OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům E - 2. kapitola

17.05.2010 (17:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1064×

„No to je ale kouzelný výlet!“ zpíval si můj otec nadšeně. „Koukni na tu přírodu.“

No vááážně kouzelné! Stromy, stromy… hmmm, stromy. A zase stromy. No nádhera!

Znáte to. Jedete s rodičema na výlet a nechápete, jak se můžou radovat nad krajinkou. Podle nich je to doslova krása. Vy se nahnete z okna a vidíte pláň plnou suchých, nezajímavých barev a možná i nějaké ty stromy.

„Koukni na tu přírodu,“ pitvořila jsem se po něm. Naštěstí si toho nevšiml, nebo to aspoň obstojně předstíral.

Zradil mě můj vlastní otec. Uraženě jsem zarytě mlčela a nehodlala se přidat ani, když započal výt jeho oblíbenou písničku Oh Mandy. Hm, bezva. Jak už jsem říkala, má rodina rozhodně nepatřila k těm normálním.

Když jsem jela s otcem, bála jsem se havárie. Ne, on opravdu ani při nejmenším nejel rychle. Brzdil silnice svou největší rychlostí – osmdesátkou. Řidiči ho netrpělivě předjížděli a troubili.

Byla jsem hrozně nervózní. Cesta mi neutíkala. Jeli jsme celý den, kdy jsme vyrazili časně z ráno a potom celou noc. Tatík celou dobu žvejkal kávové žvýkačky, nebo popíjel energy drinky.

„Koukni, Em,“ snažil se mě trochu povzbudit, „bude to takhle lepší. Začneš znovu. Najdeš si kamarády. Babička se na tebe velmi těší, a nemusíš se jí bát. Vychovala mě!"

No právě.

„Každý týden ti budu na účet posílat peníze, zřídil jsem ho pro tebe včera,“ pokračoval a jednou rukou vylovil kartu a hodil mi jí.

Upřeně jsem se zadívala na kartu a možná jsem v sobě našla i závan radosti. Najevo to dát ale nemůžu.

„Jelikož mi Josuki už našla práci u ní ve firmě a budeme vydělávat oba nějaké ty jeny, nemusíš se bát, že bys tu trpěla nedostatkem peněz.“

Vyděsila mě cedule Millersville a u toho jednociferné číslo, které představovalo, kolik kilometrů ještě ujedeme, což jsem nestihla přečíst. Už brzo tam budu. Za chvíli.

„Neboj,“ uklidňoval mě. „Budu ti psát a můžeme si volat přes skype.“

„Myslíš, že babička má něco jako počítač? Vždyť nemá ani pračku!“

Pane bože, kam to jedu. ZACHRAŇTE MĚ!

„Chtěl jsem to nechat až na potom, ale koupil jsem ti dárek. Nevěřila bys, co všechno jsem za ty čtyři dny stihl. Zařídit ti u babičky internet a koupit ti ten lap tod, či jak se tomu říká.“

Chtě nechtě jsem se musela zasmát. „Laptop, tati.“

Otec byl přes techniku nemehlo. Odšrouboval by žárovky, i když by šel proud. Už několikrát to zkoušel a málem se zabil.

V našem životě on byl ten, co vydělává a já ta, co se starala. Dělala jsem mu účetnictví, jelikož mám nadání na matiku, prala, uklízela, vařila… na to nadání nemám, ale někdo to udělat musí.

Z mého zamyšlení mě vytrhl otcův kvílivý hlas. „Jsme tady, drahoušku.“

To snad né, prosím. Prosím. Prosím.

Vypadalo to tu přesně jak před dvěma lety, co jsem tu byla naposledy. Domy tu byly postaveny v řadách, všechny stejné, přesně tak, jako v Anglii. Hned jsem poznala dům babičky. Byl čtvrtý zleva a jenom na něm byla kopule. Jak jsem říkala, babička je šílená.

Jenže tohle jsem docela chápala. Ráda z té skleněné kopule zírala na hvězdy a souhvězdí. Dříve mě jich spoustu naučila, ale čas plynul a já si teď nedokážu vzpomenout ani na jedno.

„Babička byla nadšená, jak uslyšela tu novinu. Má tě ze všech svých vnoučat nejradši, víš. Jako malou tě hrozně zajímaly její čáry a vážně jsi jím věřila.“

Protočila jsem oči. Nechtěla jsem, aby vytahoval něco z mých mladých let. Podle mých příbuzných jsem byla vážně k nakousnutí. To se ale hnedle po mých dvanácti změnilo. Nevím, co přesně se změnilo. Ve dvanácti jsem prostě měla zlomové období. Došlo mi, že lepší je lidí se stranit.

Neměla jsem náladu mluvit. Rozhlížela jsem se a snažila jsem se zaznamenávat, co je co. Názvy ulic, krámky, obchody. Táta odemkl kufr a vytáhl moje čtyři zavazadla. Dvě velké, dvě malé. Na to, že se sem stěhuju, toho moc nebylo. Mně to nevadilo. Stejně se budu celé prázdniny jen flákat, a nebo budu u počítače.

Babička byla prostě divná. To jste poznali na první pohled.  

Její domek sice nějak zvlášť z dálky nevyčníval, možná tak tou kopulí, ale pohledem byste o něm nezavadili. Byl stejně jako ostatní mahagonový, stejně jako okenní rámy. Stavba byla stejná jako ostatní – dvě menší křídla. No dobře, byla to barabizna!

Jakmile jste ale přišli blíže, zamrazilo by vás. Už jen když vezmeme v potaz, že okolní domky mají své zahrádky upravené, a babičce tady jaksi všechno možné hnije a uvadá, má své jisté… kouzlo. Kouzlo? Bože, asi jsem otrávená a zfetovaná tím stromečkem v autě, co se otcovi pohupuje na zrcátku.

Místo zvonku má klepadlo. Takové to staré, jak jsou na strašidelných hradech. Moc vám nepřidá, že klepadlo je ve tvaru řvoucí hlavy. Táta si všiml mého pohledu. „Víš, jaká babička je.“

Tak tohle mě vážně uklidnilo. Dveře se s křípáním otevřely. Potřebovaly by namazat, napadlo mě, to už jsem ale spatřila babičku Ednu.

„Emily, Dave!“ vykřikla nadšeně. „Pojďte dál, pojďte!“

Babička Edna byla jednoduchý člověk. Její bílé až našedivělé vlasy a oči barvy stejné jako já, modré, na ní nebyly nějaké extra výrazné. Vypadala úplně normálně.

Překročila jsem bílý práh toho strašidelného domu. Do nosu mě praštila spletice vůní. Poznala jsem v tom vonné svíčky a tyčinky všech možných druhů. Není divu, že babičce hrabe, když celý den čuchá tohle svinstvo. Kdyby si sem radši dala Bries one touch.

„Uvařila jsem vám kachnu na smetaně!“ horovala radostně babička.

Co spatříte jako první, je černé výrazné točité schodiště. Tak na tom se zabiju. Na zdi podél schodiště byly vyvěšeny obrazy všech druhů, většinou však černé v kombinaci červené. Staré tapety také převažovaly jedním tím samým vzorem snad ve všech místností. Červeno černým nějakým neidentifikovatelným flekem. Ten flek byl na všech tapetách, tak jsem uhodla, že to bude asi ten vzor.

„Vůně domova!“ rozplýval se tatínek.

Čeho jsem se však nejvíc obávala, byla jedna místnost. Babička nás zavedla dlouhou chodbou po červeném koberci, lemovanou sochami a květinami, které na tom zřejmě moc dobře nebyly, do knihovny. Černá kožená pohovka se rozprostírala po skoro celé místnosti. Nehledě na to, že tu všude byly svícny a svíčky, věčně rozsvícené a závěsy zatažené, celkem to ušlo.

Knihovny jsem se obávala z jasného důvodu. Naproti pohovce nebyl žádný televizor, ale pochopitelně knihovna. Regály byly do E a plné knih. Né, knih jsem se nebála, fakticky ne. Vlastně jsem odjakživa byla docela knihomol. Mezi knihami totiž byly akvárka a v něm všelijaká havěť. Jasně, že nejsem žádná měkkota. Škorpióni, hadi a sklípkani mi nevadili. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Na pohovce mě zaujalo jedno. Černá kočka s bílými fleky. Na pozdrav zamňoukala. Jako by snad věděla, že mě zaujala právě ona.

„To je Sheila,“ vysvětlila babička Edna. „Sheilo, Emily, je to má vnučka.“ Vážně mě teď představila kočce? Obrátila se na mě. „Lidi nemá moc ráda, ty ses jí ale asi zalíbila.“

Hm, to jsem ráda. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na ubohé: „aha“.

Babička nás vedla dál. Rovnou do jídelny. Tenhle dům teda nebyl zrovna malý. Uprostřed místnosti stál stůl z černýho dřeva (nebo byl natřenej, což je racionálnější způsob) a u něho osm židlí stejné barvy. Koberec tady byl tentokrát černej. Všechno tu bylo černý!

„Víš, na tomhle stole umřel tvůj dědeček.“

Vyděšeně jsem zírala na to, co mi babička právě řekla.

Tak tady se utopim v depkách.

„Mami!“ ozval se otec.

„No co, vždyť je to pravda,“ vesele zašveholila. „Posaďte se, no tak. Emily, ty do čela.“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům E - 2. kapitola: