OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům E - 1. kapitola

14.05.2010 (18:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 873×

„Do Číny ne!"

„Je to Japonsko," opravil mě otec, s obočím hrozivě staženým do jedné pravidelné přímky, „a Josuki je moc milá a ty to víš."

Umíněně jsem vrtěla hlavou.

„Josuki," zvýraznila jsem, „je moc milá, samozřejmě, ale já nepojedu do Číny a nebudu se kamarádit s číňanama!"

„Je to Japonsko," trpělivě na mě zíral a to mě rozčilovalo nejvíc. Byl vždy tak chladně klidný, když jsem se zlobila. Dokázal by snášet hodiny můj vzteklý křik.

„To je fuk, stejně nikam nejedu."

Jasně, možná vám připadám jako nějaký fakt šíleně umíněný a ne příliš vychovaný fracek, ale já tady přicházím o všechno. O celý můj život.

Tatínek se totiž zamiloval. Jistěže mu to přeju, po tom, co matka umřela, má přece právo si vyrazit a užívat. Jenže trošku přebral a našel si Japonku. Josuki byla sice moc milá a veselá žena, jenže měla výdělečnou práci v Japonsku a ačkoliv do ní otec ryl asi tak dvě stě dvacet dva tisíc hodin volání po Skypeu, aby se přestěhovala, s ní to ani nehlo.

Měla dva malé číňánky, tedy pardon, japonečky synáčky, jejichž jména si nebudu asi nikdy pamatovat. Ostatně, jako každé japonské jméno. Otec mi nařídil, abych si dvěstěkrát napsala jméno Josuki, než k nám přišla na první návštěvu. Nejsem padlá na hlavu, ničit zápěstí si nebudu, a tak jsem si na dlaň napsala tahák. Měla jsem totiž tendence jí říkal Jotuhi, Johuhi a tak dále.

Asi jí bylo divné, proč se pořád dívám pod stůl na svou dlaň, když jsem se jí snažila odpovídat a občas i oslovit. Byla to fuška, řeknu vám.

Můj otec byl vždy velice impulzivní muž. Pro ženský by udělal cokoliv. Dokonce už jsem macechu měla. Zezačátku byla taky moc milá, tak milá, že mi dokonce i nabízela kokain. Jó, tatínku, ty jsi vždycky vybereš ty pravý.

„Emily, říkám ti, že semnou do toho zatraceného Japonska pojedeš." Tak dobře, teď jsem ho možná značně rozčílila. Nedivila jsem se. Ani náhodou jsem nechtěla spolupracovat v jeho dokonalém plánu udělat si hezkou číňansko - americkou rodinku. Tůdle.

„Tati, já nebudu jezdit přes Pacifik někam do Číny, mysli taky na mě! Mám rozdělanou školu, mám tu kamarády," -lež jako věž- „a znám to tu! Japonsky neumím kváknout ani slovo!"

Provokativně se usmál.

„Vždyť umíš říct japonsky děkuji, ne?"

Naštvaně jsem si dupla.

„NE! NIKAM NEJEDU."

„Emily, jsi to nejvzácnější co mám, jsi to jediné, co mám. Vždy jsem dělal všechno pro tvou pohodlnost, dřel jsem, jenom aby ses cítila spokojeně…" a je to tady. Začíná mluvit o tom, že musí myslet taky na sebe. „Musím myslet taky na sebe…" Jako bych to neříkala. „Josuki mám rád a klape nám to. Nikdy už nenajdu nikoho, kdo bude jako ona."

Zavrtěla jsem hlavou. „Prosím tě, tati, číňani jsou všichni stejní."

Brunátněl, ale snažil se to udržet pod kontrolou. Raději zavřel oči, to dělal vždy, kdy mi chtěl jednu pořádnou fláknout.

„Josuki a její synové jsou Japonci," zřetelně vyslovil každé slovo, jako bych byla duševně chorá. „Mám toho dost, Emily. Nepojedeš do Japonska…" Hurá, hurá. „Pojedeš ke své babičce Edně."

A mám to mít.

***

Popravdě, kdybyste věděli, jak praštěná má rodinka je, zřejmě byste se nechtěli vdát s jedním z mých okouzlujících bratranců, jako většina mých spolužaček a známých. Radši bych jela do Japonska, ihned bych se spakovala a klusala do letadla, než abych musela k babičce Edně. Babičce totiž před pár lety pěkně přeskočilo. Styděla jsem se za ní už jenom proto, že naše příjmení Carols bylo stejné a počáteční křestní začínalo na stejné písmeno 'E'. Hm, bezva.

Jezdili jsme za ní jen zřídka, ale pokaždé se otec bál, abych si z toho neodnesla nějakou psychickou újmu. Rád mi vyhrožoval, že tam pojedu. Byla to sice jeho matka, ale v lásce se ti dva teda zrovna neměli.

Tentokrát jsem na to ale kývla. Budu bydlet u babičky. Doufala jsem, že se otec umoudří a nakonec zůstane tady, ale pár dnů poté jsem slyšela, jak si otec zamlouvá letenku týden předem.

Zamluvil si opravdu jen jednu letenku. Na mě nemyslel. Takže je to definitivní. Jedu do Tennessee.

Celé ty týdny jsem se flákala doma. Co jiného bych o prázdninách měla dělat? Přemýšlela jsem o jeho hrozné zradě. Nejen, že se semnou nebavil, ale také už se připravoval na stěhování. Dokonce domluvil i koupi našeho domu.

Popadl mě panický strach. Nesnášela jsem nové prostředí. Nikdy jsem nešla do žádného pitomého kroužku, poněvadž tam byli cizí lidé. Vlastně jednou, Pony club… Řeknu vám, neznámému prostředí se vyhýbám obloukem. A teď, několik tisíc od našeho domu, na mě čeká praštěná zaprášená babička a noví cizí lidé. Tak tohle nezvládnu.

„Bal si," vyhrkl můj otec. „Sbal si všechno, co si budeš chtít vzít do Millersvillu."

Zapomněla bych, že se to jmenuje Millersville. Jako nějaká reklama na jogurt. S láskou Muller.
Byla to odlehlá vesnička u Tennessee. Ulice a silnice se tam jmenovaly dost podivně, jako třeba Blue star a tak. Velmi kreativní.

A tak to začalo. Možná kdybych byla hodná holka a nehádala se s tatínkem, nestalo by se. Možná bych se stále užírala a sebelitovala, jak jsem sama do konce života, že můj jediný kamarád je můj otec. Možná kdybych se nejmenovala Emily, což znamená tvrdohlavá, či něco takového. Možná by se to potom nestalo. Jenže já toho nelituju. Vážně ne. Protože můj život začíná přesně tím dnem, kdy jsem dorazila do Millersvillu.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům E - 1. kapitola: