OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 11.



Dotek temna - 11.Připomíná se další problém... Ale možná má aspoň ten nějaké řešení.

Pronajali jsme si jeden malý byt. A já se celé dny marně snažil přijít na to, co bych měl, krucinál, dělat teď. Muselo tu snad něco být. Muselo, protože jen ta myšlenka mi bránila v tom, abych se definitivně zbláznil. Něco, cokoliv… Jenže jakkoliv jsem si opakoval, že ještě není po všem, nezdálo se, že by to čemukoliv pomáhalo. Nebo že by to vůbec měla být pravda. Snad celý vesmír stál proti nám.

Zkrátka se zdálo, že… že už nezbývalo nic. Jako by vyschla poslední kapka vody ve studni, vyhasl poslední plamínek, který nás držel v teple.

A právě v tuhle chvíli, kdy jsem se na nic kolem nedokázal dívat jinak než černě, přišla další rána.

Jen záblesk. Záblesk ve snu, který jsem téměř ani nepostřehl, kdybych se hrůzou neprobudil hned po něm. Vypršel čas… na cokoliv. Můj vlastní hlas mě už z hlubin mého nitra pomalu volal a zval k dalšímu utrpení. K navrácení do mého vlastního pekla uprostřed pekla kolem. Věděl jsem, že klid, který jsem měl, vytrval déle, než bych mohl doufat. Celé tři týdny, bylo už pátého ledna. I tak to však trvalo příliš krátce. A teď se po mně ty odporné drápy, co mě znovu měly stáhnout do temnoty, opět sápaly. Ne… ještě ne. Ještě jsem nepřišel na to, jak mám zachránit alespoň ji, ještě jsem nemohl sám ztratit soudnost, začít bláznit. Jednoduše ještě ne!

Ale čeho jsem se měl, krucinál, chytit? Čeho za nás oba? A čeho sám za sebe? Čeho?!

Polkl jsem a rukou si prohrábl vlasy. Zatím to byl jen záblesk. Připomínka toho, čemu jsem nikdy neměl doopravdy utéct. Co se mělo vrátit jako bumerang, jedna velká nekončící smršť. Připomínka toho, co jsem z hloubi duše nenáviděl, co vlastně mohlo za tohle všechno. Toho, co jsem byl zač. Co jsem měl na svědomí. Co se mi mělo začít připomínat v něčem víc, než v obrazech bez významu, které mi vytanuly v mysli, když jsem na své oběti pomyslel teď. Co mělo, každý za sebe, působit jako drásající ostří útočící v tisících.

Ano, nejspíš jsem byl sobecký, ale nechtěl jsem vnímat hrůzu svých vlastních činů, zmařených lidských životů, jejichž duše mě měly pronásledovat už navěky. Nechtěl jsem slyšet jejich volání, vidět připomínku viny na svých rukou, nechtěl jsem vnímat, co jsem zač a co jsem jim způsobil, i když jsem si nezasloužil nic jiného, i když – o kolik horší jsem tak ještě byl? Nechtěl jsem a nemohl jsem, teď ne. Ne, jen a jen kvůli ní. Protože nezáleželo na tom, co bude se mnou, ale všechno se muselo stát, až ona sama bude v bezpečí. A co bude se mnou… To byla otázka, na kterou jsem vlastně už jednou odpověď nalezl.

Věřit, víra… Pro ni ano. I když ta naděje pro ni se zdála stejně planá, nedosažitelná, neexistující, jako pro mě. Ale já sám, pro sebe, za sebe, jsem už jednou viděl jediné východisko. I přesto, že jsem byl po staletích znovu volný. Právě proto, že jsem dál vězel ve vězení sama sebe, a z toho jsem neměl šanci prorazit zpět na čerstvý vzduch.

Myslela, že mě zachránila, když upsala duši. Její oběť byla právě o to horší, že vlastně nebyla k ničemu. Ano, mohl jsem dělat, co jsem chtěl, ale k čemu to bylo, když to, co jsem opravdu chtěl, jsem vlastně nedokázal, když jsem vlastně nemohl dělat nic? Nic ohledně toho, co mě mělo brzy znovu zaplavit a postupně nadobro zničit. Nemohl jsem zvrátit to, co jsem měl na svědomí. Co jsem mohl mít na svědomí, kdyby tenkrát Matt nedorazil včas a nevytrhl ji samotnou z mých rukou. Nemohl jsem dělat nic s tím, jakým monstrem jsem vlastně byl, a i když jsem si nezasloužil nic jiného, než právě ono ponoření do vlastních vin, představa, že se to stane znovu… mě ničila.

Upsala se, protože měla za to, že takhle budu mít alespoň nějakou naději, nějakou šanci, že se to nějak změní. Že se najde možnost, jak spravit… trosky, které ze mě zbývaly. Jen roztříštěné části, které dávno nemohly držet při sobě, nebýt právě oné otupělosti, ve které jsem vězel teď. Placeba přinášejícího umrtvení od skutečného stavu věcí. I kdyby se ale někdy opravdu měla najít možnost, jak s tím vším něco udělat, jak jsem to utrpení měl do té doby vydržet? Jak dlouho? Věčnost? Kde jsem na to asi tak měl vzít síly? Proč ona myslela, že bych měl být schopný to zvládnout?! Něco takového by nemohl zvládnout nikdo… Neměla ponětí, jak zlé to všechno vlastně bylo.

A nejhorší na tom bylo to, že, jak jsem nakonec pochopil, velikost tíhy, která na mě doléhala tehdy, když mi bylo nejhůř, když už jsem doopravdy jednoduše nemohl dál a zlomil se, nebyla snad ještě ani z poloviny tak velká, jak měla být při plné síle. Protože celá staletí zvěrstev, která jsem měl na svědomí… To bych snad skutečně nemohl přežít. Ne, když já sám se na to nemohl dívat tak, aby mi to všechno bylo jedno. Což by bylo lepší pro mě. Ale co bych pak byl já sám zač? Ještě něco horšího, než už jsem byl…

Viděl jsem jedinou možnost, jak z toho ven. Protože i kdyby ona sama dokázala přijmout někoho, kdo musí zabíjet, aby se udržel pohromadě… Já nemohl. Ta představa byla špatná, a to jsem dokázal vnímat, i přesto, že právě kdybych to udělal, kdybych znovu zabil, tak bych celou tu zvrácenost nedokázal vidět naplno. Zničilo by mě to. Nás oba. Dříve nebo později. Pomalu, nebo rychle, ale zničilo.

Ano, viděl jsem jedinou možnost. Konečný útěk. Smrt. A věděl jsem, že i když ona sama s tím nebude souhlasit, bude to lepší i pro ni. Jenže zatím mi v tom nebránilo jen její naléhání, ať to všechno přeci jen zkusím nějak přežít, zvládnout, při mizivém záblesku šance, že se jednou najde něco jiného – i kdyby ano, kolik by toho v tu chvíli zbývalo z nás obou?

Ne, zatím mi v tom bránilo to, že jsem jednoduše musel vytrvat, dokud věci byly tak, jak jsou. Musel… Jak dlouho? Věčnost. Dokud nenajdu jinou možnost pro ni. Ale co mám do té doby dělat já? Zabít… abych byl schopný fungovat, kvůli ní. Až to dál nepůjde bez toho. Nemožná možnost, kterou jsem měl být nucen přijmout jako prozatímní řešení. Bez ohledu na to, jak moc jsem ji proklínal. Kterou jsem přitom přijmout nemohl!

Kolik času jsem ještě měl já sám…?

Z myšlenek mě vytrhl další z jejích výkřiků, které se ze spánku prodíraly skrze její rty. Seděl jsem na druhé straně místnosti, abych měl víc času sám sebe zastavit, kdybych se neudržel a chtěl ji probudit. Kdyby se ta touha nedala dál vydržet. Bylo to hrozné, ale k ničemu by to nebylo. K ničemu! Jen by byla víc unavená…

Skousl jsem zuby a sevřel ruce do pěstí. Viděl jsem, co se jí zdálo. Každý odporný detail. Tiše jsem zavrčel, protože jsem cítil i to, jak tenhle obraz začínal působit na mě. Obraz něčí zkázy. To, co jsem měl brzy k uzoufání chtít.

„Danieli?“ ozvalo se náhle kousek ode mě, a i když mé jméno bylo pronesené tiše a opatrně, stejně jsem sebou leknutím trhl. Matt se omluvně pousmál. Kruci, vážně jsem byl pořádně mimo, vůbec jsem si nevšiml toho, že se tady objevil. Ani Trishy vedle něj. Beze slova přišel blíž ke mně, pár minut jen smutně a soucitně pozoroval Jessičino neklidné spaní. „Jak dlouho?“ zeptal se pak. Neodpověděl jsem, protože jsem dost dobře nechápal, co tou otázkou myslí. Otočil se ke mně, zaklesl pohled do mého. „Jak dlouho, než se do tohohle kolotoče vrátíš i ty?“ osvětlil tedy. Zaváhal jsem a krátce semkl rty. Ovšem. Ani oni nezapomněli…

„Zatím to není tak zlé, ale… už se objevují první náznaky,“ přiznal jsem neochotně, když jsem odvrátil hlavu na druhou stranu. Chvíli bylo ticho.

„Pojď s námi na chvíli vedle,“ pobídl mě pak. Zamračil jsem se a stočil k němu nechápavý pohled, ale on mi zřejmě všechno hodlal říct až tam. Vstal jsem tedy a následoval je ven z místnosti.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Děje se to, že Jess tě potřebuje. A když se sám budeš hroutit, tak jí sotva pomůžeš,“ shrnula Trisha.

Ušklíbl jsem se. „Řekni mi něco, co nevím. Ale tahle úvaha mi k ničemu není. Nepřišli jsme na nic, co by tomu mohlo zabránit. Kromě přesně toho, čemu se snažím vyhnout.“

„Ale i někoho dostatečně zranit to na čas potlačí, ne?“ reagoval Matt. „Aspoň u Jessicy to tak fungovalo… Proč by to u tebe mělo být nějak zvlášť jiné?“ Na chvíli jsem se zarazil, protože mi nějak nedocházelo, k čemu tím míří. Pak on lehce rozhodil rukama. „Za zkoušku to stojí.“ Přelétl jsem pohledem z něj na Trishu. A právě když jsem očima střelil zpátky k němu, mi došlo, co tím vlastně má na mysli.

„Vy jste sem nepřišli, jen abyste mi to řekli,“ spíš jsem konstatoval, než abych se ptal.

„Jestli to pomůže… může ti to přinejmenším koupit trochu času.“

Frustrovaně jsem vydechl a prohrábl si vlasy. „Vy dva jste právě posunuli slovo šílenství na další úroveň.“

„Je to nejlepší řešení, na které jsme přišli. Jediné řešení, na které jsme přišli,“ namítl.

„Co konkrétně, poslat jednoho z vás k zemi? Nejenže mě Jess zabije, ale ke všemu je to pitomost. To vy jste silnější než já, a navíc vzhledem k tomu, že stojíme proti démonům, máte celkově právě vy vůbec nějakou šanci, kdyby se něco mělo stát. To já jsem tady navíc, na obtíž, úplně k ničemu. Jess potřebuje někoho, kdo bude schopný ji chránit, nemůžu jednoho z vás na několik dnů odstavit.“

„Potřebuje i tebe,“ nedala se Trisha. „Potřebuje tě mít vedle sebe, v pořádku, přesně takhle. A ne se ke všemu strachovat o to, čím se dost možná můžeš časem stát. Myslíš, že mně se ten nápad líbí? Ale on má pravdu, je to zoufalé, jediné řešení alespoň jednoho problému. To nemluvím o tom, že jestli sis nevšiml, je dost paličatej. Sotva by ho někdo přesvědčil, když už se rozhodl.“ Takže to byl jeho nápad… A z jejích slov jsem vyrozuměl i to, že právě on se nabízel jako dobrovolník. Zavrtěl jsem hlavou.

„Tobě ta nedávná blízkost smrti nestačila?“ pronesl jsem ironicky.

Zašklebil se. „Jednou si můžu vybrat, kdo a kdy mě přizabije, to si přece nenechám ujít,“ zkusil nejspíš napodobit můj způsob sarkastického odpovídání. Zamračil jsem se. Tohle nebylo ani trochu vtipné.

„A co když tě rovnou zabiju, hm? Co když už jsem ve stavu, kdy to neustojím, nezvládnu to zastavit? Nevím, jak to funguje u vás, ale nemyslím si, že si třeba jen z poloviny umíš představit tu slast, kterou přináší právě úplně poslední částečka energie opouštějící tělo, tu už i tak příliš omamující smršť znásobenou vědomím, že spolu s ní tentokrát vymámíš i poslední dech. Máš vůbec ponětí, jak silné něco takového je i normálně, natož po týdnech naprosté abstinence?! A ať si myslíš, co chceš, zabít tě teda v úmyslu vážně nemám.“

„To bych taky nedovolila,“ ujistila mě Trisha. „Neboj, toho rizika jsem si dobře vědoma. Proto jsem taky souhlasila jen pod podmínkou, že na to dohlídnu.“

Nadzvedl jsem obočí. „Máš velice zajímavý způsob, jak vyjádřit náklonnost svému příteli. Nebo tě zvládl taky něčím naštvat, že tentokrát se nehodláš za každou cenu snažit ho z nebezpečí dostat a naopak se chceš na jeho bolest klidně dívat?“ Po téhle mojí poznámce se nepříjemně zavrtěla.

„Myslíš, že jsme na tohle téma nevedli zdlouhavou diskuzi?“ reagovala pak. „Samozřejmě jsem trvala na tom, že to udělám já, ale to bychom se takhle mohli dohadovat donekonečna, když ani jeden není z představy tomuhle jen tak přihlížet nadšený.“ To jsem chápal. Kdybychom se o něčem podobném bavili s Jess, taky by ani jeden nechtěl přistoupit na to, že nechá toho druhého trpět, když to může vzít na sebe. Ze stejných důvodů jsme vlastně i skončili v téhle situaci. Jestli jsou oni dva na tom stejně a jsou i stejně tvrdohlaví, musela to být velice zajímavá debata.

„Co konkrétně Matt udělal, že ji nakonec vyhrál?“ utrousil jsem.

„Tohle pravděpodobně není naposledy, co to bude potřeba,“ osvětlila a já na ni zůstal jen vyjeveně zírat. „Nakonec stačilo hodit si korunou, kdo začne,“ dokončila. To už jsem vážně začínal pochybovat o duševním zdraví jich obou.

Hodlali se střídat?!

„Vy jste se vážně zbláznili!“ zavrtěl jsem hlavou a otočil se k odchodu z místnosti.

„Danieli,“ Matt mě chytil za ruku a přiměl mě zastavit, otočit se zpátky k němu. „Tohle je vážná věc. Šlechtí tě, že to udělat nechceš, ale na něco takového teď není správná chvíle. Když se obětuješ a necháš sám sebe trpět, stejně nakonec podlehneš a ničemu tím nepomůžeš. Jess nepotřebuje přidávat další zátěž, naopak. Potřebuje alespoň jeden pevný bod, alespoň jednu věc, která nedopadne nejhůř, jak vůbec jde.“

„Takže jí hodláš lhát, pokud si toho náhodou všimne, že jsem v pohodě sám od sebe, že tenhle problém se rozplynul?“

„Sám jsi říkal, že si nejsi jistý, jak dlouho to vydrží teď. Nemusí vědět, že už začíná být pozdě. Takže jo, když se ptáš, hodlám jí lhát. Pro její vlastní dobro.“

Nadzvedl jsem koutek rtů v úšklebku. „Ty se nám nějak kazíš.“

„Danieli,“ napomenul mě významně a nepatrně silněji stiskl moji ruku, aby mě donutil opravdu vnímat jeho slova, „tohle je správné. Bude lepší, když o tom nebude vědět, právě proto, že by s tím nesouhlasila. Ale zrovna teď je lepší přestat myslet na to, co by řekla ona, čas odložit vlastní svědomí – a jo, vím, že ho máš – a prostě to udělat. Protože jednou jedinkrát je to pro dobrou věc… A protože jestli to neuděláš, tak tě k tomu donutím.“

Nepatrně jsem přimhouřil oči a přelétl ho pátravým pohledem. Nevypadal, že by blafoval. Vida, jak se nám andílek vybarvuje… Nemusel jsem se ptát, jak tuhle výhrůžku konkrétně myslel. Nedělalo by mu takové problémy mě přeprat, zvlášť když tentokrát byl naprosto klidný a já už byl celkem dlouho dost ze cviku. Myslel, že v nejhorším případě bych mu prostě útok chtě nechtě začal oplácet. To ale mělo dvě mezery. Zaprvé, ani on by mě už jen tak nezabil, tomu jsem nevěřil. A pak…

„Tahle poznámka by fungovala líp na někoho, komu není dávno úplně ukradený, jestli přežije, a naopak už nad možností konce všeho minimálně jednou uvažoval,“ oznámil jsem s klidem.

„No promiň?!“ zděsila se Trisha okamžitě. „Co jsi to zrovna…?! To nemůžeš myslet vážně!“

„Ale jo, Trisho, naprosto,“ ujistil jsem ji. „A než mě začneš soudit, zkus se soustředit na dvě podstatné věci, co ti teď řeknu. Ta první je, že Jess v tomhle jednoduše nenechám, takže v tomhle ohledu můžeš být v klidu. A pak, pokus se vžít do mojí situace. Chtěl jsem o to jednoho z vás požádat těsně před tím, než Raffael unesl Jess. Proč? Jednoduchá odpověď. Všechno to bylo jen horší a horší. Už v tu chvíli mi bylo jasný, že to nezvládnu udržet, že nedokážu dál zůstat sám sebou a nestát se znovu tím monstrem, co jsem. Už v tu chvíli, a to to přitom stále ještě nepropuklo naplno! Když pominu tu skutečnost, že zničím všechno, čeho se dotknu, že Jess by žila spokojený normální život nebýt mě, že bychom, kruci, vůbec nebyli v týhle zoufalý situaci, je to jediné smysluplné řešení celého toho problému se mnou. Protože co můžu dělat jiného?! Zabíjet sám za sebe? Čekat, až mě k tomu tak nebo jinak moje vlastní já donutí? Nebo být po zbytek věčnosti závislý na – na tomhle?“ Neurčitě jsem mávl rukou do vzduchu při zahrnutí jejich současného nápadu. Ne, ani tohle nepřicházelo v úvahu, jako trvalé řešení už vůbec ne. „Copak mám, sakra, na výběr?“ zhodnotil jsem bezmocně.

„Ale nechat se zabít přece nic nevyřeší!“ namítla Trisha. Měl jsem přesně opačný názor. „Kruci!“ ulevila si nahlas dřív, než jsem to stačil podotknout. „Pitomější nápad jsem v životě neslyšela!“

„Máš snad nějaký lepší?“ ušklíbl jsem se kysele.

„Momentálně ne, ale na rozdíl od tebe to alespoň nevzdávám předem! Zatraceně, až bude po všem, třeba časem na něco přijdeme!“

„Takže podle tebe je lepší, když se nechám celou věčnost pro nic za nic trhat na kusy a strhnu ji tím s sebou jen pro záblesk naděje, který ani neexistuje?“

„Určitě nebude existovat, když to bereš takhle!“ rozhodila rukama.

Věnoval jsem jí křivé pousmání. „V tomhle se evidentně neshodneme.“

Probodla mě pohledem. „Ne, to zřejmě ne,“ zhodnotila prostě a pevně semkla rty. „A nejsem sama. Pochybuju, že by Jess nezastávala můj názor. Ví o tom?“ Z mého výrazu zřejmě vyčetla odpověď sama. Odfrkla si. „Jak jinak.“

Vyměnili jsme si významné pohledy a Matt po chvíli vzdychl. Nějak se nevyjádřil, na jaké straně v téhle debatě je. Pro něj byla koneckonců momentálně důležitá úplně jiná.

„Teď nemáme čas řešit i tohle,“ připomněl. „Právě proto jsme se rozhodli tenhle problém oddálit. Musíme se soustředit na Jess…“ Znovu zachytil moji ruku a začal ji navádět na svoji hruď. Když jsem protestoval a pokusil se mu vytrhnout, zaklesl pohled do mého, v očích rozhodný záblesk. „Danieli, ona to potřebuje. A ty to víš. Nechceš snad, aby se uprostřed vlastního hroucení dívala ještě na to, jak se jí před očima tříštíš na kusy ty, nebo jo? Tak to pro ni, kruci, prostě udělej.“ Semkl jsem rty. Tohle nebylo fér. Věděl, že pro ni bych udělal cokoliv. Jenže tohle byl risk. Ani ne tak kvůli tomu, že by mě to mohlo strhnout, tak zlé to snad ještě nebylo. Spíš šlo o to, že on byl opravdu o hodně užitečnější než já…

Znovu mě beze slov pobídl a mně unikl povzdech. Nakonec mě zřejmě nějak překecal. Má dlaň se dotkla látky na jeho tričku, částečně ji tam navedl on, zčásti už já sám. Nepatrně přikývl na znamení, že můžu. A já nabral do plic o něco hlubší nádech a prostě zatraceně začal s tím, co po mně chtěl.

Vykřikl, i když se snažil o to to neudělat. Od začátku bylo jasné, že v tomhle nemá šanci. Nikdo nikdy neměl. Ta bolest za hranicí všeho jinou možnost, než zařvání uprostřed agonie, jednoduše nedovolovala…

Právě i ten bolestný výkřik nádherně rozechvíval moje nitro. Nešlo o to, že jeho energie plynula do mě, zvlášť teď, když já sám byl téměř u svého maxima a tím pádem jsem nezískával sílu sám pro sebe. Šlo o to, že mizela z něj. Že on sílu ztrácel, že se pomalými krůčky blížil k bodu, kdy by v něm nezbylo nic a on by zemřel. Čím déle jsem mu měl energii odebírat, tím více bezbranný měl proti tomuhle konci přitom být. Kdyby hned vedle nestála Trisha a já nezvládl zastavit, dopadlo by to katastrofálně, protože by se už nemohl bránit. Já ale odmítal přestat vnímat sám za sebe, nechtěl jsem, aby musela zasahovat. Potřeboval jsem sám sobě dokázat, že jsem v tomhle ohledu ještě neprohrál. Že se stále zvládnu ovládnout, v tuhle chvíli, i při něčem takovém. Že to ještě není tak zlé…

Jeho křik a vědomí bolesti zaplavující jeho tělo přinášely nepopsatelnou extázi, která zaplavila to mé a při které se sotva dalo vnímat něco jiného. Přesto, když mu poklesla kolena a on tvrdě dopadl na zem, okamžitě jsem se odtáhl. Zatímco Trisha hned přiskočila k němu, aby ho podepřela a zabránila mu tak se zhroutit na zem úplně a třeba se praštit do hlavy, my oba ztěžka oddychovali a snažili se to rozdýchat, každý něco naprosto odlišného.

Ztěžka polkl, než ke mně zvedl pohled. „Bude jen tohle stačit?“ vysoukal ze sebe a skousl zuby ve snaze potlačit jen pomalu odeznívající utrpení. Věnoval jsem mu úšklebek.

„Nejsi náhodou masochista?“

Roztřeseně zavrtěl hlavou. „Jen bych rád, aby to aspoň k něčemu bylo, když už.“ Zaváhal jsem. Zranění, co Jess způsobila mně, by pro člověka bylo dost závažné, možná smrtelné. Jak to převést na tuhle situaci, to, kolik by mohlo být potřeba?

Unaveně vzdychl. Zřejmě jsem mu i beze slov odpověděl a očividně tuhle odpověď čekal, ale dvakrát ji slyšet nepotřeboval.

„Tak pokračuj,“ pobídl mě však.

Trisha znejistěla. „Jsi si jistý?“

On si není jistý, o to tady jde,“ odpověděl.

„Jistý si nebudu ani potom,“ namítl jsem. „Kruci, nemůžu vědět, jestli to vážně bude fungovat, i v případě, že ti v těle nechám jedinou jiskřičku energie.“

„O důvod víc co nejvíc zvýšit šance,“ trval na svém.

Přelétl jsem pohledem k Trishe. Ta sice měla v očích slzy, jak se musela nutit tomu všemu jen přihlížet, ale taky nijak nenaznačila, že nemám pokračovat. Chtěl jsem něco namítnout, jenže v tu chvíli se z vedlejší místnosti ozval další Jessičin výkřik. Šlo přece hlavně o ni. Tak jako ve všem…

Matt mě pouhým pohledem znovu pobídl. „Dělej. Než se vzbudí,“ doplnil posléze.

Semkl jsem rty. Ale poslechl jsem, i když jsem vážně mohl jen doufat, že to alespoň k něčemu opravdu bude. Znovu se v Trishině náručí napjal. Mohla ho držet, energie se nedokázala dostat přes jedno tělo do dalšího…

Další vlna mě smetla z povrchu zemského. Trvalo to několik vteřin, pak do sebe Matt dostal první sípavý nádech.

„To stačí!“ vyhrkla Trisha, která to už jednoduše nemohla déle vydržet. Chytil mě za ruku, abych ji neoddálil, zřejmě ve snaze naznačit, že to ještě vydrží. „Ethane!“ protestovala. Jen skousl zuby a zavrtěl hlavou. Nasadila výraz dávající najevo, že se z něj za chvíli zblázní. Z toho nechávat ho dál tohle prožívat. Vydržela to taky už jen o dva údery srdce déle. „Tak dost!“ rozhodla pak rázně. „Jsem tu, abych na to dohlídla, a tím pádem tu mám hlavní slovo já, ať si říkáš, co chceš. A já říkám, že končíme! Danieli,“ švihla ke mně pohledem. Pomalu jsem se v tom pocitu utápěl. Ale jakmile mě oslovila, okamžitě jsem se přiměl vzpamatovat a přestat. Těžký výdech opustil mé rty a já raději hned vytrhl ruku i z jeho sevření a odtáhl se, aby to pokušení nebylo příliš velké. Zvládl jsem se ovládnout. Sám sobě jsem však už dávno nevěřil.

Opět mě zaplavily pocity, které jsem já sám za sebe doopravdy vítal, jakkoliv ničivé byly. Protože mi dokazovaly, že ještě nejsem necitelný parchant, že dokážu vnímat, co je na tomhle všem špatně. Sevřely mě výčitky svědomí při tom, když Matt zkřivil tvář bolestí, co jsem mu způsobil. Když ho Trisha, která ho před chvílí navzdory touze dostat ho pryč silou vůle držela na místě, abych ho mohl mučit svým dotekem, starostlivě pohladila po tváři. Když jsem opět dokázal vnímat, co pro mě, pro nás vlastně udělali. Víc, než bych mohl žádat…

Vzdychl jsem a znovu vstal; dříve jsem se k němu musel sklonit. „Jestli se něco semele zrovna ve chvíli, kdy ty budeš bezmocně ležet v posteli, tak si to s tebou vyřídím.“

Poté, co jsem mu tohle oznámil, mu zacukaly koutky. „Nemáš zač,“ ujistil mě. Já ale lehce zavrtěl hlavou.

„Mám,“ odporoval jsem. „Děkuju…“ Překvapeně zamrkal, když ode mě slyšel opravdové poděkování.

„Nepraštil jsem se u toho náhodou ještě do hlavy?“ otočil se na Trishu a ta protočila oči.

„Asi vám spolu zakážu kamarádit,“ napodobila mámu, jejíž syn chytá od spolužáka špatné manýry, tak věrohodně, že se musel začít smát. Následně toho zalitoval, když se tím pohybem hrudi pomalu odeznívající bolest opět přihlásila ke slovu. Pevně zavřel oči a skousl zuby, syčivě vydechl. „Měli bychom se už vrátit domů,“ rozhodla Trisha. Matt jen nepatrně přikývl. Až teď jí zřejmě došlo něco, na co nepomyslela. Možná bylo její postavení jen o kousek nižší než jeho, ale právě až jeho úroveň dokázala stopu svého přenosu zakrýt. Viděl jsem na ní, jak v duchu zaklela.

„To je v pohodě… já to zvládnu,“ uklidňoval ji, když pochopil, na co myslí. „Tu schopnost mi nevzal… a síly mám na tohle taky ještě dost, tak daleko mě nestrhnul.“

„Jsi si jistý?“ zaváhala. Zvlášť při tom, jak ztěžka oddychoval, se tomu opravdu věřilo dost těžko. Namísto odpovědi se jen krátce pousmál.

„Dávej pozor na Jess… každou chvíli se asi probudí,“ vydechl na rozloučenou směrem ke mně. Když jsem přikývl, přenesl je oba pryč. A já marně přemýšlel, jak jim tohle budu kdy moct oplatit. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

PS.: Jelikož jsem se v pokračování následujícím po 30 hotových kapitolách tohohle trochu sekla a takhle bych měla zásoby hned pryč, tak už nebudu dávat kapču každý den. Jen abyste se nelekli ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 11.:

2. Withoutalight přispěvatel
18.09.2015 [17:49]

WithoutalightNapínavé? To jsem ráda Emoticon Vlastně i za to, že ti je jich líto, takže to plní účel Emoticon Emoticon Děkuji Emoticon

1. susi23
17.09.2015 [15:07]

To je napínavééé!!! Emoticon Je mi jich líto. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!