OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům E - 3. kapitola

20.05.2010 (18:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 984×

„Mami!“ ozval se otec.

„No co, vždyť je to pravda,“ vesele zašveholila. „Posaďte se, no tak. Emily, ty do čela.“

Uposlechla jsem jí bez remcání. Ještě jsem byla pořádně vyjukaná. Nad stolem, přesně uprostřed, visel starodávný skleněný a pořádně velký přeplácaný lustr. Tak za tenhle dům by se Drákula nestyděl ani v nejlepších letech.

Nevšimla jsem si, že babička prostřela, jakmile jsme přišli. Udiveně jsem koukala na příbory, ubrousky a talíře, co se náhle objevili pod mou hlavou. Nemohla jsem přehlédnout, jak otec náhle znervózněl.

„Mami.“ Jako by jí snad napomenul, nebo co. Přešla jsem to beze slova a jen si prohlížela všechny ty zajímavé věci v domě. Bála bych se tu na něco sáhnout, abych to nerozbila.

„Tak Emily, jak se těšíš do nové školy?“

Babička vyšla z kuchyně se stříbrným podnosem. Položila ho na stůl a kachnu započala krájet.

„No tak, nebolí tě to, zlatíčko?“ Ona je vážně švihlá. Vážně mluvila k té kachně.

„No…“ vypravila jsem ze sebe. „Ani nevím.“

„Všichni byli ohromně nadšení, když se dozvěděli, že přijedeš a budeš tu semnou bydlet,“ konverzovala babička. „A já taky. Konečně tu nebudu tak sama. To víš, život s kočkama a dalším zvěrstvem, to není ono. Udělala jsem ti nahoře pokojík. Snad se ti bude líbit.“

Vsadím se, že bude sladěnej do černočervený. Babička se zřejmě v těchto barvách vyžívala.

„Aha, děkuju.“

Jasně, nebyla jsem stokrát výřečná. Jenže pořád jsem byla v patřičnym šoku. Tolik temna najednou.

Musel na mě být pohled. Celý den jsem nervozitou nejedla a teď, jakmile se jídlo objevilo na talíři přede mnou, pustila jsem se do toho až neslušně.

„Tvůj pokoj je nahoře v kopuli. Uvidíš na hvězdy. Je to tam hezký, vážně,“ usmívala se na mě tak moc laskavě. Asi se hodně snažila.

Otec se naštval. „Dřív jsem tam chtěl pokoj a tys mi to nedovolila.“

Vypadal jak malé dítě. Uraženě nafouknul tváře.

„Ale ty jsi byl moje dítě, Emily je má vnučka. Tu můžu rozmazlovat. Výchova je na tobě.“

Jejich spor jsem neposlouchala. Nahoře? V kopuli? Víte, jak se tam budu bát?

„To jako vážně?“

„Ano!“ vyhrkla babička radostně. „Nechceš se tam jít podívat?“

„Nech jí to aspoň sníst, mami,“ káral jí otec.

Babička zagestikulovala. „Jistě, jistě, omlouvám se.“

Vážně se snažila chovat slušně. Aspoň to tak vypadalo. Házela na mě omluvné pohledy.

BUCH BUCH!

Trhla jsem sebou a málem leknutím spadla ze židle. „Pane bože, co to je?“

Otec s babičkou se hlasitě rozesmáli. No jo, oni tu byli zvyklí, já ne!

„Ale zlatíčko, to bylo klepadlo. Jdu otevřít. Už jsem je čekala!“

Je? No bezva, společnost. A já myslela, že tu chcípl pes.

Babička se odporoučela kamsi zpátky, odkud jsme přišli. Do chodby. Asi si budu muset udělat mapku. Jsem si jistá, že až budu v noci na záchod, ztratím se tu.

Otec po mě loupnul pohledem.

„Kde pak jsou ty tvoje všudypřítomné sarkastické poznámky?“

„Chci domů,“ ozvala jsem se tenčím hlasem, než jsem chtěla.

„Teď máš domov tady, a nebo v Japonsku, vyber si.“

Náhle jsem to pochopila. Otec mě sem chtěl vzít, abych povolila a jela s ním do Japonska. Dal té chudince babičce naději, že by tu konečně po těch letech nebyla sama. Na to mu ale neskočím. Jako že se Emily Carolsová jmenuju!

„Do Číny nejedu,“ zavrčela jsem podrážděně. Tak jo, věděla jsem, že se stěhuje do Japonska. Byla jsem rozmrzelá z jízdy a i teď jsem ráda provokovala. Neuvěřitelně mě štvalo, že si vybral mezi námi dvěma Josuki. Od té doby, co se objevila, tatínek nemele o ničem jiném.

„Jak myslíš, máš čas do rána.“

Byl si jistý, že tu nezůstanu, viděla jsem mu to na očích. Byl si jistý, že se budu stěhovat s ním.

