OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům E - 4. kapitola

19.01.2011 (11:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 822×

„Emily.“

Jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tak znělo mé nejnovější motto. Bylo lepší ty dvě neposlouchat.

„Emily.“

Aha, to je na mě. Líně jsem zvedla pohled od bílého ubrusu a všimla si, že na mě všichni přítomní zírají. Jak dlouho na mě asi volali? Beata se usmála, až její čtyři brady skoro vypadaly jako jenom tři. „Slyšela jsi už příběh, který pojí tohle město?“

Zavrtěla jsem stydlivě hlavou a babička rozzlobeně položila příbor. „Teď ne, Beato. Ještě se ani nestihla rozkoukat.“

Lyra a Nate si vyměnily pohled, asi nějaké sourozenecké pouto. Já nikdy nechtěla sourozence. Hlavně ne mladší sestru, pořád by to za mnou dolejzalo a já, jak už jste jistě zjistili, jsem samotářka a nerada vedu konverzace se všemi. Ne jenom s cizími.

„Ale no tak, chce ho slyšet!“ hvízdla nadšeně Beata.

Vlastně, mi to bylo jedno. Ale jestli mi to chce říct a udělá jí to takovou neskonalou radost, jen do toho.

„Určitě jsi si všimla té silnice Blue star, že ano?“

Ne, nevšimla. Kývla jsem.

Pokračovala: „V tomto městě žila žena jménem Evelyn Blue. Byla první, která projevovala známky čarodějnictví, velmi chytrá žena, napsala o magii několik spisů. Lidé se jí báli a jak už je známo, král taky. Proto jí nechal nemilosrdně upálit, přestože neublížila ani mušce. Pátého září, jí upálili na hranici na náměstí. Říká se, že ten den projel městem tak silný modrý paprsek, že se tomu dodnes říká modrá hvězda. Proklela město.“

Babička zakašlala. „Beáta zapomněla zmínit, že v tomto město začalo čarodějnictví, pokud na to věříš. Modrý paprsek zasáhl několik lidí a říká se, že jim dal nadpřirozené schopnosti. Lidé se upalovali navzájem, někteří utekli daleko za oceán a usídlili se v Evropě.“

„Od té doby se tu slaví 5. září jako svátek. Však víš, ohňostroje a tak,“ zapojila se do debaty Lyra a zeširoka se usmála. „naše městečko je malý, takže nic velkého nečekej.“

Aspoň nějaké rozptýlení se tu najde. Bohužel, je to až za 8 dní, nevím, co do té doby tu budu dělat.

Otec na mě spyklenecky mrknul. Bylo mi jasné, co si myslí. Myslí si, že s ním stejně odjedu. Ale smůla, já mám svou hrdost.

„Aha,“ hlesla jsem, když každý čekal, co na to řeknu. „To vypadá fajn.“

Vrátili se ke svému jídlu, až naposledy břinkl příbor. „Půjdem se podívat do tvýho pokoje, jo?“ zavelela nadšeně Lyra.

„No, dob-“

Ta holka byla jak uragán. Ani nečekala na mou odpověď a už mě táhla do pokoje.

„Lyro,“ okřikl ji bratr, ale vydal se za námi.

Po schodišti jsem jí sotva stačila, dupala schody po dvou a poskakovala jak veselý králíček. Málem shodila sochu, kterou jsem naštěstí stihla zachytit.

„Tady to je,“ nadšeně vyjekla a vydala se po dřevěném žebříku, který připomínal spíše schody, než žebřík.

Ještě vyděšená z jejího chování jsem lezla za ní, až jsem si cosi neuvědomila. Dům byl ve tvaru ,trojvidlice', takže tvořil písmeno E. Jen můj pokoj byl v kopuli nad domem a byl rozlehlý a kulatý.

Nemohla jsme tomu uvěřit. Nad mou hlavou nebyl strop. Teda byl, jistě by mě babička nenechala spát pod širákem, co bych dělala, kdyby pršelo, že. Ale skleněný strop. Jelikož byla tma, viděla jsem nesmírnou kupu hvězd na inkoustové obloze. Měsíc mi osvítil celý pokoj a já spatřila těžké rudé závěsy za ,okny', svícny poskládané po celém pokoji a jen jednu jednoduchou lampičku nejspíš ještě z osmdesátejch.

„Wow,“ pískla Lyra. „Budu tě chodit navštěvovat. Ta postel je obrovská.“ A hopsla na gigantickou postel plnou polštářů a dek.

Naproti stál malý černý stolek, který se dokonale hodil do interiéru. „Je obrovská,“ přitakala jsem překvapeně a sedla si vedle válející Lyry.

Hned vedle stolku byla malá knihovnička, naštěstí žádní hadi. Svazky vypadaly staře a samozřejmě tam nechyběly tituly jako „Magie pro začátečníky“ a tak dále. Haha.

„Máš vážně moc krásné vlasy,“ Lyra se natáhla a dotkla se jednoho pramínku. Od přírody jsem je měla rovné, splihlé a nezajímavé. Musela jsem ale říct, že na slunci zářily kaštanovou hnědou, až jsem na ně občas byla pyšná. „Někoho mi připomínají.“

Nate zakašlal a usmál se. „Nevšímej si jí, je padlá na hlavu,“ přešel ke stolku. „Mám ti přinést kufry?“

„To bys byl hodnej.“

Ne, vážně. Inteligentnější větu říct vážně neumím. A dokonce ten netečnej tón. No, to je konec.

„Jasně,“ řekl jen a už dupal schody dolů.

Lyra mě chytila za ruce. „Už se hrozně těším, až spolu budeme ve třídě!“

Jé? Já se nezmínila? Budu chodit na Millersvillskou střední do druháku. A teď jsem zjistila, že se mnou bude chodit ještě ta nejstřelenější holka na světě. Není to bezva?

„Jasně, já taky,“ vynutila jsem svou tvář se pohnout do úsměvu.

„Nemůžu se dočkat, až ti řeknu svá tajemství. Tak třeba, na škole je Rachel, která je největší mrcha, nikdy se k ní nepřidávej. V prváku o mě roznášela, že mám herpes!“

Vyprskla jsem smíchy. „Cos jí provedla?“

„Zaklela ji.“

Ta holka to myslela snad fakt vážně, tak jsem seriózním diplomatickým způsobem řekla jen: „Jasně.“

„No, a pak tam je ještě jeden kluk. Jmenuje se James a je naprosto k sežrání. Jedou po něm snad všechny holky.“

Až teď jsem si všimla skleněného lustru nad mou hlavou. „Já na takový kluky moc nejsem.“

„Nelíbí se ti oblíbení hezcí kluci?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsou to kreténi.“

Rozesmála se. „Jo, máš pravdu. Kreténi k sežrání. Po mým bráchovi taky všichni ze začátku jeli, ale pak se začal bavit s náma.“

„Jak s váma? A v jakym je ročníku?“

Ten kluk mě totiž vůbec nezajímá. „Uvidíš,“ mrkla na mě. „Se všema tě seznámím.“

V pokoji, ehm, v mém pokoji se objevil Nate i s mými kufry. Vypadal, že to pro něj nebyla žádná zátěž, ačkoliv musel jeden vážit přes deset kilo. Moje knížky hold zabíraly místo. „Musíme jít, Lyro.“

„Jo, jasně.“ Lyra hyperaktivně vyskočila. „Měj se, Emily, uvidíme se zejtra. Stavim se pro tebe okolo druhý, uvidíš náš dům, ukážeme ti město a vrátěj se i naši kámoši.“

Ta holka je fakt tornádo. „Jestli chceš,“ dodal Nate s úsměvem.

„Jasně,“ oplatila jsem mu to. „proč ne?“

„Tak zatím,“ zavolal a já už mu nestihla poděkovat za ty kufry.

***

Noc tu byla tichá, ale plná nočních můr. Sny, převládající červenou a černou barvou, mě děsily až do rána. Posledních pět let jsem neměla ani jeden špatný sen. Figuroval v nich nějaký chlápek s cylindrem a frakem. Okolo něj proudila jakási černá aura a rozplývala se ve vzduchu.

Byla jsem tam i já. Pozorovala jsem hřbitov zpoza stromů. Jakmile zaslechl šustění, otočil se směrem ke mně. Oči měl zlé a černé, přes jedno však hlubokou jizvu. Husté obočí a kudrnaté vlasy mu zakrývalo čelo, kde jizva pokračovala. Usmál se. Nebo se ušklíbl, nevím. Rozhodně to bylo děsivé.

V tu chvíli jsem věděla, že mě chce zabít. Vykročil ke mně a mé srdce se rozbušilo, utíkala jsem mezi stromy a ztěžka dýchala. Vyděšené srdce se ne a ne uklidnit. Zakopla jsem a padala na zem. A pak se probudila.

Jak je ale možné, že se mi to zdálo asi třikrát za sebou? Nechala jsem to být, jelikož bylo půl dvanácté a já si musím vybalit, rozloučit se s otcem a připravit na prohlídku města s Lyrou.

Líně jsem se vypotácela z postele a málem sletěla ze schodů. „TATI!“ vyjekla jsem, jakmile jsem ho zastihla s taškou v ruce. Vypadal překvapeně, jako bych ho při něčem přistihla. Chtěl odjet bez rozloučení.

„Emily,“ vzdychl si. „Musím jet. Jedu vlakem, jelikož ti tady nechávám auto.“

Šokovaně jsem vyskočila a objala ho. Jistě, auto nebylo nějak super a pár let (možná desítek) mělo za sebou, ale je to moje první auto! Měli jsme dvě a mě nešlo na mysl, proč otec prodal to lepší a nechal si to staré. Chtěl ho dát mě! „Díky, tati!“ vypískla jsem.

„Zvládneš to tu?“ položil tašku, aby mě mohl také obejmout. „Já nevím, nejradši bych tě opravdu vzal do Japonska. Babička je moc hodná, ale co když budeš mít hlad a ona tady nebude, nebo budeš potřebovat pomoct s matikou a babička je na to úplně levá a ...“

„Tati, dost,“ zastavila jsem ho. „Budu v pohodě, jen jeď.“

Pevně mě sevřel. „Jsi moje holčička a kdyby se cokoliv stalo, volej. Ve dne, v noci. Budu ti posílat peníze a ...“ V jeho hlase zavládla panika.

„Klid a běž,“ vystrčila jsem ho ze dveří.

„Ale co když...“

„TATI!“

Povzdychl si. „Dobře, dobře. Mám tě rád, na to nezapomínej, ty opice moje.“

„Spíš se bojim o tebe, aby se ti nezměnily oči.“ Jojo, po ránu jsem děsně vtipná, co se týče Číny. No dobře, Japonska.

Rozesmál se. „Budu ti psát.“ Odešel.

Otec byl vždycky můj nejlepší kámoš. Jasně, hádali jsme se, ale nakonec jsme se spolu koukali na zápas a pojídali popcorn. Teď mi odešel a já nevěděla, kdy ho zase uvidím. Japonsko bylo zatraceně daleko!

Rozhodla jsem se nenávidět ho za to, že mě opustil. Bylo to lepší, než být smutná.

„J..s..e..m A..l..frééééd.“

Aha, to je dobrý vědět. Na chodbě jsem potkala rozpadajícího dědečka, vypadajícího tak na 156 let. Byl o holi a pajdal za mnou, když jsem hledala koupelnu. „Jse..m sl..uha.“

Tak sluha. „Jmenuju se Emily,“ vysvětlila jsem mu a hledala dál. „Jsem Ednina vnučka.“

Usmál se a odkryl... rty? Nevím, jak se tomu říká u těch starých lidí, zuby teda rozhodně neměl. „V šedesátým....třetím.... jsem si takhle vykra...čoval na vo..jnu!“

Co to mele? Pro pánajána. Co je to za magora? Nejhorší bylo, že trvalo tak tři minuty, než se vymáčknul. Vlezla jsem do místnosti a spatřila vanu. V duchu jsem zajásala, ale ten dědek furt lezl za mnou a vyprávěl, jak byl důstojník téhle roty a bůhvíco.

„Hele, to je moc hezký, dědo, ale já se chci vykoupat."

Rozesmál se a pak se rozkašlal a pajdal pryč. Zamkla jsem za sebou dveře, ze kterých opadával nátěr. Otočila jsem kohoutkem, který rázem zakašlal stejně jako Alfréd a následovně vypustil tok průhledné vody. Spokojeně jsem vložila špunt na jeho místo a nechala si napouštět vanu.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům E - 4. kapitola: