OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 25.



Dotek temna - 25.Snažila jsem se nést tíhu celého světa, ale mám jen dvě ruce... (Wake Me Up Avicii)
Daniel se rozhodl vypnout, ztratit se, stát se přesně tím, čím byl. Aby necítil bolest, když cítit bolest se jako jediné zdá ještě možné. Jenže to není tak jednoduché. Ne, pokud má kolem sebe ty, kteří na rozdíl od něj ještě ve východisko doufají.
Mají tentokrát důvod, nebo se opět chytají stébla, co se zlomí?

„Danieli?!“ ozvalo se jen kousek ode mě. Anne… Trpce jsem se ušklíbl. Co tu dělala zrovna teď? Vrátila se dost brzy. Jeden nemá klid ani na snahu o duševní sebevraždu, když mu jinou nedovolí.

Ne, ještě jsem nedosáhl tam, kam jsem chtěl. Nepřekročil tu hranici. Dělat to vědomě byla ohromná zábava. Chtěl jsem, to něco ve mně chtělo taky, ale jaksi jsem ještě nebyl natolik vyždímaný, aby to šlo snadno. Nestačilo udělat jediný krok přes pomyslnou čáru, ještě stále jsem u ní nebyl dost blízko. A ona? Potřeboval jsem se soustředit. Neměl jsem chuť na její utěšování, proslovy. Na její lži. Ať vypadne…

Zalapala po dechu, když jsem k ní stočil pohled. Zřejmě jsem tedy vypadal úžasně strhaně i navenek. Zavrtěla hlavou, rty pootevřené. „Jak to, že to šlo tak rychle?“ nechápala. Mým tělem stále probíhal třes, celou tu dobu. Ušklíbl jsem se. Právě teď by to mohlo jít rychleji.

Vážně, proč když se jednou chci připravit o lidské vnímání, co mě rve na kusy, tak to je tak složité? Dokonale absurdní.

„Danieli?“ oslovila mě znovu a tentokrát v jejím hlase zazníval podtón strachu. Vypadal jsem dost mimo? Začínal jsem si pohrávat s myšlenkou si tohle všechno ušetřit a přesvědčit ji, že jsem. Donutit ji mě odstranit ze světa úplně. „On je už…?“ stočila oči kamsi za mě s jasnou obavou.

„Pochybuju. Kdyby ho to natolik pohltilo, že by se jeho lidské vnímání vypařilo, tak by se sotva takhle chvěl tím vším, co na něj působí,“ ozvala se odpověď. Neuvědomil jsem si, že za mnou stojí někdo další… Karen. A Trisha hned vedle ní. I ony ode mě schytaly ledový pohled.

„Předpokládám, že tu nejste proto, abyste splnily moji žádost, protože jako jediné v tomhle baráku máte trochu rozumu,“ zhodnotil jsem kysele. Proč jsem si to myslel? Karen mohla pochopit potřebu mojí likvidace, měla přece sakra postavení k dělání důležitých rozhodnutí. V tom případě ale nedávalo smysl, že tu byla s těmi dvěma. To, že by je přesvědčila, že to bude nejlepší, nebo jim to přikázala, jsem zavrhnul. Obojí bylo dost nemožné. Vždyť se proti ní postavil i Matt, tenkrát v té nemocnici. Zrovna ony dvě ji sotva budou v tomhle poslouchat.

Karen zachovala naprostý klid. „Stále dokážeš správně odhadnout stav věcí. To je dobré.“ Měl jsem chuť zaúpět. Ne, to nebylo dobré. Nic kolem nebylo dobré. Kdy to konečně všichni pochopí?! „Ještě je evidentně čas, ale je dobře, že jsem se vrátila tak brzy,“ zhodnotila. „Anne?“ Stačilo, že ji pobídla, a zaslechl jsem kroky. Otočil jsem se zpět k ní přesně ve chvíli, kdy se zastavila kousek přede mnou a sklonila se ke mně. Přelétl jsem ji nechápavým pohledem. A ona prsty jemně obemkla mou ruku – a přiložila si ji k hrudi. Vytřeštil jsem oči, když jsem pochopil. Další obětní beránek.

„To je v pořádku,“ uklidnila mě mírným hlasem. „Přihlásila jsem se dobrovolně… Já nejsem v aktivním boji, takže mě těch pár dnů na rozdíl od ostatních nikdo postrádat nebude…“

Přihlásila se…

„Proč?“ Chtěl jsem na ni vyjet, ale vyznělo to spíš jako zoufalé zakňučení. „Krucinál, tohle nemá cenu! Kolikrát to mám opakovat?! Vždyť to víš, zrovna ty to víš! Nestačí to, nic to neuklidní, ne na dlouho!“

„Pár dnů to ale vydrží,“ namítla. Zalapal jsem po dechu. Všichni kolem mě se zbláznili… Proč? Nač? Položil si někdo z nich vůbec tuhle otázku, než se z čisté dobroty andělských dušiček rozhodli, že mě tím vším potáhnou dál, že mi „pomůžou“? Třeba jsem zachránit nechtěl, napadlo je to vůbec?! Ne takhle. Ne za těchle okolností a vyhlídek. Ne, když to v podstatě záchrana ani nebyla. Jen vyléčení ran, aby mohly přijít další.

Semkl jsem rty a prudce se jí vytrhl, zacouval o několik centimetrů dozadu. I když jsem si to nechtěl přiznat, lákalo to. Jako byste před drogově závislého položili balíček heroinu. V podobném stavu vyprahlosti bude mít nutkání si vzít alespoň jednu dávku, i při vědomí, že právě ta jediná další ho roztrhá. Nechtěl jsem, nemohl jsem. Pryč…

Přišla by úleva, a k čemu?! Pár dalších dnů očistce. Tak jako tak návrat přímo sem.

Pryč…

Jen když ta touha byla neukojená, mohl jsem provést ten svůj plán a vypnout. Sotva by se mi to povedlo, aniž bych nebyl alespoň trochu na hraně, jako právě teď.

Pryč!

Chytily mě za ruce a zadržely na místě. Trisha s Karen. A aby to bylo ještě horší, Anne se znovu přiblížila. Ne! Trhal jsem sebou a snažil se jim vytrhnout, ale držely mě pevně. Skrze zuby jsem cedil nadávky. „Zatraceně, to tu nikdo z vás nemá rozum?!“ zavrčel jsem. „Ty dvě bych ještě chápal, ale jak jsi s takhle pitomými rozhodnutími mohla takovou dobu přežít jako jeden z hlavních andělů, to se chápat nedá!“ vyjel jsem na Karen. Musela přece vědět, že jsem jen koule u nohy. Překážka v cestě. Démon. Proč se se mnou otravovat, když zabít mě by bylo o tolik výhodnější, pochopitelnější, lepší?!

„Budu hádat, že to, že to s lidmi jen tak nevzdávám, bude jeden z důvodů, proč jsem se na to místo vůbec dostala,“ odpověděla.

„Já nejsem člověk,“ sykl jsem jako připomínku a znovu sebou cukl, než Anne přiložila dlaň pro změnu k mojí hrudi – se stejným záměrem, jako před chvílí. Stačil jakýkoliv kontakt těla na tělo. A vzhledem k tomu, že moje ruce byly v sevření těch dvou, jevilo se to jako pochopitelnější možnost. V sevření těch dvou… byl jsem obklopený tím, na co jsem zoufale chtěl dosáhnout a čemu jsem se zoufale chtěl vyhnout. Topil jsem se v nánosech pokušení. Jediný způsob, jak mě k tomu mohly donutit, protože jsem to musel spustit já sám. Hádal jsem, že čekaly, že se neudržím. Že vlastní energii pro získání té andělské vyšlu. Pak mě nejspíš hodlaly pustit a jen dohlídnout na to, abych jí nevzal moc z ní. Stačilo začít… V tomhle stavu rozhodně.

Annina ruka přejela po látce mého trička, nejspíš nevědomky. Ten nepatrný pohyb byl jako přílivová vlna. Zavřel jsem oči, rozechvěle se nadechl a zadržel dech, jako bych tím mohl nějak zmírnit tlak toho všeho. Ta energie nevoněla, nebyla hmatatelná. A dráždila mě nepředstavitelným způsobem. Třikrát tolik. Ne, já nechtěl… Nechtěl, zatraceně, nic by to nevyřešilo!

„Dejte ze mě ty pracky pryč…“ Zachvěl jsem se. Ta slova ze mě vyšla o poznání tišeji, než jsem plánoval. „Já nechci. Nechci, do háje. Tohle už prostě nezvládnu. Nedokážete to, kruci, pochopit?! Nikdo se tu o vaše milodary neprosí!“ Tím spíš, když se v nich skrývaly ostré střepy. Cítil jsem tepání ve spáncích. Monotónní ozvěny jediné myšlenky. Pulzující život přímo přede mnou. V mé blízkosti. Který jsem měl možnost nechat alespoň trochu pohasnout, když už ne zcela. Tohle nedávalo smysl! Chtěl jsem se podvolit tomu zlu ve mně, když tím jsem mohl za těhle okolností, zavřený, uškodit jen sobě. Konečně udělat přesně to, co chtělo. Jestli namísto toho udělám tohle, nepůjde to… Další zavřené dveře. Tohle nedávalo smysl…

Pevněji jsem stiskl víčka k sobě a znovu se pokusil o to, v čem mě vyrušily. Ale nešlo přemýšlet, uvažovat, dělat cokoliv jiného, než vnímat neviditelné vlny, které kolem sebe šířily a které útočily na všechny mé smysly. V duchu jsem je proklínal. Všechny tři.

„Danieli,“ ozval se jakoby z dálky hlas Karen, „potřebujeme, aby ses dal do kupy, jasný? Asi chápu, proč nechceš. Ale možná jsem na něco přišla… Možnost padesát na padesát, úplně poslední. A ať už se nám tím povede Jess zachránit, nebo ne, bude potřebovat tvoji podporu.“

Skousl jsem zuby. „Lžeš,“ sykl jsem. Chtěla, abych se poddal… Dát mi klamný důvod, abych to udělal.

„Nelžu,“ ujistila mě. „Nevím, jestli to má vůbec třeba jen jednoprocentní šanci na úspěch, nebo jestli to pak nebude ještě horší, ale je to to poslední, co kdokoliv z nás ještě může udělat. Nechceš se dožít aspoň toho, jestli to pomůže?“ Vidět další zkázu…

Tlumeně jsem zasténal. I každé nepatrné přejetí Anniiny kůže po mé hrudi při každém nádechu jsem vnímal s prudkostí vichřice. Tak blízko. Když se mi sama nabízela… Když jsem měl kolem sebe ještě další dva hřeby do rakve. V ústech jsem měl sucho, srdce mi bilo jako splašené. Zase jednou jsem zřejmě neměl dostatek síly na to, abych dokončil, k čemu jsem se odhodlal. Držel jsem se už z posledních sil. Do háje s tímhle vším!

„Danieli,“ ozval se znovu jemně Karenin hlas, „naposledy, hm?“ Ztěžka jsem vydechl. „Poslyš, já možná jsem schopná zkusit cokoliv, stejně jako ostatní,“ vysvětlila. „Ale taky jsem schopná pochopit, jestli nic pomoct nemůže. Někdo někdy musí udělat rozhodný krok, a já už na to jsem zvyklá. Tohle vydrží pár dní, snad než ta lhůta smlouvy vyprší, a my uvidíme, jak jsme na tom… Až si pak vyřešíš, co potřebuješ, a stále budeš chtít umřít… A pokud nepřijdeme na nic, co by pomohlo tobě… Tak tě zabiju sama.“

„Cože?“ ozvalo se okamžitě zděšeným dvojhlasem.

„Ticho,“ okřikla je, než mohly něco namítnout, a poprvé po dlouhé době tak uplatnila svoji autoritu. „Někdy je třeba vybrat nejmenší zlo, i když je ta možnost nejvíc nemyslitelná…“ dodala pak o něco mírněji, snad aby je přiměla to pochopit. Na rozdíl od toho, co jsem si myslel, ona snad opravdu alespoň trochu chápala… „Danieli, slibuju ti to,“ pokračovala pak. „Jestli to jinak nepůjde, já to udělám… jen se ještě jednou dej do kupy…“ Zadrhl se mi dech. Už jsem chtěl, aby bylo po všem… Ale copak jsem mohl odolat jejím slovům, tomu neskutečnému pokušení v mé blízkosti, příslibu, že naposledy… příslibu úplného konce? Ne, nemohl. Možná všemu z toho zvlášť… Takhle to ale bylo příliš, aby na to moje rozbolavělé nitro nereagovalo. A tak jsem to zatraceně udělal.

Zaplavila mě smršť, která mě zanechala zcela bez dechu. Jakmile jsem svou energii vyslal, Trisha s Karen mě pustily. Anne vykřikla. A já, jako smyslů zbavený, jsem ji přitiskl k zemi a přiložil jí obě náhle volné dlaně na kůži ve snaze zesílit ten proud. Víc, víc… víc jejího křiku, její bolesti, které rozechvívaly všechny struny ve mně. Byl jsem jako k smrti žíznivý, který se už smířil s tím, že nedostane jedinou kapku vláhy, a teď, když ji před něj postavily, ji hltal plnými doušky, neschopný přestat. I kdyby to mělo působit stejně ničivě, jako pití slané mořské vody. Nedokázal jsem uvažovat, převzalo to kontrolu.

Zabil bych ji, kdyby mě včas neodtáhly.

Jakmile mě od ní ale odhodily a já ztratil kontakt, jako by se mi navrátilo vědomí. Tiše jsem zaklel, zprudka oddychoval. Stejně jako Anne na zemi kousek přede mnou. V jejích očích jsem zahlédl zděšení. Zděšení ze mě… Co čekala? Celou dobu jsem se jí přesně tohle snažil vysvětlit. Jim všem. Byl jsem odsouzený k tomu nechat se strhnout. Nakonec, vždycky. K tomu, že se ze mě mělo stát nemyslící zvíře, chladnokrevný vrah. Přesně to, čím jsem nechtěl být. Věděla to moc dobře, stále jsem to opakoval. Jen to odmítala přijmout, vidět.

Co mohla čekat jiného?

Přesto jsem nepatrně zavrtěl hlavou. „Promiň…“ šeptl jsem sotva slyšitelně a posunul se ještě o kousek dozadu. V očích jsem opět ucítil slzy. A nedokázal jsem dál ten pohled vydržet. Pohled poznání, které přitom bylo právě to, co bylo potřeba. Co museli pochopit úplně všichni.

To, co tolik bolelo. Zvlášť v jedněch očí. Jessičiných očí.

Přitiskl jsem se ke zdi, objal si kolena, sklonil hlavu a stiskl víčka k sobě. Ztěžka jsem polkl, když se vše rozvířené usadilo a mně došlo, k čemu mě vlastně právě donutily. K čemu jsem se odsoudil.

Vidět její pád v přímém přenosu…

Proč, zatraceně?!

Protože jsem si zasloužil to všechno vyžrat do posledního drobečku. Zasloužil jsem si to…

Zachvěl jsem se odporem ze sebe sama.

„Danieli,“ ozvala se Karen jemně a zřejmě přišla o něco blíž. „Jess už ví o tom, k čemu se chystáme. Souhlasila s tím… Ale pro případ, že by se to zvrtlo, hned teď… Chce, abys šel za ní, chce s tebou mluvit…“ Váhavě jsem nadzvedl hlavu, abych se na ni podíval. Mluvit? Se mnou? Proč…? Slyšel jsem ta slova, ale nedokázal jsem jim přisoudit význam. Sama mě od sebe odehnala, snad jen hodinu zpátky. Nevím, nebyl jsem tu schopný vnímat čas. Vycítila otázky v mém pohledu a jen se nepatrně pousmála, soucitně. „Myslíš, že to zvládneš?“ zeptala se. Proto mě jen na pár pomíjivých chvil slepily dohromady... Nedokázal jsem pochopit, co mi ještě chce. Že se mnou ještě touží mít něco společného. Kysele jsem se ušklíbl.

„Ty se nebojíš, že když mě pustíš odsud, tak se pokusím zdrhnout a nechat se zabít?“

Nepatrně nadzvedla obočí. „Jsou tu nejen ostatní, ale už i já,“ připomněla. „Sotva by se ti to povedlo. Něco jsem ti slíbila. A i když skončit se vším hned teď je možná lákavější, než čekat na jistotu, nevěřím tomu, že bys byl schopný to udělat, když tě Jess teď potřebuje mít blízko sebe…“ Jen jsem se na ni chvíli beze slov díval. Měla pravdu, zatraceně. Nechápal jsem, k čemu jí budu dobrý, ale… Semkl jsem rty a nabral do plic hluboký nádech, krátce zavřel oči. Pak jsem přikývl.

---

Karen vešla do místnosti, aby oznámila, že jsem tu, než tam půjdu já. Matt vyšel ven jen o chvíli později. Když se naše pohledy setkaly, ten jeho byl přísný… a starostlivý a soucitný zároveň. „Hádám, že jsi dost v pohodě na to, abysme tě tam s ní mohli klidně nechat o samotě, jinak by tě sem nepustily,“ zhodnotil prostě. Měl jsem chuť se hořce ušklíbnout. V pohodě bylo dost absurdní slovo. Tak jsem se necítil už opravdu hodně dlouho. Ale jo, jestli mu šlo o to, že jí nic neudělám…

„Vražedné nutkání zrovna nemám,“ odpověděl jsem stejným věcným tónem. V jeho očích se mihla poznámka týkající se toho, že to sebevražedné ale nejspíš stále ano. Nehodlal jsem to řešit. A on prošel kolem mě se stejným záměrem. Koneckonců, musel se postarat o sestru. Kterou jsem už podruhé málem odsoudil k záhubě.

Stočil jsem oči ke Karen, když se znovu objevila přede mnou. Zaváhal jsem. „Ví Jess o tom, že…?“

„Ne,“ odpověděla pohotově, protože moc dobře věděla, na co se chci zeptat.

„Dobře,“ vzdychl jsem. Byl jsem vděčný, že stále nevěděla, co se děje se mnou. Že alespoň ona se k tomu všemu kolem nemusela zatěžovat ještě starostmi o tenhle problém. Nabral jsem do plic o něco prudší nádech, abych sebral odvahu a přiměl se vstoupit dovnitř. Karen mě následovala.

„Danieli,“ vydechla Jess, když si všimla mojí přítomnosti.

„Ahoj,“ přiměl jsem se k pousmání. Pomalu jsem přešel až k ní, posadil se na kraji postele, na které seděla i ona. Nejistě skousla rty.

„Už… ti říkali, co je napadlo?“ zeptala se, protože nějak nevěděla, jak jinak začít. „Souhlasila jsem… Ale ráda bych znala ještě tvůj názor…“

„Vlastně ne,“ odtušil jsem a tázavě se zadíval na ženu za mnou. Karen přišla o trochu blíž.

„Je to jen… zoufalý poslední nápad, který vůbec nemusí vyjít,“ zhodnotila. „Když jsem se šla poradit s ostatními nejvyššími a jeden z nich navrhl tohle řešení, napadlo mě však, že by to možná, jen možná, fungovat mohlo…“ Posadila se vedle mě a jen krátce se odmlčela, než pokračovala. „Pokud zemře někdo z nás, nejvyšších andělů, všichni z těch, co byli pod jeho velením, se automaticky přeřadí k někomu jinému, protože nikdo nemůže stát sám za sebe. Nevím, jestli to funguje stejně i u démonů. Ne že by za celou naši existenci žádný z nich nepadl, ale sotva máme možnost tohle nějak zjistit. Každopádně by to dávalo smysl… Stejně tak se nejspíš k někomu jinému, když jejich velitel umře, přesunou smlouvy spolu s démony, kteří se k nim vážou, i démoni, kteří tam nejsou kvůli úpisu. Jenže co smlouvy, co se ještě nenaplnily? Může se s nimi stát to samé, jistě. V tom případě bysme nic nevyřešili, spíš naopak. Ale když se nad tím zamyslíš, je tu ještě jiná možnost. Ta smlouva ještě nebyla z její strany naplněná. Třeba se tím pádem tak nějak… vyruší. Alespoň v tom ohledu splacení. Je to opravdu velký risk a nemáme nejmenší ponětí, jestli vyjde, nebo co všechno by mohlo katastrofálně nevyjít…“ Významně se na mě zadívala. A i když před Jess nevyslovila nahlas jednu z těch obav, tušil jsem, jaký by alespoň jeden z problémů mohl být.

Mohlo by to ovlivnit i mě. Raffael mě oficiálně pustil, ale těžko říct, v čem všem to tak platilo. Klidně se mohlo stát, že budu přiřazen k nějakému novému nadřízenému. Ale to se nezdálo tak pravděpodobné, protože jsem od něj věděl, že mi dal svobodu se vším všudy, jelikož jsem měl trpět i tak. A i kdyby, bylo by mi to absolutně ukradený. Tím spíš, že mi slíbila tu likvidaci. Jen kdyby to pomohlo Jess…

„Mám to chápat tak, že se chystáte zabít Raffaela?“ shrnul jsem to. Znělo to naprosto šíleně. Tak šíleně… že by to mohlo vyjít. Ale do háje. „Kdyby to bylo tak jednoduchý, jak bych si téhle možnosti v jeho mysli mohl nevšimnout?“ namítl jsem. Samozřejmě by to neřekl dobrovolně. Ale já propátral snad každičký kout, zábrany nezábrany. Nemohl by to přede mnou zatajit, i kdyby chtěl.

Vzdychla. „Možná o tom on sám neví…“ zaváhala. Evidentně v to doufala. To, že to funguje stejně, jako u andělů, mohla přeci koneckonců jen odhadovat. „Hádám, že démoni nejsou mezi sebou tak sdílní jako my. Zvlášť ti nejvyšší. Každý chce být asi ten nejlepší. Ani bych se tolik nedivila, kdyby při všeobecné známosti něčeho takového hrozilo, že sem tam poštvou nějakého anděla na další z velení, se kterými se neshodnou, a rozšíří si tak vliv působnosti. Navíc, jak ti asi došlo, zabití někoho tak vysoce postaveného, ať už na jedné, nebo druhé straně, se nepovede kdoví jak často. A když už, je nás na světě dost na to, aby to přeřazování někoho minulo. Dost možná se s tím za dobu svého působení ještě nesetkal…“ Jo, protože celá ta staletí, co už chodil po světě, uběhnou během chvíle.

„Vážně myslíte, že by to mohlo vyjít?“ neodvažoval jsem se doufat.

„Tak se na to podívej z jiného hlediska,“ pobídla mě Karen. „Je to dost zvláštní to převádět zrovna na takový příklad, ale… vezmi si normální běžný obchod, ve kterém si člověk objedná nějakou službu. V tomhle případě tvoje propuštění za Jessičinu duši. Ta dohoda je daná, služba splněná. Čeká se jen na zaplacení. Ale jestli k němu nedojde, na tom, že je obchod domluvený a jedna strana podmínky splnila, to nic nezmění. Společnost, co ji poskytla, může platbu vymáhat. Ale pokud zanikne dřív, než k platbě dojde, nezbyde nikdo, kdo by to dělal. Tak by to mohlo fungovat i v tomhle případě. Ty zůstaneš nedotknutý, a Jess přece nemůže splatit dluh a jít k Raffaelovi, když bude mrtvý.“

„A jestli se její smlouva přesune, stejně jako kdyby zaniklou společnost někdo převzal spolu s jejími dlužníky, tak ji bude vymáhat někdo jiný,“ zhodnotil jsem hořce. Věnovala mi skleslý pohled. Jo, tohle byl přesně ten obří háček. Buď a nebo.

„Říkala jsem přece, že je to risk. Všechno nebo nic…“ připomněla. „Ale je tu možnost. Démoni se přesouvají k někomu jinému ne kvůli smlouvám, ale proto, že už jsou plnohodnotně na zlé straně a nemůžou existovat jen tak, stejně jako my. Musíme věřit, že s koncem Raffaela skončí i tohle všechno…“ Ušklíbl jsem se. Věřit… Už zase. Po kolikáté už? Jenže copak jsme, kruci, měli jinou možnost?

„Udělej to,“ šeptl jsem po chvíli jen.

Nepatrně nadzvedla koutky úst, než lehce přikývla. „Nechám vás tu o samotě…“ rozhodla se pak, vstala a zmizela pryč.

Sklonil jsem hlavu a bezděky propletl prsty, nějak jsem nevěděl, co teď. Co říct. Co udělat. Stejné váhání jsem vycítil i z Jessičiny strany. Bylo mi jasné, že mě chtěla vidět jen proto… protože tu bylo zkrátka tolik možností, jak by tohle mohlo katastrofálně selhat. Naštěstí Raffael zřejmě neměl sílu se na ni v tomhle stavu napojovat, nebo existoval nějaký jiný důvod, proč s ní jeho mučení nic neprovádělo, ale bál jsem se, že tím spíš, že tohle nám bylo tak usnadněné, všechno ostatní se zhroutí. A ona se zase bála o to, že by to mohlo být třeba i přímo dnes. Jenže pokud neměla přežít, na těch pár dalších dnech už stejně nezáleželo… Vycítil jsem v jejích myšlenkách nedostatek sil, nutnost čelit konci, ať byl jakýkoliv, a ne se jen dál motat v kruzích, ve kterých jsme stejně mohli dojít jen na stejné místo, kde jsme začali. Nutnost, aby v případě zkázy nebyl náš dřívější rozhovor ten úplně poslední…

„Danieli…“ vydechla konečně sotva slyšitelně, ale nedořekla. Skousla rty. Jako by sama nevěděla, jestli to, co chce, opravdu chce. Stočila pohled ke mně, váhavě. Věděl jsem to, i když ten můj právě nemířil jejím směrem. A věděl jsem i, co jí prolétlo hlavou. To tiché přání mě překvapilo. To, že nevěděla, jestli ho má chtít, už ne. Po chvíli nerozhodnosti jsem se rozhodl jí vyhovět. Sundal jsem si boty a vylezl za ní. Téměř okamžitě se ke mně přitiskla. Vděčně. Položila si hlavu na moji hruď, chvíli nebylo slyšet nic víc, než její tichý dech.

„Danieli…“ šeptla pak, „kdyby to nevyšlo…“

„Na to nemysli,“ přerušil jsem ji. Smutně se pousmála.

„Myslím, že po tom všem jsem se už poučila, že musím myslet realisticky,“ odporovala mi. „Takže… kdyby to nevyšlo… Chci jen, abys věděl, že mě to mrzí… To, že jsem nebyla dost silná, abych to zvládla a nehroutila se… Omlouvám se za to všechno, čím sis kvůli mně za těch pár posledních měsíců prošel. Je mi to líto… To, co jsem udělala a neudělala, řekla a neřekla, když jsem byla právě v tu chvíli příliš slabá… Ale hlavně chci, abys věděl… že mi není líto to, že přes to všechno nedokážu jen zcela litovat toho, že v jedné věci jsem nebyla dost silná… Nemrzí mě, že jsem nedokázala zabránit tomu, abych se do tebe zamilovala…“ Píchlo mě u srdce, když přesto její slova doplnila další její myšlenka. Možná nelitovala toho, že mě potkala. Těch pár dní, které jsme spolu prožili, než se všechno zvrtlo. Ale při vědomí toho všeho, co měla ztratit, kolika lidem tím měla ublížit, mámě, Cleo i všem tady… Už nedokázala stejně nelitovat toho, že zůstala i ve chvíli, kdy se všechno začalo hroutit. Chtěla mi pomoct, namísto toho jen strhla i sebe. Vzala si toho moc, víc, než by dokázala unést. A už příliš dlouho ji to drtilo příliš velkou silou, aby si mohla uchovat ten naivní pohled na věc a říct, že to za to stálo. Odpověď byla jasná. Nestálo… ani v nejmenším. Jednou k tomuhle závěru musela dospět i ona sama.

Nelitovala lásky. Ale všeho toho, co přinesla. Všeho toho, co utopilo i lásku samotnou a smetlo ji z povrchu zemského, udusalo v blátě. Všeho, co ji přimělo k váhání nad tím, jestli vůbec i ta láska sama přetrvala… Ztěžka jsem vydechl, protože i přesto, že jsem to tušil, věděl, slyšet to tak přímo bolelo.

Zachvěla se, přitiskla se blíž a její slzy začaly máčet moje tričko. „Promiň…“ vzlykla tiše. Věděla, že jsem to všechno slyšel. A nechtěla, aby to tak bylo. Nechtěla, aby se tak cítila. Tím spíš ne zrovna teď, když to mohla být ta úplně poslední věc. Nechtěla, abych to jako poslední věc slyšel já.

„Jak se to stalo, že už lásku nedokážu vnímat jako to nejdůležitější? Že nevím, jestli na ni ještě dokážu dosáhnout… Jsem poučená, chytřejší. Vím, jak se věci mají. A to poznání přináší jen bolest. Já takhle nechci přemýšlet, já jen…“

„Pst…“ vzdychl jsem skrze stažené hrdlo. Jemně jsem přejel dlaní po jejím rameni ve snaze ji uklidnit. „Nemysli na to…“ Sotva to šlo tak jednoduše poslechnout. Ale alespoň už o tom nemluvila. Stejně nevěděla, co říct. Další slza jí sklouzla po tváři. Jemně jsem ji setřel bříškem palce a vtiskl jí lehký polibek do vlasů. Uprostřed dalších vzlyků nakonec pomalu usnula.

Klidným spánkem.

Smutně jsem se pousmál. Všiml jsem si toho už před chvílí – energie z jejího těla pomalu odplula pryč. Jeho energie. Takže bylo hotovo. Raffael byl mrtvý… Další smrt, kterou jsem měl na svědomí. Téhle jsem ale neměl důvod litovat…

Neměl? Stiskl jsem víčka k sobě. Do háje, nemohl jsem být normální, když… snad mi ho bylo svým způsobem trochu líto. Po tom všem?! Vážně jsem to nemohl mít v hlavě v pořádku. Po tom všem, co nám provedl…

Jakým zlem se stal po ranách v lidském životě. Jo, o to nejspíš šlo. Byl čistokrevný démon, ale šlo o to, proč se jím stal. To, kým by mohl být, kdyby ho nic z toho nezlomilo a nezměnilo. Kolik zla vlastně pochází z nás samých? A kolik způsobí společnost, okolnosti? Možná to nakonec byla pravda. Nikdo se nerodí opravdu zlý. Třeba celá temná strana byla nakonec jen jedno velké selhání… Lidstva jako takového.

S povzdechem jsem zavrtěl hlavou. Na světě bylo příliš životů, duší, které se nedaly zachránit. A jeden se pak cítí dotčený, když právě v jeho případě mu osud nepřeje. Osud, vesmír… nebo snad… Zaváhal jsem při té zbloudilé myšlence. Neměl jsem ponětí, jestli opravdu existovala nějaká vyšší síla nad námi. I přes celou tu záležitost s anděly a démony jsem vlastně nevěděl, jestli někdo na tuhle otázku znal odpověď. Nebe i peklo byly i pro nás jen nejasná představa. Místo, kam snad po smrti zamíří lidé, kteří nedosáhli na jednu či druhou podobu věčnosti, podle toho, k čemu byli blíž. Nikdo z nás nejspíš neopustil Zemi, aby to zjistil. Těžko říct. A jestli něco víc opravdu existovalo… Jaký ten někdo viděl smysl v tomhle všem? Nebo spíše – jak velkou moc nad tímhle světem opravdu měl? A nebyly právě naše dvě rasy, nebo přinejmenším ta andělská, která ale nemohla existovat bez protipólu, snahou o to tomu tady trochu pomáhat? Protože oproti všeobecnému názoru ve skutečnosti nemohl být všude a zvládat všechno…?

Skousl jsem rty, a i když jsem sám sobě okamžitě nadal do hlupáků, nedokázal jsem zabránit myšlence, co mi prolétla hlavou. Měl jsem tendence proklínat Boha za to, že dopustil všechno, co se mi stalo. Teď se ta malá, nepatrná, zašlapaná část mého já, která vyrůstala v neochvějné víře, zavrtěla a zeptala se, jestli je to dobrý nápad. Když možná právě jen on může pomoct a nějak zařídit, aby tohle opravdu vyšlo. Aby to dobře dopadlo. Alespoň tohle, jednou. Kdysi moje modlitby nevyslyšel, proto jsem se od něj koneckonců taky obrátil zády. Třeba ale jednoduše opravdu nejde zachránit všechny. A já byl ten někdo navíc. Poté, co jsem to za pomocí úpisu temné straně převzal za Lisabeth. Možná jsem ho tím i poštval proti sobě. Ale teď, po tolika staletích… Snad jsem byl už dost vytrestaný, a hlavně by tentokrát třeba měl čas moje prosby vyslyšet. I po takovém čekání jsem na to neměl nárok, jenže…

Paranoidní blázen, to jsem přesně byl. Na druhou stranu, dávno jsem byl přece odhodlaný zkusit cokoliv. I to, co nemělo sebemenší naději na úspěch. I to, co bylo naprosto bláznivé. V čem bylo tohle jiné?

Zaváhal jsem. Ale kdybych nezkusil úplně všechno, nedokázal bych si to odpustit…

Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vyklouzl zpod ní a jemně ji položil na postel. Pak jsem přešel na druhou stranu místnosti.

Klekl jsem si na zem, pomalu sepjal ruce. Tak nějak… váhavě, neohrabaně. Krátce jsem zavrtěl hlavou. Neměl jsem ponětí, co… co bych měl říct. Co vlastně dělám. Nakonec jsem ale do plic nabral pořádně hluboký nádech, zavřel oči a… zkrátka nějak začal.

„Bože…“ Přes mé rty se prodral povzdech. „Poznáváš ještě vůbec můj hlas? Vím, že jsem se neozval už tak dlouho. Celá staletí, délku několika lidských životů. Od doby, co se ze mě stal démon… Nevím, jestli se to od někoho, jako jsem já, vůbec hodí,“ ušklíbl jsem se trpce, „démon volající tebe je dost absurdní. A pravda je, že jsem s tím nepřestal jen kvůli tomu. To ty ale víš… Modlil jsem se, každý den, snad i několikrát, když… Když jsem byl ještě člověk, ale už odsouzený k zániku. Říká se, že v těžkých chvílích člověk buď víru ztratí, nebo se mu naopak posílí. No… hádám, že u mě nastal ten první případ. Jen… dívat se na to, jak se mi všechno rozpadá, aniž bych s tím mohl něco udělat, já… Modlil jsem se. O vůli, sílu, o něco, co to všechno zastaví, o zázrak. Až jsem jednou přestal. Protože modlitby nijak nepomáhaly… Nevím, jestli to byl tvůj záměr, abych se dostal až sem. Nebo jen… jestli ses ode mě odvrátil, když já se odvrátil od tebe. Já vlastně… vlastně ani nevím, jestli v tebe vůbec ještě věřím. Ale obracím se k tobě, uprostřed zoufalství. A žádám tě o pomoc. Neprosím o odpuštění, nezasloužím si ho. Neprosím o nic pro sebe, po všem, co mám na svědomí, si nezasloužím nic… Jen… Jde mi jen o ni. O Jessicu. Zachraň ji, prosím. Nedovol, aby dopadla jako já. Já…“ Hlas se mi zadrhl, stejně jsem ale moc nevěděl, co říct dál. Vlastně jsem neměl dvakrát ponětí, co to vlastně dělám. Zoufalý krok, přesně to to bylo. Protože jsem byl odhodlaný zkusit všechno. Přestože tohle mi teď snad přišlo spíše jako bláznovství. Přestože i pokud skutečně naslouchal, já sám věděl, že nemám právo po něm cokoliv chtít. Zavrtěl jsem hlavou. „Zachraň ji a naši dceru. Jestli… jestli tam někde opravdu jsi a slyšíš mě, tak… prosím. Prosím, nenech ji platit za moje chyby… Amen.“ Namáhavě jsem polkl a znovu vstal, sotva pár vteřin po tom, co jsem to dořekl. Stále jsem ještě nemohl opravdu uvěřit, že jsem to udělal. A neměl jsem nejmenší ponětí, jak se po tom cítím. Jak se cítím ohledně toho. Samozřejmě jsem nečekal žádnou přímou odpověď. Ale čekal jsem, že to pomůže…? Nevěděl jsem. Věřit bylo celkově to jediné, co nám všem zbývalo.

Po kolikáté už?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidala pokračování. A že to bylo dlouho. Přes dva roky starý příběh se mi rozvětvil, zkomplikoval, rozdělil na několik různých odvětví. Toho jste si ještě nemohly všimnout, protože to tak nastalo až po téhle části, a vlastně to ještě ani není krom jedné kapitolovky o Raffovi napsané. Každopádně právě u téhle části si jsem vědoma toho, že by místy chtěla proškrtat. Nebyla jsem si jistá, jestli zájem upadal kvůli tomu, že je to dlouhé, že je to na někoho moc temné, nebo tomuhle, a při přidávání tady jsem dospěla k třetí možnosti :) Řekla jsem, že dopřidám to, co zatím mám - a ještě pár kapitol to je. Zasekla jsem se ale z myšlenky, že bych mohla právě aspoň těch pár posledních kapitol proškrtat už teď, když jsem odpověď našla. Jenže jsem se k tomu prostě vzhledem k dalšímu psaní, věcem kolem a odloučenosti od téhle části příběhu nějak nedostala. Špatná omluva, já vím. Každopádně jsem to nakonec vzdala a rozhodla se tenhle zbytek přidat prostě taky tak, jak je, protože jinak byste na to čekaly - pokud někdo po té pauze ještě čeká - do uherského roku.  Takže se ještě jednou omlouvám a děkuji :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 25.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!