„Drahoušci,“ zašveholila babička a otec galantně vstal. „Tohle je má malá Emily!“

„Ta Emily?“ řekl potichu čísi temný ženský hlas.

Do místnosti vkročili tři lidé. Tlustá paní, jež byla majitelkou hlasu a taky čtyř brad – no vážně, nekecám! Byly čtyři!

Až teď jsem si všimla, že řekli Ta Emily. Nevěděla jsem, jak to myslí. Snad jen, že o mně babička někdy mluvila.

„Ano, ta Emily,“ pověděla babička celkem ostrým hlasem. „Posaďte se.“

Až teď na světlo svíček vstoupily dvě postavy. Na rozdíl od první ženy, byly hubené. První, koho jsem si všimla, byl kluk. Pozoroval mě svítivě zelenýma očima a musela jsem uznat, že ačkoliv mě kluci nezajímají, tenhle ušel. Dobře, byl hodně hezkej, ale ta vedle něj byla zřejmě jeho přítelkyně.

Zrzka, černě oblíklá jak na pohřeb, si mě prohlížela taktéž. Oba po pobízení babičky přisedli k hranatému stolu a jedním očkem mě pozorovali.

„Emily, to je paní Beata McKayová, je to moje blízká přítelkyně,“ poukázala babička na tlustou paní se čtyřmi bradami - totiž, na Beatu. Je jasné, že je babičky kámoška, jestli sem chodí na kachnu denně, tak se ani nedivím, že má nadváhu.

„Těší mě,“ hned jsem jí zdvořile podala ruku, až nade mnou otec zvedl obočí. Poté kývl na Beatu, jako by snad byli staří známí.

„Mně taky těší, Emily, netušilas, jak se tvoje babička těšila, až přijedeš. Mimochodem, pokoj jsem zařizovala s ní,“ mrkla na mě a vycenila trochu nažloutlé zuby. „Mohu si zapálit, Edno?“

Babička zakývala hlavou. „Jen do toho,“ pobídla jí. „A tohle je Nathaniel, syn Beaty.“

„Ahoj, Nathanieli,“ nechala jsem si od něj potřást rukou.

Stisk měl pevný a oči dokonale hluboké. „Jen Nate, těší mě, Emily.“

Nemohla jsem určit, proč mi ještě chvíli potom srdce tlouklo jak zběsilé. Ale kdybyste ho viděli. Tmavě hnědé tak akorát krátké vlasy se mu dole kroutily do roztomilých malých, skoro neviditelných lokýnek.

Jen jsem se usmála a hned mi byla seznámena i dívka.

„Jsem Lyra, Nathenova sestra,“ představila se mi mile to zrzavé stvoření. S bratrem si podobni nebyli. Až na oči. Vypadli sice stejně staří, v mém věku – což je 16 - 17 let, ale řekla bych, že jim je víc. Popadla mě za ruku a nadšeně jí potřásla, až se mi klepal žaludek a kachna v něm.

„Emily,“ vyhrkla jsem stydlivě. Jak jsem říkala, na seznamování jsem moc nebyla. Určitě jsem v obličeji musela být rudá.

„Máš krásný vlasy!“ vyjekla Lyra a nešikovně se nahnula přes stůl, aby si mé kadeře ošmatala. V tom ale zvrhla pár kalichů s pitím. „Omlouvám se, vá - vážně!“ koktala.

Chtě nechtě jsem se prostě musela zasmát.

„LYRO!“ vykřikla na ní matka. „Ty jsi nešika!“

Lyra, rudá jako rak, popadla ubrousky a skvrnu drhla. Zatímco Nate a já jsme se skvěle bavili, Beata vypadala v tváři brunátná a naštvaná.

„Já nechtěla, omlouvám se,“ bránila se Lyra s klepajícím se hlasem.

„To je v pořádku,“ uklidňovala jí babička. „Nech to být, Lyro, to se vypere, teď jez.“

Nevěděla jsem, že babička používá pračku. Možná myslela, vyprat to v neckách, to by souhlasilo. Tvrdohlavě trvala na tom, že takové ty krabičky (počítače, televize a další spotřebiče) ničí nám všem jen život. Kvůli nim nám odumírají mozkové buňky. Mně to nevadí.

Lyra se dala zahanbeně do jídla. Stejně jsem nechápala, proč mě tak podiveně pozorují. Všichni. I otec. Dělali, že nic, ale já věděla, že na mě čučej. No nic, aspoň mám kachnu.

Veškerou komunikaci u stolu zařídily ty dvě ukecané ženské.

„No a ten parfém byl…“

„Nevěřila bych, že paní Monterová vyhodí z domu svého manžela…“

A bla bla bla. Má porce byla tak velká, že jsem se v ní jen ňimrala. Žaludek jsem měla plný a nejradši bych si šla rovnou lehnout. Venku kralovala černočerná tma, až na zapálené petroleje a občasné svícení pouličních lamp.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům E - 3. kapitola: