OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 27.

05.04.2016 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 518×

Zatajil se mi dech, když jsem si lehl na gauč. Při představě toho, k čemu se chystám a co to bude provázet. Všichni kolem mi věnovali soucitný pohled. Ironie. Matta s Trishou jsem několikrát připravil o energii jen na o trochu menší úrovni, a oni mě teď hodlali litovat.

„Máme zůstat tady?“ zeptala se Anne váhavě.

„Jestli se na to tvoje křehká dušička nechce koukat, tak tě nikdo nenutí,“ poznamenal jsem s úšklebkem.

„Danieli,“ napomenula mě.

„Promiň,“ vzdychl jsem a promnul si čelo.

„V pohodě…“ nejistě přešlápla. „Budu to brát tak, že ty jsi to tak nemyslel.“ Jo, zase jsem si nebyl tak úplně jistý tím, jestli ještě stále patřím plně sám sobě, nebo už reaguju jako někdo jiný. Proplétalo se to do sebe… „Ptala jsem se kvůli tobě, ne kvůli mně,“ osvětlila Anne, kdyby mi to nebylo jasné. „Máme zůstat?“

Zaváhal jsem, semkl rty. Zvlášť teď, v tomhle stavu, by pud sebezáchovy asi mohl být dost problém. „Zůstaňte,“ hlesl jsem tedy. „Možná… možná by nebylo od věci, kdyby mě někdo z vás taky pro jistotu držel,“ dodal jsem pak. Dřív jsem chtěl umřít, teď jsem chtěl tohle alespoň vyzkoušet, dobrovolně. Jenže to se lehko řekne, s energií v těle můžu reagovat jinak. Teď, když část mě, která neměla důvod to podstupovat, měla už dost silné slovo. Ti tři si vyměnili pohledy a nakonec se nějak bezeslovně domluvili. Matt přešel ke mně, naklonil se a opřel se o moje ramena.

„Opovaž se to nezvládnout, jasný?“ šeptl ještě. „Máš tady Jess a vaše dítě, tak koukej být schopný se o ně postarat.“ Jen jsem se pokřiveně pousmál.

„Můžu?“ zeptala se Karen jemně a přiložila dlaň k mojí hrudi. Ztěžka jsem polkl, ale přikývl jsem. První částečky její energie prudce vrazily do mých buněk a já po pár vteřinách neudržel výkřik. Jen o chvíli později bylo veškeré moje předsevzetí to nějak vydržet v háji. Uprostřed výkřiků, které sotva někdy jen na chvíli ustaly, jsem sebou začal zmítat ve snaze dostat ze sebe její dlaň, která mi do těla vysílala bolest za hranicí všeho, co působila stejně ničivě, jako by se mojí kůže dotýkalo žhavé slunce. Jako by mě rozervala ve dví a nalila mi do útrob kyselinu. Jen to, že mě Matt držel, mě zadrželo na místě. Dle toho mála, co jsem stačil během toho všeho zaregistrovat, mu to i přes propastný rozdíl mezi silami nás obou dělalo trochu problémy. Pak se přes mé rty prodral první sípavý nádech a já pomalu ztrácel sílu bojovat. Nebo i jen zůstat při vědomí… Matně jsem si uvědomil, jak mi hlava bezvládně klesá na stranu.

Ztěžka jsem zalapal po dechu, všechno mě bolelo. Kolem byla tma. Jen černá, neprostupná tma… „Danieli?“ ozvalo se odkudsi z dálky Kareniným hlasem. Prudce jsem se otočil, ale nic jsem neviděl. Marně jsem se snažil si vzpomenout na to, co se stalo… Odkud na mě mluvila? „Navázala jsem spojení s tebou, jak jsme se dohadovali, vzpomínáš?“ Zamračil jsem se. Co? „Abych ti pomohla,“ pobídla mě. „Jsi uvnitř vlastní mysli, abys s tím vším bojoval. Zkus si vzpomenout, musíš vnímat, co chceš dělat…“ Koneckonců, i sny se dají ovlivnit, když jeden ví o tom, že sní… Ano, na tuhle její poznámku, když jsme probírali podrobnosti, jsem si vzpomínal… „Dobře,“ pochválila mě.

„Přímo výborně,“ ozvalo se kousek vedle mě posměšně ironickým hlasem. Mým hlasem. Okamžitě jsem se otočil a uviděl tak sám sebe. To všechno, co jsem na sobě nenáviděl. To všechno, čím jsem nikdy nechtěl být. Moje druhé já mi věnovalo ledové křivé pousmání. „Co konkrétně si myslíš, že tímhle získáš?“ zeptal se bezvýrazně. Semkl jsem rty. Všechno. Všechno nebo… „Nic,“ dokončil za mě a přišel o pár kroků blíž. „Nedošlo ti, jak zničený už jsi? Že mi právě dáváš perfektní příležitost připomenout ti, co jsi vlastně zač, a strhnout tě, převzít vládu? Když někdo nahlédne do svého nitra a plně si uvědomí všechnu zvrácenost a temné kouty, které ukrývá, může přijít na dost ošklivé tajemství týkající se toho, kdo vlastně je. A toho už se nezbaví… Navíc, mám ti připomínat, že celá tvá snaha spočívá v tom, že porazíš vlastní vinu nad minulostí? Přesně to, co jsi už několikrát nedokázal, a to to bylo ještě v dost mírné podobě? Vina a lítost, kterých si tak ceníš proto, co za slabocha z tebe dělají, jsou přesně to, co tě zničí.“ Další chladný úšklebek. „No, aspoň si to užiju, než pochopíš a konečně se připojíš ke mně…“

Zůstal jsem na něj jen beze slova zírat. Po páteři mi projel špatný, ledově mrazivý pocit. „Vrahu,“ sykl pak kdosi za mými zády. Tam, kde jsem vlastně už pár vteřin tušil něčí přítomnost. S těžkým polknutím jsem se otočil. Můj pohled dopadl na asi dvacetipětiletou ženu. Věděl jsem, co je zač. Její obraz jsem měl vypálený do mysli. Jedna z mých prvních obětí… ještě jako člověk. To jsem to ještě nemohl dělat čistě, jen zlomit vaz, nebo cokoliv. Chyběla mi síla. Jediná možnost, která mě napadla, byla ostrá čepel zabořená do těla… Vytvořila na jejím oblečení krvavou skvrnu, když se ta rudá tekutina vyřinula ven. Stejnou, jako měla na sobě teď.

Jako v omámení jsem zavrtěl hlavou a začal couvat dozadu. Narazil jsem do něčeho za sebou. Má vlastní ruka mě na rameni stiskla v téměř přátelském gestu. Už jsem neměl kam couvnout… A ona přitom dál kráčela blíž ke mně. „Víš, co jsi provedl,“ pokračovala, zatímco mě její šedé oči probodávaly pohledem, „víš všechno…“ Marně jsem zalapal po dechu, stejně jsem neměl pocit, že bych do plic nabral jedinou dávku kyslíku. Ano… Věděl jsem to. Víc, než bych chtěl. Základní pravidlo, nezjišťovat nic o svých obětech. Přesně to, proč jsem Matta napomenul, jsem ale v prvních několika případech udělal i já sám. Nemohl jsem si pomoct. A bylo vlastně snadné něco zaslechnout mezi lidmi, když se to rozšířilo. Někdy, i když jsem nechtěl… I když už jsem věděl, že mě to ničí o to víc, a tím dřív sílil nový tlak a nutkání znovu to všechno utopit. Protože jen na těch pár vteřin, kdy jsem zabíjel, neexistovalo nic jiného, všechno otupělo, všechno se zdálo zvráceně správné. Přestože jsem věděl, o kolik horší to všechno bylo, jen záhy na to. A ona… Ano, věděl jsem to. Věděl jsem moc dobře, co byla zač. Giulia… Matka tří dětí. Ze kterých se po její smrti staly sirotci, o otce přišly už dávno. O které se neměl kdo postarat. A nejspíš tak byly odsouzené k přežívání na ulici. Měl jsem na svědomí nejen ji, ale i ty, na kterých jí nejvíc záleželo. Právě já. Nejenže jsem zničil vlastní matku, otce, bratra, když jsem způsobil smrt Cristiny. Nejenže jsem zničil vlastní rodinu. Ale také i tu její…

„Ne…“ šeptl jsem a vytrhl se ze sevření, prudce jsem se otočil a vyběhl pryč. Znovu se objevila kousek přede mnou. A vedle ní další z mých obětí. A další, další, další. Celý zástup, který neměl konce. Každý z nich jako by mi do srdce zabořil dýku bez ohledu na to, jestli jsem znal něco víc, než jen jméno, nebo ne. „Ne,“ zajíkl jsem se a znovu se otočil, abych se pokusil zmizet. Nebylo kam. Byli všude kolem…

„Vrahu…“ opakovaly všechny ty hlasy stále dokola.

„Líbil se ti náš křik? Jak asi bude znít ten tvůj?“

„Vrahu…“ Bodalo to jako hřeby zaražené přímo doprostřed hlavy. Soud, já obviněný a vinen na plné čáře. Rozsudek? Zničit. Jako jsem já zničil je. Dav jasně vyjádřil svůj postoj ke všemu. A pomalu mě obkličoval stále těsněji, bral mi kyslík. Zajel jsem si pěstmi do vlasů ve snaze zmírnit ten tlak. Skousl jsem zuby, ucítil jsem, jak mi z očí začaly stékat slzy. Klesl jsem na kolena k zemi, přitiskl na ni čelo a stiskl víčka k sobě. Neslyšet, nevnímat… Ne! Tak zoufale jsem chtěl utéct pryč…

„Danieli, no tak. Útěk nic nevyřeší, sám to víš. Nesmíš se odvracet zády, snažit se to nevnímat, popřít. Nebojuj s tím, přijmi to…“ Stiskl jsem ruce v pěst. Nemůžu! Co za nemožnou věc to po mně chtěla?! „Danieli, nebojuj s tím! Postav se tomu!“ To už nebyla prosba, to byl příkaz. Jako by to něco měnilo. Jak jsem měl něco takového asi dokázat? Znovu jsem tlumeně vykřikl, všechny ty hlasy neutichaly. „Nebojuj s tím!“ Ale to mě to snad roztrhá…

Proč vlastně, sakra, ne? Taky řešení…

Třaslavě jsem nadzvedl hlavu. Všechno kolem se se mnou zatočilo, jak na mě stovky tváří znovu plně zapůsobily. Ztěžka jsem polkl, pootevřel rty. „Mrzí mě to…“ vzdychl jsem sotva slyšitelně. „Nechtěl jsem… Snažil jsem se tomu zabránit… Omlouvám se… Mrzí mě to…“ Každé jedno slovo jsem myslel naprosto upřímně. O něco prudší výdech opustil mé tělo, když se všichni náhle zastavili na místě. Jen na chvíli.

„To si vážně myslíš, že nějaké „promiň“ to všechno smaže? Smyje krev z tvých dlaní?“ ozvalo se totiž záhy mým vlastním hlasem. „Ti lidi měli rodiny, děti. Nejen Giulia. Všichni z nich. Celý svůj život jsi rozdával bolest na všechny strany. Ničil jsi lásku, kterou teď sám chceš. Myslíš, že máš na ni právo? Představ si tu hrůzu, když děti zjistily, že už nemají mámu nebo tátu. Když rodiče museli jít místo na svatbu vlastnímu dítěti na pohřeb. Když něčí milovaná osoba naposledy vydechla jen tvojí vinou!“

„Ne!“ zařval jsem a znovu sklonil hlavu k zemi. Následný bolestný výkřik v sobě skrýval i něco, co jsem matně odhadoval jako opravdovou fyzickou bolest. Ano, další krátký záchvěv energie, aby zmírnila jeho vliv. Vycítil jsem, že sebou trhl, stejně jako já. Ale jen se rozesmál.

„Jen do toho. Na tom, co máš na svědomí, to nezmění vůbec nic!“ Všechny ty hlasy opět nabývaly na intenzitě, zatímco mně po tváři tekly slzy proudem.

„Omlouvám se… je mi to líto…“ opakoval jsem jako smyslů zbavený. Momentálně to ale byla nejspíš jen prázdná slova. Bez účinku, ve který jsem jen zoufale doufal – jenže jsem nemohl nevidět všechno zlo, které jsem táhl za sebou, aby to opravdu něco změnilo.

„Danieli, no tak, vytrvej. To zvládneš…“ Nesouhlasně jsem vzdychl. Jak?!

Vzdálený neurčitý pocit klidu si náhle našel cestu do mého nitra, když ho ke mně vyslala. Záchranný kruh. Jen chvilkové anestetikum. Nic víc ale nejspíš udělat nemohla. „Tohle všechno jsou jen tvé představy,“ připomněla, když jsem se díky tomu znovu dokázal o něco jistěji nadechnout. „Ničíš se, protože chceš, protože myslíš, že si to zasloužíš. Ty sám jim dáváš do úst slova, co tě trhají na kusy. Doopravdy ale přece nevíš, jak by všichni z nich reagovali. Všichni, kterým jsi ublížil. Myslíš, že by každý jeden z nich dál toužil po tom tě v tom vymáchat? Kdyby věděli, čím sis prošel? Jak jsi už sám o sobě pro své činy trpěl? Že jsi nic z tohohle nikdy nechtěl?“

A proč by neměli, sakra. Na tom, co jsem jim vzal, na všem, co jsem udělal, to přece neměnilo vůbec nic.

„To není pravda,“ ozval se v mojí blízkosti náhle hlas. Tak důvěrně známý, a přece uplynula celá staletí od chvíle, kdy jsem ho naposledy doopravdy slyšel. Trhl jsem sebou a rozechvěle nadzvedl hlavu, abych se podíval tím směrem.

„Lisabeth…“ šeptl jsem nevěřícně. Nepatrně se pousmála. Zaznívala v tom stopa smutku. Sklonila se ke mně, jemně se dotkla mojí tváře a zadívala se mi do očí. Chvíli se na mě jen beze slova dívala, než zavrtěla hlavou.

„Poslala jsem tě pryč… Nechala tě v tom všem a odsoudila tě. A přitom… Právě díky tobě jsem mohla prožít plnohodnotný šťastný život. Pro nejvyšší oběť, kterou jsi pro mě udělal… Kdybych to věděla…“ Nedořekla. A oba jsme věděli proč. Nevěděla, a tak to bylo lepší. Zničil bych tak i ji. Stejně jako jsem ničil Jess… „Právě kvůli ní se ale musíš dát do kupy,“ reagovala na moje vlastní myšlenky. „Když se zbavíš stínu, co za sebou táhneš, budeš jí konečně moct dát to, co si po tom všem zaslouží mít… stejně jako ty. Marco…“ oslovila mě spolu se soucitným pohledem a já se při zvuku mého původního jména z jejích úst nepatrně zachvěl. „Už dávno jsi vytrpěl dost na to, abys cizí bolest vynahradil vlastní. Nech tu minulost za sebou. Nech všechny ty duchy spát… Nesžírej se tím stále dokola. Jess a ta malá tě potřebují. Tohle nemůžeš…“

„Ona má pravdu,“ zaznělo z blízkosti přede mnou a já překvapeně vydechl. Antonio, můj starší bratr, nepatrně nadzvedl koutek úst. „Zvláštní, jak se tohle všechno semlelo. Od toho, abych dělal průšvihy, jsem tu byl přece snad od začátku já,“ poznamenal s úsměvem. Naprosto nelogicky mě to přimělo mu ho oplatit, jen lehce. Pak jsem však zavrtěl hlavou.

„Proč mě obhajuješ právě ty?“ nechápal jsem. Neuměl jsem si ani představit, jak jim všem muselo být, když jsem utekl z domova po té osudné noci, co naše sestřička… Hrdlo se mi stáhlo, další slzy stekly po tvářích. „Zničil jsem naši rodinu,“ vzdychl jsem.

„Ty ne,“ nesouhlasil.

„Ale ano. Nebýt toho, že jsem upsal duši, nic z toho by se nestalo… Je to moje vina…“ Povzdechl si, zaznívala v tom nevyřčená poznámka tázající se, co se mnou má dělat.

„Co kdyby ses ohledně tohohle hádal spíš s někým povolanějším?“ zašklebil se pak jemně. Nechápavě jsem se zamračil. Z mých rtů jen o vteřinu později splynul těžký výdech, když ze tmy za ním vystoupila drobná postavička.

„Cristina…“ šeptl jsem. A nemohl uvěřit vlastním očím. Byla naživu, nezraněná. Oči opět plné jiskřiček života… Úplně první její obraz neobsahující zkázu ode dne, kdy se ta hrozná věc stala. Naprosto mě to ochromilo. Snad jsem ani nedokázal dýchat, když s lehkým pousmáním pomalu došla až ke mně. Zastavila se sotva pár centimetrů přede mnou a já jen matně vnímal, jak se Lisabeth stáhla, aby dala prostor jí. Další lehký úsměv na jejích rtících.

„Měl bys je poslechnout, víš?“ šeptla. „Nechci, aby ses dál cítil takhle. Zvlášť ne kvůli mně. Už se tím netrap…“

„Jak bych nemohl?“ odporoval jsem. „Svým rozhodnutím jsem sobecky zničil všechny své blízké. A ty…“ Selhal mi hlas, čerstvá slza sklouzla z koutku oka.

Zavrtěla hlavou. „Nepadla jsem tvojí rukou,“ namítla.

„Možná ne, ale jako by ano,“ vzdychl jsem. „Beze mě bys žila. To kvůli mně tě Raffael zabil. Snažila ses mi pomoct… a já to po tom, co se ti stalo, úplně vzdal a nechal se stáhnout do toho všeho, což to dělá ještě horší. Co jsem to byl za bratra, za člověka? Zklamal jsem tě…“ V jejích očích se objevil smutný odlesk. Jen vteřinu předtím, než ke mně natáhla ruku a jemně mě pohladila po vlasech, sklouzla dlaní na mou tvář.

„Udělal jsi, co jsi myslel, že je nejlepší. Z lásky. Obětoval jsi svoji duši pro někoho jiného. To bylo čistě nesobecké. Navíc jsi nemohl vědět, co všechno to bude obnášet… Nemůžeš za to. Ani za to, že jsi podlehl všemu, co se na tebe tlačilo. Tak silný by nemohl být nikdo… Přijmi to, že se to stalo. Ale už se tím tolik netrap, bráško… Odpouštím ti…“ Nový příliv slz smáčel její dlaň na mé kůži, zatímco já se roztřeseně nadechl. Těch pár slov neměnilo nic a zároveň všechno. Znovu se pousmála. „A nemyslím si, že bych byla sama,“ dodala pak a nepatrně kývla za sebe. Tiše, téměř neslyšně se začaly rozplývat ve vzduchu i všechny další tváře kolem mě. Zaskočeně jsem vzdychl a ona mi jemně odhrnula vlasy, co mi spadaly do tváře. „Teď máš novou rodinu, co tě potřebuje…“ připomněla šeptem. „Máš důvod bojovat…“

Rozechvěle jsem semkl rty. Krátce stiskl víčka k sobě. Měla pravdu. A věděl jsem to příliš dobře. Jen když vyhraju tuhle bitvu, boj se sebou samým, budu moci to, co jsem napáchal, vynahradit alespoň Jess a Eileen. Alespoň se pokusit přiblížit otci, kterého by si zasloužila. Jen když se z tohohle dostanu, budu moct nějak odčinit to všechno, co jsem měl na svědomí... Nepatrně jsem přikývl, sebral síly a třaslavě se postavil.

Téměř okamžitě se za mými zády ozvalo posměšné odfrknutí. Otočil jsem se, znovu tak hleděl do tváře sám sobě. „Myslíš si, že jsi to tímhle všechno vyřešil?“ ušklíbl se. „Tohle stejně neznamená, že nepřevezmu kontrolu. Možná jsem momentálně oslabený, ale ty jsi slabší. Tahle tvoje lidská část, ufňukaná, starající se část není tak silná, jako já. A co vůbec vlastně konkrétně chceš dělat? Nemůžeš mě zlikvidovat. Nezapomínej na to, že jako člověk jsi zemřel. Démonská část je přesně to, co tě drží pohromadě. Proto když ji andělé odstraní, je konec. Proto ztráta energie znamená smrt. Nemůžeš se mě zbavit…“ Vysmíval se mi do tváře. Jako by právě říkal, že jsem se ocitl na hraně. Že je jen otázka času, kdy mě něco opět strhne směrem k němu. A to dřímající zlo uvnitř mě se o to nikdy nepřestane snažit. Tím spíš, když se zotavím a přijdu tak o jedinou výhodu.

Možná jsem se zbavil toho problému s tím, že mě moje vina táhla k touze ji utopit. Možná jsem konečně přišel na to, jak tohle udržet pod kontrolou. To však nakonec přeci jen zcela neměnilo to, v čem jsem vězel. Raffael, Raul, všichni démoni neměli problém se zabíjením ani s tím to nedělat. Jenže oni v tom stáli sami za sebe. Jejich démonská část v žádném ohledu neodporovala tomu, jací byli oni sami. Já ale jako bych byl rozedraný ve dví. Dvě nekompatibilní součástky, které nemůžou dost dobře existovat spolu ani bez sebe. Takže záleželo jen na tom, která vyhraje a potáhne tu druhou za sebou. Byl jsem odhodlaný, že to budu já. Možná jsem se ho nemohl úplně zbavit. Mohl jsem ho však odstrčit stranou, stejně jako bylo dříve odstrčené tohle moje já.

Od začátku bylo jasné, že tohle je jediná možnost. To, na čem jsme se s Karen i předem dohodli. Srovnat se s tím, co bylo – a pak porazit zlo uvnitř mě dostatečně na to, aby se ona mohla pro změnu spolu se mnou pokusit uzamknout jeho, podobně jako to dříve Raffael udělal opačným způsobem. Pokud to vůbec půjde. Jo, bylo to jako sázka do loterie. Nikdo nikdy nic takového neudělal, težko říct, jestli to mohlo fungovat. Jestli to vůbec šlo. Tím spíš, že jsem nepatřil k ní. Už jsem nepatřil pod žádné velení. Ale právě proto jsem se musel pokusit spolu s ní. Třeba to nakonec nějak půjde… vystavět uvnitř mojí mysli něco jako zeď a udržet své já, které si stále jasně pamatovalo cizí bolest a toužilo po ní, za ní. Napořád. Což on ale zřejmě nehodlal dovolit.

Sotva jsem se na něj vrhnul, prudce mě odhodil od sebe. Tvrdě jsem dopadl na zem, zalapal po dechu. Krucinál. Nedbale si protáhl ruce, naklonil hlavu na stranu a ušklíbl se. „Chceš převzít vládu? No, tuhle hru ale můžou hrát i dva. Uvidíme, kdo nakonec skončí mimo. Malá nápověda: Když se nechceš přidat ke mně a dělit se o ni se mnou, protože milovat a zabíjet ti není dost, hodlám to být já.“ Tak tak jsem uhnul hlavou, než na ní přistála jeho pěst. Místo do mě praštil do země, zavrčel. Odvalil jsem se stranou, pokusil jsem se vyškrábat na nohy, ale chytil mě kolem pasu a zadržel na místě dřív, než jsem se stačil zvednout do plné výše. Stoupnul jsem mu na nohu, snažil jsem se mu vykroutit a téměř zázrakem se mi podařilo ho tvrdě praštit loktem do břicha, abych ho donutil mě pustit. Jen tiše usykl. „Ale no tak…“ napomenul mě pak líně. Znělo to téměř otráveně.

Jessica

Vyděšeně jsem sledovala, jak sebou Daniel znovu začal zmítat. Ještě před chvílí se zdálo, že je všechno na dobré cestě… „Danieli, no tak…“ procedila Karen mezi zuby. To už jsem to nevydržela.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem.

„Prohrává sám se sebou,“ svraštila obočí. Zalapala jsem po dechu. Ne…

„Tak něco udělej!“ požádala jsem ji. Krátce skousla rty, jako by přemýšlela. Pak váhavě znovu přiložila dlaň na jeho hruď. Tak rychle, že jsem to sotva postřehla, a hned ji zase stáhla.

„Víc nemůžu,“ otočila se pak ke mně s vysvětlením. „Zabila bych ho…“ Zalapala jsem po dechu. Už nemůže jeho démonskou podstatu víc oslabit… takže teď to opravdu záviselo jen na něm. Roztřeseně jsem si promnula dlaně. No tak, Danieli, prosím…

Daniel

Oba jsme se jako na povel otřásli, když mi do těla vyslala další dávku, sotva patrnou. Na jeho tváři se posléze objevil vítězný úšklebek. „No, zdá se, že teď jsme to už vážně jen ty a já,“ uchechtl se. Třaslavě jsem se nadzvedl ze země, na kterou mě před chvílí odhodil poté, co mé tělo schytalo řadu jeho úderů. Namáhavě jsem se přetočil na bok, abych mohl z úst vyplivnout krev. Matně jsem vnímal, jak se ke mně pomalu blíží. Jako temné zjevení, před kterým se nedá uniknout. „Jo, utíkat před tím, co jsi zač, se moc nevyplácí,“ poznamenal jízlivě. Skousl jsem zuby. Sklapni. Já už neutíkám. Už ne. Postavil jsem se všemu čelem a překvapivě to dokázal přežít. Neutíkám, nepopírám to. Jen chci to špatné v sobě odtáhnout stranou a dostat pod kontrolu, aby mi to neustále neničilo život. Jednoduše nedovolím, aby zlo bylo to, co mě definuje. Už ne. Ani jsem se tak přece nenarodil. Tohle bylo jen závaží, co se na mě zavěsilo. Moje součást, ale ne ta hlavní. Jdi k čertu. Já tu byl dřív…

Kopl do mě, tiše jsem zaúpěl. „Že ti to k něčemu je,“ poznamenal na moji předchozí poznámku a vysmál se mi tak. „Pořád zapomínáš na to, že už člověk nejsi. Jsem jediný, komu přijde démon hledající nebe jednoduše absurdní? Ale prosím, klidně se snaž. Je to zábava. Jen bys mohl vážně vynaložit trochu víc úsilí. Zatím se nezdá, že bys to opravdu chtěl. A ne že bych se ti divil,“ zacukaly mu koutky rtů. „My dva jsme propojení. Tím pádem ani ty nemůžeš popřít slast, kterou cizí bolest přináší. Tebe pak naplňují výčitky svědomí, ale stejně po tom toužíš. A moc dobře to víš. Stejně tak teď možná tajně toužíš prohrát…“ Co tím, sakra, myslel? Blahosklonně se usmál, pak se ke mně sklonil. „Zlo je vždycky jednodušší cesta. Zvlášť pro někoho, kdo je už unavený bojem. Protože čisté zlo neskrývá nic, co by ničilo tebe samého. Naopak, ty ničíš všechny ostatní. A ta nadvláda, moc, je slast nad slasti. Vlastně nechápu, proč si vůbec někdo zvolí jít cestou dobra, a tím pádem vlastní destrukce pro druhé, než cestou zla, ve které ničíš jen všechno kolem. Ale když se zkusím zamyslet a uvažovat jako slabošský břídil, asi chápu, o co ti jde. Jen… ještě ti to nedošlo? V tom případě dávno bojuješ pro nic. Jess tě stejně už doopravdy nechce, tak proč vůbec tak zoufale toužíš zůstat tak přeslazeně dobrý? Kdyby ses spojil se mnou, získal bys alespoň něco. To je jednoduchý prostý fakt. Jsi rozedraný, protože my dva jsme části, co patří k sobě. Každý z nás ale chce jít jiným směrem. Někdo se holt bude muset podvolit.“

„Když říkáš někdo, tak proč ne ty?“ procedil jsem skrze zuby.

Nespokojeně mlaskl. „Opakuju. Přidej se ke mně a získáš alespoň něco, na rozdíl od té cesty, kterou chceš jít ty, kde neleží vůbec nic. Jo, nejspíš dokážeš tu bolest, že tě nechá, přetrpět, nebude to tak zlé, jako všechno ostatní. Ale proč se do toho nutit? Proč, když já ti nabízím něco daleko lepšího? Konejšivou náruč temna, ve které se tě nic nedotkne, už nikdy. Raffael je pryč, ale tvoje propuštění trvá, zapomněl jsi? Už se nezodpovídáš nikomu. Jsi mimo všechna měřítka, možná silou jen pěšák, ale svůj vlastní pán. Nezní to jako o dost zářivější budoucnost, než ta ubohá verze, kterou chceš získat? Celou tu dobu ses přece držel svojí lidskosti hlavně kvůli Jess, ne? Tak proč se o něco snažit, když ji už stejně mít nebudeš? Už tě nechce vedle sebe. A proč by taky měla? Přece jsi ji zlomil. Protáhl ji peklem. Zničil tu naivní křehkou dušičku, kterou měla. Vzal jsi ženu, která přese všechno věřila v něco dobrého, a proměnil ji ve stejnou trosku, jako jsi ty. Z jejího světa nezbylo nic, než prach a popel. Kvůli tobě. Po tom všem už tě nemůže milovat. Jak by mohla?“ Roztřeseně jsem zavrtěl hlavou. „Víš, že je to pravda,“ ušklíbl se. „Nic si nenamlouvej… A já stejně tak vím, že tohle vědomí s tebou dokáže taky udělat pěknou paseku.“ Snažil jsem se na to nemyslet, protože to byla další věc, která mi v tuhle chvíli brala sílu. Právě proto to poznamenal. Věděl to. Věděl, co na mě platí. Koneckonců jsme oba byli mojí součástí.

Spočívala v tom jedna z největších tragédií mého života. Vlastně, všechno jsem vždycky dělal… pro lásku. To vlastně dávno prázdné slovo. Které přesto bodalo pouhou připomínkou svojí existence. Odrazem toho, co znamenalo.

Tím, že vlastně stále význam mělo. A já na něm závisel tak moc, až jsem se toho děsil.

Ptal jsem se kdysi sám sebe, co by zbylo Jess, pokud by pro ni i naše láska ztratila význam. Teď jsem si uvědomoval, že to já na ní závisel. Protože ona by stále měla rodinu, přátele. Láska by nezmizela z jejího života. Mně bez té, kterou mi věnovala ona, dávno nezbývalo nic, než temnota. A ztratit lásku v té podobě života, která ji zoufale potřebovala a o kterou jsem se teď pral, bylo jako putovat navěky pouští bez kapky vody. To uvědomění se do mě zařízlo s novou, ochromující silou. V tom případě už by bylo lepší otupět, nevnímat…

Ne! Sotva jsem se stačil zajíknout, když mi tahle myšlenka prolétla hlavou, než mě on popadl pod krkem a vyzvedl do výšky. Marně jsem zalapal po dechu, pevně jsem obemkl prsty kolem jeho zápěstí ve snaze ho od sebe odstrčit. Aby mě nemohl zpacifikovat, až budu mimo sebe, což bylo nejspíš právě to, co plánoval. Nesměl jsem to dovolit… „Proč?“ uchechtl se. „Řekni mi jediný důvod.“ Sípavě jsem se do sebe snažil nabrat sebemenší dávku kyslíku, zatímco jsem se pokoušel znovu vzchopit. Tohle přesně chtěl, zatraceně! Bylo mi to jasné. A přesto jsem mu na to skočil. Do háje!

To, že ta neoblomná láska, kterou ke mně dříve cítila, se nejspíš v průběhu toho všeho svezla v ničivém víru a zmizela, že už se na mě nejspíš nedokáže dívat tak jako dřív, jsem přece už věděl. Věděl jsem to dřív, než jsem do toho šel. To přece neznamenalo, že to kvůli tomu vzdám! Teď, když jsem byl k tomu, abych byl tím, kým jsem chtěl být, blíž než kdy jindy! Když jsem to mohl konečně překonat, dokázat si, že to zvládnu. Proč, když to bylo najednou tak blízko, náhle byla všechna ta slova, která jsem si opakoval ve snaze nabrat síly, bez jakéhokoliv významu? Zůstávala jediná neodbytná myšlenka.

Nemám se kam vrátit… Něco jsem měl a zničil jsem to. Zničil jsem ji…

Žít bez lásky… Když už jsem chtěl žít jako člověk, vyvstávala ta otázka, jestli to vůbec jde. Aniž bych si připadal stejně prázdný, jako v případě, kdy bych se podvolil. S tím rozdílem, že bych si to uvědomoval… Už jen při té myšlence jsem se cítil nesnesitelně vyprahlý. Snažil jsem se ji držet od sebe dál a najít něco, čeho bych se mohl chytit, ale bylo to stále těžší, jak jsem pomalu ztrácel vědomí, jak jsem se pomalu ztrácel v jeho vlivu.

A při vábivé melodii, která mi zněla v uších, jsem vlastně ani sám nevěděl, jestli se snažit chci…

Jessica

„Co se děje, co se děje?!“ opakovala jsem vyděšeně, zatímco jsem sledovala, jak sebou Daniel trhá. Karen mi věnovala bezradný pohled. A vlastně nemusela říkat nic víc.

Ne, to ne… To přece ne. Nemohlo se to nepodařit, teď ne! Přitom jsem z nějakého důvodu měla pocit, jako by zbývaly doslova vteřiny, než bude pozdě. Pozdě na všechno. Přerývavě jsem se nadechla a jemně ho chytila za ruku, očima těkala po jeho tváři, neklidně chvějících se víčkách. No tak, to přece dokážeš… musíš… když ne kvůli mně, tak kvůli té malé… Skousl zuby a znovu sebou cukl.

„Možná by bylo lepší, kdybys šla pryč,“ zhodnotila Karen teskně a já ucítila, jak mi do očí vhrkly slzy. Abych šla pryč… Abych se nemusela dívat na to, jak ho zabije. Až definitivně prohraje. Až už to nebude on. To přece zatraceně ne!

„Danieli!“

Daniel

Do mého podvědomí se s prudkostí vichřice proboural Jessičin zoufalý výkřik. Ale zároveň s ním ještě něco jiného… Překvapeně jsem zamrkal a zaskočeně vydechl, i když jsem toho vzápětí litoval, protože už tak jsem neměl vzduchu v plicích nazbyt. To, co jsem vycítil, jsem ale zkrátka v nejmenším nečekal.

Eileen…

V tomhle stádiu už bylo její tělíčko nejspíš dostatečně vyvinuté na to, aby slyšela zvuky v okolním světě. Nemohla chápat, o co jde, přirozeně. Na to byla ještě příliš malá. Nejspíš jen vycítila matčinu úzkost směřující ke mně… Protože přesně to jsem ucítil. Cosi jako tázavou úzkost a strach… V čisté, nepopsatelné podobě beze slov. Strach o mě. Strach… mojí dcery o tátu.

A jako by mě to probralo. Tohle byl přesně ten záchytný bod, po kterém jsem se celou dobu marně snažil natáhnout a který přede mnou má druhá část dost možná dokonce skrývala. Nebyla pravda, že bez Jess mě láska opustí. Zbývala ještě jedna, čistá, neposkvrněná. Láska mojí dcery. Zařekl jsem se, že pokud tohle vyjde, dám jí to nejlepší, co jen dokážu. To ale půjde jen v tom případě, že budu moct.

Odmítal jsem tady prohrát a ani si ji nikdy nepochovat v náručí!

Skousl jsem zuby, z posledních sil jsem mu zaryl nehty do zápěstí, vzápětí jsem naslepo tvrdě vykopl kolenem. To, jak zařval a pustil mě, znamenalo, že jsem se trefil přímo do rozkroku. S tichým heknutím jsem dopadl na na kolena, hltavě do sebe vpíjel nádechy. Hlava se mi točila. Ale to nebylo důležité.

„Ty jeden…“ usykl a vyrazil ke mně. Přiměl jsem se vzpamatovat, vyškrábat se na nohy. Šlo o vteřiny. Pokusil se mě znovu chytit pod krkem, ale podařilo se mi vyhnout jeho ruce. Popadl jsem ho za zápěstí a zkroutil mu ruku dozadu. Vztekle zařval, trhal sebou a byl moc silný na to, abych ho tak udržel dlouho. Proto jsem ho tvrdě nakopl zezadu do kolena, celou vahou se do něj opřel. K zemi jsme se poroučeli oba, ale já na něm. Dřiv, než se vzpamatoval, jsem ho nohama pevně sevřel kolem pasu, sedl si na něj, přitlačil mu jeho vlastní předloktí k bedrům. Druhou rukou jsem ho popadl za vlasy, přitlačil mu hlavu k zemi, abych mu znemožnil další pohyb. Byl to jediný způsob, jak ho udržet na místě, i když sebou škubal.

Ztěžka jsem vydechl. Já to… dokázal?

„Tys to dokázal…“ ozvalo se stejně překvapeně Kareniným hlasem v mé hlavě. Hned nato se nejspíš upamatovala, protože kousek ode mě se objevila tlustá kovová mříž. Věděl jsem už, co musím udělat. Ne, ještě nebylo vyhráno. Ne, dokud ho nedostanu dovnitř... Ale byl moc silný na to, abych to riskoval jen tak. Semkl jsem rty, pevněji sevřel jeho vlasy a několikrát mu praštil hlavou o zem, abych aspoň trochu zvýšil svoje šance. Poloomráčeného jsem ho pak donutil vstát. Vyhrožoval, i v tomhle stavu, i když to nebylo dvakrát souvislé. Opakoval, že bez něj nejsem nic, že tohohle budu ještě litovat. A i během těch pár kroků sebou jednou dokázal trhnout tak silně, že jsem se na okamžik vyděsil, že se z mého sevření ještě dokáže vymanit. Ale upřímně, právě v tuhle chvíli jsem měl tisíckrát větší důvod vyhrát, než on. Než jsem vlastně kdykoliv celkově měl já sám.

Hodil jsem ho dovnitř a rychle za ním zavřel mříže. To už se dal z části do kupy. Prudce do nich vrazil ramenem ve snaze je otevřít. Bez výsledku. „Otevři,“ zavrčel. „Otevři, nebo budeš litovat, že jsi to neudělal!“ To sotva. „Jsem stejně tak tvojí součástí, jako ty! Víš, jaké to je pro démona nebýt démonem? Nebýt tím, čím jsi? Už nikdy si nebudeš připadat úplný, a tu zející prázdno nikdy úplně nezaplníš!“ Jen jsem se ušklíbl. Jestli si myslel, že zrovna tohle mě po tom všem, čím jsem prošel, po všem vnitřním mučení, co jsem měl za sebou, vyděsí, tak se spletl. To jsem byl úplně klidně ochotný riskovat.

Koneckonců, s nějakou dírou v duši, která se nedá naplnit, výčitkami a obavami, které nikdy nikdo jiný neuvidí, žilo i dost velké procento lidí. Marně se celý život snažili dosáhnout na to něco, co jim chybělo, nebo se vyrovnat s tím, co nosí v sobě a co na sobě nenávidí. Já aspoň mohl vědět, že přesně k tomu se nikdy znovu dostat nechci, protože v mém případě to bylo obojí najednou. Že ta přetrvávající propast je z dobrého důvodu. Abych mohl mít všechno ostatní.

To, po čem jsem toužil už od první chvíle, kdy jsem před staletími začal psát potají básně. Po naplněném životě, po lásce. Vlastně jsem za tu dobu ušel dost dlouhou cestu. Předtím jsem se navzdory svým touhám zároveň bál opravdu začít žít i mimo inkoust, a nebýt naprostého okouzlení Lisabeth, díky kterému šlo všechno stranou, zůstal bych snad napořád plaše stát opodál. A teď... teď jsem se dokázal postavit za to, na čem mi záleželo. A vyhrál jsem…

To uvědomění bylo něco naprosto úžasného. Musel jsem se rozesmát. Šťastně, jako by mi z hrudi spadl obří balvan. A hned nato jsem pocítil neskutečnou únavu…

Jessica

„Fungovalo to?“ vydechla jsem znovu. Snad jsem to musela slyšet ještě jednou, abych si tím byla opravdu jistá. Tak nádherně se to poslouchalo. A tak těžce se tomu věřilo. Karen znovu s úsměvem přikývla.

„Teď bude dlouho mimo sebe, energie se musí doplnit, aby byl znovu schopný fungovat. To bude trvat…“

„Já vím, asi týden,“ přerušila jsem ji. Tohle jsem koneckonců už jednou zažila. A upřímně jsem byla ráda, že z Danielových vzpomínek předtím, vzhledem k jeho bezvědomí v tu dobu, nemohla vyčíst, jak konkrétně jsem se o něj starala. Jak kdysi poznamenala už Cleo, nejspíš jsme udělaly několik fatálních chyb. Taky jsem přece nebyla ošetřovatelka.

Daniel se nepatrně zachvěl, na kůži se mu zaperlil pot. Nejspíš ho to bolelo… Obnova všech buněk spálených energií. Vzpomněla jsem si na to, jak reagoval tenkrát, když jsem ho dopravila k sobě domů. Neměl žádné zjevné vážnější zranění, ale při jediném doteku na kůži na hrudi, což bylo zřejmě místo, kudy do něj energie vstoupila, bolestivě zaúpěl. Tenkrát jsem ještě nevěděla proč… A stejně tak jsem nevěděla, že se sám dá do pořádku, jen musím být trpělivá. Nepatrně jsem se pousmála, jak jsem si vzpomněla na vlastní paniku v tu chvíli. To, že jsem o něj měla strach, je dost mírný výraz. Teď? Teď už jsem byla podstatně klidnější. Jediná důležitá bitva byla ta, kterou právě vyhrál. Přesto se mi při pohledu na něj v bezvědomí nepatrně sevřelo srdce. Naklonila jsem se k němu a nejistě, váhavě mu z čela odhrnula pár pramínků vlasů, které pot slepil k sobě. V tu chvíli mi bylo jasné, že jakkoliv nesmyslné to je, budu tady, abych se o něj postarala, než se probudí. A možná mi začínalo pomalu docházet i něco dalšího. Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Utřídit si myšlenky byla rozhodně další věc, kterou jsem nutně potřebovala.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 27.: