OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dražba (ne)viňátka - 2. kapitola

06.06.2012 (10:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1540×

Kapitola 2.

Vkročili jsme do šera a kolem hořících pochodní jsme pokračovali dále.

Párkrát se po mně ohlédl, jestli za ním jdu, ale to mu mohlo dojít i z hlasitého klapání podpatků do těžké podlahy.

Několik minut jsme procházeli rozlehlý hrad, než jsme zastavili u jednoho z pokojů.

Vešli jsme dovnitř.

„Tam, na té posteli jsou šaty, obleč si je. Ty zlom kotníky si k nim nedávej,“ zasmál se zase. „Počkám na tebe přede dveřmi, ano?“ Otočil se ke mně zády, protože nejspíše položenou otázku uznal za ukončenou.

„Můžeš tady klidně zůstat, mně to nevadí. Svlékám se i před ostatními.“

„No…“ Zastavil se a ohlédl se po mně zase přes rameno. „Řekněme, že by se to asi mému bratrovi dvakrát nelíbilo, takže počkám na tebe venku.“ a vyšel ze dveří.

„Bratrovi?“ nezachápala jsem.

Přistoupila jsem k posteli a vyměnila jsem si své věci – krátkou sukni a slabé průsvitné triko – za krásné krátké zelenkavé krajkové šaty. Pár vlasů jsem si dala do nachystaného skřipce a vyšla jsem ze dveří.

Ani se na mě nepodíval, jen dál přede mnou kráčel. 

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se.

„Za grófem, Olivaresem. Chce tě vidět.“

„Aha…“

Ušli jsme sotva pár kroků a zastavili jsme u vysokých mohutných dveří.

„Ták, jsme tady. Běž normálně pořád rovně, neohlížej se za sebe nebo kolem sebe a běž až na červený koberec. Tam zastav.“

„Ale co…“

„Otázky necháme na později!“ Otevřel dveře a strčil mě dovnitř.

Sál byl obrovský, teplý… Vonělo to tu po jahodách.

Vykročila jsme, ale… ale jak jsem se nemohla dívat kolem sebe, když všude bylo tolik krásných žen.

Skotačily v malých bazénkách kolem. Pěna z nich přetékala a vsakovala se do koberců hned vedle. Bylo to tu jako v lázních, ale až na…

Smály se, něžně se hladily a vyměňovaly si polibky navzájem.

Žádná se na mě ani nepodívala, ale já sledovala překvapeně všechny.

Konečně jsem odvrátila zrak od orgií, které se děly přímo v tuto chvíli kolem mě a snažila se procházet dál.

Rozhlížela jsem se, ale toho grófa, či co byl, jsem pořád nikde neviděla. Byly tu jen ony.

Jaký asi bude?
Doufám, že ne zase nějakej starej děda s vousy a aspoň po třech operacích srdce.
Asi takový ale nejspíš bude, když má takové sídlo a tolik krásných společnic kolem sebe.

Konečně jsem vstoupila na červený koberec a zastavila se. V těch šatech mi tu bylo opravdu neskutečné teplo.

Pět metrů přede mnou byl trůn jako pro krále, ale byl prázdný.

Něco nebo spíše někdo byl kousek od něj. Seděl na kamenném okně a ve svěšené ruce držel sklenici vína. Jakmile jsem si jí všimla, pronikavé fialovo-žluté oči mě zaregistrovaly.

Osoba vstala, otočila se ke mně zády a položila prázdnou sklenici na okno.

„Ahoj,“ řekla jedna příchozí dívka a objala mě. Její nahá ňadra se mi přilepila na chvíli k tělu. Začervenala jsem se. „Ty musíš být nejspíše Anabel, že?“

„Ano, to-to jsem.“

„Nechceš se k nám přidat?“ nabídla mi a pohledem střelila na jeden z bazénků.

„No, já nevím…“ zasmála se.

„Nemusíš se stydět…“ Usmála se a něžně mě pohladila po zádech. „Pojď, pomůžu ti s těmi šaty.“
Na chvíli jsem se podívala za onen trůn a stále tam ten někdo stál, ale jeho pohled stále smiřoval z okna ven.

„Nemá dneska moc dobrou náladu, tak mu tě vezmu…“ Mrkla po mně a začala mi rozvazovat šaty.

Její krása byla tak okouzlující. Tak krásnou blondýnku jsem v životě opravdu neviděla.

Když jsem se konečně dostala ze šatů, položila je na nejbližší schůdky a tahala mě za sebou.

Posadila jsem se mezi obláčky pěny. Voda byla tak teplá… I ona se ponořila do bublinkové vody a proplula nimi ke mně.

Nahým tělem se nalepila na to mé a vlhkou tváří se začala lísat o tu mou. Nechtěla jsem ji odstrčit. Nevadilo mi to, protože jsem byla zvyklá dělat společnost i stejnému pohlaví. Bylo mi to příjemný.

Sladkou vůní i jemnou muzikou kolem jsem byla doslova omámená.

Zahleděla se mi svými čokoládovými oči do očí a políbila mě.

Pravou rukou mi zajela do vlasů a sundáním skřipce mi uvolnila zbytek seplých vlasů. Něžně mě líbala.

Naše ňadra se třely navzájem a já se vznášela. Nepamatuji se, kdy mi mohlo být tak krásně. Nepamatuji se, kdy jsem mohla být tak volná jako právě v tuto chvíli.

Zaklonila mi jemně hlavu a já obráceným pohledem zaostřila na jakého si chlapce. Seděl s rozkročenými nohami a podepřenou hlavou na trůně a sladce se na mě usmíval.

Trhla jsem sebou.

„Copak se děje?“ zeptala se tak tiše, že jsem ji sotva rozuměla.

„Ten chlapec…“ otočila jsem se.

„Ach tak... Běž za ním.“ Políbila mě na rameno a já vylezla z vody.

Kapičky vody ze mě pomalu sjížděly a vsakovaly se do koberců pode mnou.

Stále jsem se pohupovala ze strany na stranu, jako bych byla v nebi. Přistoupila jsem před chlapce a zastavila se. Vstal.

Byl o něco vyšší než já. Na sobě měl jen saténové tmavé kalhoty a nějaké roztrhané tílko. Připomínalo mi to pyžamo, ale… vypadal tak mile.

Natáhla jsem ruku a chtěla se ho dotknout, ale on ji chytil a tak ji nedovolil dotknout se jeho tváře.

Jeho jemně vlnité černé vlasy se leskly ve slabém světle připevněných svíček nad námi. Ty jeho oči… Byly tak zářivě zlatavě fialové.

Byla jsem ním stejně tak okouzlená jako u Vincenta a té blondýnky.

Políbil mi ruku a rázem mým celým tělem projelo blaho a nevýslovná extáze.

„Je krásná, že pane Olivaresi?“ Vedle nás se nevím odkud vynořila blondýnka a objala mě zezadu. Gróf jen s úsměvem a přikývnutím hlavou, zasouhlasil a ruku mi jemně svěsil.

Odešel nazpět k oknu a my jsme se společně vrátily nazpět do bazénku.

Posadila jsem se na jeho okraj a ona se ponořila nazpět do vody pode mě.

„To je dobře, že tě sem přivedli. Zase se usmívá…“

Nic jsem na to neodpověděla, i když jsem se chtěla ptát na tolik věcí.

Znovu se ke mně přiblížila a jazykem mi začala laskat bradavky. Bylo to tak příjemné. Byla tak něžná, krásná… každý muž by za jedinou noc s ní dal cokoliv…

„Ách… Jak, jak se jmenuješ?“ přestala a stáhla mě k sobě do vody.

„Říkají mi Fantasy…“ Otočila mě k sobě zády a natlačila mě více k okraji. Rukou mi vjela mezi stehna a prsty je hladila. „Můžeš mi ale říkat, jak jen budeš chtít…“

Nevěděla jsem, co je tohle za místo, ale přála jsem si tady zůstat.

Mírně jsem k ní otočila hlavu a opět se naše jazyky a rty na chvíli spojily.

„Nemusíš se ničeho bát… postarám se o tebe…“

Oběma rukama mě objala kolem krku a já se na okamžik ohlédla po chlapci, který právě odcházel z tohoto milostného ráje.

Další dvě hlavní postavy:

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - 2. kapitola: