OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 4

15.11.2013 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1496×

- 4. -

S nocí se přihnala i bouřka a následný déšť přetrval celý den a i ten další. Nedalo se vyjít ani na krok a cesty byly rozmáčené, že i vozy měly obtíže projet. Nic z toho ale nedokázalo Margaret zkazit její náladu. Ne, když stále musela myslet na Richarda a hlavně jejich rozloučení.

Hleděla ven do deštivé šedi a na rtech jí pohrával nepřítomný úsměv.

Až třetí den konečně vykouklo slunce a jen pomalu sušilo rozbahněnou krajinu. Dopoledne už se ale dalo alespoň vyjít do parku před domem. Margaret došla až na konec pečlivě sečeného trávníku a sledovala kusy odhalené půdy, kterou proud na svahu strhl. Bylo to rozhodně zajímavější než poslouchat další z nekonečných debat sestřenky s tetou o drbech z okolí nebo garderobě. Raději je nechala osamotě před domem.

Proto ani nepostřehla jezdce, který se objevil na příjezdové cestě. Měl kabát zastříkaný od bláta a klobouk se širokou krempou stažený hodně do čela.

Pohledem přelétl ženy na trávníku a jeho pohled utkvěl na Elizabeth. Koně dal podržet štolbovi a vykročil k ní. Teprve až před ní smeknul i s hlubokou dvornou poklonou.

„Madam,” hlesl a pohledem zašvidral i po jejím doprovodu. „Mám vám doručit tenhle dopis, do vlastních rukou.”

Elizabeth se zaváháním převzala obálku, kterou vytáhl z vnitřní kapsy těžkého pláště. Nebyl na ní adresát ani znak.

„Od koho?”

Nelíbilo se jí přebírat anonymní vzkazy, obzvláště za takových okolností.

„Od markýze de Routail,” odpověděl a bylo na něm vidět, že by si tu odpověď raději odpustil. Když však uviděl úsměv, který se jí objevil na tváři, věděl, že dopis doputoval kam měl a jeho úkol je u konce.

„Omluvte mě,” uklonil se a znovu si nasadil klobouk. Nedostalo se mu už žádné odpovědi. Elizabeth nedočkavě roztrhla obálku a rozložila krátký list.

Nedočkavě jsem vyhlížel první možnost Vás zase vidět. Budu opět čekat zítra ve čtyři na západním konci parku.

Váš oddaný Richard

Elizabeth zůstala na ten list zírat neschopna slova či pohybu. Jen očima ho znovu pročítala, jako by se na poprvé mohla zmýlit a přehlédnout se.

„Co se děje?” nevydržela její matka a vytrhla jí list z prstů.

„Naposledy jsem ho viděla na tom čaji. Kromě pozdravu mi neřekl jediné slovo,” hlesla Elizabeth.

Její matka jí vyškubla z ruky i obálku a prohlédla si ji. Nikde žádné jméno, pro koho byl určen, ale její dcera to očividně nebyla. Ta však nebyla jedinou dívkou pod její střechou.

„Ta mrcha!” zasyčela.

„Co se děje?”

„Pojď!” vyrazila k domu a její dcera ji zmateně následovala. Měla co dělat, aby jí stačila. Matka rozrazila dveře pracovny a vykázala služku, který tam právě měnila svíčky.

Přecházela rozčileně po pokoji, dokud služka za sebou nezavřela dveře a ještě chvíli po tom, aby se uklidnila.

„O co jde?” nevydržela už Elizabeth to napětí.

Matka se na ni podívala a chvíli zvažovala, co by její dcera měla vědět.

„Nic, čím by ses ty měla zabývat, ale o tom dopise nesmíš ani hlesnout. Je ti to jasné.”

„Ano, ale...”

„Nikomu, zakazuji ti o něm i nahlas promluvit.”

„Ano,” přikývla. S její matkou někdy nebyla řeč. Nezbývalo než jí věřit, že dobře ví, co děla. A to ona věděla vždy.

Když Elizabeth odešla, ještě chvíli přecházela po pracovně sem a tam, lépe se jí tak přemýšlelo. Obzvlášť, když ji celá tahle situace nutila téměř skřípat zuby. Vyhlédla oknem na drobnou postavičku v parku. Když ji vzala pod svou střechu, byla přesvědčená, že tady dlouho nepobude a brzy jí najde manžela. Neměl to být problém. Nebyla sice výjimečně krásná, ale její věno z ní dělalo přitažlivou partii dostatečně.

A ta mrcha jí zatím za zády bortila její vlastní dlouholeté plány.

Elizabeth si musela vzít hraběte nebo markýze, ale budoucí vévoda byl učiněnou výhrou. Navíc vypadal i obstojně a tvořili by dokonalý pár.

Zatnula pěsti. Cítila se podvedená tou nanicovatou holkou, které tak velkoryse nabídla útočiště a pomoc. Tahle situace se však nemohla řešit ve zlosti. To si uvědomovala více jak jasně. Jinak by mohla napáchat nenapravitelné škody a ta malá potvora by dosáhla svého.

Netušila jak se jí to povedlo, ale markýze evidentně pobláznila. A to byl největší problém. To bylo potřeba řešit jako první.

Přešla ke stolu a natáhla se pro pero a čistý list.

Margaret celé odpoledne i večer cítila tetiny pohledy. Netušila, čím si vysloužila ten její náhlý zájem, ale znervózňovalo ji to.

Snad i proto tak nadšeně uvítala tetin příkaz, aby jela vyzvednout zbývající zásilku se šperky. Teta se netroufala poslat některého ze sloužících a sama jet nemohla. Tak jí to alespoň řekla.

Vidina útěku před její ostřížím zrakem dala Margaret opomenout i ten fakt, že se bude muset několik hodin kodrcat kočárem.

Cestu jí zkrátilo pozorování krajiny, která se po dlouhém dešti dávala opět do květu a vše se osvěženě zelenalo. Oproti městu to byla úplná pohádka. To nedokázala vyčistit ani ta spousta vody. Ulice zde páchly a v koutech se povalovaly odpudivé existence. Čím více se blížili přístavu, tím horší to bylo.

Snad i proto tak ostražitě vystupovala a uklidnilo ji, že jí vyšel vstříct poměrně slušně vypadající muž v čisté uniformě.

„Kapitán Wudvort,” představil se s úklonou hlavy.

„Margaret Genertová.”

„Je mi potěšením,” usmál se a pokynul hlavou k lodi kotvící kousek od nich. „Jen dojdu pro zásilku.”

Byla mu vděčná, že to neprotahuje. Úzkostlivě se snažila nedívat na to okolo a hlavně na muže, kteří tam postávali. Nedělala si iluze o jejich charakteru a o jejich pohnutkách po dlouhém pobytu na moři.

„Omlouvám se, že jsem vás musel nechat čekat,” ozval se kapitán Wudvort hned, jak k ní opět došel s dřevěnou kovanou truhličkou v ruce. „Už ale můžeme vyrazit.” S těmi slovy ji pobídl ke dveřím kočáru. Ona se však ani nehnula.

„Můžeme?” zopakovala zmateně. „Myslela jsem, že to mám jen vyzvednout.”

„A to i s mou maličkostí. Zdá se mi to vzhledem k cennosti balíčku a bezpečnosti rozhodně vhodnější. Doufám, že to není problém.”

„Ne, ne, jen mě to zaskočilo,” zavrtěla hlavou. Netušila, proč jí to teta neřekla. To teď bylo ale vedlejší. Hlavně, že už se dostanou odtud.

Kapitán Wudvort jí pomohl do kočáru a sedl si naproti ní, takže se nešlo vyhnout pohledu na něj. Měl poměrně pohledné přímé rysy ošlehané větrem. Na rozdíl od těch ostatních v přístavu si zachovával bystrý rozhodný pohled a základy péče o sebe. Tedy co podle bezchybné uniformy a nezkaženého chrupu mohla soudit.

„Když mě lady Perimortová žádala o doručení zbývající objednávky, ani by mne nenapadlo, že mi zajistí i tak půvabný doprovod,” přerušil ticho.

„Děkuji, ale myslím, že trochu přeháníte.”

„Věřte mi, že ani trochu. Můžete to brát jako objektivní názor druhé osoby.”

„Nebo někoho, kdo strávil příliš dlouho měsíců na moři,” podotkla pobaveně.

„Podle mě ani delší plavba není důvod pro chyby v úsudku.”

„Nechtěla jsem něco takového naznačit,” opravovala se, když jí došlo, jak to mohlo vyznít. „Vlastně mluvím o něčem, co sama nemůžu posoudit. Nikdy jsem ještě na lodi necestovala.”

„V tom případě se o mnohé ochuzujete.”

Margaret ani netušila jak, ale postupně se dostali k tomu, že jí popisoval zážitky z jednotlivých plaveb, které jí braly dech.

Z kapitána Wudvorta se vyklubal neskutečně zábavný společník, který ji svými historkami a postřehy nesčetněkrát rozesmál až ji zrudly tváře a bolela bránice.

Richard se opíral o kmen stromu. Nečekal sice dlouho, ale v porovnání v tom, že se viděli čtyři dny zpátky se mu to zdálo nekonečné.

Nebýt toho bláhového slibu, že zatím jejich schůzky udrží v tajnosti, vyrazil by rovnou k domu.

Zvedl hlavu, když zaslechl drobné zašustění. Pod nízkými větvemi zahlédl jen lem sukně, která se šustěním klouzala po trávě. Vyšel jí dva kroky vstříct, než se zarazil. Útlá ručka odhrnula větev stranou a on zůstal zmateně hledět na Elizabeth.

„Madam,” vysekl jí úklonu ještě se zmateným výrazem.

„Markýzi,” oplatila mu a elegantně udělala mírné pukrle.

„Přiznám se, že jsem vás nečekal.”

„Já,” hlesla a rychle si opakovala matčiny instrukce. Netušila co má přesně v plánu, ale vštěpovala jí je do hlavy snad několik hodin. „Zahlédla jsem vás a přišlo mi nezdvořilé vás nepřivítat.”

V hlavě jí tepalo, jak se jí hnusilo takhle lhát. Musel přece tušit, že to tak není, nebo ne?

„To je od vás laskavé,” hlesl a po nadšení v jeho hlase nebylo ani stopy. „Chtěl jsem si během vyjížďky trochu protáhnout ztuhlé nohy.”

Podívala se na jeho koně pasoucího se o kus dál.

„Smím vás doprovodit?”

V němém souhlasu jí nabídl rámě.

„Jak se daří vaší rodině?” zeptal se naoko konverzačním tónem.

„Výborně, děkuji,” odpověděla běžnou frází, ale hned se kousla do rtu. „Matka právě dohlíží na chod domu a sestřenka Margaret odjela ještě dopoledne do města.” Trochu se jí ulevilo, že to řekla přesně, jak její matka chtěla.

„Ona odjela?” zarazil se a zůstal na místě.

„Ano, trvala na tom. Asi už se tady nudí, tak tu cestu uvítala jako zpestření.”

Znovu vykročil a Elizabeth znervózňoval jeho zamračený pohled, ale rozhodně ji zastrašoval méně než výtky od matky.

„Možná tam potřebovala vyřídit nějaké vlastní záležitosti. Včera obdržela nějaký dopis, tak snad proto.”

Richard zatnul zuby. Ano možná o bylo kvůli tomu dopisu, ale pokud ano, tak jen proto, aby se určité záležitosti vyhnula a ne aby ji zařídila.

Elizabeth rozhodně nepatřila k intrikánkám. O její pohnutkách neměl sice pochyby, ale aby mu v tomhle dokázala lhát byla příliš jednoduchá.

Když Margaret viděl naposledy, tak nabyl dojmu, že jeho náklonnost opětuje stejnou měrou. Mohlo se něco změnit?

Mlčky kráčel po trávníku a ignoroval Elizabetino švitoření. Stejně z jejích úst málokdy vyšlo něco originálního nebo chraň bůh inteligentního.

Vzhledem k prozrazení jeho přítomnosti už si nemusel dělat starosti, zda ho uvidí někdo z domu. Zamířil tedy s Elizabeth přes trávník, aby ji doprovodil ke vchodu a mohl se s omluvou rozloučit.

Jeho pozornost ale upoutal kočár, který se objevil na příjezdové cestě. Patřil Perimortům a jeho napadala jediná osoba, která by v něm mohla přijíždět.

K jeho překvapení však vystoupil cizí muž v kapitánské uniformě a teprve pak dvorně pomohl vystoupit i další cestující.

Richard sledoval její tvář. Rozhodně nevypadala, že by jí jeho společnost byla na obtíž, spíše na opak. Usmívala se a tváře měla rozpálené.

„Jak vidím, máte návštěvu, tak nebudu rušit,” omluvil se ledově Elizabeth s úklonou.

„Ale...” hlesla. On už však prudkým krokem mířil pryž, aniž by se ještě otočil. Neviděl, jak se jejich směrem Margaret otočila a úsměv se jí vytratil z tváře.

Nechápal, jak mohl být takový idiot. Elizabeth a jí podobné sice byly hloupé husy, ale bylo u nich od prvního okamžiku jasné, o co jim jde.

Margaret z něj ale udělala pořádného pitomce. Hrála to evidentně na více stran. Zřejmě ho chtěla poškádlit a nechat nejistotě čekat, zatím co si pojistí ještě dalšího.

Dostala jeho list. Věděla, že ji bude čekat. Přesto odjela a evidentně se velmi dobře bavila ve společnosti jiného a jeho tam nechala na konci parku čekat jako naivního blázna.

Jeho hřebec se poplašeně roztančil na místě, když zlostně sáhl po uzdě.

„Richarde?”

Otočil se po zadýchaném hlasu. Margaret sotva popadala dech. Běžela přes celý park, aby ho dohnala.

„Doufám, že jste se dobře bavila, madam,” odsekl.

„Já nechápu...”

„Ale já už zřejmě ano. Pokud dáváte přednost svému druhému společníkovi, nehodlám vás dále připravovat o čas.”

„O čem to mluvíte... Já nikomu jinému přednost nedávám a neměla jsem tušení, že tady budete.”

„Byl bych vám vděčný, kdyby jste té hry nechala stejně jako toho důvěrného oslovení.”

Vysedl na koně.

„A také bych velmi ocenil, kdyby jste ten můj dopis spálila. Nerad bych se s tímhle mým projevem naivity ještě někdy setkal.”

„Richarde!”

Její výkřik už zazněl k jeho zádům. Prudce pobídl koně do slabin. Toužil se odtud dostat co nejdříve. Nechat to vše za sebou. Ji i ten příšerný tlak, co mu svíral hruď. Hnal hřebce, dokud mu nezačaly docházet síly.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 4: