu navrhoval?!

Usmál se. „Asi o tom nevíš, ale když někdo dohaduje úpis, dokáže vidět všechen potenciál osoby, které se týká, vše, co ještě ani není zřejmé. Jak by jinak mohl odhadnout cenu, co duše má? Očividně je to o dost praktičtější a spolehlivější než těhotenský test, když vy jste na to přišli až nedávno… Byl to jeden z důvodů, proč jsem si řekl, že tohle pro tebe bude daleko trýznivější, než cokoliv jiného.“ Zacukaly mu koutky. „Vážně bych chtěl vidět, jak ses při tom zjištění tvářil…“

Ztěžka jsem oddychoval, pevně stiskl ruce v pěst. A tentokrát jsem to byl já, kdo propaloval pohledem jeho a jeho pobavený výraz.

„Ty svině!“ vykřikl jsem a vrhl se k němu, když mě přemohl vztek bublající pod povrchem, který se už nedal zastavit. Absolutně nezáleželo na démonce stojící hned opodál, která už nezasahovala a namísto toho dávala pozor na ostatní. Ani na tom, že jsem stejně zatraceně neměl šanci mu něco doopravdy udělat, což byl přesně ten důvod, proč se do toho nepletla. Pitomá nemožnost ublížit energií vlastnímu druhu!

Přitiskl jsem ho zády ke stromu a napřáhl se. Když už jsem kruci nemohl udělat nic víc, chtěl jsem mu aspoň způsobit co největší bolest. Mlátit ho tak dlouho, dokud se nesloží k zemi. Jenže on snadno jednou rukou zachytil moji pěst dřív, než se vůbec stačila dotknout jeho tváře. Pevně ji stiskl, skousl jsem zuby, abych potlačil výkřik, a nenávistně ho pohledem trhal na kousky.

„Podívej se na to, co jsi proti mně dnes vymyslel,“ oplatil mi ho. „Na zradu, kterou jsi mě už dříve obdařil. Na to, co sis dovolil vzít ty mně. Než mě příště nazveš tímhle označením, zamysli se nad tím, jestli na něj nemáš stejný nárok,“ procedil skrze zuby a pak se zapřel a jednoduše mě od sebe odhodil. Tvrdě jsem dopadl na zem, chvíli jsem si nebyl jistý, jestli jsem si nevyrazil dech. Shlédl na mě z výšky jako na něco odporně nízkého.

„Pozdravuj Jessicu. Uvidíme se... brzy,“ nevesele krutě se usmál, lehce sklonil hlavu v parodii na zdvořilou úklonu a pak sykl na démonku, která stála nedaleko a ostražitě sledovala Trishu s Anne, než se oba přenesli pryč.

Pevně jsem stiskl víčka k sobě a snažil se popadnout dech. Nakonec jsem nedopadl tak zle, abych o něj přišel, i tak se mi ho ale nedostávalo. Z úplně jiného důvodu.

V očích jsem ucítil tlak slz. Zamrkal jsem a roztřeseně do sebe vpravil další dávku kyslíku. K čemu? K čemu ještě sakra, když jsem pro to právě ztratil důvod, k dýchání, úderům srdce, k čemukoliv? Neviděl jsem smysl v tom teď vůbec ještě vstát. Prohráli jsme! Měl jsem chuť jednoduše všechno vzdát a prostě tu na zbytek věčnosti zůstat bez jediného pohybu ležet. Jaký v tom byl vlastně rozdíl?! Ještě na začátku dnešního dne jsme měli alespoň něco. Alespoň nějaký plán. Ten nejpitomější pod sluncem, který od začátku nemohl vyjít, ale měli jsme v rukách alespoň něco. Právě teď jsem však pocítil nový druh bezmoci, kdy jsem neměl už ani to. Kdy jsem doslova neměl nic…

„Danieli?“ ozval se po chvíli tichý hlas Anne. Zřejmě jsem nereagoval až moc dlouho. Do háje s tím. Do háje s tímhle vším.

Nejspíš bych se měl zvednout, jo. Donutit se k dalšímu kroku. A pak k dalšímu a dalšímu. Ale kam přesně? Kam jít, když už neexistuje žádný směr?

„Danieli,“ zopakovala starostlivě, to už stála nade mnou. Věnoval jsem jí prázdný pohled. Zrovna teď jsem nebyl schopný jakkoliv vnímat svět kolem sebe. Protože se mi právě rozpadl pod rukama. „Je ti něco?“ zaváhala. Nejspíš opravdu neměla ponětí.

Jo, bylo. Musel jsem mít v sobě obří otevřenou ránu, která mě pomalu stravovala a odebírala ze mě život, protože jen tak se dala vysvětlit ta neskutečná tíha na hrudi.

„No tak, vstaň,“ pobídla mě jemně a sklonila se ke mně, aby mi s tím pomohla. Skousl jsem si ret, abych na ni nezačal křičet, proč bych sakra měl. Proč bych měl dělat ještě vůbec něco. Proč, zatraceně. Když se všechno zdálo dokonale ztracené.

Ale tak tomu bylo vždycky, pamatuješ? připomněl jsem sám sobě.

Ne, tohle jsem si nemohl dovolit. Kdyby šlo o mě, tak snad. To už bych se znovu nezvedl tisíckrát předtím. Jenže i když jsem neviděl žádné místo, kam bych mohl jít, existovalo místo, kam jsem se měl vrátit. A právě kvůli Jess jsem znovu sebral dávno ztracené síly a udělal to. Znovu jsem se vyškrábal na nohy, když se to dávno zdálo být nemožné.

Otočil jsem se k ostatním, po směru, odkud zaznívaly téměř pravidelné vzlyky.

Trisha měla Mattovu hlavu položenou na klíně, s uslzenýma očima jemně přejížděla dlaněmi po jeho tvářích. Věděla, že teď už bude v pořádku, ale vidět ho v takovém stavu… Mělce, trhaně dýchal, bolestivě, a sotva držel víčka otevřená.

„Ethane, miláčku…“ vydechla, jemně mu odhrnula vlasy z očí. Až teď mi došlo, že to je vlastně poprvé, co slyším jeho původní jméno. Byli zvyklí si říkat podle toho, pod jakým oslovením momentálně vystupovali v lidském světě a před Jess. Natolik, že to používali vlastně neustále. Ale v podobně vypjatou chvíli se všechno měnilo…

Znovu vzlykla, když jí přes bolest a slabost věnoval nepatrné pousmání dávající najevo, že si nemá dělat starosti a hned na to omdlel. Při takovém vysílení jednoduše nedokázal dál udržet oči otevřené…

A takhle tedy dopadl celý náš plán. Matt málem umřel. A nezískali jsme nic. Absolutně nic. Jen jsme ztratili poslední možnost záchrany, o které jsme věděli. Protože teď už Raffaela nejspíš nikdo neměl šanci přemluvit, aby se ještě vůbec někdy dostavil do naší blízkosti… Naprostá katastrofa. Jiné pojmenování pro to neexistovalo.

Vlastně jsem s tím nepočítal. Doopravdy jsem nepočítal s tím, že by to mohlo vyjít. Kdoví, jestli s Raulem. Teď už vůbec ne. Jenže i když jsem s tím počítat nemohl, zároveň jsem s tím počítat musel, protože jinak… Semkl jsem rty a pevně stiskl víčka k sobě.

S námahou jsem se nakonec přiměl tomu trochu věřit, tomu, že by se to mohlo podařit. V naději, že ta víra to promění ve skutečnost. Ale tak jako vždy jsem poznal jen selhání, nezdar, konec. Další slepá ulička. A co jsem teď měl říct Jess?

---
Už od prvního pohledu na mně poznala, že nenesu dobré zprávy. Odlesk v jejích očích o tom poznání plně vypovídal. Cosi vykoktala k mámě a Cleo a vyšla směrem ke mně. Pochopil jsem, že chce zjistit, co se stalo. Beze slova jsem kývl k hlavnímu vchodu. Aby naši diskuzi neslyšely ty dvě. Propletla prsty, jakmile za námi zaklaply dveře.

„Jak zlé to je?“ zeptala se po chvíli tiše a zvedla ke mně plachý pohled. Těžký výdech unikl z mých rtů. „Danieli, řekni mi pravdu,“ naléhala. Pravdu… jak já ji nesnášel. Dokázala jen všechno zničit. Ale věděl jsem, že jí ji říct musím. Stejně by se to dozvěděla.

„Jediný výsledek toho všeho je, že Matt to schytal. Je v pořádku,“ uklidňoval jsem ji hned, když jsem viděl její zděšení. „Nebo přinejmenším bude... Zabránili jsme tomu, aby z něj dostali všechnu energii, i když to bylo dost těsně. Chvíli to potrvá, ale zmátoří se. Horší je, že…“ Zaváhal jsem. „Když jsem ti říkal, co vlastně plánujeme… neřekl jsem ti úplně všechno přesně tak, jak to je.“ Nechápavě se na mě zadívala a já vzdychl. „Chtěl jsem Raffaela přemluvit, aby tě nechal jít, pomocí toho, že tě vyměním za Raula. Jenže… jeden anděl ho dřív zabil. Zkusili jsme té schůzky alespoň nějak využít a tu smlouvu mu vzít, ale to se nám naneštěstí nepovedlo. A když se Raffael o jeho smrti dozvěděl, zuřil. Opravdu nemyslím, že… že by se ještě někdy obtěžoval s námi vůbec mluvit.“

V duchu zaklela. Pevně stiskla víčka k sobě, skousla rty. „Tolik jsem doufala, že je ten pocit, že to nevyšlo, mylný…“

Rád bych jí řekl, že to byla lež. Tak moc bych si to přál. Ale opět, zas a znovu, jsem byl jen ztracený uprostřed moře beznaděje. Se závažím, které táhlo dolů. A už dávno bez dechu.

„Jess,“ vzdychl jsem, když se na řasách jejích zavřených víček objevila první slaná kapka. Jen zavrtěla hlavou.

„Nic neříkej…“

„Jess,“ šeptl jsem přesto znovu. Otevřela oči, zaplavené smutkem a budoucím zármutkem.

„Vím, co chceš říct,“ hlesla, „že to není konec, že přijdeme na něco jiného… A stejně tak vím, že to bude jen další milosrdná lež. Něco, čemu dávno nevěříš ani ty sám. Něco, co mi dodá klamnou naději a posléze mě znovu strhne ještě níž, až o ni zase přijdu, což je přesně ten důvod, proč jsem se jí už na samém počátku chtěla vzdát, já…“ Roztřásla se, a zatímco jí z očí tekly slzy proudem, její dlaň zamířila k jejímu bříšku. Nešťastný výdech, který opustil její rty, byl naplněný čirým zoufalstvím.

Přišel jsem o krok blíž a objal ji, protože jsem měl pocit, jako by se jinak už za chvíli neměla udržet na nohou. Jen objetí, beze slov. Trvalo snad celou věčnost. A přesto nemohlo ani minimálně vyléčit jakoukoliv z ran.

„S tímhle vědomím se nedokážu dál přetvařovat,“ vzdychla pak. „Danieli… pojďme odsud.“ Přikývl jsem.

Cokoliv chceš…

Cleo jí věnovala starostlivý pohled, když jsme oznámili, že odjíždíme. Myslela si, že jde o nějakou špatnou zprávu ohledně dítěte… a vlastně nebyla daleko od pravdy. I o to šlo. Pokud se nezruší smlouva, to malé to nepřežije. Jess se po smrti stane nejnižší z Raffaelových podřízených. A nejen, že nikdy nebudeme spolu, ale určitě ji od samého počátku odstřihne od lidskosti a udělá z ní stejný necitlivý vraždící stroj, jako kdysi ze mě. Znásilní její duši a donutí ji dělat to, co by sama nikdy neudělala. Bez svědomí.

Příliš mnoho katastrof najednou. Příliš tragický konec, který měl podle všeho následovat.

I Mary vycítila, že Jessičina nálada je mírně řečeno na bodu mrazu a očividně si dělala starosti, ale když ji několikrát ujistila, že o nic nejde, protože pravdu jí říct nemohla, nechala to být, i když nerada. Nejspíš jí to mělo i tak ještě dlouho vrtat hlavou.

„Koukej mi brzy zavolat, jasný?“ vyžádala si Cleo od Jess a objala ji na rozloučenou. Opravdu si o ni dělala starosti. A neměla ani ponětí, jak moc oprávněné to bylo.

---

Do Benátek už jsme se nevraceli. Aspoň ne na dlouho. Věděl jsem, že by na tohle téma jinak začalo další dohadování. Už předem jsem tedy Jessicu ujistil, že si jen vyzvedneme věci a odhlásíme se. Sbaleno měla během chvíle, pak na mě kývla na znamení, že je připravená. Vzal jsem tašky a otočil se k odchodu – v tu chvíli jsem ztuhl na místě.

Cristina…

Překvapeně jsem zamrkal a pootevřel rty při pohledu na dívku přede mnou, která musela být jen výplodem mojí fantazie. Moje malá sestřička zemřela už dávno…

„Děje se něco?“ všimla si Jess mého zaváhání. Zamrkal jsem a stočil pohled k ní.

„Co? Ne, nic, co by se mělo dít,“ zamumlal jsem neurčitě a znovu se podíval zpátky. Už byla pryč... Vlastně tu ale nikdy nebyla, ne doopravdy. Její drobná postava s dolíčky ve tvářích v protějším rohu byla jen přelud… Přelud, který se tu nakonec objevil i přes to, že nic na tomhle místě nevypadalo stejně jako před lety.

Já sám náhle pocítil naléhavou touhu odtud vypadnout. Nutkání vyřítit se ze dveří a už se neotáčet. Protože Jess měla pravdu, nebylo moudré tu zůstávat. Právě tady, kde ty vzpomínky přese všechno volaly silněji. Mohlo to tu vypadat jakkoliv jinak, ale hrůza mých činů zůstala zapečetěna na tomhle místě, byla s ním svázaná. Jeden z faktorů, který mohl urychlit můj návrat k nepříčetnosti. Všechen ten stres, všechen ten zatracený stres a marná snaha prostupující vzduch. Mělo mi to kruci dojít dřív! Možná jsem měl víc času než naposledy, při zvěrstvech, které jsem dříve způsobil. Ale čím víc jsem já sám ztrácel nervy, tím spíš jsem si ten čas sám sobě krátil. Stejně jako mě tenkrát konfrontace s Victorem a nepříčetnost, ke které mě dohnal, skokem strhla hlouběji. Celá ta záležitost s Raffaelem mě zřejmě stejně tak posunula blíž k té hranici, kdy se všechno opět mělo zlomit.

A já chtěl zmizet. Odtud. Z místa, kde mělo to všechno ještě větší šanci působit než kdekoliv jinde na světě. Dřív než se mi to uvnitř vysměje něčím víc, než jen pouhou připomínkou dávné existence mojí sestřičky. Protože vidět ji znovu v jistou určitou chvíli bych opravdu nezvládl.

Musel jsem pryč, pryč z tohohle hotelu, pryč z tohohle města. Když už jsem nemohl pryč z celé téhle zvrácené kruté existence. Hned. Okamžitě.

„Jsi v pořádku?“ starala se Jessica.

„Měla jsi pravdu s tím, že zůstávat tady není dobrý nápad,“ odpověděl jsem jen. Nepatrně se zamračila, nebyl jsem schopný rozeznat, jestli pochopila, nebo ne. Pryč, to bylo to jediné, na co jsem dokázal myslet.

Když jsme se konečně po zaplacení a nalezení vhodného zastrčeného místa mimo zraky lidí přenesli, do jiné země, daleko, opřel jsem se o zeď. Ze rtů mi unikl těžký výdech. A všechna ta tíha, která mě ještě před chvílí hnala kupředu, jako by nikdy nebyla. Jednoduše se vytratila, rozplynula, propadla do země. Chtělo se mi sám nad sebou ušklíbnout, že jsem reagoval tak přehnaně na něco, co nakonec vůbec nebylo tak vážné. Hořce se rozesmát, že už hysterčím a hledám hrozbu, kde žádná není. Jenže zůstat sám sebou, zachovat si lidskost, to bylo neuvěřitelně důležité. Alespoň jeden problém odsunout do rohu a tlačit ho zpátky, vší silou, tak dlouho, dokud to půjde. Než svaly a vůle ochabnou. A jestli jakákoliv připomínka čehokoliv, co mě nutilo o kontrolu přijít, vylítnout, zhroutit se, rozdírala bariéry, které jsem kolem sebe zatím měl, tak jo, sakra. Raději budu paranoidní blázen, než tak ztratit jedinou vteřinu.

Zvedl jsem pohled a viděl jsem, jak si mě Jessica starostlivě prohlíží. První a snad jediný pochopitelný závěr ji napadl hned vzápětí, zděšeně vydechla.

„Danieli…“

Zavrtěl jsem hlavou dřív, než svoji obavu stačila říct naplno. „Ještě ne. Nic necítím, nic se neprojevilo. Může to vydržet dlouho, vzpomínáš?“ Tenhle zatracený ostrůvek klidu, který se pomalu ale jistě potápěl. „Jsem v pohodě,“ ujistil jsem ji.

„Dobře…“ zaváhala. „Řekneš mi, až se bude něco dít, že jo?“ Znovu jsem potlačil úšklebek. Ve svém vlastním zoufalství se opět starala o mě. Dokonale absurdní! Přesto jsem jen nepatrně přikývl, s unaveným povzdechem si dlaní prohrábl vlasy.

„Měli bysme si najít něco k bydlení a dát Mattovi s Trishou vědět, kde jsme.“

Nizozemsko, nějaké malé městečko u moře. Ani nevěděla, proč tohle místo navrhla, byl to prostě první nápad, který jí prolétl hlavou. Snad odtud pocházela nějaká ze skupin, kterou dříve poslouchala, a proto jí utkvělo v paměti. Bylo to koneckonců jedno.

Naprosto nezáleželo na tom, na jakém místě na světě se nám bude naše beznaděj připomínat tentokrát.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Opět hrozně moc děkuji Mátě, která mi s částí kapitoly pomohla a posunula ji na úplně jinou úroveň :)

Autor: Withoutalight, Mata, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 10.: