Olivaresova pravá ruka - Rozzal - zamíchá karty. Děj bude mít náhlý zvrat, díky další oběti.
No uznejte sami...
10.08.2012 (17:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1050×
„Anabel… Anabel, prober se,“ zněl ke mně slabý hlas.
„Vi-vincente?“ Slabě se na mě usmál.
„Ehm, jsi v pořádku,“ oddechnul si. „Ne!“ přirazil mě jemně nazpět do měkoučké postele a přikryl dekou, která mi z těla sjela na zem. „Musíš zůstat ležet. Ten amulet z tebe vysával sílu dlouho dobu. Musíš ji zase nabrat. Lež.“
„Chci tě…“ řekla jsem slabě a do dlaně jsem mu chytila levou tvář.
„Jsi slabá…“
„Nevadí. Chci tě…“ zasténala jsem opět. Chvíli nic neudělal, ale potom se posadil na okraj postele a jako miminko si mě vzal do náruče. Kolébal mě ze strany na stranu, ale já spát nechtěla. Tedy spát takovým stylem, který mi řekl.
Tak moc jsem toužila zase laskat jeho tělo.
Rukama jsem ho chytila kolem krku a jemně otevřela své rty k polibku, ale on mi jen se smíchem fouknul teplý vánek do očí a popohodil si mě v náruči.
„Něco jsem ti přece řekl…!“
Vždyť já vím, ale… achjó.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď, zavřela oči a po chvilce opět usnula.
♦ ♦ ♦
„Co se bude dít dál. Co máš v plánu?“ zeptal se ho stojící Rozzal u okna.
Olivares utrhnul kousek z hroznu a vložil ho nahé Ikebaře do dolíčku v břiše. Další jí vložil do úst.
„O tu štětku, Fantasy, ses postaral, takže je teď na řadě můj bratr a potom ta malá. Anabel…“
„Hmm…“ zabručel si pod nosem Rozzal.
„Nelíbí se ti na tom snad něco?“ okřiknul ho.
„Ne.“
„To je dobře. Teď jdi za nimi. Najdi je, zabij mého bratra a dones mi Anabel a amulet zase nazpět!“
„Jak si přeješ.“ Zakýval souhlasně hlavou a odešel.
Ikebara se blíže naklonila k Olivaresovi.
„A my se zatím nějak zabavíme.“
♦ ♦ ♦
Zdál se mi sen.
„Anabel… Anabel…“ Fantasy přede mnou stále běžela a smála se. „Anabel, pospěš!“
Chtěla jsem ji říct, ať počká, ale nešlo to. „No tak honem…!“
Znovu kolem mě proběhla a já jen na chvíli zachytila mezi prsty její průsvitné šaty.
Zaběhla do tmavého labyrintu a mě nezbývalo nic jiného než jít za ní.
Nikde jsem ji neviděla.
Kolem bylo jen šero a mlha.
„Fantasy?“ ozval se hlas z mé hlavy, aniž bych to vyřkla.
„Tady jsem,“ ozvalo se kolem mě. Já jsem se jen zmateně ohlížela. „Už jsi skoro u mě.“
Zhrozila jsem se, když jsem ji uviděla napíchlou na kůlu obřadního stolu.
„Fa-fantasy…?!“ rozplakala jsem se.
Ona jakým si… já ani nevím, jak to dokázala, ale slezla z toho kůlu celým svým skrz na skrz propíchnutým tělem a skočila po mně. Chytila mě pevně za obě ruce, a i když jí někdo vyříznul jazyk, řekla: „I tebe to čeká. Jsi na řadě.“ A s tou hroznou větou jsem se s výkřikem probudila.
…
„Anabel!“ přiběhl ke mně okamžitě vystrašený Vincent. „Co se ti stalo? Jsi celá bledá…“
Rozplakala jsem se.
„Viděla jsem… Fantasy… Byla mrtvá… Bylo to strašné!“
„Pšt, uklidni se.“ Vzal mě do své náruče. „Neboj se. Nic se ji nestalo.“
„Bojím se!“ zdůraznila jsem.
„Pšššt…“ Opět mě pohladil po vlasech.
„Je-je mi zima,“ zatřásla jsem se.
„Ach, ovšem. Hned to bude.“
Nevím, jak dlouho jsme už tady byli, ale všude kolem nás byl sníh a vítr foukal tak bolestně, že jsme byli v této chatrči stále zavřeni.
„Kde to vůbec jsme?“ zeptala jsem se.
„Na severu. Rozzal přece řekl, ať tě odvedu co nejdále.“ Vincent se rozhlédl kolem sebe. „Je to skvělé místo na úkryt. Na, napij se toho čaje, udělá ti dobře.“
Podal mi šálek čaje. Já ho schmatla a položila na malý stolek vedle mě.
„Ne! To ty mi uděláš dobře!!!“
♦ ♦ ♦
Uběhly další tři dny.
Dech beroucí sněhová vánice už hojnou chvíli narážela do bytosti, která se ji svým tělem proti větru vzpírala.
Dlouhé bílé vlasy, které vycházely z pod pláště byly na konečkách sněhem přilepené k sobě.
Osoba stále hleděla před sebe. Přesně věděla, kudy jít.
Když muž konečně vyšel na jednu z nejvyšších hor a uviděl pod sebou malou chatičku na půl zavátou, poprvé se usmál. Našel je. Je oba…!
…
Silná vánice, která venku běsnila se nám ani jednomu nelíbila. Bylo jen otázkou času, kdy zapadneme, a vytvoří se z nás nový sněhový kopec, díky kterému splyneme se vším ostatním kolem.
Vítr zadul silněji než obvykle.
„Neklepal někdo?“
„Myslíš?“ zeptal se mě Vincent. Já jen souhlasně přikývla, když se ozvalo klepání znova.
Vincent ode mě vstal a šel otevřít.
„Ro-rozzale?“ pronesl překvapeně, když uviděl jeho usmívající se tvář pod promrzlým pláštěm. Rozzal vstoupil bez pozvání.
„Zdravím tě, Anabel…“ vyřkl.
„Co tady děláš?“ zeptal se Vincent, ale stejnou otázku jsem mu chtěla položit já.
„Olivares mě poslal, abych vás oba zkontroloval.“
„Jak jsi nás ale našel?“
„Bylo to snadné… hlavně díky tomu amoletu, který máte schovaný támhle ve skříni!“
Jen co to dořekl, odhodil Vincenta hrubou silou ke krbu a hmátl po mně. „Půjdeš se mnou!“
„Ale…“ začala jsem namítat.
„To ne!“ vzkřiknul Vincent na Rozzala, rozběhl se proti němu a oba proletěli i se střepy polorozpadlého okna, ven.
„Vincente!“ zakřičela jsem, ale nemohla se ani pohnout. Nějaká moc mě držela připoutanou silně k pohovce.
Zavzlykala jsem.
„Co to děláš? Proč to děláš?!“ vzkřiknul Vincent po Rozzalovi.
„Je to pro vaše dobro.“
„Cože?“ Vincent se snažil vyvolat svoji moc, ale ani on nemohl nic udělat. „Co-cože? Nemůžu se pohnout…!“
„Vincente!“ zakřičela jsem zevnitř, protože jsme nevěděla, co se děje. Nikdo mi neodpovídal.
Rozzal popošel blíže k Vincentovi a pošeptal mu:
„Pro jistotu se pořádně nadechni!“
„Nadechni?“ zopakoval překvapeně.
Rozzal už dále nic nedodal a vešel nazpět do chatrče.
„Co se to děje?“ zeptala jsem se, když jsem uslyšela divný šramot a země se začala celá třást.
Rozzal otevřel dvířka u skříně a vytáhnul pod zchátralými papíry amulet.
„Uděláme si výlet,“ řekl mi slizce předtím, než mě silně uchopil a vrazil mi takovou, že jsem omdlela.
…
Rozzal se mocí přemístil na bezpečné místo - nad hory - a sledoval, jak celá chýše společně s Vincentem uvězněným stále ve sněhu, mizí skrytá v několika metrové sněhové přikrývce.
Nastalo ticho.
Pro jistotu zmrazil celé údolí, pro to, aby měl jistotu, že se z toho Vincent živý jen tak nedostane.
„Je to pro dobro vás obou, věřte mi.“
Na chvíli se zadíval na Anabelinu nevinnou tvář a následovně s ní zmizel za dalšími horami. Musel se co nejrychleji dostat k Ikebařině sídlu. Konečně jim nikdo nezabrání oživit tu, která na to už dlouhé roky čeká...
Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - 9. kapitola:
Jasně no jenom já mám furt tendenci psát povídky na 50. kapitol:D No tak to jsem zvědavá na další příběhy.
jojo, bylo by to zbytečný rozepisování furt o tom stejným a to nemám ráda... navíc mám plno novejch příběhů, takže pro to musím tohle co nejdřív ukončit...
Konec? tak brzy tak to jsem na to zvědavá
Co Ikebaru, Olivares je pěknej hajzl a i ten Rozzal, když ho furt poslouchá... xD
Jinak, díky...
Už budou jen nějaký dva tři díly a je konec...
Tu Ikebaru bych fakt vykuchala:D Jinak moc hezká písnička :)
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!