OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 30.

08.04.2016 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 822×

Nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem přestat brečet. Nemohl jsem…

Žít.

Jess… Jess byla mrtvá. Ta skutečnost mi v ničivých ozvěnách rezonovala v hlavě. Jess byla mrtvá! A naše dcera pryč… Proč? Co s ní chtěli dělat? Raději jsem nedomýšlel, neměl jsem na to sílu.

Nedokázal jsem přemýšlet. Nedokázal jsem nic. Jen jako v omámení opakovat její jméno, roztřesenými prsty hladit její vlasy, tvář. Tvář, kterou opustil život. Stejně tak, jako snad i mě. „Jess, miláčku,“ vzlykl jsem znovu. A přitiskl si její bezvládné tělo blíž k sobě. Bezvládné… jen prázdná schránka. Prázdnota uvnitř něčeho, co ještě před několika minutami ukrývalo moje všechno. Teď se to vytratilo ze světa. Navždy. Zůstala po tom příliš velká, nezaplnitelná díra, aby se spolu s tím nezhroutilo všechno kolem. Černá díra, co mě vtáhla do sebe. To, co podpíralo můj svět, se zhroutilo a všechno se na mě zřítilo, stejně jako drtivá tíha nikdy nekončící bolesti. Tohle se přece nemohlo stát…

Stalo se.

To vědomí jsem přece nemohl přežít.

A přesto jsem dál nesmyslně dýchal. Znovu odsouzen k životu, zatímco ona byla odsouzená k smrti. Tentokrát ten rozsudek někdo vykonal. Dřív, než jsem tomu stačil zabránit. Měl jsem tomu nějak zabránit!

„Odpusť mi to,“ šeptl jsem zlomeně, mé slzy se jí proplétaly do vlasů. „Odpusť mi to, prosím…“ Dál jsem to opakoval, i když jsem věděl, že už mě neslyší. Že tohle se odpustit nedalo. Já to nemohl odpustit sobě. Zklamal jsem ji. Opět. Zas a znovu jsem ji nedokázal ochránit, a tentokrát byla cena mojí neschopnosti příliš vysoká. Příliš vysoká a nemyslitelná na to, aby se to dalo snést.

A přesto jsem dál dýchal.

To ona měla žít!

Třásl jsem se, nedalo se to zastavit. Ani jsem se o to nesnažil. Hroutil jsem se a bylo mi jedno, jestli se opravdu rozpadnu na částečky, které už nikdo nikdy nedá k sobě. Ruce jsem měl jako led. To ona už ale nemohla cítit. Celé mé tělo bylo ochromené, otupělé. Stále ještě v šoku štítícím vědomí, přestože už jsem naplno pochopil, že se to opravdu stalo. Jinak už bych snad dávno nemohl zůstat pohromadě. Pohled jsem měl rozmazaný od slz. Bylo mi to jedno. Nechtěl jsem ten obraz zkázy vidět. Byl jsem ztracen uprostřed záplavy bolesti, která mě bez její přítomnosti zasáhla. Bolelo to tak moc, že bych si až myslel, že v mém těle je skutečná otevřená rána. Jenže tohle mě trhalo na kusy mnohem víc… Cosi kdesi vzadu v mojí hlavě mi říkalo, že bych měl něco dělat. Že tu nemůžu takhle klečet navždycky. Že musím zavolat ostatním, přijít na něco… co dělat teď. Protože Eileen… nemohl jsem to přece takhle nechat. Věděl jsem to. Ale nedokázal jsem se přimět k pohybu. Snažil jsem se tomu věnovat pozornost… jenže svět se ztratil do tmy a jednoduše přestal existovat.

Stejně jako já.

Vyprchal ze mě život na celých těch několik minut.

Než se kousek ode mě najednou ozvalo prudké zalapání po vzduchu. Opatrně jsem se odtáhl od bezvládného těla v rukou. Když jsem se pak otočil směrem, odkud ten zvuk zazněl, zatočil se se mnou celý svět.

Panebože… Bože, děkuju!

„Jess!“ vzdychl jsem a během vteřiny jsem byl u ní. Přitiskl jsem si ji do náruče, vtiskl polibky snad na každičký centimetr její tváře. Úleva, která mě zaplavila, se nedala popsat slovy. „Jess, miláčku… tohle mi už nikdy nedělej…“ Tím spíš ne, když napodruhé by už ani podobný zázrak nepomohl. Zmateně vydechla.

„Co… co se stalo?“ vykoktala. „Jak to, že jsem…“ Její pohled zřejmě zalétl k jejímu vlastnímu tělu bez duše, ležícímu opodál, protože se tiše zajíkla. Lidskému tělu. „Já… co?“ nevěřila. Pak se ode mě nepatrně odtáhla. „Co jsem zač?“ vzdychla. Pousmál jsem se, jen nepatrně. Můj osobní typ? Anděl. Můj anděl… tak jako vždycky. Muselo to tak být, protože od doby, kdy se ocitla mezi, neudělala nic špatného. Musela překonat minimální hranici, aby se dostala na dobrou stranu… Zavrtěla hlavou, zajela si prsty do vlasů. „Ne, ne, to teď není důležité, to není… to není vůbec důležité!“ rozhodla pevně. Pak mi věnovala nešťastný pohled. „Danieli… Eileen…“ hlas jí selhal.

„Já vím,“ přikývl jsem trpce.

„Musíme ji najít! Musíme… musíme něco udělat… Co s ní chtějí provést? Zabít ji?! Nebo… nebo co vlastně?! Musíme ji najít!“ Snažil jsem se ji nějak uklidnit navzdory tíze ve vlastním nitru, ale nepomáhalo to. Její paniku přerušilo až to, když jsme si oba všimli muže opodál, který se tu náhle objevil. No ovšem. Zácvik…

Přelétl nás zmateným pohledem, nejspíš se nikdy nesetkal s tím, že by nováček zůstal v blízkosti svědka. Fungovalo to tak. Pokud bylo kolem čisto, probrali jste se hned vedle svého původního těla. Pokud ne… vesmír to dovedl zařídit, aby vás přenesl na nejbližší místo, kde jste nezpůsobili rozruch. Ale já o tomhle světě věděl a i přes démonskou podstatu jsem se nechystal ji zlikvidovat podruhé, jakmile se probere. Tím pádem žádný problém. Světlovlasý muž nadzvedl obočí, když si blíže prohlédl mě.

„Budu hádat. Vy jste ti dva, o kterých se v našem světě všude mluví, že jo?“ odtušil pak a nepříjemně se zašklebil. Očividně měl z tohohle setkání ještě větší radost, než my. Jak by taky ne, když musel vědět o tom, co Pete provádí… a že námi to začalo. Naštěstí nás sice evidentně neměl v lásce, ale od jeho povinnosti ho to neodradilo. Když jsme neodpověděli, otočil se na Jess. „Půjdeš se mnou, čeká tě trénink a zasvěcení do našeho světa…“ uchechtl se. „I když, hádám, většinu už víš.“

Jess rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne… ne, to ani náhodou, já teď nikam nepůjdu!“

Muž vzdychl, jako by se snažil získat trpělivost. „Podívej, to je nutnost. Takhle budeme mít akorát oba problémy a…“ Jess vystřelila na nohy.

„Právě mi před vlastníma očima unesli dceru démoni, takže ještě jednou mi zkus navrhovat nějakej pitomej trénink, a jednu ti vrazím! Já-nikam-nejdu!“ prohlásila pomalu a důrazně. Až jsem se divil, kde se to v ní vzalo. V obraně rozhodl rukama.

„Fajn,“ odsekl pak. „Mně je vlastně stejně jedno, jak dlouho v boji vydržíš. Ale pak si nestěžuj.“ Zavrtěl hlavou a přenesl se pryč. Andělský přenos. Poznal jsem rozdíly mezi nimi, dokonce i teď. No, to jen podporovalo moji teorii o tom, jaký druh teď Jess je. I když na anděla zuřila víc, než dokonce i zaživa.

Bezmocným, zoufalým vztekem. A to ještě ani nevěděla, že jsme před ní už zase něco tajili.

Skousla rty. „Musím zavolat Karen, třeba…“ Třeba by mohla něco vědět. Vyšla směrem z místnosti a raději se při tom snažila vyhnout pohledu na své mrtvé bývalé tělo. I na prázdnou postýlku.

---

Jakmile se ostatní dozvěděli, co se stalo, bylo u nás doma rušno. Trisha i Anne se nás snažily nějak uklidnit, povzbudit. Přišel dokonce i Matt, i když mu bylo jasné, že se tu teď s Karen uvidí. Tohle bylo prostě příliš zásadní, aby zůstal opodál. A v jeho tváři, nejupřímnější v podobných ohledech, jsem jasně vyčetl, co si myslí. Další bahno, do kterého jsme se propadli. Jenže z tohohle se nevyhrabeme. Co peklo jednou zchvátí… Ta myšlenka mě uvnitř sežehla na popel. Proč ji vůbec chtěli?

Jess se slzami v očích hleděla na Karen, která jí oplácela soucitným pohledem. „Ukaž mi to,“ pobídla ji po několika minutách přemýšlení.

„Co?“ špitla Jess.

„Ten útok. Skrze propojení myslí. Třeba tak něco zjistíme…“

Mělce polkla. „Jak?“

„Prostě se uvolni… nech myšlenky volně plynout. A pokus se mi vnitřně otevřít. Já už si tě najdu.“ Ušklíbl bych se, kdyby tohle celé nebylo tak zoufalé. Teprve před hodinou se z ní stal anděl, jak nám i ostatní potvrdili. Na té nejnižší úrovni, ale bylo to tak. Tohle bylo jako chtít po žákovi základní školy vypočítat vysokoškolské rovnice. Přesto se nadechla, zhluboka, odhodlaná to zkusit. Zavřela oči, soustředila se. Nevyšlo to. Napoprvé, podruhé, potřetí. Ale nakonec se to podařilo. A Karen semkla rty, když to celé viděla jejíma očima. Očima, které se při té připomínce znovu zaplavily slzami.

„Ty démony poznávám…“ vydechla Karen prostě, než stočila pohled ke mně. „Jsou od Peta…“ Jen potvrdila rozsudek, který jsem vlastně už dávno znal. Zabořil jsem hlavu do dlaní.

Kdo jiný by byl schopný nás vypátrat… a mít k tomu důvod. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. To, ohledně čeho jsem doufal, že se ale nikdy nestane, když se tak nestalo dosud. Jenže ostré čelisti číhaly přímo pod zdánlivě téměř klidnou hladinou celé ty měsíce. Pomsta za Raffaela…

Jess nešťastně vzdychla a já náhle uprostřed hrudi cítil neskutečnou tíhu. „Co s ní chce dělat? Zabít ji přece nemůže…“ šeptl jsem přiškrceně. Tohle jsem věděl. Tohle byla slabá útěcha. Nemohl ji zabít on kvůli démonské energii v těle… Jenže většina andělů nás nejspíš nenáviděla dost na to, aby jim bylo úplně jedno, že by jejím zabitím, kterého oni schopní byli, porušili dohodu.

„A naštěstí se tomu démonovi nakonec nepodařilo nadobro zabít i Jess,“ dodala Trisha a nechápavě zavrtěla hlavou. To, že neodešla navždy, byla v hořkosti kolem úleva, jistě. „Ale jak se to vůbec stalo? Jak to, že je z tebe anděl? Ještě nedávno jsi byla pořád… někde mezi.“

„Jenže teď šla vědomě na smrt ve snaze zachránit svoje dítě,“ osvětlila Karen. „Oběť vlastního života za druhé… Dostatek na to, aby to už tak dobrého člověka posunulo na druhou nejvyšší pozici. A v jejím případě smazalo to zlé, co ji tížilo, natolik, aby se mrknutím oka dostala přes tu hranici…“

Jessica se do toho vložila. „To je jedno, to… na ničem z toho vůbec nezáleží. Musíme Eileen najít! Hned! Co… co použít to samé, co tenkrát využil Lucas?“

Karen smutně zavrtěla hlavou. „Fungovalo to a našli jsme díky tomu Anne. Využil část její energie, co po ní zdědil, aby se na ni napojil a zjistil její pozici… Jenže v tomhle případě, vašem případě, je tu drobný problém.“

Jessica těžce vydechla. „Jaký?“ bála se zeptat. Vždy to bylo něco.

„Ty jsi byla člověk, když se narodila,“ připomněla. „Navíc, sotva bys s andělskou energií mohla hledat tu její. Jediná možnost je jít na to od otce…“ Zaváhala.

„Jaký je v tom háček?“ zeptala se Anne, když dlouho mlčela.

Vzdychla. „V tuhle chvíli to nedokážeš, že ne?“ spíše konstatovala, než že by se ptala. Měla pravdu. Necítil jsem nic… Moje mlčení jí nejspíš stačilo jako odpověď, protože lehce přikývla. „Pak je to tak, jak jsem se bála. Jedna z věcí, co jsi odsunul do rohu. Abys našel tu neviditelnou nitku k ní, musel by ses plně soustředit a znovu se napojit na svou démonskou část, kterou se celou tu dobu snažíš nevnímat… Asi nemusím vysvětlovat, co by to znamenalo.“ Jen proto, že jsem to všechno pohřbil hodně hluboko v sobě, jsem byl schopný normálně fungovat. Žít normální život… Zbavil jsem se možná nutkání zabíjet kvůli utišení minulosti, ale nebýt tohohle, hrozilo by nejspíš, že bych mohl ztratit nervy i z úplně obyčejných věcí. Ty dvě části peroucí se uvnitř mě nedělaly dobrotu. Většinu času bych byl v pohodě, ale v nějaké vypjaté situaci… Polkl jsem. Rozhodně nepříjemná představa.

„Tak to budu muset prostě risknout,“ zhodnotil jsem posléze. Ať to bude znamenat cokoliv.

„Jsi si jistý?“ zaváhala. To myslela vážně? Jo, sakra. Neměl jsem ponětí, co tím můžu způsobit, ale jestli to zachrání naši dceru, ať mě to klidně zničí. A odmítal jsem přijmout tu nejhorší možnost, že už možná ani není co zachraňovat. Byl jsem zkrátka odhodlaný to zkusit. Dokonce ani Jess neměla sílu mi to jakkoliv vymlouvat…

„Napodruhé se nemusí podařit to špatné porazit,“ upozornila mě Karen. Jo, s tím jsem vlastně počítal už dávno.

„Prostě tu pečeť, nebo o co se jedná, otevři a dostaň to ven, abych ji mohl najít,“ sykl jsem jen. Přiložila tedy dlaň k mojí hrudi. Projel mnou lehký bolestivý záchvěv, když jí zkroutila kůži. Nic se nestalo.

Při opačném postupu jsme museli spolupracovat oba navzájem. „Ještě jednou,“ pobídl jsem ji a pevně skousl zuby. Nadechl jsem se a stiskl víčka k sobě, dosáhl do svého nitra, abych to zlé spolu s ní vypustil ven. Nějak.

Raffaelovi stačil jediný pohyb, když šlo o opačný případ!

Špatné tušení se mi prosáklo do nitra. Nefungovalo to… Ale nechat ji, aby mě energií poslala do bezvědomí, by taky nepomohlo ani náhodou. To by to zlé ještě zeslabila, přesný opak toho, co jsem chtěl… Slabost. To byl nejspíš ten důvod.

Jako by se mi něco uvnitř vysmálo. Já tě varoval… Teď nemůžeme být spokojení ani jeden. Byl jsem od té druhé části vzdálený příliš dlouho. Byla odstrčená stranou, zašlapaná, příliš dlouho příliš velkou silou. Nemohl jsem se vrátit, ty dveře zůstaly pevně zavřené. Zlo ztratilo sílu, kterou by mohlo prorazit ven. Přesně, jak jsem chtěl… A já neměl sílu cokoliv s tím udělat ani s její pomocí. Tohle, tentokrát, bylo nezvratitelné.

Jediný způsob, jak to doteď mohlo fungovat.

Ztěžka jsem vydechl, o pár kroků couvl a zajel si dlaní do vlasů. „Danieli?“ vydechla Jess roztřeseně. Pomalu jsem stočil pohled k ní. A zavrtěl hlavou.

„Nefunguje to…“ Přitiskla si dlaň na ústa, zajíkla se. Měla proč. Všichni andělé by se Eileen mohli snažit najít, ale kdyby bylo tak snadné najít jednoho z nejvyšších démonů, andělé by na ně útočili neustále, neměli bychom tenkrát takový problém s hledáním Raffaela a i celý tenhle světový boj, co jsme rozpoutali, by nejspíš už skončil, protože by se našel Pete a ukončilo se to.

A teď bylo proti nám ještě víc andělů, než na samém počátku.

Pochyboval jsem, že Pete se najít nechá vůbec někdy, i kdybychom se snažili sebevíc. Bylo to beznadějné. Jako hledání jehly v tisících kupkách sena.

Co s ní, sakra, hodlal provést?! Najít nějakého anděla, co ji zabije? Nebo něco jiného?! Stiskl jsem víčka k sobě, roztřeseně se opřel o stěnu.

„Měla jsem něco udělat…“ vzdychla Jess zlomeně uprostřed slz. „Kdybych na tak dlouho nezatuhla na místě… Měla jsem vykřiknout dřív, zavolat tam Daniela, měla jsem…“ Její slova odezněla uprostřed vzlyků. Mně samému už po tvářích stékaly slzy. Nedokázal jsem otevřít oči a podívat se na ni. Nedokázal jsem nic. Jen vnímat ten tichý krutý smích, který přicházel kdoví odkud.

Tím, že jsem zachránil sebe, jsem zatratil ji…

Roztřeseně jsem stiskl ruce v pěst. Proč?!

Protože tohle bylo vlastně přesně to, co jsem mohl očekávat. Stávalo se to s mučivou pravidelností.

Za záblesk štěstí zaplatíš co nejvyšší cenu…

---------------------------------------------------------------------------------------------

No, a je to :) Tohle je sice poslední kapitola, jen co se téhle části týče, ale vzhledem k tomu, že ani u téhle už žádný komentář nepřibyl a já stejně nemám nic napsaného, nechám to nejspíš na téhle stránce takhle ukončeno úplně. Přeci jen nemá smysl zbytečně zaplácnout administraci, pokud není zájem ani teď, natož až se k tomu někdy v daleké budoucnosti dostanu. I tak ale děkuju komukoliv, kdo nekomentoval, ale stejně četl :)

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 30.: